Děti se nejedí

Když mi maminka před dvaadvaceti lety oznámila, že budu mít sourozence, vypadla ze mě automatická otázka: „A že ho nesníme?“ V mých představách byly děti k dostání v masně jako nějaké podpultové zboží. Dnes už jsem sama maminkou a doma mám tříměsíčního krále džungle, který svým řevem řídí veškeré dění v naší domácnosti.

IMG_0418.jpg IMG_0418.jpg

Všechno začalo před rokem, kdy jsem neplánovaně, i když možná ne až tak nečekaně, otěhotněla. S vědomím, že těhotenství není nemoc, jsem se těšila na těhotenská cvičení a byla jsem odhodlaná chodit do práce, co nejdéle to bude možné. Všechno ale proběhlo trochu jinak. Poprvé jsem ležela v nemocnici se zánětem ledvin v 19. týdnu. Podle ultrazvuku si miminko udělalo z mojí ledviny polštář. Situace se výrazně změnila v 34. týdnu, kdy se ledvina stala polštářkem pod zadek a já byla hospitalizována podruhé. Kromě toho mi byla zjištěna těhotenská cukrovka.

27. večer jsem dobalovala tašku do porodnice a s vědomím, že ráno mám být v porodnici na vyvolání až v deset, jsem si šla lehnout až krátce po půlnoci. Než jsem stačila usnout, tak přišli poslíčci. Ve třičtvrtě na dvě zesílily bolesti a já jsem vzbudila manžela. Bolesti byly po deseti minutách a nijak se nezkracovaly, tak si manžel šel opět lehnout. Pak najednou třikrát po devíti minutách, pak tři po osmi, tři po sedmi… Šla jsem si dát sprchu. Sprcha nepomohla, naopak se interval zkrátil na šest minut. Oblékla jsem se, připravila tašku ke dveřím, manželovi jsem uvařila kávu a připravila svačinu do porodnice, pak jsem ho šla vzbudit. Bylo třičtvrtě na pět. Kontrakce najednou byly po pěti a pak hned po čtyřech minutách. Manžel si nalil kávu do termosky a vyrazili jsme raději hned.

Do porodnice to bylo na čtyři kontrakce. Před půl šestou jsem už seděla na monitoru a ta potvora plivala ten papír a na něm se krčily malinkaté kopečky – kontrakce. Doktorka mě prohlédla, otevřená jsem byla na dva centimetry. Poslala mě na pokoj, kde jsem v sedm hodin dostala antibiotika (měla jsem pozitivního streptokoka). Maminka vedle mě řvala bolestí a já jsem si libovala, jak ty moje bolesti nejsou tak strašné.

V půl osmé mi píchli vodu a připojili mě na monitor. Pak mi udělali přípravu. Bolesti mezitím výrazně zesílily a interval se zkrátil na dvě minuty. Všechny sprchy byly obsazené a na mě zbyl záchod u pokoje. Vzápětí jsem pochopila, proč si maminka přede mnou nezavřela dveře. Vzhledem k situaci jsem byla ráda za jakýkoliv záchod, i ten bez dveří. Před devátou hodinou jsem prosila PA o něco proti bolesti, paní doktorka prý přijde a něco mi dá. V deset jsem svou prosbu opakovala, PA svou odpověď zopakovala také. V zoufalství jsem volala manželovi, ať raději přijede, protože mu asi později nebudu schopná zavolat.

Konečně se uvolnila sprcha a já čekala na úlevu, která se nedostavovala. Měla jsem pocit, že kontrakce je kontinuální a vůbec nepolevuje. Opřela jsem se o parapet s myšlenkou na skok z okna. Smůla, že se jednalo o pokoj v přízemí. Přeplazila jsem se tedy na chodbu ulovit znovu PA. Zkontrolovala mě a otevřená jsem byla na šest. Slyšela jsem, jak volá na doktorku a ta odpovídá: „Jen co udělám ten ultrazvuk.“ Měla jsem sto chutí vyběhnout a něco jí udělat. Nakonec přišla a konečně mi píchla něco na bolest. Po dvaadvaceti hodinách beze spánku jsem dokázala mezi kontrakcemi usnout a trochu si odpočinout. Dostala jsem druhá antibiotika a konečně se přesunula na sál, kam mě doprovázel i manžel.

Chtěla jsem, ať prodýchává kontrakce se mnou a on se u té první začal smát. Asi bych se taky smála, kdyby mně někdo nutil dýchat jako pes, jen tak pro nic za nic. U druhé už se nesmál. Jen se mě zeptal, zda nechci vyfotit na památku. Najednou jsem ucítila hrozný tlak a poslala manžela pro PA. Ještě pár kontrakcí a konečně jsem mohla tlačit. Manželovi jsem vysvětlovala, že adoptujeme černocha. Tlačila jsem hodinu a půl a nikam to nevedlo.

Najednou bylo okolo spousta lidí. Miminku začaly klesat ozvy. Doktor udělal při jedné kontrakci parádní nástřih a u druhé vytáhl malého kleštěmi. Na třetí vyšla placenta. Malého odnesli a manžel ho šel fotit. Panu doktorovi, který mě šil, jsem říkala, že už se na sále nepotkáme, protože s manželem adoptujeme černocha :D

Náš malý lev se narodil 28. července ve 12:30, měl 49 centimetrů a 3220 gramů a určitě ho nesníme.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
PaníKadrnožková
13.11.11 10:16

Ahoja, hodně štěstí s Matýskem a jemu zdravíčko … to těhu sis moc neužila, ale vybrala jsi komplikace za něj, teď už všechno bude moc fajn.

Jinak tatínek fotící na památku je super :mrgreen: :-P :palec:
A těšíme se na černouška :mrgreen:

  • Upravit
Dessie
573
13.11.11 11:19

Lvíče má stejné datum narození jako já! Tak hodně štěstíčka se štěstíčkem, lvíčci jsou dárečci :andel:

  • načítám...
  • Zmínit
nikita066
13335
13.11.11 22:43

Tak Vy mi teda dáváte, smát se při kontrakci, pak vyfotit a pak adopce černoška, super deníček :palec: A tobě i miminku přeju hodně štěstíčka a zdravíčka :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
RRRezet
80
14.11.11 11:53

Holky děkuji za přání, zatím je to nářez :D. Přestala jsem uvažovat o tom černouškovi, ale ono se to časem srovná.

  • načítám...
  • Zmínit
pajinkaa28
2391
14.11.11 21:27

Moc hezky napsané :palec: Máte stejné datum narození jako moje mamka :-D Přejeme moc zdravíčka :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
werunkaw123
14090
16.11.11 19:19

Tak teď jsem se fakt zasmála :potlesk: :potlesk: Krásný porod přeju hodně zdravíčka a štěstí :-)

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Pravé pražské Velikonoce