Porod Šárky

Pročítala jsem různé rady na vyvolání porodu, dlouhé procházky, namáhavější práci, horkou sprchu, masáž bradavek. Ve čtvrtek 12. 4. jsem si udělala dle návodu na internetu kořeněný nápoj, po kterém by se měl porod rozeběhnout během pár dnů, pokud je tělo a mimi připraveno. V pátek dopoledne monitor v porodnici, na kterém byly kontrakce, které u mě ale byly normální i ze všech předešlých monitorů u mého doktora. Následoval hezký večer.

V noci jsem se vzbudila v 1 hodinu, možná bolestí. Klasicky jsem si došla na WC, a že půjdu znovu spát. Nešlo to, naopak po 15 minutách jdu opět na záchod, kde mě to pěkně prohnalo. Bříško mě při tvrdnutí hodně bolí a přijde mi, že mi tvrdne moc často. Začínám měřit intervaly. Bolesti se pohybují vesměs kolem 3 minut a opravdu jsou o dost větší než kdykoliv před tím.

Kolem čtvrt na 3 budím Jožíka, v rychlosti se balí a stíhá se i oholit. Cestou do porodnice mám kontrakce v každé vesnici, kterou míjíme. Na místo dorážíme chvilku po 3 hodině. Čeká mě půlhodinové natočení monitoru. Vyšetřuje mě doktorka „slabá branka, otevřená na 4 cm“. Jásám, myslela jsem, že to bude méně. Po přečtení mnoha deníčků o porodu jsem se obávala, aby mě doktorka neposlala domů s tím, že jsem stále uzavřená.

Po formalitách nás s Jožíkem odvedli na sousední pokoj (celkem hezky vybavený – praktická velká postel, míč, jakési lano). Nějakou chvíli jsem byla na míči, pak přišla porodní asistentka, že jestli chci, tak mi dají klystýr a potom mi prasknou vodu, že by mi to urychlilo porod. Souhlasila jsem. Za 10 minut 5 mi dala klystýr a prý ať vydržím, jak jen dlouho budu moci, a pak že mám sedět na záchodě alespoň půl hodiny. Na záchod jsem šla hned a vydržela tam asi 20 minut. Potom následovala sprcha, kde mi bylo mnohem lépe, horká voda na záda byla příjemná. A cítila jsem, jak mi sama praskla voda a teče proudem.

V 6 hodin se střídaly porodní asistentky a já jsem musela vylézt ze sprchy, aby mi opět natočily monitor. Vůbec se mi nechtělo. Musela jsem ležet na boku. Po půl hodině natáčení jsem to už nemohla vydržet, protože jsem začala cítit tlak. Jožík zazvonil na PA, která mě vyšetřila, otevřená na 6 cm a mimi bylo stále hodně vysoko. Mám prodýchávat. Nechávají mě připojenou na monitoru… chjo. Po dalších ani ne 15 minutách už se to nedá vydržet, musím si během kontrakce několikrát přitlačit, nejde to ovlivnit. Opět žádám Jožíka, ať zavolá PA, poté přijde i doktorka a říká mi, ať zkusím tlačit. Zkouším to na zádech, pak na jednom boku, na druhém… mimi trošku sestoupilo.

Konečně mě odpojily od monitoru a mám jít na 15 minut do sprchy na míč a prodýchávat, když to nepůjde, můžu si přitlačit. Ptám se, jestli můžu opravdu přitlačit, abych neporodila ve sprše. Prý že můžu… a ono to taky ani jinak nejde, než přitlačovat. Potom jdu opět na postel a zkoušíme tlačit s doktorkou a PA, na zádech, na bocích, nohy chytit pod koleny, zadržet dech a pořádně tlačit, na jednu kontrakci 3× zadržet dech, doktorka se mě ptá, v jaké poloze se mi tlačí líp. Po pravdě odpovídám, že je mi to úplně jedno (hlavně, že nemusím prodýchávat). Doktorka mi pomáhá roztahovat porodní cesty. Po chvilce říká, že můžeme jít na porodní sál. Hurá, snad to stihnu mezi kontrakcemi. Následuje dalších pár kontrakcí a tlačení. PA mi opět opakuje instrukce: „nadechnout, zadržet dech a pořádně tlačit“. Ptá se mě, jestli ji slyším, opakuje to několikrát. Nejsem schopná jí odpovědět, tak do mě šťouchá a ptá se, zda rozumím. Zvolávám: „Jasně! Nadechnout, zadržet, tlačit!“

Asi po 15 minutách, co jsem na sále, mi pomáhá PA – velmi zručně a příjemně mi zatlačí při kontrakci na bříško a já cítím, jak se miminko dere porodními cestami ven. Už cítím, že je skoro venku, bohužel mi končí kontrakce, dost to bolí, nejsem schopná bolestí dýchat, dýchám rychle a asi i křičím: „au au au“. Napomínají mě, ať dýchám pomalu a pořádně… snažím se a na další kontrakci, která následovala celkem rychle, cítím jak je hlavička venku. Pak ještě jedno zatlačení a dávají mi na bříško teplý uzlíček. Dívají se mu mezi nožky a je to holčička. Jsem hrozně moc šťastná, zejména protože už mám tu bolest za sebou. Další mladá sestřička mi říká, že až ucítím další slabou kontrakci, tak mám zatlačit. Dělám to tak a na světě je placenta.

Holčička se nám narodila v 7,45 min, 3400 g, 51 cm. Porod trval od prvních kontrakcí 6,5 hodiny, bez komplikací a jakéhokoli jiného zásahu pomocí léků. Byla jsem v 39+6 tt dle UTZ a 40+1 tt dle MS. Doktorka mi ještě říká, že mě musela nastřihnout, tak že mě zašije. Ptám se, jestli mi to umrtví, prý ano. I tak ale šití ke konci bolí. Naštěstí to ale netrvalo dlouho. Mám prý 10–12 stehů. Ptám se ještě doktorky, jestli mě opravdu musela nastřihávat, že jsem si poctivě masírovala před porodem hráz. Prý bych ale byla nejspíš potrhaná. Věřím jí. Poté nás dovedli zpět na původní pokoj, kde jsme si užívali první 4 hodiny společně a nerušeně.

Několik poznámek na závěr. Nejbolestivější pro mě bylo ležet napojená na monitor, když už jsem měla velké nutkání tlačit. Držela jsem se kraje postele a sténala, že už to nevydržím. Říkala jsem si, že nebýt Jožíka, který tam byl se mnou, tak vyskočím z okna (stejně bych to v té bolesti nezvládla). Pro něho byl porod psychicky náročný. Nenechala jsem ho, aby se mě dotýkal, mluvil na mě, bylo mi to nepříjemné. Ale moc mi pomohl, že tam se mnou byl, že jsem tam v tom pokoji nebyla sama.

V tu bolavou chvíli jsem si říkala, že zlatý porod císařským řezem (můj první porod, protože malá chtěla vyskočit na svět nožičkami a ne po hlavičce). Když už jsem pak mohla tlačit, tak to byla úleva, i když roztahování porodních cest doktorkou také nebylo zrovna příjemné. No a poporodní hojení jsem předpokládala, že bude délkou a bolestivostí obdobné jako u císaře, kde jsem měla kritické první 3 dny a pak se to den ode dne zlepšovalo. Při hojení nástřihu jsem měla kritický 3. –7. den, kdy mi při chůzi, ale i ve stoji kolikrát tekly slzy, o sezení jsem si nechala zdát. Od 8. dne se to ale zlepšuje a 9. den již mohu sedět na kruhu