Moje milovaná
- O životě
- Shari81
- 19.05.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Deníček o tom, jak se z dítěte stane dospělý a zodpovědný člověk.
- 1
- 1
Bylo léto roku 1999. Já se cítila dospěle. Bude mi osmnáct, ségra už má vlastní život a já chtěla mámě dokázat, že i když jsem byla velmi zlobivé dítě a měla se mnou hodně trápení, tak jsem ale vyrostla, myslím, ve slušného a zodpovědného člověka. Rozhodla jsem se, že si pořídím psa.
Vůbec jsem v té době nepřemýšlela nad tím, jakou si na sebe chci vzít odpovědnost. Že péče o zvíře není na pár dní, že budou povinnosti, prostě mě to nenapadlo. Byla jsem rozhodnutá. Mámě jsem samo nic neřekla, byla by proti a hned by mi nasázela milion důvodů, proč psa ne. A hlavně by mi několikrát zdůraznila, že nejsem natolik zodpovědná, abych se o něj dokázala postarat. Své rozhodnutí jsem svěřila pouze jedné osobě, a to tátově partnerce, která mi byla druhou mámou. Nenapadlo mě, že můj plán obratem řekne otci…
Bylo 14 dnů do konce prázdnin a najednou zvoní táta, že pojedeme na výlet. Oká, říkám si, a jedem. Jeli jsme kousek za Prahu, táta zaparkoval u zelených vrat a já stále netušila, kam jedem a co tam budeme dělat. Táta byl tajemný jak hrad v Karpatech. U vrat čekala neznámá paní a jen řekla „Běžte dolů a tam jsou v ohradě.“
Šli jsme a najednou slyším kňourání.. Jééé, táta mi chce pořídit psa. 
Seběhlo se k nám 10 štěňátek Anglického kokršpaněla. Byly úplně všude, všechny se chtěly chovat. Byly úžasný a já už po minutě měla vybráno. Krásný, statný, černo-bílý sameček - vůdce smečky.
Se štěňátkem v ruce jsem se otočila k odchodu, jenže to mi vyskočilo a utíkalo kamsi a v ten okamžik jsem viděla ji. Mou milovanou.
Seděla, zádíčkama se opírala o strom, očka vykulená strachem, třásla se. Byla o polovinu menší než ostatní, celá černá s bílou náprsenkou. Vzala jsem ji do dlaní, ona se ke mně přitiskla a já věděla, že si právě získala mé srdce napořád. Paní nás upozornila, že se narodila jako 11. štěňátko a fenka ji odvrhla. Byla uměle dokrmovaná, ale jinak v pořádku. S tátou jsme nakoupili pelíšek, misky, hračky, prostě všechno, co štěňátko bude potřebovat, a vyrazili jsme domů.
Tady podotknu, že rodiče jsou rozvedení od mých 3 let. Mám úžasnou mamku, která by se pro nás rozdala. A mám skvělého tátu, který ve mě věřil i přes všechny problémy, co se mnou v dětství byly. Bydlela jsem u mamky..
Přijeli jsme domů, já v ruce šťěňátko a všechno ostatní a lákala jsem tátu, ať jde se mnou nahoru. Přeci nedostanu pojeb od mamči sama, že? Nakonec šel. Mamka konstatovala, že má táta pěkného psa. „Nene, mami, ten pes je můj, táta mi ho pořídil.“ V mamce bouchla asi sopka, jak si otec, který ji opustil, může dovolit koupit mi psa do jejího bytu, bez jediného slova nebo porady!
No, dopadlo to dobře, táta odjel a mamka si začala hrát se štěňátkem. Každých 15 minut mi opakovala, že na druhý den pejska vrátím.
Druhý den. Pejsek stále u nás. Bála se vlastního stínu, pořád chodila metr kolem mě, spala se mnou. Mamka z práce přinesla další potřebné věci a já věděla, že pejsek už zůstane. Byla moje. Malá, strašpytel, ale moje. Začala jsem ji všechno učit. Do konce prázdnin se naučila chodit čůrat ven, uměla základní povely, byla moc šikovná a já šťastná. Dostala jméno Nicki.
Čas ubíhal a Nicki se stala součástí naší rodiny, milovala všechny a všichni milovali ji. Měla úžasně přátelskou, klidnou i hravou povahu.
