Porod Rebeky: Vstala jsem ze záchodu a dala si pod sebe ruce

Měl to být můj druhý porod a opět jsem se patřičně připravovala. Pila jsem maliníkové listí, hnusný odvar ze lněných semínek jsem zaměnila za obyčejné lněné semínka a přidala jsem datle. Taky jsem opět cvičila s nenáviděným Aniballem. Už jsem nestudovala knihy ohledně porodu, místo toho jsem se zamýšlela, jak to s tím porodem udělat. Být na oddělení šestinedělí v nemocnici za rohem, jsem kvůli minulým zkušenostem prostě nechtěla. Taky hlavně kvůli dvouletému Vilíkovi, pořád kojenému, který zatím beze mě strávil nejvíc pár hodin.... A tak jsem se rozhodla pro ambulantní porod.

Porod Rebeky: Vstala jsem ze záchodu a dala si pod sebe ruce

Zjistila jsem si všechny náležitosti a domluvila se s dětskou lékařkou. Ta měla jedinou podmínku: prostě vážně by nás nemohla navštěvovat v průběhu velikonočních svátků…

Napsala jsem si porodní plán. Tam jsem jen krátce zmínila, že pokud to půjde, stojím o přirozený porod bez jakékoliv medikace. A popsala jim svou povahu - při bolesti jsem ráda sama se sebou, bez společnosti. Pokud to půjde, nerada bych kvůli monitoru celé hodiny ležela, ideálně nechci ležet vůbec. A doporučila jim, že jsem dominantní a při snaze druhých být dominantní ke mně, mohu být hádavá. Ale že pokud po mně vážně budou něco potřebovat, argumenty - místo příkazů - mě přesvědčí. Na závěr jsem zmínila, že stojím o ambulantní porod a odchod domů i s miminkem dvě hodiny po porodu.

V den termínu jsem se zrovna velmi dobře vyspala tak, jak už celé měsíce před tím ne a potom opět ne. Do Velikonoc zbývalo ještě hodně dnů, takže dětská lékařka by mohla… Řekla jsem si, že je to den přímo jak stvořený na porod a tak jsem navnadila synka i muže na dlouhý pochod, s cílem vyvolat si porod. Muž se nejspíš bál, po asi dvou kilometrech odmítnul pokračovat dál s odůvodněním, že fouká. Já se však nemínila vrátit nazpátek.

Vilík zrovna usnul, a tak jsem nechala odejít muže s kočárkem domů a já jsem pokračovala dál. Dobře se mi chodilo, ušla jsem 13 kilometrů za necelé dvě hodiny, měla jsem vítr ve vlasech a úsměv na rtech. Až poslední kilometr se něco stalo s mou pánví, dokulhala jsem domů za další 3/4 hodinu, chudák Vilík už byl vzhůru. A od té doby jsem kulhala až do porodu…

Pamatuji si druhý den, když jsem míjela jinou těhotnou ženu. Ona měla mnohem větší břicho, šla hodně rychle a na mě, kulhající jako kachnu, vítězoslavně flochla pohledem. Já se však vevnitř stejně cítila schopně…

Při kontrolách kvůli přenášení mě strašili velikou hmotností Rebeky a doporučovali vyvolávání. Já však tušila, že všechno bude v pořádku (bylo, do 4 kil jí pořád chybělo 200 gramů). Velikonoce se už blížily a já si přála vydržet alespoň do velikonoční neděle, ať se může o mé děťátko dětská lékařka postarat a můžu hned domů…

Smůla, den porodu byl Velký pátek. Od úterý, kdy by mohla lékařka mojí holčičku navštívit, pěkně vzdálený. Vlastně nejhorší možný den k ambulantnímu porodu. Muž nepracoval, ráno jsme si udělali vafle a vyšli na výlet do nedalekých lesů. Už mi chůze nešla tak lehce, cítila jsem se od rána unavená. Vilík si po cestě hrál a my jsme za celý den ušli jenom asi 7 kilometrů… Na konci jsme se zastavili u občerstvení v lese. Muž ještě vtipkoval, že dnešek by se mu na porod líbil a já proto, že nechtěla dřív než v neděli, jsem se mu vysmívala, že je pozdě. Už jsou čtyři hodiny odpoledne, dnes se už porod nestíhá. Byl ještě rok před koronavirem, krásně svítilo slunce, bylo tam hodně lidí a nás nikoho nenapadlo bát se být v kontaktu s druhými… Muž s Vilíkem si hráli na prolézačkách a já jsem seděla v tureckém sedu a pozorovala je. Pozorovala jsem zároveň i další rodičovský pár, který polehával kousek ode mě. Pár si hodně zaujatě spolu povídal celou hodinu, co jsme tam byli a svých dětí, asi ročního chlapečka a asi tříleté holčičky, si nevšímal ani pohledem. Fascinovala mě rozdílnost jejich výchovy proti té naší - Vilík za tu hodinu nebyl ani sekundu sám…

Bylo to naše velké téma, proč se nám nedaří, aby byl Vilík alespoň chvilku sám se sebou, bez kontaktu s námi… A taky, že my dva jako partneři společně trávíme jen naprosté minimum času… A zároveň jsem měla tendence hlídat i jejich děti, bála jsem se o ně a fascinovalo mě, jak chlapeček přežil všechny své pády a nezajelo ho žádné kolo. A zároveň jsem nerozuměla, jak může být tříletá holčička až do puchýřů spálená od slunce. A když se to už stalo, když to rodiče dopustili, jak to, že jsou s ní dále na sluníčku, které ve čtyři odpoledne pořád ještě ostře svítilo…

Když jsme odtud odcházeli, po hodině tureckého sedu se mi vstávalo těžko, kulhala jsem a všichni lidi na mě koukali… Jeli jsme na brzkou večeři k rodičům muže. Bolel mě každý výmol na cestě, který jsme projeli a já začala tušit, že už brzy porodím… Rodiče muže právě dodělávali jídlo. I když jsem měla hlad, vůně mi byly nepříjemné, musela jsem jít zvracet na WC. Silně jsem toužila být doma a tak mě muž odvezl s tím, že oni se u rodičů pak ještě nají a pak taky přijedou domů.

Já si zatím doma napustila vanu, trochu zvláštní stav se ve vodě rychle změnil na občasné kontrakce. Bylo mi tam příjemně. Ovšem nutně jsem potřebovala na WC, měla jsem průjem. Pak jsem si vzpomněla, že nemám sbalenou tašku do porodnice a šla jsem balit. Taky jsem trochu pouklízela a snědla jsem všechno, co mi přišlo do cesty… Kontrakce mimo vanu už nebyly tak příjemné… Zjistila jsem, že mi dělá dobře stát, pohybovat se, ale ne sedět a už vůbec ne ležet… A že úplně nejlépe mi je ve vaně… Bylo už 8 hodin večer, kontrakce byly málo pravidelné, někdy po třech a pak hned po deseti minutách, ve vaně chodily pravidelněji, kolem sedmi minut.

