Můj deník z Afriky
- Cestování
- Riky69
- 05.12.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Zatím jenom první část, ke druhé se nemůžu dostat, ale snad ji brzy dopíšu. :) Nejkrásnější a nejzajímavější dovolená, kterou jsem prožila. Moc se mi tam nechtělo, ale když to člověk zažije, začne se mu strašně stýskat. Už teď plánujeme, že se tam jednou podíváme znova...
Přílet do Kapského města jsme vítali s takovou radostí, že si to umí představit jen ten, co letěl taky tak dlouho. Ono sedět v letadle 6 hodin, chvíli pauza na letišti v Dubaji a pak znova 10 hodin, je opravdu o záda. A když přihlédneme k faktu, že jsem odlétala ve 24. týdnu těhotenství, musím se sama pochválit, že jsem to zvládla bez zbytečných keců.
Nárazový vítr, který se obouval do letadla, nám tu radost chtěl zkazit. Několikrát se letadlo propadlo o pár metrů dolů a děti vyděšeně křičely. Ano, zážitek pro ty, co rádi létají jako já, neskutečný. No a co, ale i já musela být ta statečná a dceři vysvětlovat, že se nic, ale opravdu vůbec nic neděje, protože je to jen vítr. A asi jsem musela vypadat fakt přesvědčivě, protože se Lenička uklidnila a byla na rozdíl ode mně v pohodě. Klobouk dolů před pilotem, přistál hladce a krásně, takže se nám o tom v charterových letech ani nezdá. Né že bych létala tak často, ale říkal to můj chlap. A ten létá dost často. 
Hned po přistání nás čekala kontrola jako tady u nás za stara, přistupujete k okénku a tam se vás celníci ptají, proč jedete do Afiky, na jak dlouho, služebně, dovolená. A musím uznat, že jsem si to i užívala. Mluvit jsem nemusela, protože já se umím hezky usmívat, a tak všechno toto za mě vždy okecal (neboli odřel) můj milovaný manžel.
A protože já opravdu anglicky neumím ani žbleptnout, tak aby se bál si pomalu odskočit i na záchod. Po tom, co nás pustili pro kufry, si samo odskočil a já s malou Leničkou čekala u pásu na kufry. Né že bych je tahala, jen abych koukala, aby je někdo jiný netahal. K nám přišel takový malý pejsek, krásný k pomazlení, ani mě nanapadlo, co v letištní hale dělá pes. Lenička si ho hned začala hladit a on byl tak roztomilý a pořád se od nás nechtěl hnout?? Tak přišel jeden celník a říká něco anglicky, já se na něj hezky usměju, ale ono to nějak nestačilo a ani nezabralo, ještě že v tu chvíli už dorazil Mirek a hned se s ním dal do řeči. A světe div se, my pašovali do Jižní Afriky kousek tvrdého sýra, který jsme nesnědli v letadle a ten pejsek to na nás takhle prásknul. Naštěstí jsme vyndali ten minikousíček sýra, 2×4 cm, odevzdali celníkovi a ani už ty kufry nechtěl vidět.
Venku, po těch všech kontrolách, na nás čekal řidič z hotelu, chudák si už musel myslet, že jsme asi nepřiletěli. Stál tam tak sám, ale hned jsme se mu přihlásili, tak byl viditelně spokojený, že tam není nadarmo a mile nás přivítal. Ono všeobecně jsem se v Afice nesetkala s nikým tak příšerně otráveným, jako jsou naše prodavačky a jim podobné bytosti. Naopak na nás všichni byli strašně hodní a milí. U pokladny byly vždy dvě (dva) človíčci, jeden markoval zboží a druhý nám je dával do tašek, na pumpách tankovala obsluha i u typu občerstvení McDonalds se obsluhovalo jako v restauraci a skoro na každém záchodě tam měli i desinfekční náplně na toalety. Toalety měli pořád a všude kamkoliv jsme přijeli čisté, takže mé obavy ohledně mého těhotenství a hygieny byly v celku rychle zažehnány.
