Jak jsem nakonec porodila

Jako prvorodička jsem si samozřejmě načetla „odbornou literaturu“, shlédla pár dokumentů, a taky jsem pročetla hóóódně deníčků o porodech tady na eMiminu, ale stejně jsem nevěděla přesně, do čeho jdu. Přesto jsem se ale porodu nebála a s rostoucím břichem jsem se na něj čím dál tím víc těšila.

Termín jsem měla stanovený na 31.8.2012 a v duchu jsem se modlila, aby to bylo dřív. Přece jen těch 18 kg, co jsem přibrala v těhotenství, bylo znát a navíc jsem byla hrozně zvědavá, jak bude ten náš malý prťousek vypadat. Zhruba 5 dnů před termínem začal malý hodně naléhat dolů a cvičně už si asi zkoušel, jak se bude provrtávat ven, protože mi hodně narážel a tlačil na močový měchýř a já tak byla na záchodě každou chvilku.

30.8. mě okolo 20 h zase chytly obvyklé poslíčky. Byly docela nepříjemné, přítel nebyl doma a tak jsem se rozhodla, že si udělám příjemnou chvilku pro sebe ve vaně. Bohužel ani horká voda a relaxační hudba poslíčky nerozehnaly a tak ve mně trochu hrklo a začala jsem si je měřit. Bolesti přicházely co 12 - 13 min. Mezi tím dorazil domů přítel a protože jsme měli vybranou porodnici více než hodinu cesty, domluvili jsme se, že vyrazíme, až budou bolesti po 10 minutách. Ve 23 h jsem si dala ještě jednu horkou sprchu, abych se přesvědčila, že to opravdu nejsou poslíčci, a když mi bolesti naopak zesílily a začaly být po 8 min, vzbudila jsem přítele.

Do porodnice jsme dorazili v 2 h ráno. Bolesti po 7 min. Dostala jsem erární košilku, sepsala papíry, natočili mi monitor, vyšetřili mě… A verdikt zněl: „Otevřená na 1 prst.“ Zklamaného přítele jsem tedy poslala domů a mě uložili na gynekologii s tím, že to ještě chvilku potrvá.
Nabídli mi nějaký oblbovák na uklidněnou, abych se vyspala, ten jsem ale odmítla, protože jsem věděla, že stejně spát nebudu.

Ráno další monitor a další vyšetření. Kontrakce jsem měla už od „ubytování“ přesně po 10 minutách, ale otevřená jsem byla stále jen na prst.
Odpoledne další monitor a další vyšetření se stále stejným výsledkem. PA, která mi dělala monitor mi naznačila, že jsem vyplašená prvorodička, když nepoznám poslíčky a hned se s nima ženu do nemocnice. Snažila jsem se jí vysvětlit, že prostě VÍM, že tohle nejsou poslíčci, ale že budu rodit.
Po večeři a dalším vyšetření s úplně stejným výsledkem jsem už začínala být opravdu unavená a rozladěná. Doktorka na vizitě mi řekla, že mi porod nepostupuje, ale nenavrhla žádné řešení kromě opětovné nabídky oblbováku na noc, který jsem opět odmítla. Už jsem byla trochu nepříjemná. Doufala jsem, že mi alespoň nabídnou něco na urychlení porodu, ale nestalo se tak. Naopak mi řekli, že jsou to jen poslíčci, a že tedy nic dělat nebudou.

Užívala jsem si tedy další bezesnou noc a bolestmi co 10 min. Nebyly zas tak hrozné, ale spát jsem kvůli nim nemohla. Ve 3 h ráno jsem se vydala na můj asi milióntý výlet na záchod a opět jsem se asi po miliónté modlila, aby mi praskla voda… A zase nic. Došla jsem na pokoj, lehla jsem si a v tom se to stalo. Ucítila jsem teplo, které se mi rozlilo v kalhotkách. Jupíííí… Nadšeně jsem se s vložkou mezi nohama došourala do sesterny a šoupla jsem jí tam sestřičce, aby mi potvrdila plodovku. Byla tam i má „oblíbená“ PA, a když jsem viděla, jak vložka zelenala, měla jsem co dělat abych potlačila vítězoslavný výraz. Já že mám poslíčky? Cháááá… Kdepak .