Většinou jsem však ani nevěděla, kdy nastupují a kdy ustávají, břicho mě bolelo neustále. Nebylo to však nic hrozného a já vážně nevěděla, jestli má muž volat své rodiče na hlídání Vilíka, nebo ne. On se rozhodl sám a své rodiče zavolal. Vilík si se mnou už přes hodinu hrál ve vaně, rodiče muže přijeli okamžitě a mně najednou začalo být doma nepříjemně. Potřebovala jsem víc soukromí, abych se mohla uvolnit a rodit…

Vilík byl unavený, pokusila jsem se ho jít uspat do ložnice. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že já nejsem schopna kvůli bolestem uspávat Vilíka v leže a on zas není schopen usnout u kojení vsedě, a že ho nemám jak uspat… A že už bych měla jít do porodnice…

Vilík byl vyplašený, brečel, seděli jsme spolu na zemi v předsíni, měla jsem chuť brečet s ním a neuměla jsem se od něho odtrhnout. Chudák Vilík prý brečel od deseti hodin, kdy jsme vyjeli do porodnice, až do půl dvanácté v noci. Byl to šílený řev, který všem, kdo ho slyšel - prarodičům i sousedům, připadal mnohem delší a psychicky náročný…

Muž mě zatím autem dovezl do porodnice hned za rohem. Chůze zrychlila kontrakce na co dvě minuty, dělalo mi dobře během nich stát a pohupovat pánví. Pro muže to prý vypadalo jako rituální tanec. V porodnici mě hned vyšetřili, byla jsem otevřená na 8 centimetrů, prý porodím každou chvíli. Muž, vyplašený touto zprávou, zůstal čekat na chodbě. Byli jsme domluveni, že přijde hned po narození Rebeky. Na porodním sále mě napojili na monitory - naštěstí mi po prvních minutách dovolili stát - a šlo se na vyplňování papírů… Na porodní plán jsem úplně zapomněla, ale měla jsem ho ve svých dokumentech a porodní asistentka si ho zvědavě přečetla…

Vyplňování papírů trvalo asi hodinu, až do čtvrt na dvanáct. Naštěstí kontrakce zpomalily na co sedm minut, ale stejně už jsem se těšila na konec. Pak mi lékař navrhnul píchnutí vody. Když jsem odmítla, jízlivě se zeptal, jestli chci rodit v plodových obalech, to by prý byl dost nerad. Odvětila jsem, že to nechci, jen nechci porod zbytečně moc urychlit, přijde mi dost rychlý.

„Když se dítě v plodových obalech zasekne v porodních cestách, může to být velká komplikace,“ sděloval mi lékař. Tušila jsem, že se jedná asi o málo častý jev a spíš než o nějakou statistiku může jít o jednotlivé popsané případy. „Nebojte se, já vážně nechci rodit v plodových obalech. Nejspíš mi voda za chvíli odteče i sama. A navíc se nemusíte bát, poslední fázi porodu budu mít nejspíš rychlou,“ odvětila jsem. „Jak to můžete vědět?“ „Mám odoperovaný kus kostrče, mé dítě nebude muset rotovat, bude to mít jednodušší,“ odvětila jsem. „Anebo komplikovanější kvůli možným srůstům,“ řekl on na to.
A já se usmála s tím, ať se nebojí. Vypadalo to, že mi zvláštním způsobem věří. Tohoto lékaře jsem si jako jediného ze všech jednorázových záležitostí zapamatovala - byl nějak intenzivně přítomen. Potkala jsem ho později na kyčelním vyšetřování novorozenců, kde byl se svou manželkou a prvním dítětem, které se narodilo asi dva dny poté. „V těch dnech jsem si v práci často představoval, jaký bude náš porod…“ svěřil se mi tehdy…

Pak mě - podle instrukcí z porodního plánu - nechali samotnou, uvítala jsem to s povděkem. Kazil to jenom fakt, že jsem ještě pořád byla připoutaná na monitorech, a že o vaně s teplou vodou jsem si mohla nechat jenom zdát… Přišlo mi, že kontrakce bez teplé vody jsou bolestivější, než jsem si pamatovala u Vilíka, ale stále to nebylo tak strašné, abych si myslela, že už se blížím ke konci… Občas jsem postávání střídala za klečení a za houpací míč… Jedna kontrakce byla zvláštní - hned na začátku jsem se začala smát, že už je to tady opět. Sílící bolest mě rozesmívala pořád víc a víc, stahy dělohy rozproudily vibrace v celém těle. Měla jsem svůj známý duchovní orgasmus…

Ovšem hned další kontrakce byla jen sakra bolestivá, nic duchovního na ní nebylo. Styděla jsem se, že u ní nahlas křičím… Můj křik přivolal porodní asistentku, konečně mě odpoutala od monitoru a domluvili jsme se, že půjdu na WC a pak do sprchy. Přišlo mi, že potřebuji na malou. Šťastná a těšící se na sprchu jsem napochodovala na WC, cestou bez jediné kontrakce. Zatlačila jsem na čůrání, ovšem zrazu jsem měla pocit, že možná budu spíš kadit.

Dobře, alespoň nic nepošpiním, myslela jsem si a uvolnila se. Ovšem někde z vrchu vnitřností letělo něco dole - letělo velmi rychle a přišlo mi to moc veliké na hovínko. Bez přemýšlení jsem automaticky vstala ze záchodu a dala si pod sebe ruce. Zachytila jsem nějaký balónek naplněný vodou, bylo to strašidelné, očekávala jsem spíš hlavičku s vlásky, jako u Vilíka… Zprvu jsem neuměla určit, co to je. Zároveň s tím, jak jsem vstávala ze záchodu a zachytávala dítě, jsem křičela na porodní asistentku, že už rodím a zároveň jsem odstupovala od záchodu pryč. Nejspíš jsem odstoupila jenom o krok, ale záchod už nebyl v mém zorném poli a přišlo mi to jako vhodné místo na porod…

Přicházela porodní asistentka, která na mně už zdálky řvala, že toto jsem určitě udělala naschvál. Chytla mě a chtěla mě tahat do postele. „Ne!“ Reagovala jsem a zachytávala v plodovém balónku hlavičku, po které hned vyšla i část tělíčka. Porodní asistentka okamžitě dávala své ruce na mé ruce a ještě intenzivněji mi nařizovala, ať jdeme do postele. Já místo toho zatínala prsty do balónku až k hlavičce, nejspíš jsem ten balónek nehty proděravila, příjemně teplá voda mi tekla mezi prsty dolů a já pevně držela svou holčičku…

Porodní asitentka už nenadávala, ale úzkostně prosila, že potřebuje zkontrolovat dítě. A tak jsem sebou hodila přes roh porodnického lůžka - chvíli protestovala, že tak ne, ale už měly v náručí Rebeku, dávaly jí do náruče mně a já jsem se přesunula na pohodlnější místo až se svou dcerkou v náručí… Bylo půl dvanácté v noci…

Mezitím jsme se s porodní asistentkou hádaly, proč jsem jí neposlechla. „Potřebovala jsem okamžitě rodit a ne chodit,“ odsekla jsem. Zdálo se, že mi uvěřila a zavládlo mezi námi příměří.
Dětská lékařka vyhodnotila, že Rebeka je v pořádku a tak jsem jí měla na sobě s nepřestřihnutým pupečníkem asi 15 minut. Rebeka byla nahatá na mých odhalených prsou, jen s povinně vyfasovanou čepičkou. Celá růžová, úžasná… Měla jsem dost mlíka, ona se na něho hned vrhla a všechno vypila a následně - asi nepřipravená na tak velikou porci - všechno velkým bílým obloukem vyzvracela. To ještě ani jedna z nás netušila, že to je na následující tři dny poslední mléko, které jsem byla schopná jí dát. Porod nejspíš laktaci zastavil a až později se znovu spustila… A mně nikdo nevěřil, že až do porodu jsem mléko měla…

Mezitím přišel i můj muž a obdivovali jsme dcerku společně a o všem si povídali. Porodní asistentka na dotaz jiné ženy - zaměstnankyně - vysvětlovala, že porod v plodových obalech vypadá, jako by to dítě bylo v kondomu naplněném vodou. Nejspíš taky často takovou věc nezažila. Můj muž okamžitě vygůglil, že je to extrémně vzácný jev, svázaný s pověrami o výjimečnosti takto narozeného dítěte a hned to zvěstoval všem příbuzným…

Já mezitím řešila, co s ambulantním porodem. Nebyla možnost, abych chodila na kontroly do nemocnice a i mně samotné přišlo šílené, že by mojí holčičku žádný odborník další tři dny neviděl… Souhlasila jsem, že zůstanu do nedělního rána v nemocnici. To už jsem věděla o Vilíkově řevu a srdce mi u toho pukalo.