Radisson je sám o sobě krásný a luxusní hotel. Spali jsme v něm tři noci a i když to byl ten nejluxusnější hotel, v kterém jsem kdy spala, líbilo se mi víc v rodinných hotelech a ubytováních. Bylo to osobnější a o každého se tam starali individuálně.
Kapské město mě nadchlo, je krásné, velké a čisté. Ani se nedivím Krejčířovi, že utekl právě sem. Silnice široké a přehledně značené. Doprava, o které si my můžeme nechat jen zdát, nikdo vás nechce přejet na přechodu, naopak vás každý rád a ochotně pustí. Konstatovala jsem, že bych se tam nebála pustit samotnou holku do školy, což si myslím mluví za vše. Naopak jsme zjistili, jak jezdíme my tady u nás hrozně.
První den v Kapském městě byl odpočinkový. Ubytovali jsme se a já si šla lehnout. Mirek prozkoumat nejbližší okolí a do krámu pro něco málo k jídlu. To kdybych měla hlad.
Druhý den jsme navštívili akvárium, bylo to na celý den a natočili jsme tam nejhezčí videa, které jsme s sebou přivezli. A na závěr, když jsme se šli najíst, tak na se molu kousek od nás opaloval tuleň. Prostě to se u nás nevidí.
Třetí den jsem já zůstala na pokoji, abych si odpočinula před další cestou, a Mirek a Lenička si udělali tůru na Stolovou horu a do zoo, cestou se zastavili i na pláži a posbírali pár mušlí. Jejich dojmy popsat nemůžu, ale fotky si myslím jsou nádherné.
Další den jsme přejížděli do Hermanusu, cestou jsme se zastavili na útesu tučňáků. Volně žijících a užívajích si pobřeží jižní Afriky…
V Hermanusu jsme spali dvě noci, byla tam zima a my až druhou noc zjistili, že máme vyhřívanou postel. No co, aspoň tu druhou noc nám bylo už teplo.
V Hermanusu se dají pozorovat velryby u pobřeží, škoda jen, že jsme neměli tu možnost nafotit více fotek. Nebo nahrát více videí. Ony jako by to vždycky vycítily a neukázaly se, ale jak byl foťák a kamera vypnutá, tak jich tam bylo…
Po pobřeží chodil trubač a hlásil, kde zrovna v tu chvíli jsou k vidění. Zaplatili jsme si výlet i na moře lodí za velrybami. Kdybych věděla, co nás čeká, v životě by mě, ani nikoho z nás na tu loď nikdo nedostal.
Kapitán té lodi jen suše komentoval, že jsou vlny. No a co, řekne si suchozemský člověk ze středu Evropy, to je přece normání, že jsou na moři vlny. Když mě viděl s tím břichem, už teď vypadám jak před porodem, tak se obával, že mu tam buď porodím nebo přinejmenším pozvracím celou loď. Pomalu a plíživě jsme vyjeli na moře a to, čemu on říkal vlny, já říkám tsunami. Byly 5 metrů vysoké vlny a my tam skákali jak opice na houpačce. Člověk by řekl, že se to bude líbit aspoň tomu dítěti, přece jen je zvyklé na ty koloče a houpačky o malinko více, než my dospělí, ale ani jí se to nelíbilo. Doslova se modlila, abysme tu vyjížďku po moři přežili a byli zase na molu. Až mi jí bylo líto. A že nepřeháním, to mi i potrvrdila půlka osazenstva, co si naivně zaplatili vyjížďku (ne horskou dráhu) a celou plavbu seděli v podpalubí a blinkali a blinkali.
Já jsem prohlásila, že bych mohla dělat námořníka, protože jsem si to užívala, něco málo i natočila a kochala se pohledem na posádku, jak na mě uznale pokyvují, že nezvracím. Ano, to bylo moje malé vítězství nad škatulkováním lidí a to, že je ženská těhotná, neznamená, že bude nutně zvracet.