S výsledkem vyšetření – otevřená na 3 prsty a kontrakce co 2 min – jsem si tedy sbalila ručník a odšourala jsem se na porodní box, kde mi jiná (a opravdu velmi milá) PA udělala klystýr. Docela jsem se na něho těšila. Sice jsem nezvládla vydržet 5 – 10 min a za chvíli jsem seděla na záchodě, ale byla to příjemná úleva.

Ve 4 h ráno dorazil přítel a začali jsme dělat kolečko – k jednomu oknu, vydýchat kontrakci, k druhému oknu, vydýchat kontrakci…

V 5 h následoval další monitor. Čára na grafu lítala vysoko, mě bylo špatně od žaludku a nebýt přítelovy duchapřítomnosti, byla bych jim to tam celé poblinkala. Chtěla jsem sice porod zvládnout s co nejmenším množstvím „chemie“ do žíly, ale v tu chvíli jsem velmi uvítala návrh PA, že mi dají něco proti nevolnosti.

A zase kolečko – k jednomu oknu, vydýchat kontrakci, k druhému oknu, vydýchat kontrakci… Ale kontrakce začaly přicházet po 1 min a mě začalo být ouvej. Už jsem nezvládala chodit. Seděla jsem na balóně a snažila se co nejvíce uvolnit. Bohužel místo uvolnění se dostavil pouze svalový třas. Když mě takhle viděla PA nabídla mi epidurál. Nechtěla jsem ho. Chtěla jsem to zvládnout sama. PA mě ale upozorňovala, že jako prvorodičce mi to může trvat ještě dlouho, a že epidurál mi pomůže s otvíráním. Třepala jsem se únavou a nešlo to zastavit. Tak jsem souhlasila.

Píchání epidurálu nebyla žádná hrůza. Přes epidurál jsem sice kontrakce cítila, ale nebyly tak silné jako před tím. Jen jsem díky němu začala mezi kontrakcemi usínat. PA mi místo sezení na balónu doporučila si sednout na záchod a já poslechla. Po epiduralu jsem stejně necítila nohy a tak chození nebylo nic moc. Seděl jsem na záchodě, přítel mě držel za ruku, vydýchávala jsem kontrakce a v pauzách spala opřená o kachličky.

Pak bylo najednou 11 h a byla jsem otevřená na 10 prstů. Prý jestli cítím nutkání tlačit. No, necítila jsem. Tak mi šoupli kapačku oxitocinu a v kontrakcích, že mám tlačit. Tlačila jsem, ale byla jsem příšerně vyčerpaná. Třásla jsem se jako ratlík a doktorka mě pořád povzbuzovala… Asi 10× mi řekla, že už jen jednou zatlačím a bude to .

V jednu chvíli jsem se jednou mezi kontrakcemi koukla mezi nohy a viděla doktorku, jak bere ze stolku nůžky. Ptala jsem se jí, jestli to musí být. Věděla jsem, že mě nejspíš budou stříhat, ale do poslední chvíle jsem doufala, že to zvládnu i bez toho. Doktorka mě uklidňovala, že to ani neucítím, a že mi to moc pomůže… Že po tom mi to už půjde samo… A pak měla přijít kontrakce… Ale nepřišla… Tak moc jsem se bála, že jsem zahnala jednu kontrakci . Všichni na mě koukali a pak se začali smát, jak je ta psychika silná kouzelnice… No, mě to v tu chvíli tak vtipné nepřipadalo .

Pak přišla kontrakce, já tlačila, PA mi loktem tlačila na břicho, doktorka mě na dvakrát nastřihla a při další kontrakci byl malý venku…

Asi to bude znít hrozně, ale v tu chvíli to byla taková úleva, že mi bylo všechno jedno. I kdyby měl malý o jednu končetinu víc nebo míň, tak mi to bylo fuk. Byla jsem tak hrozně vyčerpaná a chtěla jsem jen spát…

Placenta pak vyšla na jedno zatlačení a následovalo šití. Mám 14 stehů a bolelo to dost, ale to už jsem vedle sebe měla toho svého chlapečka a koukání na něj bylo to nejlepší anestetikum.

Náš malý Prokop se narodil 1.9.2012 ve 12:09 s váhou 3.420 g.

Od prvních kontrakcí to trvalo 40 h. A ačkoliv jsem 2 noci před tím nespala a byla jsem opravdu k smrti vyčerpaná, nespala jsem ani noc poté. Celou dobu jsem se koukala na toho mého chlapečka, co spinkal vedle mě v postýlce a uvědomovala si to strašlivé klišé, co se pořád říká… Stálo to za to!