Jak vyšla placenta si vůbec nepamatuji, pamatuji si jen, že mi navrhli si jí nechat. „Ne, děkuji, to zas nemusím,“ odmítla jsem se smíchem a pochopila, že nejspíš si mě zaškatulkovali jako eko-bio-alternativní matku. Díky tomu však respektovali každé mé přání. Nevím, jestli kvůli doopravdovému respektu nebo obavám, ale každopádně se mi to líbilo, byla to velmi příjemná změna proti minulému pobytu. Má Rebeka už vůbec nemusela na první hodiny ode mě, jako tehdy musel Vilík, neustále jsme byly spolu…

Nikdo mě nenutil koupat jí, i když legrační poznámky na to, že dcerka je od narození ještě neokoupaná, zatímco se máma sprchuje každý den několikrát, padaly neustále. Na oddělení šestinedělí jsem potkala i dřívější nepříjemnou dětskou sestru a opět mi poručila, že musím Rebeku vážit před a po každém krmení - vzhledem k tomu, že jsem mléko neměla a ona výrazně hubla. Jenomže já jenom odvětila, že naštěstí holčička má z čeho hubnout a že jí vážit nebudu, nemíním se stresovat a na tvorbu laktace mám času ještě dost. A nevím, jestli tím, že atmosféra na daném oddělení se během těch dvou let změnila, nebo jestli tím, že jsem byla ta nebezpečná eko-bio-alternativní matka, vlastně na mně byli pak už všichni milí a nikdo mě do ničeho nenutil.

Pamatuji si první kontakt z očí do očí- Bylo to už o samotě na pokoji. Rebeka mi velmi emočně dávala najevo, že ten porod byl teda strašný a celý tento svět je teda strašný, strašně svítí světlo a jak to, že nemám mléko. A já jsem tu svoji bojovnici milovala… Příjemné chvíle mi kazil jenom intenzivní stesk po Vilíkovi. S mužem chodili za mnou každý den na co nejdelší dobu. Vilík měl ve tváři výraz, který mě doteď, když ho vidím na fotkách z těch dnů, rozbrečí. Naprosto zoufalý, opuštěný, rezignovaný. Odmítal se mnou mluvit a i když jsem ho držela v náručí, nereagoval.

Navíc Rebeka taky dostala žloutenku a museli jsme kvůli tomu zůstat o den déle. Pamatuji si, jak Rebeka byla na záření, Vilík doma, já jsem měla klid a měla jsem si ho podle slov ostatních užít, a já místo toho jenom brečela, že se mi stýská po dvou dětech a nejsem ani s jedním. Ovšem zjistila jsem, že Rebeka snáší záření lépe - celé ho prospí a nijak jí nechybím (často jsem na ní zpovzdálí koukala) a že vlastně alespoň mám čas v některých chvílích být opět jenom Vilíkova. A celé to trvalo o den méně, než naposled a celkově - vlastně kromě odloučení od Vilíka, za které nemocnice nijak nemohla, to byla celkem příjemná zkušenost…

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
449
27.4.21 18:00

Nezlob se, ale se mi deníček vůbec nelíbí. Bylo fakt těžké přečíst to až do konce.
Nelíbil se mi ani ten předešlý, ale zdržela jsem se komentáře.
Připadáš mi jako naprosto sebestředná osoba, přehnaně sebevědomá, typu všechno vím, všude jsem byla, od všeho mám klíče, porod si ošéfuju sama…
Proč máš třeba potřebu zmiňovat v porodním deníčku naprosto cizí pár, který jsi potkala na procházce s dětmi? Protože ty by ses samozřejmě zachovala lépe, ty jsi matka roku a ti rodiče byli prostě fuj??? Tvůj syn měl pomalu psychické trauma z tvého odjezdu do porodnice, protože nikdo jiný mino tebe se o něj nedokáže plnohodnotně postarat včetně jeho otce a prarodičů? Myslíš, že bez tebe se svět netočí?
Promiň, ale takto na mně prostě působíš, ke zdravé holčičce samozřejmě gratuluji.

P. S: opravdu se mi nechce věřit, že by ona cizí tříletá holčička byla v období před Velikonocemi spálená od slunce až do puchýřů. Nežijeme na rovníku. A taky se mi moc nechce věřit, že by porodní asistentka, která vidí, že rodíš na tebe z dálky řvala, že jsi to určitě udělala schválně 8o

Příspěvek upraven 27.04.21 v 18:35

  • Zmínit
  • Nahlásit
8571
28.4.21 07:03

@jamik1416

Líp bych to neřekla. Lituju doktory, když jim tam dojde něco takového :roll:
Deníček strašnej. Autorka na mě působí jak arogantní nána, bez které by se svět podělal.
A docela lituju i ty děcka. :roll:
Tak hlavně, že všichni jsou totálně neschopní, jen ona je hvězda. :mrgreen: Nebo si to aspoň myslí. :mrgreen:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1961
28.4.21 07:32

Mne se naopak denicek libil moc :srdce: A gratuluji k holcicce i sebevedomi😉

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
28.4.21 08:39

Po mém prvním strasnym porodu, až budu mít druhé..nekdy..tak bych si chtěla porod sama korigovat! A ne aby na mne o vánocích personál křičel a když mi nešlo tlačit skákal lokty na břicho, aby malého vytlačují, stejně ho museli brát wexem, gratuluji k holčičce! 🙂

  • Nahlásit
26
28.4.21 10:13

Dobrý den, i mně se deníček líbil. Přeji pevné zdraví a radost z rodičovství.

  • Zmínit
  • Nahlásit
195
28.4.21 10:53

@jamik1416 @Šmoulice

Souhlasím s vámi. Povaha a přístup autorky (všechno vím nejlíp, lépe než doktoři) mi začal tak vadit, že jsem deníček nepřečetla celý. A když jsem v úryvkách viděla perly jako dvouletého Vilíka, co usne jen u kojení, a jen v leže, Rebeku, co dávala velmi emočně najevo, jak strašný porod to byl, tak jsem ráda, že jsem ho nepročetla celý.
Ani jsem nemusela, tyto deníčky všeznalých matek mají vždy něco společného - otřesný personál, na který se dá všechno hodit.
Jestli ono neplatí staré známe - jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Nicméně mě vždy fascinuje, jaký mají autorky podobných deníčku neskutečnou pamět, přesně si doslova pamatují, co jim kdo říkal, jakým tónem, co kdy přesně ony říkaly, detailně všechen sled událostí, že se tomu celkem těžko věří.
No a porodní plán, kde očekávala, že snad budou PA studovat její psychologický profil a pak se podle toho k ní chovat, aby náhodou nebyla dominantní rodička hádavá, ty kráso, na to mají opravdu čas? Jak mně je někdy těch PA a doktorů líto, ja bych to nemohla dělat ani za nic.

  • Zmínit
  • Nahlásit
4282
28.4.21 10:59

Za mě opět stejně hrozné, jako to minulé. To jak popisuješ některé detaily, na které ty davas důraz 8o jako cizi rodiče a jak ty jsi s Vilíkem napojená… turecky sed a kojení v předsíni, hovinko v mise. To je tak infantilní bože můj. Chápu, že ses vypsala, ale za mě souhlasím s @jamik1416

No, co říct, držím palce, užívej si děti. Další deníček od tebe už radši ani nečtu.