A ani si neodpustím se s vámi o tento můj krásný zažitek podělit. Nu což i chlapi mají své dny…
Další den nás čeká nejdelší úsek autem, 400 km na jeden zátah, ale máme dost času, a tak v klidu vyrážíme. Jak už jsem řekla silnice zde mají opravdu široké, takže se bezproblému vejdou i čtyři auta vedle sebe při předjíždění na obyčejné dvouproudé silnici. A co potom ty jejich dálnice, vyrazíte na dálnici a razíte si to rovnou cestou pořád dál a dál, třeba 170 km pořád rovně, odpočinek na pumpě a znova pořád rovně. Jen se trefit na ten správný výjezd. To, čeho jsem se obávala, že se jezdí vlevo, nám ani nepřišlo. Jen jsme si museli hlídat nádrž, protože tam mají jednu pumpu po 200 km. Trošku se zpožděním (kochali jsme se pohledem na krásné, dlouhé, písečné pobřeží) se ubytováváme v jednom z těch dvou rodinných hotelů. A protože už byla tma, tak jsme celkem toho moc neviděli, takže nás ráno čekalo krásné probuzení.
Menší rodinný hotel uprostřed oázy květů a palem.
Hned po snídani jsme vyjeli se podívat a nakrmit slony. Jelikož sama vypadám jako malý slon, říkala jsem si třeba mě vezmou i mezi sebe. Lenička je krmila sama a já se radši jen zpovzdálí dívala, jestli jí nějaký neukousne ruku. A pak nám chovatelé řekli, teď se půjde na procházku se slony. No ty kráso, pomyslela jsem si, ale oni nás ani neudupali, ani do nás nestrkali, nic prostě jen šli vedle nás. Dokonce jsem si i jednoho pohladila a překvapilo mě, že jsou sloni chlupatí, asi se k nim ještě nedoneslo o dnešním moderním vyholování všech partií našeho těla, jaké to mají štěstí, pomyslí si těhule před porodem, která si nevidí pomalu ani na špičku bot.
Další návštěva v tomto okresu je Monkey Land a v překladu to znamená země opic. Ne planeta opic, dámy, ale skoro jsme si tam tak připadala. Kolik druhů opic tam měli, vám neřeknu, ale bylo jich hodně. Naštěstí nám neskákali po hlavě, tak se dal vydržet i ten jejich řev. A že řvali šíleně, asi jako já budu koncem roku…
A hned vedle jsme si skočily do oázy ptačího světa Birds of Eden…
Tam jsem si říkala, fajn sednu si budu koukat na ptáčky, oni to projdou (Lenička + Mirek) a pak spolu všichni pojedeme dom teda do hotelu. Tak zase jsem si jednou naběhla, tato oáza měla jen jeden vchod a druhý východ až na druhé straně areálu. Chtěla jsem mít křídla!!! Nu co se dá dělat, kupředu a zpátky ni krok. Odměnou mi byl papoušek, co na mě dorážel a já si připadala jako neodolatelná krasavice. Aspoň malá úleva, po tak náročném dni.
A na dalším výletě jsem už odevzdaně čekala v autě, protože jsem toho ten den měla opravdu dost. Šli na prohlídku záchranné stanice pro šelmy, kde viděli divokou kočku, geparda, levharta, surikaty, marabu ptáka a želvy. A když nebyli moc nebezpeční, tak je pustili i do těch klecí a chodili mezi těma zvířatama. Já si zatím trošku oddychla a jeli jsme se vyspat na další den, kde nás čekalo přes 300 km do Addo Elephant Park.
To, že jsme v Jižní Africe jsem si naplno uvědomila, když jsme se cestou do Addo parku zastavily na jídlo a nakoupit něco v krámě. Mají tam taky SPAR, JAKO NÁŠ INTERSPAR, čekala jsem na parkovišti, protože se mi do krámu nechtělo, tak šli sami Mirek a Lenička. A najednou přijeli policajti, ty jen zaparkovali, jako že tam nejsou, a hned za nima obrněný transpotrér. Z něho vyskákala v neprůstřelných vestách a s se samopalama ochranka, tři chodili po parkovišti a hlídali a nevím, kolik jich šlo pro tržbu, ale tipuju tak minimálně dva.
Kdybych u toho nebyla, myslela bych si, že to je jen ve filmu, ale připomělo mi to staré časy na pumpě, kde nás ještě tenkrát takhle hlídali a několik takových nájezdů od zásahovky jsem zažila, i když byly plané.
