Hraju si s dětmi v písku. Ostatní mámy mají konečně klid

Na hřiště chodíme denně. Mám dvě malé děti a obě milují písek. A prakticky pokaždé se opakuje stejný scénář. Sedím s dětmi v písku a kopeme jámy, stavíme hrady, placáme bábovky. A když se rozhlédnu kolem sebe, zjistím, že jsem jediná. Myslím jediná dospělá. Ostatní maminky (sem tam se na hřišti objeví i tatínci) sedí na lavičce, hledí do mobilu, ťukají něco do notebooku, telefonují, baví se s kamarádkou…

Jsem prostě lepší matka, která se svým dětem intenzivně věnuje. Zaplaví mě hřejivý pocit dobře odvedené práce (setsakra namáhavé). Nebo jsem helikoptérová matka, která nedá svým dětem prostor? Ztuhnu a po zádech mi přejede mráz. Nebo je to ještě horší. Jsem matka, co nemá vlastní život. Nemám kamarádky, které by se se mnou chtěly bavit. Nemám práci, kterou zvládám i při rodičovské. Jsem chudá, takže nakoupím v Albertu cestou z hřiště, zatímco ostatní matky do toho mobilu určitě vyťukávají nákup na Rohliku. Mám sklony k paranoie nebo je to jen několikaleté nevyspání?
Naráz nemám čas na své zběsilé myšlenky. Starší syn mě pobízí k dalšímu kopání. Z obyčejné jámy má být tunel. A taky se ze mne postupně stává dětský koutek. Přidávají se k nám bezprizorní děti matek z laviček. Touží si s někým hrát. Láká je naše gigantická jáma a třípatrový hrad s vodním příkopem. Nedivím se, fakt se nám povedl.

Nevadí mi to. No, vlastně jak kdy. Někdy bych měla ráda klid i od vlastních dětí a ne ještě řešit cizí děcka. A jindy mě to vlastně i těší. Asi děti přitahuji. Umím vymyslet hru, zapojit všechny, rozdělit lopatky a vyřešit spor o kyblíček. Pak mě napadne, že bych za to možná měla dostat nějaké ocenění. Nebo aspoň kafe. Protože zatímco ostatní maminky sedí na lavičkách a v klidu si řeší svoje životy, já tady bezplatně provozuju něco mezi mateřskou školkou, animátorským koutkem a dětskou psychologickou poradnou. Vlastně by mi měly platit. Třeba stovku za dítě a hodinu. Kdyby jich tu bylo pět, mám pět set. Za dvě hodiny tisícovku. To už je při rodičáku docela zajímavý přivýdělek. Žádná kancelář, žádný šéf, žádné dojíždění. Jen písek, lopatky a pár cizích dětí. Ale jak dlouho bych to vydržela? Hodinu? Možná 30 minut. Možná den? Ne, tohle není podnikání pro mě. A navíc, je čas oběda.

Zvedám se z písku, abych připravila kočárek na odjezd, dětem dávám posledních 5 minut na hru. A po 3 minutách odcházíme. A já si představuji, že jednou ze mě třeba taky bude maminka z lavičky. Ach ten klid, to by bylo něco.