Skoro ze mě vypadl ve sprše aneb Porod mého syna Viléma

Měl to být můj první porod a patřičně jsem se připravovala. Pila jsem malinové listí, jedla a snažila se nevyzvracet lněná semínka, trápila jsem se s Aniballem. Četla jsem kvanta porodních deníčků i knížku Hypnoporodu, která mě strašně štvala. Ale Aniball se vážně vypuzoval snáz bez tlačení, za pomocí speciálního dýchání.

Snila jsem o porodu v lese, nejraději bych byla úplně sama. A jen zodpovědnost (a zima) mi to nedovolila udělat. Byla jsem už po termínu a do porodnice jsem šla dát zkontrolovat kapičky, které jsem občas měla na kalhotkách. Byla to plodová voda a před lékaři jsem se cítila jako nejméně zodpovědná osoba pod sluncem. Jak to, že jsem přišla až po čtyřech dnech? Raději jsem nepřiznala, že teď jsou to čtyři dny, ale že před dvěma týdny se to dělo taky a před měsícem taky. Všude jsem před tím četla o tečení plodové vody! Kdo měl vědět, že plodová voda si i jen tak občas pokapává?

Snila jsem o přirozeném porodu, věděla jsem, že je už na spadnutí a strašně jsem nechtěla vyvolávací tablety. Stejně mi je chtěli dát až druhý den ráno, tak jsem lékaře uprosila, že nemám sebou věci, a že potřebuji zalít kytky a doopravdy jsem utíkala domů. Za dvě hodiny jsem měla nastoupit do porodnice a já se snažila rozběhnout si sama porod. A tak jsem pila šťávu z meruňkového kompotu a snažila se nepozvracet a divoce jsem tančila ve snaze vyvolat si kontrakce.

Večer při příjmu mi slíbili, že v nemocnici se taky můžu pohybovat, kolik chci, ale vlastně mě hned po příjmu zavřeli na předporodní pokoj a zakázali ho opustit. Na pokoji už ležela dívka, která brečela, protože jí krátce před termínem opustil přítel s tím, že čeká dítě také s druhou. Když už spala, snažila jsem se jí nerušit a sedět na posteli. Vzhledem k tomu, že ke konci těhotenství mě v noci svědila kůže a snesitelné to bylo jen u procházení, bylo pro mně strašné jen tak sedět. Napínala jsem všechny svaly a snažila se vydržet do rána. Venku byla silná bouřka, sněžilo a vítr vyvracel stromy a nejspíš všechny k porodu dostupné děti se rozhodly narodit se zrovna v tu noc. Porodnice byla plná, pokaždé bylo nejdřív slyšet jekot ženy, pak vesele tlachající personál, který šel chodbou k tomu porodnímu pokoji, kde zrovna daná žena řvala a za malou chvíli pláč miminka… Nad ránem k nám do pokoje přibyla maminka, kterou přivezla rychlá kvůli krvácení, bavila se po telefonu s asi dvouletou holčičkou, která doma brečela. Ta maminka brečela taky.

Naštěstí rána v porodnici začínají brzy a kolem šesté hodiny mě vyhnali, ať si jdu dát do jiné místnosti klystýr. Souhlasila jsem s doufáním, že to rozběhne porod a nebudu potřebovat vyvolávací tabletky. Byl to pro mně docela ponižující zážitek, navíc kromě očekávaného průjmu jsem hodně zvracela, děsně mě bolelo břicho a k tomu mi neustále někdo klepal na dveře, ať už vypadnu, protože potřebují dát klystýr i jiným ženám. Navíc mě definitivně přinutili obléct se do jakési erární košilky a být bez kalhotek.