A řeknu vám, že příjemné to není ani ve chvíli, kdy víte, že vás jdou policajti chránit, ale ani ve chvíli, kdy vám nad hlavou míří takovým velkým samopalem a vy se radši opravdu ani nehnete. Tak i toto jsme v pořádku přežili.
V Addo Elephant Parku jsem strávily tři noci. Dvě na jednom konci parku a jednu na druhém konci parku. Prvé dvě noci tady a jednou „tady“: http://www.sanparks.org/…ty_dates.php?…
Tady v tom jejich národním parku se dalo jezdit i vlastním autem, ale za podmínek, že se vrátíte do určené hodiny a nebudete vystupovat a ani vystrkovat hlavy z okének aut. No a myslím, že každý normálně uvažující člověk, který chápe, že by ho ta zvířata opravdu mohla sežrat, se tím prostě a jednoduše řídí. A pak na vás čeká krásná pohoda volně žijících zvířat, která jen těsně vedle vás ledabyle projdou, jako byste byli vzduch. Nebo si otráveně probudí a zívnou na znamení toho, proč že je budíte.
Já jsem po tom cestování jeden den opět odpočívala a Lenička s Mirkem jeli na safari z průvodcem. My pak projeli znovu stejnou trasu sami, ale s tím safari autem si to já dost dobře nedovedu představit. Mirek byl rád, že jsem zůstala na chatě, protože říkal, že to tak skákalo, že bysme mohli i malého Mirečka lovit pod sedadlem. Což náš záměr určitě nebyl. Povedlo se jim vidět lvi, krásné a divoké a byly jen metr od nich. No má představa, že po Leničce by mohl skočit a sežrat jí, musela být rychle zažehnána, jinak bych jí už nikam nepustila a strávila by zbytek pobytu vedle mě a nic by z té divoké Afriky neměla. A že nás toho ještě čekalo.
Já mezitím v klídku vybaluju a srovnávám kufry. Už máme půlku cesty za sebou, tak dávám do jednoho kufru všechny špinavé a nošené věci, taky ty, co jsme nakoupili jako suvenýry a nebudeme je už vybalovat. A musím to vůbec celé přerovnat, protože jsme pro jistotu měli každý v každým kufru nějaké oblečení. To kdyby náhodou se nám jeden kufr ztratil, abysme nemuseli kupovat hned všechno oblečení.
A protože si o sobě myslím, že jsem inteligentní, tak jsem do toho kufru prostříkavávala deodorant proti pocení od DOVE, aby nám ty hadry tolik nesmrděly. Joooooooooooooo, to jsem neměla dělat, ono to tak hezky voní, že nám do toho srubu dostlova začaly nájezdy divokých včel, a to byl hukot. No představa, že v tom budeme muset trávit noc, mě fakt děsila. Nejdřív jsem je jednu po druhé vždycky vyhodila ven a doufala, že se už nevrátí, ale nějak jim to asi vážně vonělo, protože jich bylo víc a víc. Pak mě napadl geniální nápad, který zabral. Měla jsem lahvičku s koženým náramkem proti komárům a moskytům, tak jsem celou tu lahvičku vylila na talířek, aby to přehlušilo tu vůni a světe div se, ono to zabaralo. Jak já se bála, že se nám tam budou rojit.
To jsem ještě nevěděla, co mě čeká dál. Tuhle noc jsem se krásně vyspala, a spokojeně přejížděli do druhého srubu. Čekalo nás milé ubytování, na to, že to byl srub, tak fakt pěkné.
Litovali jsme, že nemáme s sebou nic na grilování, protože to by jsme si užili. Když jsem vybalili, tak se ještě Lenička s tátou jeli projet po parku (podezřívala jsem svého muže, že chce ulovit něco na ten gril, ale vrátili se s prázdnou). A já jsem spatřila něco, co jsem věděla, že mi nedá v noci spát…
Pokračování příště!
Přečtěte si také
Základka dceru nic nenaučila. Teď platím tisíce za přípravné kurzy na střední
- Anonymní
- 24.10.26
- 246
Moje patnáctiletá dcera je letos v deváté třídě a brzy ji čekají přijímačky na střední školu. Je chytrá, po celou dobu na základce měla jedničky a dvojky. Přesto jí musím platit přípravné kurzy,...
