Porod Kubíka

V září jsem přestala brát antikoncepci s tím, že jsem já bláhová myslela, že hned první cyklus se to povede, a ejhle zpozdění 14 dní, tak hurá na gyndu, aby mi to potvrdili, jenomže to, co jsem se dozvěděla, nebylo to, že jsem těhotná, ale že jak jsem přestala brát HA, tak se mi splašili hormony či co… takže rovnou injekci na vyvolání. To samé bylo další a další a další cyklus, prostě bez injekce jsem neměla ms. Byla jsem z toho špatná, že to nešlo…

V lednu to samé, zpoždění opět, ale na to jsem už nijak nereagovala a jako každý měsíc jsem si před očekávanou ms koupila testy a testovala. A byly tam //. Ráno hurá k lékaři, ten mi oznámil, že těhotenství nevidí a pokud bych měla nějaký problém, ať radši zajdu, jako bolesti atd. Druhý den, jsem tam byla znovu s tím, že mě bolí břicho, koukl na mě a řekl, ano jste těhotná. Druhý den jsem šla do práce, kde mi bylo oznámeno, že by bylo lepší jít na neschopenku, že pro mě jako těhotnou nemají práci… Tak další den opět k lékaři, zda mi napíše neschopenku: Ten na mě koukal a řekl mí, na co, když těhotná podle UTZ nejsem, žádala jsem si o krevní testy a ty mi odmítl. Cela naštvaná a zklamaná jsem jela k jinému gynekologovi, aby se na mě podíval, a jakou mi udělal radost, když mi ukázal váček, bylo to ten samý den, co mi původní lékař řekl, že nic nevidí.

Bolesti ustaly. Samozřejmě, že před každou kontrolou jsem měla nervy, jestli je vše v pořádku, před utz, před krevními testy, před genetikou, vlastně pořád… hlavně strach z porodu. Genetika a odběry krve dopadly dobře, jenomže od 20. tt mi tvrdlo břicho, dostala jsem na to magnesium rozpustné ve vodě na pití. To mi způsobilo šílené střevní problémy, nemohla jsem nikam jezdit, nikdy jsem nevěděla, kdy to na mě přijde. Vždy to bylo rychlé.

Chvíli na to mi zjistili těhotenskou cukrovku, takže přísná dieta a časté kontroly na diabetologii. 14 dní před porodem začali poslíčci. Strašně jsem se bála, že nepoznám porodní bolesti od poslíčků. Nechápu jak jsem si to mohla myslet 

Sex jsme měli zakázaný. Ale jelikož jsem měla 14 dní do termínu, řekla jsem příteli, že pokud se do neděle nebude nic dít, pomilujeme se, v tom se mu rozvítily oči. Ani se mu nedivím po tolika dnech půstu Přišla neděle, přítel natěšený… jenomže na mě přišla strašná zimnice… a opět ti známí poslíčci. Příteli jsem oznámila, že se nic dít nebude, jelikož mi není dobře. Bylo 10 hodin večer a já začala mít pravidelné bolesti po 15 minutách, ale říkala jsem si, nebudu plašit a šla spát, zas takové bolesti to nebyly, když jsem usla.

Ve 4 ráno mě to vzbudilo, bolesti po 10 minutách. Tak jsem seděla v kuchyni, přítel stával v 5 do práce a ptal se, co se děje. Říkám: asi zas poslíčci, nic se neděje vlezu si do teplé vany a ono to přejde, jdi do práce a kdyby něco, tak zavolám. Odjel a já si vlezla do vany, za chvilku byl doma, že si vzal volno a bude se mnou, přišel za mnou a říkal: Ty, asi pojedeme do té porodnice ne? Ptala jsem se ho proč, a on se mi podíval mezi nohy a říkal, něco z tebe vyplavalo a dítě to ještě není A měl pravdu,vyšla ze mně zátka ale pořádný kus. Jakmile jsem vylezla, začaly bolesti po 5 minutách, tak jsem si pomalu dobalila poslední věci.