Hned potom mi měřili kontrakce - občasné a slabé, otevřená jen na 2 cm. V sedm hodin přišel lékař se sestrou a vyvolávacím čípkem. Chtěla jsem diskutovat, ať počkají do večera, určitě během dneška porodím i bez čípku. Jen co jsem otevřela pusu, sestra naštvaně odešla a jen z povinnosti se u dveří otočila a zamračeně vrátila. Věděla jsem, že porodnice je přeplněná a nevědí co dřív. Nabízela jsem, ať se se mnou nezdržují, a jdou rodit jiné ženy, ale moc se netvářili. Položila jsem jen pár otázek během ani ne minutového rozhovoru a s pocitem, že zdržuji, jsem se zavedením čípku souhlasila, i když bych se ještě ráda více ptala.

Po zavedení čípku jsem měla ležet a nepohybovat se. Hned, jak lékař odešel z pokoje, se na mně vrhly spolupacientky. Dostala jsem nesouhlasné opovržlivé kázání, jak si dovoluji fušovat lékařům do řemesla. A jestli jsem ze zdravotnictví, takto se prý určitě mohou chovat jenom zdravotníci. Odpověděla jsem, že ano, pracuji v nemocnici a rozumím, že mé starosti jim připadají malicherné, hlavně když ony řeší mnohem větší věci. Ale že svoji kritiku mi taky udělovat nemusí.

Začaly se ptát, jestli jsem lékařka, ne, nejsem lékařka. A tak co jsem. Má odpověď, že to je snad u porodu jedno, co normálně dělám, a další milé věty zaměřené na ně, se snahou odvést pozornost, mi neprošly. A ještě jsem si musela vyslechnout, že pokud nejsem lékařka, nemám právo fušovat lékařům do řemesla. Následně zůstalo na pokoji dusno a mně se ani trochu nechtělo tam být. Obě mladé ženy měly plnou hlavu svých vlastních vážných problémů a mně začalo celkem dost bolet břicho.

Bolest se časem zesilovala, až se z toho staly pro mě staré známé menstruační křeče. I se zvracením. Paní sanitářka mi na požádání neustále přinášela misky na zvracení a odnášela je pryč, abych já ji opět prosila, že potřebuji další. Ani nevím, co jsem zvracela, ten den jsem nejedla a několik hodin ani nepila. Navíc jsem byla neustále odkázaná ležet na zádech, pořád byl důvod proč. Měřili mi děložní činnost, pak kapali antibiotika, pak opět měření… Nevím, co jsem si o sobě myslela… Vždy, když jsem měla menstruační křeče, jsem brečela a teď jsem potichu vzlykala taky… Před publikem, bez soukromí, jsem se však cítila jako hysterka…

V devět hodin mi přišli dát druhý čípek. Než jsem se zmohla říct, že to už v podstatě není nutné, vždyť rodím, už jsem ho měla v sobě a lékař byl pryč. Jenom ode dveří mi sděloval, že za chvíli mi přijde píchnout vodu a já odvětila, že to ne… Porodní asistentce, která ještě chvilinku zůstala, jsem sdělovala, že už vážně se chci pohybovat a ne být v posteli a ona řekla, že po 20 minutách, kdy musí působit čípek, vstát mohu. O pár minut později mi plodová voda odtekla sama od sebe… Chvíli jsem se škodolibě těšila, že to budou moct tu matraci vyhodit, než mi došlo, že na ní samozřejmě mají nepromokavý potah a já se koupu v bazénku z mé plodové vody…

Po 20 minutách jsem vstala a protože jsem celá mokrá nevěděla, co bych dělala, dobelhala jsem se na wc. Paní sanitářka mi okamžitě vyměnila prostěradlo, mokrá jsem se schoulila do postele nazpátek. Křeče byly fakt silné a mě děsila jen představa, že porod může trvat i celý den, neuměla jsem si představit, mít tyto bolesti ještě víc, než hodinu… Opět jsem si musela lehnout na záda a porodní asistentka mi opět měřila děložní činnost. Na monitoru nebyly žádné krásné kopečky, jenom zdivočelé čáry raz nahoru, hned zas dolů…

