Boj do poslední minuty
- Zdraví
- Anonymní
- 28.09.22
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Doktorka jí řekla, že to je jen obyčejný uzlíček, že to nemusí řešit. Po půl roce z toho uzlíčku byly metastáze po celém těle. Takže děkujeme'' paní doktorko!
Ten den, kdy to všechno začalo, se mi zaryl svým drápem do paměti, jakož i všechny ty ostatní, co pak následovaly. Vzpomínám si, jak jsem na Tebe, milá sestřičko, čekala na nádraží celá natěšená, že celý víkend bude jen náš a nikdo nám ho nezkazí. A zkazilo… ta krutá nemoc jménem rakovina…
Vidím Tě tam jako dnes. Stojíš v rozevřených dveřích vlakového nádraží, tašku přes rameno, černé brýle na očích a taková nějaká roztřesená. Připomínáš temný stín. Copak se asi děje? Takovou Tě neznám, má milovaná sestřičko. Ty - vždy veselá a ztřeštěná, plná elánu, šarmu a ostrovtipu. Co ta slza, která Ti stéká po tváři?
S brekem přede mnou máváš jakýmsi kusem papíru. Lékařská zpráva. Cože??? Carcinom ovaria??? Nevěřím tomu, říkám Ti, že je to určitě nějaký omyl. Doktoři se spletli! Ačkoli si stále nepřipouštím, že jsi opravdu vážně nemocná, vzpomínám na tátu, který před lety zemřel a slzy do očí se mi nahrnou taktéž. Sedíme tam na lavičce, lidi procházejí kolem, dívají se, jak se objímáme, jak svými slzami společně smáčíme ta černá písmenka na bílém podkladu.
O několik měsíců později už má ta potvora daleko jasnější obrysy. Vstoupila pomalu ale jistě až k prahu našeho domu. Je pozdě večer, střídám se s mamkou na telefonu. Postupně si každá vyslechneme, že stále ležíš na operačním sále. Po každé, když vytáčím číslo do nemocnice, třesou se mi ruce, mám knedlík v krku a na večeři nemám ani pomyšlení. Pak to přijde. Ta zpráva. Jsi po operaci, stabilizovaná, ale vzali Ti vaječníky (nevadí, máš přeci už dospělého potomka a vnoučata, ačkoli vztahy jsou kostrbaté), kus žaludku, kus střeva. Metastáze na pobřišnici a játrech nevěstí nic dobrého, přesto stále nechápu, stále si nic nepřipouštím. Jsi přeci moje starší sestra, bojovnice a vzor. Já Tě přece té svini nedám.
Celou noc nespím. Nemohu usnout. Myslím na to, jak se teď asi cítíš, co bude dál. Když se mi konečně podaří na chvíli odběhnout do světa snů, slyším Tvůj hlas, jak mě volá o pomoc. Probouzím se. Když se mi podaří usnout po druhé, probudila mě děsivá noční můra o tom, jak se se mnou loučíš a odcházíš do světa za duhou. Otevírám s děsem oči.
Ještě stále teď si říkám, že to bude dobrý, že sice podstoupíš ty ošklivé peripetie jako je chemoterapie a já nevím co ještě, ale budeš tu po těch všech hrůzách s námi, zdravá, veselá a s tou svoji dávkou kořeněného ostrovtipu.
Pak se tu objevila ta neopatrná zdravotní sestra. Jeden den mi voláš s hlasem utopeným v děsu, že je nutná další operace. Někdo Ti totiž po operaci poradil, že se máš napít Coly. Cožpak ta zdravotní sestra měla rozum? Střevo se roztrhlo. Měla jsi namále. Přijíždím za Tebou okamžitě do nemocnice. Chceš mě před operací ještě držet za ruku a já Tebe. Když Tě vidím napojenou na všechny ty hadičky, oči lesklé strachem, nezvládám už dál svoje emoce držet na uzdě, zrak mi zakalil vodopád slz. Říkáš, ať už radši jdu. Druhý den se probouzíš s vývodem ze střeva. Ani teď však neztrácím naději. Těším se, že mi jednou půjdeš za svědka na svatbu a že z Tebe jednou uděláme s mým přítelem tetu.