:kytka:
  • Zmínit
  • Nahlásit
4635
28.4.21 11:30

Mě se deníček líbil, četla jsem ho se zájmem až do konce ;) Každý jsme nějaký a určitě tu nehodlám vynášet nějaký soudy ;) Hlavně hodně zdravíčka a pokud bude i třetí porod, ráda si zas přečtu ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
715
28.4.21 12:00

Jestli jsi stejně tak nepříjemná, arogantní jako tvůj deníček, tak potěš koště.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1965
28.4.21 12:23

No vidíte, a mě to taky nijak sebestředné a přechytralé nepřijde :-). Naopak to beru, že autorka psala s nadsázkou a zlehčením, mě taky při porodu napadaly různé nepřístojnosti a kdybych je hodila černé na bílé, tak by si asi lidi ťukali na čelo :-). Akorát i v tomhle případě, kdy dítě ven málem vypadlo, mě trochu mrazilo, jsem ve finále ráda za klasický porod vleže, kde dítě jistila doktorka zepředu :-). Zas aspoň vím, že opravdu existují porody, kdy dítě skončí v záchodové míse nebo vyleze ven i s plodovými obaly, že to nejsou fámy ;-).

  • Zmínit
  • Nahlásit
2548
28.4.21 13:34

Nelíbí, nedočetla jsem, přeskakovala jsem. Mám ráda úctu a respekt, tady to je jako velitelka co vše ví a vše zná. A ano, případáš i mě jako eko-bio-matka. Nefandim jim, naopak.
Ať se miminku i rodině daří.

  • Zmínit
  • Nahlásit
971
28.4.21 13:57

Ja jsem naopak za denicky, kde se pisatelka nefiltruje, aby se nedejboze nekoho nedotkla nedostatkem pokory, velice rada.

Tezke odlouceni chapu, sama jsem porodila az po tretich narozeninach syna, takze jsem ho behem tehotenstvi stihla postupne odstavit-nicmene kolem druheho roku to bylo stejne. Taky by to byval prozival tezce. I tak jsem druhy den z nemocnice odchazela domu.

Zajimalo by me pokracovani o szivani Rebeky a Vilika :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
16
28.4.21 15:26

Hm… některé umíte být vážně husté… Některé kritiky si čtu ráda. Ale tady jsem musela hodně přebírat, abych našla snahu poukázat druhou stranu věci - a mohla se nad něčím zamyslet a pochopit jiný přístup. A neviděla jen hlavní snahu zranit…Každopádně, Vám, příjemné dámy, přeji hezký den. Začetla jsem se v posledních dnech i do jiných diskuzí. Hodně bolavé byly pro mně zrovna pod deníky žen, které se neměli dobře a potřebovali podpořit. To Vám tady, na emiminu, jde některým přímo “skvěle”. Dokázat si společně, jaké jste úžasné, tím, že se na někom vyřádíte… Tady pod tímto deníkem můžete i dál, pokud potřebujete, raději tady, než někde jinde…

Jinak… Ano, mám se ráda a jsem si vědomá svých kvalit. Jsem si vědomá kvalit lidí kolem mě. Přeji to hlavně těm z Vás, které to tak dráždilo, aby se Vám to taky dařilo.

Tyto deníky jsem psala s cílem vnést i do hlavního proudu diskuzy, že nás vážně nemusí “odrodit” lékař nebo alespoň manžel na parkovišti, když se nestíhá. Pro mně jsem já ta, která jsem rodila. Ženy rodí. Žádný lékař ani porodní asistentka to za ně neudělá.
Jsem si jista, že mé porody byly lehké zrovna proto, že já sama jsem rodila… A rozhodně ne sobecké - pro mé děti bylo také výhodné, abych dělala věci pro své uvolnění a pustila je ven co nejdříve. Zdravotnímu personálu jsem tím taky ušetřila hodně času a nervů. Úkolem zdravotního personálu je pomoct, když se během přirozeného procesu porodu náhodou vyskytnou komplikace. Rozumím jejich úzkosti, až příliš často vidí komplikace. A proto v rámci svých úzkostí někdy až nadbytečně zasahují do průběhu porodu, tak, že místo pro uvolnění tam už ani není… A tím se ty porodní komplikace často dějí… Po diskuzích zde už i vím, že mnoho žen nestojí o to vzít porod do svých rukou a čekají vedení ze strany personálu. A že pak je hrdinné jenom dodat, měla jsem těžký porod, ale zaplať pánbůh mám zdravé dítě a dané okamžiky jsem úspěšně vytlačila. Protože to ze mě dělá dobrou ženu.
Přes některé odevzy zde doufám a i v diskuzi zde vnímám, že si to přečetli i ženy, které možná přes můj krkolomný styl psaní zachytili správně můj odkaz.
Někdy, jako zrovna u mého prvního porodu, jsou zdravotníci přetížení a nemají čas na diskuzi. I tak je často možné i v porodnici udělat si svůj dostatečný prostor na to, porodit sama… A jindy, jako zrovna u druhého porodu, čas na diskuzi je… A zrovna u diskuze s lékařem jsem se cítila příjemně a vnímala jsem, že i druhá strana to tak má a je na diskuzi připravená… Rozhodně to nebyla má první ani poslední zkušenost- lékaři často jsou na smysluplnou diskuzi připraveni mnohem více, než si myslíme… ( Je mi líto, že jsem nedokázala tu respektující atmosféru diskuze s lékařem napsat tak, aby to šlo z toho textu vnímat).
Okamžik zrození bývá plný emocí - ne jen pro rodičku… Ano, zrovna v tuto dobu jsme měli s porodní asistentkou konflikt. Ale před tím i potom to byla porodní asistentka, ke které jsem cítila sympatie a myslím, že i jako “ fakultní” porodní asistentka mi dokázala dodat pocit bezpečí a uvolnění se… I porodní asistentka u prvního porodu, u které jsme neměli čas se na sebe napojit, protože ona měla hodně povinností jinde a mně v tom bránili bolesti, které mě spíš nořili do sebe - i u ní jsem celou dobu vnímala, že je to žena, o kterou se můžu opřít…
A to úžasné navíc, co by se nestalo jinde, než u porodu v nemocnici - když jsem u prvního porodu z ničeho nic hodně krvácela- dokázali mi zachránit život tak lehce, že to ani nevypadalo jako něco nebezpečného…
Prostě jsme v našem státě nejspíš konečně dospěli do doby, kdy můžeme mít oboje - porody přirozené, vedené samotnou rodící ženou a zároveň porody bezpečné…

  • Zmínit
  • Nahlásit
16
28.4.21 15:45

Capretta

Capretto, děkuji. Vztah mých zatím dvou dětí a můj vztah k nim, na to v duchu píšu ještě třetí a poslední deník s názvem “Zlobivá máma zlobivých dětí”. Ve zkratce - první synek byl extrémně přecitlivělý a já se dostávala až za hranu svých sil hned po jeho narození.. Čím je starší, tím je to lepší, ale pořád vlastně pracnější, než s jeho psychicky odolnou sestrou. Před dvěmi lety po narození dcerky jsem byla za hranou svých sil téměř neustále. A teď, po dalších dvou letech, mě někdy mé děti fascinují, jací úžasní lidi z nich vyrůstají. To neznamená, že by se každý den nemlátili jak o život…

  • Zmínit
  • Nahlásit
951
28.4.21 16:27

@jamik1416 naprosto souhlasím.

  • Zmínit
  • Nahlásit
4467
28.4.21 16:29

@Bramborova Hele, já ohledně průběhu porodu s tebou vlastně souzním a už tvůj první deníček jsem se snažila číst tak, aby na mě nepůsobil tak odpudivě. Ale z něj ta sebeláska a vědomí vlastní nadřazenosti úplně ve všem přímo prýští, promiň. Kopanec do rodiny, o níž nevíte vůbec nic a která stejně jako vy vzala své děti na výlet (podpořený spáleninami od předvelikonočního sluníčka na těle tříletého děvčátka, což je prostě v našich klimatických podmínkách evidentní fantasmagorie), byl naprosto zbytečný a jen podpořil to nadřazené vyznění.

