Můj porod

Přišla jsem tedy domů, vyprala poslední prádlo, uklidila a na čtvrtek si naplánovala spoustu věcí, které jsou nutné udělat na poslední chvíli - už po sté přebalit tašku a zkontrolovat, jestli tam mám všechno, zalít květiny atd. Naplánované to bylo pěkně. Jenže ve čtvrtek ( tedy 1 den před plánovaným vyvoláváním) jsem se ve 4:15 hod. probudila, že opět už asi po sté za noc se projdu na záchod. Ze zvyku jsem sáhla pod sebe a cítím mokro. Vyskočila jsem z postele takovým tempem až se manžel leknul, rosvítila světlo a koukám na prostěradlo. Moc vody tam nebylo, já byla taky jenom trošku mokrá, tak říkám manželovi ať klidně dál spí a šla jsem na záchod. Po návratu mě to pořád vrtalo hlavou, tak jsem postel zkontrolovala ještě jednou a našla mokrou peřinu. Takže to definitivně byla prasklá voda. Manžela jsem poslala dospat do obýváku a začala se chystat na cestu. Za 45 minut ho budím, ať se taky nachystá, že volám PA, se kterou jsem byla domluvená. Z kurzu jsem věděla, že do porodnice mám jet najezená, tak jsme v 5 hodin ráno začali dělat anglickou snídani. Vypadaly jsme jak dva blázni, kteří se v 5 ráno cpou tousty, párky, vajíčky… Nakonec jsem byla vděčná, že jsem přijela najezená. V 6:10 k nám do auta nasedla PA a za 10 minut už jsme byli v porodnici. Asi 2 hodiny po prasknutí vody. Postupuji vyšetření, kontrakce mám, ale nějak pořádně je necítím. Dostávám klystýr, který na rozdíl od Yalu pomáhá otevírání (bohužel ne v mém případě). Zkouším sprchu, vanu, balón a pořád nic. PA mě ujistila, že určitě dnes porodím, Jiná zase říká, že to bude už dnes dopoledne. Taky mě ujišťovali, že zatím všichni porodili a ještě nikdo domů těhotný neodešel. Jenže Jessica nás ujišťuje, že si sice vypustila svůj bazének, ale z bříška prostě nevyleze. Nejenom, že jsem neporodila dopoledne, ale ani do půlnoci. Celý den jsem čekala, že se to rozjede, kontrakce na monitoru byly sice slušné, ale já je cítila pouze v kříži a jako tvrdnutí břicha a to se dalo v pohodě vydržet. Manžel se začínal nudit a tak odcházel nejprve na oběd do města a posléze i na večeři. Po 12 hodinách od prasknutí vody dostávám antibiotika a po dalších dvou se domlouvám s PA, že si zkusí promluvit s doktorem na vyvolávání ještě dnes večer, Tedy asi 12 hodin před původním termínem vyvolávání. Doktor si mě prohlídl a rozhodl, že čekáme do rána, Že ještě nejsem dostatečně nachystaná. Bolesti už jsou větší a říkám si, že ten doktor mě asi nechápe, protože takhle toho moc nenaspím. Na rozdíl od něho pořád netuším co je to skutečná pořádná kontrakce a tak mi ty moje přijdou bolestivé. Nicméně to pořád beru s humorem a ze všech okolo si dělám legraci. Jenom začínám mit strašny hlad. Venku už je tma a moje poslední jídlo byla snídaně v 5 ráno. Nakonec doktora ukecám a před půlnocí dostávám večeři. Manžela posílám na noc domů, protože jsem si všimla, že vždy když odešel, tak kontrakce mírně zesílily. Večer se ještě na sále dívám na televizi, poslední díl svého seriálu si přece nenechám ujít. Potom zkouším spát. V půlnoc mě vzbudí bolesti a tak jdu ze zvyku na záchod. Jenže nic, jsem prázdná. Až do 4 hodin takhle běhám každou hodinu a teprve potom mi dojde, že se mi na záchod nechce, ale že se rozjíždí porod. V 7 ráno, kdy už na sále trávím více než 24 hodin volám manželovi ať přijede. Přijde doktor a konstatuje, že porod není třeba vyvolávat, že už se rozjel, kontrakce mám po 5 minutách na zesilují. Neustále střídám vanu, balón, lůžko, sprchu nebo chůzi a bolesti zesilují. Personál okolo mě je klidný, tak si říkám, že to asi bude bolet ještě víc. Nicméně mimo kontrakce jsem v pohodě si povídám s PA ( během mého pobytu na sále už 3 směna). Nechápe, jak můžu být v pohodě a neustále se usmívat. Jiné maminky prý už křičí bolestí. Já ji na to říkám, že jsem rodině slíbila, že neudělám v porodnici ostudu a křičet bolestí budu až na konci, kdy mi bude úplně jedno, jak se chovám. V 15 hodin, tedy po 8 hodinách pravidelných kontrakcí po 3-5 minmutách dostávám epidurál. Ne pro utlumení bolestí, ale proto, abych se otevřela, protože od prasknutí vody už proběhl den a půl, dostala jsem 2 dávky antibiotik a pořád to nevypadá na brzký