O pár měsíců později si všímám, jak Tvé vždy husté vlasy, které jsem Ti vždy záviděla a Ty ses rozčilovala, že je Ti v nich vedro, postupně řídnou, jak smutně padají na zem. Chemoterapie začala působit nejspíš v plné polní. Prosíš mě, ať Ti zbytek vlasů přejedu strojkem na ježka. Nemám na to! Vymluvím se, že nemáme pořádný strojek. Zveme si na pomoc sestřenku. Stejně Ti ten ježek na hlavě sluší. Tehdy jsem se šla poprvé zavřít do koupelny, aby mě tam nikdo nemusel vidět. Jen já a náruč slaných slz. Avšak stále věříc v nejlepší.
Jednoho večera mi voláš, že se cítíš strašně zle. Nečekáme a vezeme Tě s přítelem do nemocnice. 4 dlouhé hodiny, než si Tě konečně někdo všimne, si krátíme Tvými vtipy, které tě ani v tomto stavu zatím neopouštějí, proto stále věřím v dobrý konec, že ještě není tak zle. Tehdy se s mamkou a přítelem rozhodneme, že je na čase, aby jsi šla bydlet k nám. Místa je tu dost. Příroda by Ti mohla udělat dobře. Délka sestřina pobytu u nás byla přímo úměrná mým návštěvám koupelny, kde jsem do umyvadla nechala kanout proudy svých hořkých slz, pokaždé, když se mi naskytl pohled na to, jak moje bojovná sestra snáší utrpení bolesti, jak mi postupně mizí před očima, jak ji přestalo chutnat jídlo, které dřív tolik milovala.
Září 2020. Vypadá to, že jsi svůj boj s tou hnusnou potvorou vyhrála. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Nepřipouštěla jsi, že by mohla práh našich životů překročit jednou znova. Ani náhodou! Nikdy! Vracíš se zase bydlet do svého bytu ve městě. Všechno vypadá jako zalité sluncem, tak proč mi najednou volá mamka do práce, že jsi se pokusila vzít si to nejcennější, co máš, život? Teď, když jsi konečně porazila tu zákeřnou nemoc. Teď, když si zase můžeš života užívat naplno?
Vánoce slavíme zase všichni spolu u jednoho velkého stolu. Nic víc si člověk nemůže přát. Člověk míní, zdraví mění. Bohužel se něco pokazilo. Další týden Tě odváží záchranka. Potvora jménem rakovina se vrátila. Zvládla jsi to před tím, bude to dobrý i teď, říkám si. A Tobě slibuju, že Tě té svini napospas nenechám. Nikdy!
Čeká Tě další várka chemoterapie. Je Tě čím dál méně, přesto přese všechno si ještě děláš srandu, že už jsi konečně nejsi širší než delší. Mé návštěvy koupelny nabírají na intenzitě. Nikdo netuší, co tam tak dlouho dělám. Že tam čekám, až mi doprší ty mraky plné slz. Stále věřím, že osud nám bude nakloněn!
Podzim 2020. Skládáme na zahradě dřevo do dřevníku. Volá sestra. Tentokrát mamce. Asi má tušení, že špatné zprávy už nějak nezvládám, ačkoli se to snažím nedávat nijak najevo. Z telefonu však slyším, jak se zalyká v slzách. Lékaři ji sdělili, že už ji nemohou nic víc nabídnout. S výmluvou, že jdu čůrat, se zase zamykám v koupelně. Nevěřím, že bude konec, nechce se mi věřit ani myslet na to, že tu jednou moje sestřička nebude.
Začínáš zase bydlet u nás. Samotnou Tě s tou potvorou rozhodně nenecháme!