  • Zmínit
  • Nahlásit
16
28.4.21 18:14

Obrana

Zlobím se na sebe, ale mám potřebu se bránit. Ta cizí rodina z dne porodu… Téma naší rodiny bylo, jak to udělat, aby jsme na potřeby syna nereagovali až tak, že jsme těžce mimo zónu svého komfortu. Že pečujeme příliš a když se snažíme méně, což se snažíme celé dny, náš syn je zoufalý ještě několik hodin. Mám dojem, že jsem toto téma tam ve zkratce popsala. Taky jsem tam ve zkratce psala fascinací danou rodinou a uvědomovala jsem si, kde je rozdíl proti mému stylu výchovy a kde si do až přílišné péče nadbíhám ze své strany. Líbilo se mi, že pár si spolu povídal, jak my dva s mužem si málokdy najdeme čas, když jsou děti vzhůru. Neměla jsem potřebu podrobně popsat, že jejich asi roční, sotva chodící, synek ale zatím spadnul z metru vysoké prolézačky ze stoje dozadu na záda a hlavu, a že jeho rodiče si to ani nevšimli a ani ho nikdo nešel utěšit, když brečel. Že kromě toho méně nebezpečně spadnul snad 20- krát. Třeba z chodícího hada. Že asi deset minut byl sám na cyklostezce, kde jezdil jeden cyklista za druhým a nikdo ho odtamtuď neodvedl. A že se mu nic nestalo, protože prostě ty cyklisti dávali pozor. Že z cyklostezky byl na jedné straně strmý příkop a rostli tam kopřivy, větší, než tento rok jsou. A on na ně šahal a u toho do toho příkopu spadnul, do těch kopřiv. Ale nic se mu nestalo, protože nespadnul až na strmé dno, zůstal relativně navrchu a sám se dostal ven. Že kvůli kopřivám opět brečel, ale nikdo za ním nepřišel… Že jednou asi po půl hodině, co jsem tam byla, děti přišli za mámou, ale ta je ani nevyslechla, rukou je odstrčila a dál si povídala se svým mužem. Toto všechno mě pár hodin před porodem hodně rozechvívalo, ale stejně jsem si uvědomovala, že děti toto všechno přežili, nikdy nebyly rozrušení dlouho, dokázali si poradit samé, prozkoumávaly prostředí a že to může být ke prospěchu a že možná jsem až příliš pečující. I jsem to do deníku napsala. A že jediné, co jsem už nevydýchala, bylo, když se při pohybu dívence vyhrnoval rukáv a límec na triku a já jsem si při pohledu na diametrálně odlišnou její kůži uvědomila, že nemá ošklivý exém, ale je do ruda spálená, na některých nejvíc exponovaných místech až do krvava… A v sobě jsem si tento rodičovský styl popsala jako druhý extrém mně a nepřijmula jsem ho, nadále však spoustu dnů jsem přemýšlela, že můžu za to, jak moc pečuji… Proto ta rodina do mého příběhu patřila.

A k tomu spálení… Chodíváte někdy v dubnu na více hodin ven, s bílou kůží po zimě? Až se mi nechce věřit, že jste se zrovna v dubnu Vy, nebo Vaší blízcí nikdy nespálili. I když jsem přepečlivá, zrovna předevčírem se lehce spálila má docela tmavá holčička, na kterou dávám veliký pozor…

Co Vás to žene, do takového odsuzování, kritizování a upodezírání ze lži? Málo informací Vás vede na tuto cestu? Nejspíš jste si Vy zažili, jak je to bolavé, když se jiná matka vyvyšuje? Tuto zkušenost taky mám, velmi častou… Proto jsem zůstávala u svých prožitků a nepopisovala odsuzovačně všechno, co jsem mohla… Snažila jsem se - po určitou hranici - inspirovat, a o tom jsem psala. A z obavy, že jsem někomu ublížila, jste neváhali udělat to mě? Proč tuto hru hrajete, když jí nenávidíte? Kdo je lepší matka?

A jen tak mimochodem… Určitě jste úžasné ženy - a pokud máte děti, i úžasné matky… Nepochybuji o tom ani trochu, stejně, jako ani o sobě nepochybuji.

  • Zmínit
  • Nahlásit
20158
28.4.21 19:29

@Bramborova tím posledním odstavcem jsi tomu fakt nasadila korunu…jak to děláš, že všechno, co napíšeš, vyznívá tak povýšeně?

  • Zmínit
  • Nahlásit
4072
28.4.21 20:04

Tak to je síla.. ten tvůj rádoby sofistikovaný a sečtělý přednes plný sebelásky a pocitu, že ty víš všechno nejlíp, ty jsi ta, kterou by měli všichni okolo pokorně poslouchat, protože jsi jim přece dala najevo, že jsi dominantní a příkazy k ničemu nevedou :D já fakt nemám slov, tvoje ego a sebevědomí bych fakt chtěla mít :lol:…jinak gratuluju ke zdravé holčičce a doufám, že že svých dětí nevychováš osoby s tak vysokým sebevědomím, jako máš ty, protože to se fakt nedá. By mě docela zajímalo, jaký je asi tvůj manžel, že s tebou vydrží :oops:

  • Zmínit
  • Nahlásit
439
28.4.21 20:09

@Bramborova neres to. Nema smysl se porad dokola obhajovat, stejne te nepochopi. Ty se usmejes, pro ostatni to bude „jizlivy skleb“. Jinak syn byl na tebe hodne fixovany, no. Co se tyce tve kritiky toho nevsimaveho paru - me by to taky vadilo. Kdyz bych videla, ze cizi malinke dite pada z prulizek a nikdo ho neprijde zvednout a utesit (ze tam s nim hlavne nikdo nestoji, aby ho chytal!), tak bych teda mela taky hodne neprijemne pocity. Navic v tehotenstvi vse prozivas 10× emotivneji.

  • Zmínit
  • Nahlásit
439
28.4.21 20:15

A denicek mi nijak nevadil. Asi jsi teda chudakovi sestricce pridala 5 let navic… Ale umim si predstavit i daleko horsi situace/pristup nastavajicich maminek. 8)

  • Zmínit
  • Nahlásit
8571
28.4.21 21:04

@Janli

Těmi komenty to ještě vylepšila. :mrgreen:
Radši ani už nic psát neměla. :roll:

  • Zmínit
  • Nahlásit
19810
28.4.21 22:05

@Bramborova Mně se deníček líbí a naprosto chápu, že jsi některé vytočila do vrtule. Protože jsem to taky zažila. Některé ženy bohužel mají ten"dar" útočit na věci, které jdou proti jejich přesvědčení. A ještě takhle podané.

Prostě sis dovolila porodit podle svého a z personálu udělala statisty a to se neodpouští. A ještě ambulantní porod. A navrch kojené dvouleté dítě. No fuj. 8) A ta spálená holčička, to fakt bylo přechytralé. ;) Prostě dokonalý deníček ke kopani do autorky.