V půl 8 ráno jsme vyrazili směr porodnice… ještě si v autě říkám, ty ženské jsou hysterky, vždyť to nic není, bolesti o malinko silnější než jsou při ms. Ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká… Bolesti v 8 při příjezdu do porodnice byli po 3 minutách. Natočili mi monitor, zkontroloval mě doktor, dali klystýr (lepší věc při bolestech opravdu neznám), sepsali papíry a hnali na sál. Poslali pro přítele a zavolali lékařku, která, když mě zkoukla, praskla vodu, řekla něco, na co nezapomenu… Maminko pokud to půjde dobře, ve 3 odpoledne rodíte. V tu chvíli jsem myslela, že se tam složím. Říkám si, co tu jako mám tolik hodin dělat v takových bolestech?

Za chvíli mě přišla opět zkontrolovat a řekla, že jsme otevřená na jeden prst a takhle to prostě nejde, napíchali mi nějaké injekce, asi abych se rychleji otvírala… A řekla, že za dvě hodiny se přijde znovu podívat. Přítel mi pomohl do sprchy kde jsem měla připravený míč, a trošku jsem si zaskákala, začaly opravdu silné bolesti. Měla jsem hlad a žízeň. Sestřičky jediné, co mi na žízeň dali, byla namočená vata a otírali mi rty. Což mi opravdu nestačilo, takže v zoufalosti jsem pila teplou vodu z kohoutku. Přítel dostal hlad a ptal se mně, jestli se může na chvilku odejít najíst na šatnu. Říkám, jen běž a najez se, já do té doby určitě neporodím. Byl pryč opravdu chviličku, ale jakmile přišel, cítila jsem z něj lovečák a začala jsem brečet hlady Nic lepšího mi opravdu nemohl udělat.

Měla jsem i křížové bolesti, tak jsem byla nervní, protože přítel zrovna držel sprchu tam, kde to zrovna nebolelo, takže na střídačku, břicho, záda, břicho… Opět PA, že mám vlézt na kozu, že mě prohlídne, otevřená na 2 prsty, opět injekce a i něco na bolest a že zas za hodinu příde. Prosila jsem přítele, ať za ním zajde a udělají císař, že už to nevydržím. Začaly tlaky ale bohužel jsem se neotvírala a na císaře mi řekli, že pokud se otvírám, i když takhle pomalu, tak prostě musíme vydržet. Za chvíli opět monitor a kontroly a pořád dokola. Maminko ještě musíte vydržet… nejhorší věta za ten den.

Přítel byl špatný z toho, že mi nemůže pomoct a dodnes nechápe, že mi pomohl tím, že tam se mnou vůbec byl, že to od něj byla ta největší pomoc. Strašně mě to nutilo na tlačení, ale varovali mě, že pokud začnu tlačit dřív než bych měla, tak mi to tam oteče a akorát si to ještě prodloužím. Celou dobu od předání na sál jsem byla ve sprše a skákala na míči…

Bylo 16:45, když přišla PA a zkoukla mě a konečně otevřená na 7 prstů, ale řekla, vydržte. Ne já jdu prostě tlačit a rodit, s vámi nebo bez vás, koukla na mě a řekla, no jak myslíte, tak to teda zkusíme. Já byla snad v tu chvíli jediná, kdo jim tam rodil, protože během chvilky jsem tam měla asi 4 PA a tři lékaře. Při bolesti mě stříhli a třikrát jsem zatlačila a Kubík byl na světe. Bylo 17:11. Vážil 2630 g a měřil 46 cm. Při porodu jsem jim tam silou zabrala za ruce, že jsem jim tam rozbila křeslo, ale já byla ráda, že je malý v pořádku. Omyli ho, zvážili, změřili a položili na prso, kde se hned přisál – šikulka. S placentou jsem to měla jen tak tak, ta povolila až za půl hodiny.

Dvě hodinky nás nechali na sále všechny 3, přišla dětská lékařka, zkoukla malého a vše v pořádku. Kuba měl skore 10, 10, 10.

Porodila jsem v pondělí a v pátek jsme jeli domů. Malý v porodnici s váhou nespadl, ba naopak ještě přibral, odcházeli jsme a měli 2650 g.

Ano byla jsem taky hysterka a řekla jsem příteli (ted už manželovi), že už do toho nikdy nejdu, ať po mně žádné dítě už nechce…

Dnes je to rok a půl co se snažíme o druhé… Na bolesti jsem zapomněla a i když vím, že to bylo ještě horší, než jsem čekala, tak to za to stálo. Kubovi budou 3 roky a zlobí jak čert, ale je to náš andílek…