Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Partner chce miminko. Já ne. Jsem sobec?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
8.11.23 16:09
...
Dlouho jsem se k tomu odhodlávala, ale nějak mi to nedá a jdu si pro radu nebo alespoň Váš názor.. Jsme s partnerem v situaci kdy on už by si přál miminko, dítě, ale já ne. Vždycky jsem si myslela, že to nějak přijde, ale,,ono" ten pocit, chtít.. to zatím nepřišlo a partner má pocit, že už je čas. Já to samozřejmě chápu a vůbec se mu nedivím. Dost o všem mluvíme a bavíme se, probíráme to, ale já prostě stále nevím, co s tím. Mě je 29 a partnerovi 36 let a opravdu velmi si přeje být otcem. Jsme společně 7 let a skutečně si rozumíme, milujeme se a víme, že spolu chceme být. Nedokážeme si ani jeden představit být bez sebe a nechceme to. Příští rok se budeme brát. Partner je velice spolehlivý, rozumný, úžasný člověk a na roli otce se nesmírně těší, a já bych mu to tak moc chtěla dopřát! Ale já se na to prostě necítím, užírá mě to, jsem na sebe naštvaná a zároveň je mi to líto.
Nejvíc mě na tom děsí to období novorozence, kojení, že na mě bude závislé, že se všechno změní a najednou tu bude někdo nový, koho budu muset neustále střežit, bude křehký a já tu pro něj budu muset neustále být, mám z toho strach. Z kojení nepříjemné pocity. Změní mi to tělo, bude to bolet, bojím se. Vím, že to zní asi divně a hrozně, protože jsem žena… Ale nejdivnější na tom je, že já mám děti ráda. Ale až mluví, až si řeknou co je trápí, co potřebují, když s nimi nemusím nijak speciálně manipulovat. Prostě starší děti. I takové to batolecí období, plazení se, mě prostě hrozně děsí ta představa, že se o takto staré dítě starám a vychovávám ho. Říkanky, tleskání, krmení, jídlo všude, šišlání - mě to nejde.. A zároveň se cítím hrozně, že to vůbec píšu.
A tak partner navrhl, že pokud bych to tak já chtěla a bylo mi to příjemné, tak po těhotenství (kdy mi říkal, že by o mě bylo postaráno, jak bych potřebovala a co bych si přála, dělalo mi radost - no prostě, aby mi bylo dobře jak fyzicky tak psychicky) a následném šestinedělí, prostě jakmile bych byla v pořádku, tak by byl s miminkem doma jen on a já chodila do práce. Ještě bych asi měla zmínit, že žijeme v zahraničí, poměrně větší vzdálenost od ČR a rodičovská dovolená tu je 3 měsíce, poté jsou rodiče doma dle našetřených úspor, příjmů, nebo je tu i častý různý poloviční úvazek atd. Ale já bych chodila normálně do své práce, kterou miluji a muž by byl doma s dítětem.
A já se bojím, bojím se toho, že kdybych na toto přistoupila, nebudu mít se svým dítětem prvotní pouto, bojím se, že by ho to mohlo nějak ovlivnit v budoucnu, nadruhou stranu to vidím i u našich přátel, kdy jsou tatínkové s dětma doma od mimina a děti nevypadají nijak poznamenané ve vztahu s jejich maminkou.. Nevím nevím. Najednu stranu to chci zvládnout nadruhou se bojím že to po.. kazím.
Bohužel si o tomhle tématu moc nemám s kým povykládat, nějak hlouběji.. ikdyž vlastně.. svěřila jsem se dvěma českým kamarádkám, které považuji za nej, a jejich reakce mě akorát mrzela, takže jsem s nimi již nic moc neřešila. Prý jsem sobec a co oni by za to dali, kdyby se jejich muži chtěli stejně starat o jejich děti a že jsem pohodlná.. A u kamarádek tady to bylo tak nějak rychlejší, ty mi vlastně dali úplně opačný vhled, a to ve zkratce, že pokud to tak cítím, ať to udělám, že můj muž bude skvělý táta a já super máma, každý to má jinak.. Dostala jsem dva typy vhledů a sama v sobě zápasím.
