Dobrý den,
Děkuji za dotaz a důvěru. Ne vždy se plány rodičů spojí se sny a tužbami jejich dětí. Naopak, řekla bych, že tento nesoulad je skoro běžnější situací. Je fajn číst, že ve svém pocitu jste (zdá se) pevná a víte, jaké je Vaše přání.
Jak už to bývá, to co můžeme ovlivnit jsme nejvíce my sami. Druhé změnit nemůžeme. Doporučuji rodičům Váš postoj a rozhodnutí jedním setkáním vysvětlit a tím pro sebe uzavřít a dát rodičům čas, Vaše rozhodnutí vstřebat a přijmout. To může stát čas, nespěchejte na ně. Vyjděte z toho, že Vás mají rádi a přejí Vám jen to nejlepší. Jenom Vaši cestu vidí jinou, než ji vidíte Vy. To se může stát. Možná neměli ještě dost času přijmout Vaši dospělost, osmnáct je Vám právě nyní…a už zakládáte vlastní rodinu a mizíte z jejich hnízda „definitivně“. To je pro rodiče těžká chvíle, obzvláště když je to jinak než si představovali. Navíc se z nich za chvíli stanou prarodiče, i tuto skutečnost každý přijímá jinak a opět potřebuje čas novou roli přijmout. Čas těhotenství je přípravným časem nejen pro rodičku ale i pro její okolí. Dejte i Vy svým rodičům stejné pochopení, jako vy potřebujete od nich.
Držím pěsti!
S pozdravem
Lucie
Mgr. Lucie Machová
| Nechám dítě v péči otce kvůli poporodním depresím | Anonymní | Přijato: 28.08.20 | Zdpovězeno: 04.09.20 | Odpovídá: Mgr. Lucie Machová |
|---|---|---|---|---|
| Trápí mě šílené výkyvy nálad, neumím je ovládat | Jana Kobielská | Přijato: 05.08.20 | Zdpovězeno: 10.08.20 | Odpovídá: Mgr. Lucie Machová |
| Dluhy, jedno dítko, jedno v bříšku | Anonymní | Přijato: 08.06.20 | Zdpovězeno: 19.06.20 | Odpovídá: Mgr. Lucie Machová |
| Mám pocit, že snad dceru nemám ráda | Luccyik | Přijato: 02.06.20 | Zdpovězeno: 03.06.20 | Odpovídá: Mgr. Lucie Machová |
| Už nevím, jak dál, mám výbuchy vzteku | Anonymní | Přijato: 05.05.20 | Zdpovězeno: 10.05.20 | Odpovídá: Mgr. Lucie Machová |
Dobrý den,
je mi 18. A jsem těhotná. Jsem tedy na úplném začátku, studuji 4. Ročník sš a vím, že sice těžko, ale zvládnout se to dá. Problém je spíš v mých rodičích, kteří mého přítele nemusí a chtějí jen, abych vystudovala ještě vysokou a nejlépe měla dítě až kolem 30. O potratu nechci ani přemýšlet, protože jediný, co v živote chci a vždy jsem chtěla jsou děti a nedokážu si představit ho dát pryč, protože se to mým rodičům nehodí a nevím, jak jim to říci, aniž by mě tlačili k potratu nebo nedělali jiné problémy.
Přítelova rodina o tom ví, jsou rádi, jelikož přítel je o pár let starší, má dost slušnou práci a s uživením nás tří by nebyl problém, spíš mám v hlavě jen ty své rodiče… co by jste dělali vy?
Děkuji