Ano i já si v kruhu žen dovolila říct, že si jdu porod užít. Mám porodní přání a vybranou PA, která mě bude co nejméně„obtěžovat“ monitory, vnitřním vyšetřením, psím dýcháním aj. a nechá mě v klidu rodit. Protože je to ten nejvíc zážitek pro ženu a muže, pokud ho u porodu chce. Btw: Koukala jsem, že tvůj zůstal venku. A fakt si ty nechápavé a místy až odsuzující pohledy pamatuju. A proč? Protože jsem taky byla strašně „chytrá“. Nejlépe přece rodí ty, které skakaji, jak doktoři pískají a nemají žádné pocity, city a vlastní názor. Protože porodu přece nejlíp rozumí doktor. :think:

  • Zmínit
  • Nahlásit
vbu
715
29.4.21 07:05

Ja si třeba myslím, že autorka byla v porodnici ještě moc mírná :D Nevidím nic špatného na tom, že napsala jakou má povahu, naopak mi to přijde super, protože PA ví, jak s ní komunikovat a omezí se konfliktní situace. Já taky do porodního přání napsala, že odmítám řízené tlačení a jakékoliv slovní zásahy do porodu při tlačení, pokud bude porod fyziologický a vše ok, že si své dítě porodím sama. Řízené tlačení jsem zažila u prvního porodu a akorát jsem se dusila a měla záchvaty paniky díky tomu. První porod vedený zkušenou PA v porodnici byl horor, další porody, které jsme s PA „vedly“ spolu, byly nádherné. A je to proto, že každá jsme jiná, co sedí jedné, nemusí sedět druhé a od toho ty porodní plány máme. Naopak obdivuji výdrž na těch monitorech, na 8 cm být a pořád natáčet je velmi náročné, když má žena potřebu chodit. Já jsem to měla u druhátka, monitor tedy neodmítla, ale natáčela jej ve stoje a na míči. A co se týče toho místa porodu, chápu, že pro PA je to komplikace, ale nucení se přesunou když už dítě jde ven je prasárna. Známé takto dítě vjelo zpět když ji táhli 3 lidi na křeslo a skončilo to vexem a sešitá až k zadku, protože se dítě seklo. Takže tak. Já se tedy v porodnici snažila komunikovat tak, ať mám vše co potřebují oni k práci = monitory, utz, vnitřní vyšetření, ale ať zbytek jede podle mě a dětí. A fungovalo to taky. Sice deníček může působit dost sebestředně, ale já mám zkušenost, že tak nejlíp v porodnici člověk dostane co chce. Já se u prvního snažila být ta milá pokorná respektující a byl to děs a to chování povýšené šílené. U dalších dětí jsem už jela asertivní, ale milý přístup a porody jsem si užila. Zda to PA vadilo mi je líto. U druhého porodu bylo vidět, že jim to vadí dost, ale měla jsem svou PA. U třetího byly perfektní. Takže je to o lidech, ne jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Někdo chce velet, někdo se chce u porodu domluvit a když se PA chtějí domluvit a nepotřebují komandovat, je to hezký porod potom

  • Zmínit
  • Nahlásit
29.4.21 09:38

Vyjádřím se pouze k porodnické části. Souhlasím s @P4ja a @vbu. Dovolila jsi si popsat něco, co se ve většinové společnosti prostě neodpouští. Mít vlastní rozum, zkušenosti, informace o přirozeném průběhu porodu, odvahu převzít za svůj porod zodpovědnost a mít snahu jednat s nemocničním personálem na partnerské úrovni. I ty jedna. 8)
Zde se střetávají dva světy. Svět žen, pro které je lékař autorita a ony se mu s důvěrou svěřují do péče. Poslouchají jeho pokyny s myšlenkou, že on má pravdu, protože odrodil už tisíce dětí. Na tom není nic špatného. Někomu to takto vyhovuje. A potom svět žen, které nepotřebují a nechtějí přehodit zodpovědnost za svůj porod na nikoho druhého. Protože dítě nerodí lékař, nerodí ho PA, nerodí ho taťka v autě na benzínce. Rodí žena. A kdy jindy má žena být sebestředná než při porodu? Mám se chovat tak, aby si o mě náhodou lékaři, PA, kdokoli nemysleli, že jsem ekobiomatka? Proč? Ať si to klidně myslí. Oni na mě večer po šichtě zapomenou. Já i moje dítě s následky jejich rozhodnutí, proti kterým jsem se třeba bála ohradit nebo nevěděla, že to jde i jinak, budeme muset žít po zbytek života.
První, co se těhotná žena dozví od okolí, když oznámí těhotenství je: „Hlavně nic nečti.“ Tak nic nečte a u porodu ji nezbyde nic jiného než přijmout medicínský způsob vedení porodu jako normu. Nebo si nedejbože něco přečte. Něco víc než deníčky na epipi. Třeba něco tak kacířského jako odborné články a knihy, doporučení WHO atd. a jako vrchol k tomu přidá zkušenosti z prvního porodu. A aby toho nebylo málo, tak si mrcha jedna sebestředná dovolí žít v přesvědčení, že svoje druhé dítě dokáže porodit bez toho, aby ji někdo říkal, kdy a kde má tlačit.
Aby bylo jasno, teď se bavíme o fyziologickém porodu bez komplikací. V případě komplikací jde ekobio sebestředná představa o přirozeném porodu bez zásahů stranou. Ale to naštěstí nebyl případ autorky.
A co se týče porodního plánu, tak já si myslím, že popisem svojí povahy autorka předešla možným konfliktům. Osvícení lékaři a PA naopak porodní plány vítají jako možnost dozvědět se něco o rodiče a o její představě o porodu. Autorka se k personálu chovala slušně. A tak je to v pořádku.
A jinak platí staré známé, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

  • Zmínit
  • Nahlásit
131
29.4.21 10:06

Krásný deníček.. Jsem teď těhotná a myslím podobným směrem jako ty. Vím že to zvládnu s důvěrou ve vlastní tělo.. O svém těhotenství vím od prvního dne. A spousta lidí mi říká, že je to blbost.

Z textu na mě dýchá důvěra v tebe… A to je strašně důležité. Porod je o vás dvou, ne o doktorech, co si myslí, že je (pro ně) lepší a pohodlnější.
Fakt si moc přeju aby to u mě proběhlo stejně a nikdo mě neotravoval, když si o to řeknu…
Držím ti palce :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
131
29.4.21 10:18

Jak tak čtu ty komentáře… Dámy, proč jste tak zlé? 8o. Nejde mi to do hlavy.. To je závist nebo co? Tak si někdo věří, no.. Bylo by lepší si začít věřit taky a vychovávat v tom své dcery… Než do ostatních kopat. Je to jen vaše vizitka. Tohle fakt nechápu, co je schopná žena ženě napsat…

  • Zmínit
  • Nahlásit
vbu
715
29.4.21 10:24

@MatkaMatceVlkem Naprosto souhlasim. Ja treba chtela co nejprirozenejsi porod po hruznem prvnim porodu, ktery zbytecne vyhrotila PA ke konci a dopadlo to tlacenim na bricho, ja s kyslikem na ksichte a oxytocinem jen proto, ze me s bronchitidou dala na zada a ja se zacla dusit a nedokazala uz nic rict kvuli tomu duseni - pritom mela papiry z plicniho, videla ze cely porod stojim, chodim, dr se se mnou vubec nebavila jen ze to nejde at sestra nachysta vex / no to jsem se teda zmobilizovala tlacila uz podle sebe ne podle nich a ven ho dostala - ale oprela se mi sestra na bricho, ten odporny pocit nezapomenu nikdy - ne fyzicky, ale psychicky ( dr jen kyvla a sestra se o me oprela, zadne info dopredu takze jsem nemohla ani nic rict - ne ze bych toho byla v te poloze a dusici se schopna )…tehdy jsem jim jeste podekovala za zachranu maleho i sebe, ale mela v hlave porad ten zoufaly pocit jak jsem se dusila a cim vic nad tim premyslela, tim vic jsem byla vytocena. A presne jsem tam sla tehdy s tim, jak jsou odbornici a budou na me hodni kdyz ja budu hodna na ne a vi co delaji, nevedeli nic. Vubec nebrali v potaz muj fyzicky stav a jeli svoji debilni klasiku na zadech…No u dalsich jsem jim natvrdo do planu napsala, ze diky traumatu z prvniho porodu na kresle rodit nebudu a i kdyz odmitaji rodit mimo kreslo, tak me nechali…Ale chapu, ze je tezke vzit za sebe zodpovednost pro nektere lidi. Ja treba za ten prvni porod se ve finale nezlobim na porodnici, ale na sebe, ze jsem ten hnus na sobe a diteti dopustila. Protoze ty dalsi porody uz to slo, tak by to slo urcite i tehdy, nebyt tak duveriva…Takze fakt se zenam nedivim, ze jsou treba v porodnici nekdy duraznejsi…treba u druheho porodu jsem se slusne ptala, zda muze monitor tocit ve stoje - 2 PA, ja rodila sama v porodce nikdo nebyl jinaci na porod. Tak mi odsekla ze jestli chci skoncit na cisari tak klidne. Nastvane mi to pripla, pak se ji zase mile ptam, zda se to nataci dobre a ona jo…A pak dosla ma PA soukroma a ona no je to natocene cele blbe si to budete muset pretocit. Takze to proste udelala naschval - byly tam 2 nemocnicni PA nez dosla ta moje, zadny porod jiny, kdyby mi ta jedna ty sondy i pridrzovala nebo rekla manzelovi, ale nee rekla, ze vse ok - byla jsem uz na 7 takze zadna pohoda uz to nebyla a stejne mela potrebu se ta jedna chovat takto…