Náš život máme oba moc rádi a dost si ho užíváme, a to je možná i jeden z mých strachů, že o něj přijdeme. Hodně cestujeme, občas i v karavanu, což by muž chtěl i s malým, a oba to milujeme. Máme pár let nový dům s velkou zahradou, která je moje vášeň, já hodně vařím, zavařuju, peču, sklízím, miluju to. Téměř každý den máme pikniky na pláži, chodíme surfovat, o víkendu na loď, často kempujeme, několikrát týdně do restaurací, divadla, kina, Netflix and chill, povídáme se, v klidu posedáváme na terase s čajem a je nám dobře. Muž má vášeň v cyklistice, takže hodně jezdí, já zahradničím, to by musel omezit, kdyby byl doma s malým, ale vůbec mu to nevadí, pak prý budou jezdit spolu, což je super a mě se tak líbí ten jeho přístup.. ale štve mě, že se nemůžu přenést přes to jestli to zvládnu, rozhodnout se. Řekla bych, že to nejvíc je prostě strach. Že se nám tohle všechno co milujeme změní. Že tu prostě bude nový tvor a vše se bude točit kolem něj a já to nedám. Že když s ním bude hlavně on, třeba do roka, tak že se na to malé nějak nenapojím…
Další věc je ta, že jsme na tom vlastně nikdy nepracovali (na a třeba se to nemusí povést. Ale byli jsme na vyšetřeních a prý je vše v pořádku, tak muž říkal, že kdyby to nešlo, tak je to třeba znamení pro nás, že je to tak jak je správně. Nechci ho zklamat a říct mu, no víš, já se na to necítím, takže ne. Vím, že by byl zklamaný, ale jak už mi několikrát vysvětloval, do ničeho mě nutit nechce a nebude, takže budeme pokračovat v našem životě dál a třeba adoptujeme na dálku, cokoliv, na čem se dohodneme. Neustále mě ujišťuje, že já jsem ta žena, se kterou chce být a že by rozhodně neopustil mě a náš život, jen aby mohl mít dítě s někým jiným (což bych samozřejmě i i chápala, kdyby chtěl.. protože to je součást života a ne malá). Řekl mi, že chce dítě se mnou, aby mělo moje vlastnosti, no prostě předat naše geny spolu.
Vím, že je to asi na terapeuta nebo nějaké sezení.. ale všem moc děkuji za reakce. Děkuji. Doufám, že je text srozumitelný, psala jsem hodně v emocích a ani si to po sobě nečetla. Trochu se bojím reakcí a ukamenování, ale už jen to, že jsem to tu sepsala mi dost pomohlo.
…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
8.11.23 16:14
Příliš dlouhé. Pokud je pro něj dítě důležité a pokud se přes tvoji nechuť se stát matkou vezmete, tak se to na vašem manželství odrazí.
Bude otázkou času, kdy potká nějakou, která to dítě chtít mít bude. Chlap má tu výhodu, že může plodit téměř do smrti.
Možná nejsi sobecká, ale ve velmi zásadní partnerské oblasti jste nekompatibilní a to pak prostě časem vyhnije…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.11.23 16:28
Taky ti nemusi byt ten pravy, se kterym bys citila, ze to dite chces. Ja byla s byvalym x let a zadne dite jsem nechtela - cast mych duvodu byla stejna jako ta tvoje. On deti chtel. Pak jsem se s nim rozesla, potkala soucasneho pritele a uz po mesici jsem vedela, ze on je prvni s kym si to dite predstavit dokazu.
A nebo jsi jeste mlada a dite zacnes chtit az pozdeji.
A nebo dite chtit vubec nebudes a tak je to taky v poradku. Akorat si to budes muset obhajit pred partnerem, pokud on dite chtit opravdu bude.
- Citovat
- Upravit
8.11.23 16:31
Mám známou, která dítě také nechtěla, její partner ano. Nakonec ustoupila. Krátce po porodu od dítěte utekla a nechala se na x měsíců zavřít do blázince. A ne, nebyla to poporodní deprese, ta totiž by jinak trvala dodnes. Manželství krachlo, dítě je v péči otce, nechtěla ho. S dítětem se občas stýká a musí se podřídit jejímu programu a zájmům. Takže, pokud nechceš dítě, tak do toho nechoď, ať to nedopadne stejně. Tvůj partner se bude muset rozhodnout, jestli za těch okolností s tebou zůstane, nebo ne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.11.23 16:39
Já si myslím, že jsi na dítě moc mladá (mentálně), přítel má naopak už nejvyšší čas (jak mentálním nastavením, tak i věkem). Holt se bude muset jeden z vás přizpůsobit, nebo půjdete od sebe. Zkus se zamyslet nad tím, jak si představuješ svůj život za dva, čtyři roky, šest, deset let. Chceš budovat kariéru? Vzdělávat se? Cestovat? Žít klidný život bez povinností? Nebo tam vidíš nějaké děti? Sebe jako matku se všemi radostmi a starostmi? V mém nejbližším okolí si ženy pořizují děti ve věku 30+, takže v té době jsem začala cítit tlak, že bych taky měla, ale vůbec se mi nechtělo, radši jsem se věnovala práci, koníčkům a cestovala. Pak mi umřel táta a všechno se úplně změnilo.