Strašně mě bolelo opět jenom tak ležet na zádech. Porodní asistentka se mě ptala, jestli už cítím kontrakce. Mám silné bolesti neustále, odvětila jsem a ona se shovívavě rozesmála. Nemínila jsem se přít o svých bolestech a tak jsem mlčela.
Bylo deset hodin, když mi naběhly klasické kontrakce, hned po minutě. Pro mě byly obrovskou úlevou, protože od té doby jsem měla už jen minutu bolestí a minutu příjemného klidu. Navíc na bolesti už fungovalo dýchání - před tím nefungovalo nic… Hluboký nádech, zadržení dechu, místo výdechu jsem dál potichu plakala…

Přes minutové pauzy jsem měla čas vnímat obě mladé ženy z pokoje, které se na porod jenom chystaly a cítila se vinně, že jim dělám trauma. Muži jsem zavolala, že je čas, aby okamžitě přijel a když mi za pět minut volal, že si jde koupit svačinu, tak jsem mu vynadala, že na to opravdu čas není. Když se zjevila porodní asistentka, požádala jsem ji, že už vážně potřebuji porodní pokoj. Odvětila, že žádný pokoj není volný, ale uklízí se po nedávno proběhlém porodu dva. Mezitím sanitáři odváděli na porodní sál ženu, kterou opustil přítel. Zmateně říkala : “Já přece nerodím, to spíš ona…“ A sanitáři jí argumentovali, že je otevřená na osm centimetrů… A já jí utěšovala, že já jsem vážně byla otevřená jenom na dva centimetry, tak má přednost. Popřáli jsme si štěstí a když přišla porodní asistentka, opět jsem jí žádala o pokoj. Ještě pořád se uklízí. Alespoň ze mě sundala monitor a navrhla mi sprchu. Ráda jsem souhlasila. Jak jsem se tam chystala, tak jen prohodila, že koneckonců mohu porodit i tady…

Ve sprše jsem se cítila lépe, i když mi bylo jasné, že spolupacientka přes tenkou zeď všechno slyší, přece jsem měla alespoň zdání soukromí. Byla jsem příliš vyřízená na stání, sedla jsem si na zem na kachličky a snažila se neřešit, jestli jsou čisté nebo špinavé. Kontrakce chodily úplně přesně, vždy 45 až 60 sekund kontrakcí, pak stejný čas klidu. Na zdi byly hodiny, seděla jsem na zemi v tureckém sedu, koukala na ně, teplá voda bolesti hodně zmírňovala. Já zhluboka dýchala, místo výdechu jsem tiše brečela au, au… “Au” je velmi podobné “ohm”… A já, opojená koktejlem porodních opiátů a kdoví čeho všeho, co se mi do krve vyplavovalo, jsem se cítila fakt dobře. V hlavě i v celém těle mi vybuchovaly staré známé duchovní orgasmy a já se fakt cítila jak tibetský mnich…

Mé “Aaau” se zvučně rozeznívalo po celé koupelně a já se jenom v minutách klidu trápila tím, co si spolupacientka pomyslí a jestli jí svým porodem nedělám trauma… A tak jsem si tam v té sprše seděla a opakovaně vybuchovala v hlavě a dál mě překvapilo jen to, když jsem slyšela, jak jsem zrazu hlasitá. Takto hlasité byly předchozí noc i ráno ženy vždy pár minut před samotným porodem. A já si tu takto křičím, kdo ví jak dlouho dopředu… Stud za sebe, pocit, že jsem hysterka a chovám se nepatřičně - to byl vlastně intenzivní pocit ze sebe počas celého mého porodu… A silné přání, ať mě všichni nechají být, ať jsem sama…

Po chvilce té hlasitosti, uprostřed kontrakce, jsem zrazu měla pocit, že se mi chce tlačit. Přemýšlela jsem, co s tím, rozhodla jsem se, že si u další kontrakce ověřím, jestli se mi opravdu chce tlačit. Přišla kontrakce a ano, chtělo se mi tlačit a zároveň, i když jsem netlačila, jsem měla pocit, že sedím na hlavičce. Těžce jsem se nadzvedla, sáhla si mezi nohy, a dodnes si umím vybavit jemné chmíří na hlavičce mého chlapečka, které mě lechtalo na prstech. Hlasitě jsem požádala spolubydlící, ať zazvoní na personál, že už rodím. A nepřetržitě jsem držela hlavičku svého děťátka…