Když jí bylo 7 let, dostala silný zánět slinivky břišní. Na mé narozeniny jsem ji odvezla na kliniku, kde jí dali okamžitě na kapačky. Její bezvládné tělíčko leželo na dece, nevnímala. Tento stav trval týden, nekonečně dlouhý týden beznaděje, bez zlepšení. Na konci týdne mi veterinář řekl, že nemá cenu dále to prodlužovat, že se to nelepší. Domluvila jsem se s ním, že si Nicki vezmu na noc domů, abych se s ní mohla rozloučit. Bylo to těžké rozhodnutí, ale musela jsem to učinit pouze já. Nebyl nikdo, kdo by rozhodoval za mě. Byl to můj pes, moje zodpovědnost.
Odvezla jsem si ji večer domů, nadopovanou lékama. Lehla jsem si k ní na zem, držela ji za pacičku a povídala jsem na ni. Povídala jsem jí o všem a pomalu se s ní tak loučila. Takhle jsem u ní usnula.
Ráno mě probudilo jemné olíznutí na nos. Po dlouhém týdnu, kdy ležela bez mrknutí oka, bez jediného pohybu, bez jediného náznaku zlepšení to byla jako rána z nebe. Okamžitě jsem s ní jela na veterinu a doktor nevěřil vlastním očím. Její stav se začal rapidně zlepšovat a o další dva dny později by nikdo neřekl, že byla na smrt nemocná. Děkovala jsem pánubohu, že mě asi osvítil a neukončila jsem její i svoje trápení.
Od té doby měla přísný stravovací režim, ale jinak byla jako dřív. Hravá, veselá, prostě normální.
Roky plynuly dál a my si užívaly život společně. Kam sem šla já, tam šla i ona.
Byl červen 2013. Já byla konečně těhotná a zůstala jsem doma na riziku. Chodily jsme spolu na procházky.
Doma mi hlavou ležela na bříšku, byla velmi opatrná. Těsně před létem jsem si všimla, že není ve své kůži. Jeli jsme na veterinu. Tam nám pan doktor, po veškerých vyšetřeních oznámil, že postupně selhávají orgány. Bohužel, na tuto nemoc není lék. Byla to pouze otázka času. Někteří vydrží rok, jiní měsíc.
A zase jsem byla před rozhodnutím. Věděla jsem, že nechci, aby se trápila. S doktorem jsme byli domluvení, že až půjde do tuhého, tak ji přivezeme a já rozhodnutí s bolestí v srdci učiním. Ale zatím na to nebyl správný čas, ještě jí zbývalo pár měsíců krásného života, ještě nebyl její čas odejít.
Užily jsme si krásné léto. Únava už na ní byla trochu znát, ale byla bojovník už od narození a já věděla, že to zvládne.
Byl listopad 2013. 18.11.2013 v noci mě přepadla bolest a já věděla, že naše holčička chce na svět. Měla jsem plánovaného císaře. Před odjezdem do porodnice jsem se s ní rozloučila, dala jí pusu a pohladila. To bylo naposledy, co jsem ji viděla.
*Odešla jsi z tohoto světa o den později, 19.11.2013. Zemřela jsi královskou smrtí v náručí manžela. Počkala jsi, až se po oslavě narození naší holčičky probudí. Dala jsi mu šanci, aby tě objal a řekl ti, že je táta a že máme nádhernou holčičku. Pak ti selhalo srdíčko. Bylo ti 14 a půl roku.
Je to už 6 měsíců, co nejsi se mnou. Zlobím se na tebe, že si na mě nepočkala. Zlobím se, že si neviděla naší dceru. Zlobím se, že tě nemám vedle sebe. Zlobím se a mé srdce pláče. Ale miluju tě za to, že jsi to takto vyřešila. Že jsi nedovolila, abych musela učinit rozhodnutí za tebe.
Miluji tě za to, jaká si byla. Byla jsi mým miminkem, které jsem si vychovala. Díky tobě se ze mě stal lepší člověk a díky tobě jsem opravdu dospěla.
Vždycky budeš mít místo v mém srdci a vždycky tě budu milovat.
