Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Dobrý den, ráda bych se zeptala jak vy osobně jste zvládli potrat? A zda vám toto období pomohl překovat i partner? Případně jakým způsobem? Jak se choval?
Abych situaci více objasnila tak jsme si prošli už jedním zamlklým těhotenstvím na jaře. Už tehdy jsem chodila na všechna vyšetření sama, sama vysedávala a brečela nekonečné hodiny v nemocnici, sama tam byla během hospitalizace, a po ní sama odjela domů. Do prázdného domu. A pak se chtěla co nejdříve vrátit do práce abych neměla tolik času o tom přemýšlet. Ale samozřejmě to bolelo ještě dlouho potom.
Měla jsem v té době i trochu srovnání s tím, že o miminko jsem přišla už kdysi hodně dávno, cca 15 let zpět s bývalým partnerem. Ten nám tenkrát v nemocnici zařídil nadstandard a krom přímo revize byl stále se mnou, vezl mě domu a několik dalších dní byl se mnou a staral se.
Nyní máme se současným partnerem za sebou již druhý potrat, tentokrát v mnohem vyšší stádiu těhotenství. Partner za mnou tedy přijel do nemocnice kde jsem čekala na definitivní ortel. Já jen brečela, on neříkal ani slovo. Odvezl mě pak domů a tím to pro něj haslo. Když přišly ze školy starší děti tak mě objímaly, brečela jsem jim do ramen. On mi jen dal občas ruku na rameno. Dva dny jsem nebyla schopná vůbec nic jíst. A on žádné jídlo nenabídl. Další den odjel do práce, já jen spala (mám na to léky), když přijel zase jsem jen ležela koukala do prázdna, nic mě teď nezajímá, nic nemá smysl, všechno je zbytečné, a kéž by se čas zastavil a já se propadla někam do země… a on zase nic, nezajem, že jsem se celý den nezvedla, nejedla, nemyji se ani nečešu. Nic. Nechá mě tam, a jde si po svém. A ráno zase do práce.
Jsem nějaká hysterka a jsem špatná, když bych chtěla také vidět nějaký jeho zájem, že je mu to líto. Že se bojí třeba i o mě. Že mám strach že tentokrát už se z toho sama nezvednu a potřebuji jeho pomocnou ruku? Co by někomu udělalo pár dní volna (kord když teď si jí už nemusí brát po narození miminka jak bylo v plánu 😭 😭 😭 ), pocit že nás to zranilo oba, být v tom smutku dva, obejmout, poklidit, donutit mě do sprchy kdyby tu byl, uvařit, dát třeba nějaký dáreček (který to samozřejmě neuzdraví jen ukáže tu pozornost), pustit spolu film, vytáhnout chvíli na vzduch…
Bolí mě jeho lhostejnost, ale možná si to dělám horší tím že chci moc po chlapovi, a chlapy budou vždy chlapy ![]()
Chlap přišel o dítě úplně stejně jako Ty a každý prožívá takovou ztrátu a bolest jinak.
Nenapadlo Té třeba že on je úplně stejně v pr…li jako Ty?
Zkus sebrat poslední zbytky sil a zvednout se taky.
On si tím prošel stejně, jako ty a jede na plný pecky dál.
Navíc, není čmuchací pes, evidentně neví, co potřebuješ - nepiš to sem, řekni to jemu…
Nejspíš je sám v háji a neví, jak se chovat… tak mu jdi trochu naproti… jen nečekej reakce jak z filmu, budeš jen zklamaná…
Řekni mu jak se cítíš a jakou formu podpory potřebuješ. On to neví. Kdyby to věděl, třeba by to pro tebe chtěl udělat, ale každý má naučené jiné mechanizmy jak zvládat těžké život situace, je potřeba o tom komunikovat. Každý pochází z jiné rodiny a odnáší si s sebou odlišné vzorce. Přeji hodně sil ![]()
Nezlob se.. ale fakt čekáš že si vezme dovolenou aby tě doma obskakoval, a koukal se na to jak brecis? Je mi líto tvoji ztraty, ale on taky přišel o „dite“. Vem si kolik zen prozije potratu za rok, některým by ani ta dovolená nestacila.
Možná to nevidí, protože ty to v sobe držíš a neřekneš co chceš 🤷🏻♀️ jestli chces aby aby vzal volno, řekni mu to. Některý jsou prostě v tomhle slepý
Řekni mu, co potřebuješ.
Je možné, že drží emoce v sobě, snaží se fungovat, aby celou situaci nezhoršil.
Myslím že jste oba trochu ztracení.
Pokud je jinak pečující tak teď hodně trpí a mohl by stejnou péči čekat od tebe.
Snažila bych se s ním promluvit..a zase se na sebe napojit.
Pokud je takový normálně zvedla bych se z té postele a kopla ho do zadku.
Každopádně asi bych čekala že aspoň trochu citu a zájmu projeví.
Přeci jenom ta žena trpí víc.. k té psychice i fyzicky.
Bez komunikace to nezvládnete. Tahle “křivda” v tobě poroste, bude se dál vrstvit dalšími. A nakonec se vztah rozpadne. Rekni, ze jsi psychicky v háji a dojdete společně na terapii, kde vám pomohou nastavit komunikaci.
Zvedni zadek a začni něco dělat, tohle ti stejně nepomůže.
je to tvrdé ale je to tak. My si tím prošli taky a chlap si to pobral po svém - makal, makal a makal a moc nemluvil a já taky po svém.. pár dní jsem byla mimo, pak začala makat tak nějak na robota a postupně se to zlepšilo.
No asi bych to brala jako znamení, že to dítě spolu mít nemáte.
Na jednu stranu nevidím důvod proč by s tebou musel být doma a truchlit. Ale vyzvednout tě po zákroku a být aspoň s tebou ten den mohl.
Asi si to budete muset vykomunikovat co od sebe očekáváte.
Tak na to, že se ani neumyješ, je napsání příspěvku na net docela výkon, nemyslíš?
Ohledně prvního partnera, trčet s tebou v nemocnici na revizi několik dní, mi přijde dost přehnané a podivné.
Určitě byste spolu měli komunikovat, nicméně on o dítě přišel taky.
@JancaS84 píše: Více
Vzdyt ji ale vyzvedl ne? A následně nějaký deti taky…
Jako někdo v té rodině ocividne nesmí ztratit rozum a fungovat.
Já bych pochopila kdyby žádné děti nebyly, ale deti máš, tak se o ně snad postaráš ne? Nebo oni najednou neexistují a mámu nepotřebují? Dost sobecké za mě. Jsou ženský co přišly o dítě xkrát a žádné nemají, ty máš to štěstí, že děti už máš.
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.