Nájemník nám vytopil byt. Manželka šla situaci vyřešit po svém
- Anonymní
- 24.10.26
- 260
Když nám nájemník vytopil byt, čekala jsem hádku, telefonáty a pojišťovnu. Místo toho manželka oznámila, že to vyřeší osobně. Když se vrátila, byla až podezřele spokojená. A mně začalo vrtat...
Syn ve školce nespí a ruší. Zjistila jsem, že ho učitelka trestá delším ležením
- Anonymní
- 24.10.26
- 183
Vyzvedávala jsem ze školky svého čtyřletého syna a těšila se na obvyklé poklidné odpoledne. Místo toho mě paní učitelka hned ve dveřích zastavila s výrazem člověka, který právě odhalil mezinárodní...
Všichni si myslí, že jsem silná máma. Neví, že bez léků sotva vstanu z postele
- Anonymní
- 24.10.26
- 158
Když mě potkáte na ulici, nejspíš by vás nenapadlo, že se léčím s depresí. Vodím děti do školky, nakupuji, vařím, chodím do práce a na zprávy od kamarádek odpovídám smajlíkem. Když se mě někdo...
Narodila jsem se jako nechtěné dítě. Teď jsem jediná, kdo se o rodiče stará
- Anonymní
- 24.10.26
- 162
Některé děti vyrůstají s pocitem, že jsou pro své rodiče tím největším štěstím. Já jsem od dětství cítila pravý opak. Máma mi nikdy nemusela přímo říct, že mě nechtěla. Poznávala jsem to z jejích...
Přišli jsme o byt kvůli změně času. Teď nás změna čeká znovu. Kdy už to skončí?
- Anonymní
- 23.10.26
- 4653
Je to přibližně půl roku, co nás posouvání času stálo smlouvu na byt. Přijeli jsme pozdě a nabídka nám tak utekla mezi prsty. Frustraci ze změny času už pociťuji znovu, čím blíž to je, tím víc jsem...
Nemůžete žít ve 2+kk, kritizuje mě moje matka. Sama nás vychovávala v garsonce
- Anonymní
- 23.10.26
- 935
Situace s bydlením není v posledních letech vícečlenným rodinám zrovna nakloněná. Protože platy nám s manželem za posledních deset let příliš nepovyrostly, zůstali jsme se dvěma dětmi v našem...
Přítel toužil po sexu na hřbitově. Jednou jsem mu vyhověla a takhle to dopadlo
- Anonymní
- 23.10.26
- 1369
Mirek je kluk, se kterým se fakt nenudím. Má rád extrémní věci a pořád vymýšlí něco nového. Občas je to až trochu za hranou. Je nám oběma 22 let, jsme mladí, tak proč si neužívat. Někdy řeknu ne,...
Jsem naprogramovaná vstávat za světla. Ta ranní tma mě ničí
- Anonymní
- 23.10.26
- 625
Vůbec se nedivím, že na podzim lidé trpí víc depresemi. Jakmile totiž člověku zazvoní budík a venku je stále tma, je to jako rána palicí. Já jsem aktuálně na vrcholu těchto stavů a každé ráno...
Cizí lidé v naší posteli? Manžel zuřil, když jsem mu navrhla dovolenou zadarmo
- Anonymní
- 23.10.26
- 641
Chtěla jsem dětem dopřát pořádnou dovolenou, aniž bychom za ni utratili všechny úspory. Když jsem ale navrhla výměnu domu s někým z druhého konce světa, manžel se na mě podíval, jako bych se...
Navnadila jsi mě a hned bych tam letěla 
, rozhodla jsem se jen kvůli vám holky, že až sem dám ten druhý díl deníčku (což bude do týdne ), tak vám sem hodím odkaz na fotky na mém facebooku profilu, kde jich je daleko víc. Nikdy nevíte, která se tam můžete podívat. Já za to vděčím jen svému muži. Sama bych se tam nikdy nedostala a jeho jsem potkala před pěti lety. Takže nikdy neříkej nikdy 