Spolubydlící jenom složila telefon a ve dveřích koupelny se objevila porodní asistentka. Prý už mohu jít na pokoj. Odvětila jsem, že nemohu, mám už mezi nohama hlavičku. Opět shovívavý smích, ale natáhla ruku a já ji uvolnila kousek vlásků, aby si je mohla ošahat. Okamžitě strčila mezi mé nohy své ruce, dovolila jsem jí to jen přes mé ruce a byla jsem připravená děťátko ze sebe vypustit. Porodní asistence se to však nezdálo jako vhodné místo a zavelela, že musím do postele. Neochotně jsem se zvedala, moc mi to ani nešlo, a za její pomoci jsem kráčela. Po východu z koupelny jsem potkala celý rodící průvod, asi sedm lidí, většinu jsem viděla poprvé a jak postupně přicházeli, několik z nich zavelelo, ať jdeme na porodní pokoj.

Porodní asistentka všem oznamovala, že už je pozdě a kráčeli jsme k posteli. Až později jsem se dozvěděla, že můj muž zatím čekal na chodbě, než se uvolní porodní pokoj a že za ním někdo zaběhl s tím, ať si pospíší, jinak o všechno přijde. Vešel právě ve chvíli, kdy jsem ulíhala do postele. Byla jsem prý nahá a mokrá před všemi těmi lidmi, já o tom nevěděla. Vesele jsme se pozdravili a později muž rád všem vykládal, jak můj porod trval 30 vteřin.

Lehla jsem si do postele, oni všichni na mě trapně koukali, já na ně. “Tlačte.” zavelel někdo. A já odvětila, že nebudu tlačit, nechci se potrhat. Chtěla jsem ještě dodat, že mám nacvičený dech, a přes Aniball vím, že funguje. Ale dětská sestra na mě hnusně vyjela, ať okamžitě tlačím, dítěti tam už není dobře. Naštvala jsem se a chtěla jsem odseknout, že dítě tam je zatím minutu a ještě minutu vydrží. Jenomže místo toho přišla kontrakce a můj chlapeček bez jakéhokoliv mého přičinění vylétnul na svět. Bylo 10:50…

Na pár vteřin přistál v mé náručí, aby si všimli, že má pupečnou šňůru kolem krku. Bez řečí ho šmikli a odnášeli pryč. Alespoň muže jsem navigovala, ať jde za ním. Paradoxně až později jsem se cítila o něco okradena, v ten moment mi mé děťátko nechybělo. Mě zatáhli za placentu, okamžitě vyšla ven. A já jsem se postavila, že konečně jdu taky na porodní pokoj za svým Vilémem. Stálo se mi dobře, ale chodit mi zabránili, odvezli mě na pojízdné posteli. Na porodním pokoji v koutě jsem viděla muže s chlapečkem v náručí, ale já musela na vyvýšené porodní lůžko.

Tam kontrolovali, jestli jsem se neroztrhala, měla jsem natržený děložní čípek (rychlým porodem a tak mě šili). Někdy ke konci akce jsem si všimla ustrnutí lékařky, vyděšený mužův pohled, který se okamžitě otočil na druhou stranu a taky bílé kachličky pocákané krví několik metrů ode mě. Okamžitě se seběhli další dva mladí lékaři i s ultrazvukem. Aktivně spolupracovali, všichni tři mladí, mnohem mladší, než já, očividně je to bavilo stejně, jako mně koukat na ně a během chvilky mi zachránili život (našli ultrazvukem kousek placenty přilepený na děloze a vyškrábli ho). Jenom z porodnického lůžka vylili do odměrky 800 mililitrů krve, ale netvářili se nijak zděšeně a tak ani já jsem nebyla.