Vím, že tam nahoře na nás dáváš pozor. Jednou se znovu setkáme.
S láskou máma. ♥*
Přečtěte si také
Kvůli Love Islandu 2026 jsem se pohádal se ženou. Pak mi ukázala můj telefon
- Anonymní
- 03.11.26
- 317
„Aspoň před návštěvou to nemusíš přiznávat,“ řekl jsem ženě, když se kamarádka zeptala, komu letos fandí v Love Islandu. U stolu se přestalo mluvit. Žena položila vidličku a zeptala se, jestli se...
Táta mi poslal článek o návratu po 28 letech. Pak chtěl klíče od mého bytu
- Anonymní
- 03.11.26
- 543
Táta mi poslal článek o Britovi, který se po osmadvaceti letech cesty vrátil domů, a pod něj napsal „Vidíš, nikdy není pozdě.“ Za dvě minuty následovala otázka, jestli máme pořád volný pokoj. Bylo...
Platil jsem doma všechno. Manželka si šetřila a její kamarádky mi zatleskaly
- Anonymní
- 03.11.26
- 812
„Moje výplata je moje, jeho je naše,“ řekla moje žena u našeho jídelního stolu a její tři kamarádky se rozesmály. Jedna dokonce zvedla skleničku a připila jí na to. Já právě přinášel z kuchyně...
Porodila jsem bez partnera. Kolega mě odsoudil a pak mě požádal o laskavost
- Anonymní
- 03.11.26
- 509
„Tak hlavně, že tvoje dítě zaplatíme všichni,“ prohlásil Roman přes půl kanceláře, když jsem přinesla zákusky a oznámila, že jsem těhotná. Dva kolegové se zasmáli. Já držela krabici s větrníky a...
Syn doma počítá bez chyby, ve škole má čtyřky. Tohle už není normální!
- Anonymní
- 03.11.26
- 255
Nikdy jsem si nemyslela, že mě pár známek z matematiky dokáže tolik rozhodit. Synovi to doma jde, úkoly zvládá a ještě nedávno jsem si myslela, že učivo celkem dobře chápe. Jenže ve škole se mu...
Chtěla jsem výživné na dvě děti. Ex mě veřejně ponížil, pak se ozvala jeho máma
- Anonymní
- 02.11.26
- 4854
„Některým ženským nestačí rozvod, potřebují chlapa ještě finančně zlikvidovat,“ napsal můj bývalý na Facebook a přidal smějícího se smajlíka. Pod příspěvkem měl naši společnou fotku z dovolené, na...
Za manžela jsem zaplatila 180 tisíc. V Kauflandu jsem zjistila, že nejsem první
- Anonymní
- 02.11.26
- 12742
„Tobě už ty peníze vrátil?“ zeptala se mě manželova bývalá, když jsem v Kauflandu lovila ze spodního regálu poslední krabici mléka v akci. Neviděly jsme se snad šest let. A místo pozdravu tohle....
Platím chůvu a přípravku. Podle manžela zbytečně utrácím a dětem se nevěnuji
- Anonymní
- 02.11.26
- 1668
Když jsem manželovi oznámila, že jsem synovi zaplatila doučování na přijímačky a zároveň objednala chůvu, prohlásil, že jsem se snad zbláznila.
První cvičný test nám pokazil celý víkend. A vlastně za to můžu já
- Anonymní
- 02.11.26
- 976
V pátek jsem synovi vytiskla první test z matematiky k přijímačkám. Je v devítce, máme konec října a já si říkala, že bychom mohli pomalu zjistit, co mu jde a co bude potřeba procvičit. Žádné velké...
Koupila jsem si mycí vysavač a manžel šílel. Jeho stroj za 50 tisíc je v pohodě?
- Anonymní
- 02.11.26
- 1696
Když jsem si po dlouhém přemýšlení pořídila moderní mycí vysavač na podlahu za deset tisíc, manžel mi doma udělal takové peklo, že jsem litovala den, kdy jsem ho rozbalila. Co prý blbnu, proč...
. Prostě čistokrevný voříšek… majitel se o jejich maminku absolutně nestará, špatně krmí, vůbec nevenčí, 
A štěňátka se opravdu povedly… 
tak snad jim najdeš pěkný domov 