Zase Ti prasklo střevo. Doktoři už si s tím nevěděli rady, tak Ti v břiše zůstala díra, kterou přelepili gázou. Co den jsme Ti ji vyměňovali. Ještě o Vánocích jsi s námi zvládla sedět u svátečního stolu. Chtěla jsem Ti to udělat co nejhezčí, tak jsem koupila v hračkářství toho největšího plyšového medvěda. Měla jsi obrovskou radost. To byl však poslední den, kdy mě tvoje tvář obdařila opravdu upřímným úsměvem.
Po Vánocích to šlo z kopce docela rychle. Vážila jsi už jen 32 kg, jen kost a kůže. Už ses nemohla postavit ani na nohy. Vzhledem k odcházejícím játrům, se tvá pleť barvila čím dál víc do sytě žluté. Lékař konstatoval natékající mozek a že skrze velké bolesti je nutné píchat několikrát denně morfium. Naše maminka je statečná žena. Této starosti se ujala s láskyplnou péčí. Stejně jsme si ale domluvili pomoc z hospicu. Přišla opravdu milá paní, která ve vší té hrůze Tě ještě zvládla potěšit svými příběhy. Po každé návštěvě nám citlivě naznačovala, že nejspíš zítra přijde ten den. Ty ses ale nevzdávala. Ačkoli jsi už vůbec nebyla schopna slova, už skoro ani nejedla, občas krvácela z úst a nosu, žlutá barva pleti se začínala proměňovat v sytě zelenou, držela ses statečně dál. Doktoři nevěřili vlastním očím, co všechno jsi ještě schopna vytrpět.
Březen 2021. Ráno vstávám brzo do práce. Ještě je tma. Něco zlého tuším. V noci se mi zdál zlý sen. Ležíš tam v pokoji na zemi, kolem plno krve. Ještě ale žiješ. Pomáhám mamce položit Tě zpátky do postele. Nejspíš si z ní v noci spadla.
Odcházím do koupelny. Při pohledu na kruhy pod očima a tekoucí slzy po tváři mám chuť dát si indispoziční volno. Nejsem si ale jistá, že to zvládnu v práci, avšak ani doma. Nakonec odcházím. Obdivuji maminku, že se drží a ještě se nesesypala.
Ve 13.15 mi zvoní telefon. Mamka. Jakákoli naděje mě postupně po Vánocích už opustila a tudíž čekám tu hroznou zprávu. Maminka brečí. Hned vím, co se Ti stalo. Ještě stále jsem tvrďák, nechci, aby mě ostatní viděli brečet, odcházím tedy okamžitě z pracoviště domů na jednu stranu s úlevou, protože Tvé utrpení je u konce, už žádná bolest, na druhou stranu s neutišitelným smutkem v srdci, že už se spolu nezasmějeme, že už Tě neobejmu.
Doma už se poprvé se svými slzami nezavírám do koupelny. Maminka, přítel i zdravotní sestra z hospicu jsou svědky mého usedavého pláče. Protože jsem úplně psychicky vyčerpaná, přítel se mnou odchází do pokoje, abych se nemusela dívat, jak moji sestru v rakvi odnáší pohřebáci z pokoje. Vybavuji si, jak jsi mi jednou v obýváku vyprávěla svůj sen o tom, jak Tě z pokoje vynáší v rakvi a já jsem Tě přesvědčovala, že se to nestane. Odpust mi, prosím, že jsem se mýlila…
Ještě, když jsem odcházela z práce, venku začalo jemně sněžit. Ptala jsem se "Kdepak jsi, sestřičko moje?'' a ty jsi mi odpověděla lehkým zavanutím větru. Věřím, že jsi to byla Ty.
Uplynul rok a půl od té doby, co nás nadobro opustila. Stále mi chybí a chybět nikdy nepřestane. Teprve teď jsem schopna vydat ze sebe pár písmenek o tom, co si musela moje starší sestra vytrpět. Teprve teď jsem sebrala tu odvahu, podívat se na tu hrůzu znova, vrátit se zpět do svého nitra, kdy jsem před ním utíkala před svými bolestmi kamsi ven.