Příspěvek upraven 29.04.21 v 10:26

  • Zmínit
  • Nahlásit
19810
29.4.21 11:52

@PenelopaW Tak to, že dítě může skončit v záchodové míse, je docela možné. Ono jako jinou a lepší polohu chceš vymyslet pro snazší průběh porodu než postoj nebo dřep. Oproti klasické poloze v leze nebo polosedu máš o cca 5cm větší rozestup pánevních kostí. Pomáhá ti gravitace. Mnohem lépe se dýchá tam, kam potřebuješ. Já pár kontrakcí taky takhle proseděla, dokonce mně to radila i nemocniční PA. Tak se nedivím, že to někdo nestihne se přesunout.

A v obalech se častěji nerodí jen proto, že te ve většině porodnic donutí nechat prasknout vodu, pokud to nejde samo. A nekde tenhle porod zakazují úplně. Takže vodu praskají před poslední kontrakcí. Kdyby do toho nikdo nezasahoval, tak těch porodů bude víc. I když samozřejmě ne tak časté. Protože i v bezzásahovem porodu polodovy obal praskne v jeho průběhu.

  • Zmínit
  • Nahlásit
19810
29.4.21 12:15

@Terezka321 Terezko s těmi matkami jsi to vystihla přesně. Moje mamka je zlatá, ale co se týká přirozeného porodu a sebedůvěry, tam se bavit nemůžeme. Na jednu stranu se nedivím. Byla nějak vychovaná. Svoje porody taky prožila medicínsky a užila si svoje. Takže má dost jednostranný pohled.

A když jsem po první zkušenosti oznámila, že budu rodit jinde a se svojí pa a porodním přáním, tak to byl oheň na střeše. Že to moc hrotím, protože nějak to ven musí. Že moc čtu a poslouchám nesmysly. :? Pak na mě nastoupila švagrová a tchýně, protože jsem nezodpovědná, když jsem od 36tt neměla vnitřní vyšetření. To je přece hrozné, že nevím, jak je na tom můj čípek. 8o A přesně tohle mě vždycky utvrdilo v tom, že mně fakt není jedno, jak jednou bude rodit moje dcera. A že i ty kecy a poznámky za to stojí. Protože čím víc žen si uvědomí, že porod je jejich záležitost a ony jsou ty, které jsou za něj zodpovědné, tím méně žen z porodnice odejde z poraněným tělem a psychikou.

Takže ti fandím. A přeju krásný porod. :kytka: Klidně i poradím do sz.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1059
29.4.21 13:09

@jamik1416 naprosto souhlasím, přeskakovala jsem naprosto nepodstatné části o procházkách atp.,abych se dostala k jádru pudla. Nic to díky tomu de mnou neudělalo..Většinou ukapne slza, ale tady nic.Bez emocí.

  • Zmínit
  • Nahlásit
elibro
29.4.21 13:18

A teď tu liga militaristických přirozených rodiček rozcupuje na kusy všechny ty slepice medicínský, systému a mužům podřízený, no ne?

Anebo ne. Osobně mám za to, že je v tomhle deníčku a předchozím spousta inspirativních věcí. Ať v přístupu k porodu, v úvahách výchovném stylu…

Pak pár věcí, jako lhaní doktorům třeba, se kterými se neztotožňuju, ale jsem ochotná se jimi čtenářsky nechat pobavit/pohoršit, jak co taky někdo může dělat…

Co ale vadí mě - a věřím, že i spoustě dalších - je jednoduše arogantní tón pisatelky. Koneckonců i její reakce tady vyznívají jako „jsem dál, vím víc, vy mě nemůžete pochopit“. Za tímhle se prostě to inspirativní ztrácí… Emoční otisk, který na mě přečtení deníčků bezprostředně zanechalo, byl odpor - jak to tak po kontaktu s někým arogantním (pisatelka se něžně tituluje „dominantním“) bývá. A to, světe div se, nemám nic proti ambulantnímu porodu, doktory nemám za svaté a i když teda u rození nemám „duchovní orgasmus“, whatever it is, klidný a přirozený porod mám za sebou taky a jeho kladů si cením… A vidíte to, i tak mě to na první dobrou vytočilo.

Takže milá Bramborová: za mě dozajista máš co říct. Píšeš čtivě, což o to. Tvoje dramata jsem sto jako čtenář brát jako tvůj zábavný hyperrys. Akorát prostě ten základní postoj mistr světa omeleta mi nesedí. Za sebelásku, kterou my chudinky kolem nepoznáme, se to neschová, promiň :nevim: Jestli třetí deníček pojede ve stejném duchu, tak hádám že jsi ta úplně nejvíc matka, která má úplně největší dramata i úplně nejvíc úžasný děti a když o sobě už náhodou zapochybuje, tak úplně nejvíc vědomě a osvíceně… Plus možná nějací trapáci kolem z hřiště a rodiny.

Asi bys mě víc zajímala jako ženská, co chce věci dělat po svém, ale taky někdy autenticky pochybuje, někdy přizná chybu a tak. Konkrétním příkladem: kde jsi nám v původním textu zřejmě chtěla dát zprávu o svých pochybnostech o výchově syna, vyznělo to jako brutální kritika cizí rodiny a sebechvála. Třebas. Přitom tvoje uvažování o výchově by mě třeba o zajímalo.

  • Nahlásit
20158
29.4.21 13:40

@elibro naprosto přesně vyjádřeno a shrnuto. Není to o „přirozených“ a „nepřirozených“ porodech. Je to jen a jen o autorce deníčku.

  • Zmínit
  • Nahlásit
2156
29.4.21 13:54

Ja cetla porod rebelky :jazyk:.

  • Zmínit
  • Nahlásit
elibro
29.4.21 14:44

@Janli o jejím stylu psaní ;) ne o autorce jako o osobě :nevim:

  • Nahlásit
9324
30.4.21 09:25

Mně se líbí ta jména, co jste dětem dali. Jinak mě tedy porodní plán dost pobavil, ale hodil by se tak do nějaké soukromé miniporodnice, kde mají čas studovat povahu každé rodičky…

  • Zmínit
  • Nahlásit
20937
30.4.21 14:58

Sice o sobě nepochybuješ, ale měla bys. Už jen proto, že své první dítě jsi nijak nepřipravila na situaci, kdy bude muset být bez tebe, proto tak řval. Deníček se mi nelíbil, napsaný je tak nějak prapodivně a ty na mě působis stejně.