Příspěvek upraven 08.11.23 v 17:02
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Pitaya1
8.11.23 16:44
Promiň, dle toho co píšeš, bys matkou být neměla. Nech přítele jít, ať může založit rodinu s někým, kdo o to bude skutečně stát a nebudou pro něj důležitější kariéra a vlastní zájmy.
- Citovat
- Upravit
8.11.23 16:50
Me připadá, že je logické, že se toho bojíš, víš že to je náročné, co to může udělat s vaším vztahem, že se změní váš dosavadní život ve kterém jsi šťastná. Možná k tomu logicky dospěješ třeba za jeden dva roky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.11.23 16:51
Precetla jsem si jenom zacatek, ale ono to staci. Vsak je to uplne jasne, on chce dite a ty ne, to znamena, ze nejste “kompatibilni” do zivota a je na case, abyste si kazdy sli svou cestou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.11.23 17:01
@alynch @MermaidMotel já nevím, ale ona se zmiňuje o svých pochybnostech a změnách které mít děti přinese a že jsou spolu 7 let… Mohly jste to alespoň dočíst.. K čemu takové komentáře
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.11.23 17:01
Ahoj, mam doplnujici otazku k tomu tvemu textu, uplne jsem z nej nepochopila a nebo prehlidla (je to fakt dost dlouhe)
ty nechces deti ted x nechces deti nikdy? v tom bych videla pro vas ted klicovy rozdil…
ja trebas v tvem veku jeste deti nechtela, ale vedela jsem ze jednou urcite ano, dve, v tom bylo jasno, pak stacil jen spravny partner a po 30 se slo na vec, s obavami samozrejme, ale s jistym odhodlanim
jak to mas ty?
nechces deti ted? pak je to jen o odhodlani, ktere prijde, otazka co to chce, cas, zmenu?
nechces deti nikdy? pak svemu partnerovi dej volnost, to lepsi nebude
ses ve veku kdy bys na tohle mela umet odpovedet
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.11.23 17:09
Je fajn se zamyslet nad tím, jestli přivedu dítě na svět do dobrých podmínek. Ale to, co předvádíš ty? To je tak hrozně manipulativní… to tě fakt musí kvůli tomu neustále ujišťovat, že nechce dítě s jinou?
Já chápu ženy, které se rozhodnout nemít dítě. Nechápu však ženy, které nevědí, co chtějí a kvůli tomu trápí své okolí a dělají takové herecké scény. Málem mi z toho bouchl mozek, ten muž je zlatej.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.11.23 17:09
Klid, cítila jsem to dlouho stejně.
Pak jsem zjistila, že máme problém s početím 
a mám pocit, že jsem děti moc nechtěla, protože jsem se děsila toho, že se to nikdy nepovede.
Pak už jsem je fakt chtěla, ale spoustu věcí jsem stále vnímala stejně. Třeba představa kojení mi přišla absolutně odporná, že ze mě něco saje
A tak je mi 33, konečně se zadařilo (čekáme), dítě vnímám jako tvorečka který život doplní ne omezí. Hodlám život nastavovat tak, abychom všechno mohli všichni dělat spolu. Upřímně už byl ten život prázdný, spoustu nacestovano, spousta radosti, ale bez možnosti předat to nějakému dítku to už nebylo ono. A kojení už není hnus
Promluv si s mužem, ať ti dá třeba dva roky, věřím, že k tomu dojdeš. Protože ty obavy jsou podle mě normální. Člověk se bojí co ztratí, když bude sobecký, že ztratí další věci apod.. ale přemýšlíš nad tím, dítě neodmítáš, nepřijde mi to nekompatibilní. Podle mě k tomu dozraješ tím přemýšlením.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.11.23 17:10
@Thrisha píše:
@alynch @MermaidMotel já nevím, ale ona se zmiňuje o svých pochybnostech a změnách které mít děti přinese a že jsou spolu 7 let… Mohly jste to alespoň dočíst.. K čemu takové komentáře
Vsak prave, po sedmi letech. Plytvat dal casem jejiho pritele, ktery dite chce, kdyz ona sama nevi, jak to bude treba za par let mit, to by fakt bylo sobectvi
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.11.23 17:11
@marlene.cub tak je otázka, zdali vůbec nechces děti nebo jen se teď necitis.
Pokud je to situace prvni, tak vás vztah nemá moc do budoucna smysl.
U varianty číslo dvě, si spis říct, opravdu říct, co te drzi zpátky nebo případně si o tom promluvit s terapeutem, který by ti mohl pomoci odhadnout, kde je jádro pudla. Tady bych možná tipla strach z neznámého.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Prodloužená menstruace
- 21.10.26
- PZV921
Salám herkules
- 17.10.26
- Anonymní
Tělísko Mirena a krvácení
- 15.10.26
- Anonymní
Krvácení po zavedení Mireny
- 14.10.26
- Anonymní