Konečně jsem dostala do náruče svého Viléma a měli jsme čas povídat si s mužem. Venku nádherně svítilo slunce v protikladu k vichřici, která ještě před hodinou byla a v protikladu k sněhové chumelenici, která za další hodinu přišla. S mužem jsme vesele tlachali a snažila jsem se poznat alespoň kousek mého děťátka. Moc mi to nešlo. Celý byl zabalený v peřince, na hlavě čepičku, tvářičku zabořenou do mého prsa, které celou dobu sál, jen občas a jen malý kousek z něho jsem viděla… Až později během dne, když jsme byli sami, já ho měla v náručí tváří otočeného k sobě, jsme navázali kontakt. Spod přivřených víček si mě prohlížel, usmíval se a já byla fascinovaná, že tento malý chytrý človíček je můj syn…

Za dvě hodiny jsem se měla přesunout na oddělení šestinedělí, ale Vilém na dětské oddělení. Hodně dlouho jsem musela smlouvat, nakonec se mi povedlo usmlouvat, že po dvou hodinách ho dostanu. Dvě hodiny jsem trpěla, že nemám u sebe dítě. Mezitím jsem zjistila, že neumím chodit a dozvěděla se, že mi ho na starost nedají, budou ho vozit jenom na kojení. Naštěstí jsem byla na nadstandardním pokoji sama a podařilo se vybavit, že Viléma bude mít na zodpovědnost můj muž. Ovšem večer v osm musel podle řádu nemocnice odejít a mě vážně Viléma brali pryč, vždy na dvě hodiny. Trápila jsem se. Navíc se mi netvořilo mléko a kojení hodně bolelo. Místo rad jsem dostala jenom poučky, že když mě to bolí, je to moje vina, dělám to špatně. Až o mnoho měsíců později jsem se dozvěděla, že Vilém má výraznou uzdičku pod jazykem a jinak to asi nešlo. Když mi ho na dvě hodiny odebírali, tlačili na mě, ať ze svých do krve poničených bradavek odstříkávám mléko, ať se pustí laktace.

Marně, laktace se první dny nespouštěla a mně se utvořily hluboké ranky, které se ještě velmi dlouho hojily a dělaly z kojení mučení. Vilém hubl, nutili mě vážit ho před a po každém kojení a začali ho přikrmovat umělým mlékem. Nadále mi ho v noci brali… Naučila jsem se chodit - stačilo přesně si prohlédnout cestu i cíl, zavřít oči, abych nevnímala mlhu, vyrazit, v cíli se něčeho chytnout a oči otevřít. Zdálo se mi to celkem bezpečné.

Viléma jsem přenášela jenom v pojízdné postýlce, které jsem se navíc mohla držet… A tak jsem začala tvrdit, že se mi hlava nemotá. Lékaři se dohadovali, jestli mi dát nebo nedat transfúzi a když jsem tvrdila, že ji nepotřebuji, radili se, že pokud se cítím v pořádku, možná ji nepotřebuji, i když krevní výsledky jsou strašné. Odsouhlasila jsem to a byla natěšená, že budu mít Viléma pořád. Taky cizí krví se má podle mě šetřit a já rozhodně neumírám…

Má krev tím nijak neutrpěla, už týden po propuštění z nemocnice byly hodnoty jen lehce pod normou. Ale Viléma mi začali brát ještě víc - měl novorozeneckou žloutenku a dávali ho na záření. Čtyři dny jsme dohromady trávili na oddělení šestinedělí a pro mě se staly vzpomínkou na neustálé odloučení, nepříjemnou dětskou sestru, se kterou jsem se musela hádat ještě i o to, že nechci koupat své dítě každý den. A celkově… Vlastně jsem se před tím připravovala hlavně na porod, ale na tom nakonec až tolik nesešlo… Zato ze šestinedělí jsem si odnášela šrámy nekonečného odloučení, které se ještě dlouho hojily a já přemýšlela, jak to pro příště udělat jinak…Jasně, nejspíš se až tolik nedělo doopravdy, byla jsem naducaná poporodními hormony, ale mé utrpení, i utrpení mého děťátka, bylo opravdové…