Daneček_pokračování, malé ulevení mysli matky :)

Mám takový zvláštní stav - možná mě tu někdo pochopí. Zdá se, že důvodem mého „stavu“ jsou blížící se narozeniny mého syna… Druhé narozeniny… Je příšerné, jak ten čas letí… Už několikrát jsem se přistihla, že jen tak civím na jeho fotky… Na ty fotky, kde je ten malinký uzlíček absolutně závislý na mě, mé péči… Sám nic nesvedl - maximálně se pokadit a pořádně na mě zakřičet, když se mu něco nelíbilo… Ale to je hodně nadnesené 

Za tu dobu co jsem mámou - je to krásné, že -jsem mámou, jsem si uvědomila strašnou spoustu věcí… Možná ještě více dospěla… Kdo ví…
Na to, že je na světě tak „krátce“ stihl toho dost… A moje nervy a slzné kanálky dostaly dost zabrat, ale dobrý - nějakej ten okřídlenej mi ho hlídá… Zjistila jsem, jak úžasná a silná je láska k dítěti… Jak příšerný je, na druhou stranu, strach o něj… Stihli jsme mít podezření na prasklé střevo, na salmonelózu… Stihli jsme si vyrazit 3 zuby…
Ale taky jsme se stihli naučit chodit, trochu mluvit, oslavit první narozeniny, taky proběhly Vánoce, Silvestr…Naučil se smát, vztekat (to tedy nevím od koho se naučil, ale což - umí to)…

Ale co je nejkrásnější, pusinkuje, říká mi mamikó… A pak zase mamikó papikó Miluju, když mi pomáhá vařit, když kouká do trouby a po pěti minutách křičí úúúúúúž miluju, když mě krmí, když se mazlí… A pak jsou tu ty jeho očka… mračí se, mrká a laškuje… 

Ale aby to nevypadalo, že máme harmonickou domácnost - i já mám někdo chuť ho vyměnit - zvlášť, když se spřáhnou s tatínkem a během 2 minut náš obývák vypadá jak po výbuchu atomovky… Damulka to zvládá taky, jen to netrvá 2 minuty, ale 5… Když nejí lžící, ale nimrá se v tom rukama… Když je protivnej a vymejšlí blbosti… Když se vzteká a mlátí sebou o zem (nejlepší je to na ulici, bo v obchodě) 

Ale i tak - miluju ho moc… A každé bych tenhle pocit přála