  • Zmínit
  • Nahlásit
16734
30.4.21 17:22

Teda, já snad ani nechtěla reagovat, ani jsem to nedočetla protože mě prostě ten tvůj tón hrozně vadil, jako ostatním. Co mě ale zaujalo bylo tříleté dítě, které během hodiny desetkrát spadne na hlavu, do kopřiv, z prolezky atd., brečí a nejde za mamkou? Já myslím, že máš tendence kapku přehánět. Kapku dost :mrgreen: Jinak k porodu ani k personálu nemám výtky, já taky rodila „sama“, ale tenhle postoj „sežrala jsem všechnu moudrost světa“ hodně nemám ráda.

  • Zmínit
  • Nahlásit
5364
30.4.21 19:44

Já třeba nemám nic proti PP atd., naopak, ani mi ten porod nepřijde jako nějakej alternativní extrém. Kojila jsem syna i během druhého těhotenství (a kdyby mě to nebolelo jako prase, kojila bych dál) a taky mi dělá problém představa, že bude bez rodičů (půjdeme do porodnice oba) několik dní.

Nicméně ta arogance z autorky prostě kape. Totálně. A taky přehánění, zejména o těch cizích dětech.

Formulace z PP mi zní jako typicky Osvěťácké.

  • Zmínit
  • Nahlásit
918
30.4.21 23:34

@Šmoulice Působí to na mě přesně tak. Ještě, že ta maminka neměla žádné komplikace, to by si tam s ní užili. Nelíbilo se mi to.

  • Zmínit
  • Nahlásit
918
30.4.21 23:35

@Šmoulice Působí to na mě přesně tak. Ještě, že ta maminka neměla žádné komplikace, to by si tam s ní užili. Nelíbilo se mi to.

  • Zmínit
  • Nahlásit
4078
1.5.21 22:00

V dubnu se spálit od sluníčka lze velmi lehce. Jeden rok jsme jeli na výlet na jaře. Malého jsem nenamazala a chudáček za ty dvě hodiny měl úplně rudé tváře a pak i zánět spojivek. Od té doby dávám velky pozor…

Zakladatelko, pokud je to pravda, tak 1. rodina by si měla děti více hlídat, ale ty jsi zase byla druhý extrém. Není třeba pořád stát dítěti za zadkem. Navíc dvouleté dítě jsi měla prostě připravit na to, že maminka bude v porodnici, dávat ho během těhotenství na hlídání, ať si zvyká a hlavně ho teda odstavit a neuspavat.. Nediv se, že byl smutný, zřejmě byl na mamince hodně závislý. Můj syn byl taky smutný, chápu tě, bylo hrozný ho vidět, ale neměl problém spát a být těch pár dní beze me. Pro mě to možná bylo horší…

  • Zmínit
  • Nahlásit
645
2.5.21 08:25

@darekp souhlasím.. porodní asistentky to mají někdy fakt těžké. Paní chybí pokora, sama ví vše nejlépe.. tak jediná dobra zprava je ze holcicka je v pořádku.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1002
2.5.21 12:11

@darekp Já si taky myslím, že je v pořádku, když rodici žena ví všechno nejlépe. Intuice. Kdo to má vědět, všemocné monitory, které mi u porodu sdělily, ze určitě nerodím, ale za pár hodin byla malá venku? A mohla být i dříve, kdyby mi tou zbytečnou informací kontrakce téměř nezastavily. Chápu rozhořčení vás, které rodil doktor, často vás zachránil, to slýcham snad od každé druhé, ale nás, co rodíme samy, prosím neoznačuje za sebestředné.

Příspěvek upraven 02.05.21 v 12:28

  • Zmínit
  • Nahlásit
875
2.5.21 18:43

Hrůza a děs, chudáci tvoje děti. Děláš si druhe a neumíš vychovat ani první. Jsi arogatni nana. Chudáci doktoři co s tebou museli být v kontaktu

  • Zmínit
  • Nahlásit
618
3.5.21 07:06

Jako vsechno dobry. Denicek se mi libil, ale jedno nechapu. Ty jsi se zenovym klidem z tureckeho sedu sledovala rocni dite jak se mota po cyklostezce? Co ti branilo zakrocit? Proc jsi proboha toho chlapecka nevzala za ruku a nenalakala nekam do bezpeci. Vzdyt mu slo o zivot sakra!?! K placicimu diteti co sletelo z prulezly je taky problem jit a alespon zkontrolovat jestli se mu nestalo neco vazneho?

  • Zmínit
  • Nahlásit
16
3.5.21 08:54

Aneto. Berg, turecky sed znacil jen pro me prijemnou pozici na sezeni na zemi. Nejsem meditovaci typ. A v klidu jsem nebyla vubec, celou dobu jsem ty deti alespon na dalku hlidala. Kdyz spadnul z te vysky, tak jsem se dokonce zvedla. Ale kym jsem to, nemotorna, udelala, chlapecek uz nebrecel a zajimal se o sve prostredi dal. To bylo prave pro me naprosto nepredstavitelne u mych deti a fascinujici. Kdyz byl na cyklostezce, nezakrocila jsem za jedna proto, ze jsem cekala, ze rodice zakroci nebo ze jini lidi hned vedle neho zakroci. A za druhe proto, ze jsem zacala pochybovat, co kdyz jsou vsichni normalni jen ja ne. Ale to bych porad zakrocila a proc ne bylo to, ze na chlapecka bylo z obou smeru hezky videt a kdyz cyklisti z dalky videli osamele dite, ktere samo od sebe padalo kazdych deset kroku, okamzite z dalky brzdili a jeli v podstate krokem. Stejne jsem neustale jak na trni koukala na cyklisty v dalce, jestli si vsimli. Ano, mohla jsem zakrocit a proc jsem to neudelala, nevim… Hlavne jsem to pak jeste nekolik dnu resila u te spalene holcicky, proc jsem nezasahla. Kdyby jeli rodice domu driv a postarali by se ji o tu kuzi, urcite by to ocenila…
V normalnich dnech, jak jsem na hristich blizko svych deti, jsem automaticky blizko i jinych deti a automaticky jsem casto prvni u jejich padu, i kdyz jsou cizi. Nebo pripravena zakrocit, kdyz jednaji nebezpecne. Mozna jsem, ani ne sedm hodin pred samotnym porodem, proste uz nebyla tak akcni ve vnejsim svete?

Taky, jeste nikdy jsem vlastne neprisla k cizimu rodici a nezacala mu rikat, co by se svym ditetem mel a nemel delat. A i kdyz tady v diskuzi se nachazelo par drsnych dam, ktere s kritikou mne nemeli problem, jsem si jista, ze s tim nemeli problem jenom tady - rict to zene, o ktere malo vedi, nevidi ji tvar a ona nevidi jejich tvar… Takove uvolnovani nahromadene nespokojenosti, kdyz nic nehrozi a v realu musi byt za ty porad hodne zeny, ktere se nehadaji.. Takove trosku zlepseni vlastniho sebehodnoceni na ukor nekoho, kdo je predce tak strasny proti nim… Ale verim, ze je to nase spolecna vlastnost, ze rict opatrne svou kritiku naprosto cizim lidem, je pro nas tezke… Hlavne pokud se nejedna o fyzicke nasili…A pritom, kdyz jsem videla v realu stupnujici se konflikty dospelych lidi, i fyzicke, vzdy jsem byla jedina a prvni, ktera jsem nastoupila a do sporu zasáhla a snazila se ho urovnat, případně volala policii… Takze si o sobe rozhodne nemyslim, ze se svymi schopnostmi zasahnout jsem na tom spatne… Ale stejne je rozdil, prijit k nekomu na ulici a rict, prosim Vas, pane, nemlatte toho druheho pana. A rict mamince na hristi, prosim Vas, uz se na to sve dite mracite celou hodinu, vzdyt to musi byt pro neho narocne… Treba je ta maminka v situaci, kterou bych ja zvladala jeste hur…

  • Zmínit
  • Nahlásit