Přečtěte si také
Tchyně mě před dítětem napadla. Nevím, jestli ji ještě někdy pustím přes práh
- Anonymní
- 13.10.26
- 6739
Na začátek bych ráda vysvětlila, že moje tchyně je hodně specifická a složitá osobnost. Dlouho jsem si říkala, že některé její poznámky a zásahy do našeho života prostě musím přejít. Je to přece...
Přes rok jsem s nikým nespala. Zjistila jsem, že mi to tak vlastně vyhovuje
- Anonymní
- 13.10.26
- 1085
Když se mě kamarádky zeptají, kdy jsem naposledy s někým spala, řeknu, že je to už víc než rok. Některé na mě koukají, jestli jsem vlastně normální. A já se přitom usmívám. Ačkoliv je mi teprve 25...
Je to sport pro chlapy. Dcera začala boxovat, ale já se o ni příliš bojím
- Anonymní
- 13.10.26
- 338
Nikdy by mě nenapadlo, že právě moje dcera začne chodit na box. Když jsem si představovala její kroužky, měla jsem v hlavě spíš tanec, gymnastiku nebo nějaký výtvarný kurz. Rozhodně ne rukavice a...
Bývalý mi poslal účet za náš vztah. Prý už má na vlastního syna předplaceno
- Anonymní
- 13.10.26
- 1862
Když jsem od Petra odcházela, bála jsem se hlavně toho, jak všechno zvládnu sama. Nájem, účty, práce a péče o syna. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mi muž, se kterým jsem strávila osm let, jednou...
Chtěla jsem, aby prvňačka snědla oběd. Matka na mě druhý den naběhla
- Anonymní
- 13.10.26
- 2049
Jsem učitelka na prvním stupni na malé vesnické škole. Učit je moje celoživotní poslání, prošly mi rukama generace dětí a svou práci jsem vždycky milovala. Jenže v poslední době mám čím dál častěji...
Manžel chtěl otevřený vztah. Teď zuří, že mám víc milenců než on
- Anonymní
- 12.10.26
- 3946
S manželem jsme spolu patnáct let a vždycky jsme měli poměrně liberální vztah. Když tedy před časem přišel s návrhem na otevřený vztah, vlastně mě tím nepřekvapil. Prý jsme spolu dlouho, máme se...
Šéf k nám přijal člověka, aby stmelil kolektiv. Povedlo se mu to dokonale
- Anonymní
- 12.10.26
- 6664
Jednoho pondělního rána nám šéf oznámil, že do kanceláře nastupuje nový člověk. Prý aby nám pomohl se stmelit. Chvíli jsme na něj všichni jen koukali a nikdo pořádně nevěděl, co si pod tím...
Dcera přišla ze školy se zprávou: Táta čeká dítě s jinou ženou
- Anonymní
- 12.10.26
- 4934
O manželově vztahu jsem neměla tušení. Dozvěděla jsem se o něm až ve chvíli, kdy se naše desetiletá dcera vrátila ze školy a zeptala se mě, jestli bude mít sourozence. Někdo jí totiž řekl, že její...
Našla jsem manželovi porno v počítači, dost mě to uklidnilo
- Anonymní
- 12.10.26
- 1642
Nikdy by mě nenapadlo, jak budu ráda za to, že u manžela najdu porno. Jenže před pár měsíci, kdy se nám narodila dcera, skončil celý náš sexuální život a já marně hledala, co se stalo. Do té doby...
Tchyně nám dala milion na byt. Po poslední hádce chce ale všechno zpátky
- Anonymní
- 12.10.26
- 8697
Když nám tchyně před několika lety nabídla peníze na vlastní bydlení, připadalo mi to skoro neuvěřitelné. Měli jsme našetřeno, ale na byt, který jsme chtěli, nám pořád několik set tisíc chybělo....
i kdyz to moc boli, ver ze jste pro ni udelaly maximum 