konec. Při píchání epidurálu poprvé křičím bolestí, protože injekce nesnáším a tato fakt bolí. Doktorka mi nadává, že odejde, protože neustále uhýbám a taky jsem první, kdo u toho křičí. Vzápětí na to mě píchají další injekci na posílení kontrakcí, protože s těmi co mám bych Jessicu nevytlačila. Po poslední infůzi mám silné kontrakce po jedné minutě a deset minut díky epidurálu si vesele spím. Manžel říká, že vypadám jako bych se opalovala na pláži a nechápavě kroutí hlavou nad KTG. Nejde mu to dohromady. Po 10 minutách mě strašně začínají svědit nohy (díky epidurálu) a mám pocit, že mi polovina zadku asi uletí. To ještě netuším, že zádové bolesti mohou bolet více než ty v břichu. Hodinu ještě ležím, napojená na infůzi, monitor a neustálé měření tlaku a svíjím se bolestmi zad. Když už to nejde vydržet, tak přichází doktor a vyšetřuje mě. Vše může začít spět ke konci, jenže Jessica je v pánvi o 1,5 cm jinde než má být, tak ji musím nejdříve posunout pohyby. To už mám pocity tlačení, tak tlačím a přitom točím pánví. Netuším, že tlačit ještě budu dlouhé 3 hodiny a do poslední chvíle nebude jasné, jestli se mi to povede a půjde to přirozenou cestou. Chvíli stojím vedle lůžka, kroutím pánví, co mi křížové bolesti dovolí, potom zase klečím na lůžku na všech čtyřech. Nakonec se to povedlo a 1,5 hodině si můžu na lůžko sednout - lehnout a začít tlačit normálně, tak jak chci. PA mi vysvětluje, že mám tlačit na konečník jako při zácpě. Jenom jsem jí na to odpověděla, že na zácpu mám doma čípky a tudíž doma tlačit nemusím. Přichází doktor a já po nějaké době začínám příšerně křičet bolestí, protože už nemám sílu na další tlačení a začínám říkat doktorům, ať mi dají pokoj, že už tlačit nechci a že chci jít domů. Na sále je strašně moc lidí a začínají se rozhodovat co se mnou, protože to normálně nezvládnu. Nakonec mi dají nohy nahoru, jednu přivážou, vzápětí na to zase odvážou, za což jsem vděčná. Říkám jim, že takto rodit odmítám. Asi jsem nebyla moc slušná, protože jsem dostala ráznou odpověď. Dnes už vím, že udělali dobře a taky, že mi musel někdo vynadat, protože já jsem bolestí přestávala ovládat své tělo. V této poloze mi dávají posledních 15 minut. Jessice jsou už dávno vidět vlasy, ale víc ukázat nechce. Jedna PA mi tlačí na břicho, druhá pomáhá rodit, manželovi drtím ruku, doktor mi začal roztahovat hráz a já tlačím. V obličeji jsem údajně byla rudá, až měl manžel strach, abych nevybouchla. Cítím nástřih, za který jsem vděčná a vůbec necítím, kdy jsem Jessy vytlačila. V ten moment zapomínám na všechnu bolest a PA slibuji, že se vrátím. Strašně mě ovládají emoce a vztek, je mi zima a tak se na Jessicu odmítám podívat. Když mi ji položí na břicho, tak říkám ať si ji zase vezmou, že je těžká a bolí mě břicho. Byla jsem na ni strašně naštvaná, že mi dala tak zabrat. Jenom se ptám manžela, jestli je to holka nebo kluk. Ujišťuje mě, že holčička. Musí do inkubátoru, protože se napila vody. Když ji asi za hodinu přinesou, tak jsem z ní strašně šťastná. Na sále trávíme ještě další 3 hodiny a jak jsem ze všeho strašně zmatená a prodýchávám i umrtvovací injekce kvůli šití.
Chtěla bych poděkovat všem, kteří u porodu asistovali (a že těch lidiček bylo strašně moc), dohromady to byly 4 směny PA a doktorů. Všichni byli strašně milý a pokud udělali v danou chvíli něco co jsem nechtěla, tak věděli proč to dělají. Dnes, měsíc a půl od porodu mě strašně mrzí, že ten první moment, o kterém všichni mluví, že je ten nejkrásnější u mě byl trošku popletený a taky mám občas pocit, že ačkoliv jsem celý porod brala docela „sportovně“, tak ke konci jsem to nějak nezvládla podle svého očekávání. Strašně mě mrzí, že jsem potom byla na doktory nepříjemná a chtěla odejít v půlce porodu domů ( což je logicky nemožné). Už právě proto se těším až se na sál vrátím a věřím, že s těmito zkušenostmi zvládnu příští porod 100%.
Z porodnice nás pustili po 8 dnech, protože třetí den zjistilo, že je Jessy nemocná a musela bojovat v inkubátoru. Dnes už je dávno vše v pořádku, je z ní malý hodný andílek, který strašně moc spí a křičí jen když se mu něco nelíbí. A taky už začíná vyrůstat z nejmenšího oblečení.

Lenka