Proč nikdy nebudu bít svoje dítě

V raném dětství si pamatuji, ...jak jsem svoje rodiče milovala, až se mi svíralo u srdce. Hlavně maminku. A ta láska byla naprosto bezpodmínečná. Nepamatuji si, že bych ji vnímala jako krásnou, hodnou nebo inteligentní atd., a z toho důvodu ji milovala. Prostě jsem ji celým svým srdcem milovala.

Také si pamatuji… …na spoustu práce, kterou jsme doma s o 2 roky starším bratrem museli zastat. Měli jsme hospodářství, kozy, králíky, psa, kočky, někdy drůbež. Ráno jsme vstali v 6 hodin, přiložili do kamen, šli nakrmit kozy a králíky a pak šli skoro hodinu do školy. O víkendech se hodně pracovalo, a pak jsme si mohli hrát. Ale ne neomezeně. Často vzpomínám na pocit, když jsme byli venku: „nenarazit na rodiče“, aby nás někdo z nich „zase“ nezaúkoloval.

Z dětství si vybavuji pozitivní a radostné okamžiky, a je jich mnoho! Ale bohužel, poslední dobou mi na mysl vyvstávají ty horší myšlenky. Přisuzuji to tomu, že mám nyní vlastní dítě, které už vychovávám. Už to není ležící miminko, ale skoro tříletý kluk, který občas „zazlobí“. Uvozovky proto, že on vlastně nechápe, že zlobí. Je bezelstný a hodný už od narození.

K napsání tohoto deníčku mne vlastně motivovalo to, že si bohužel svých rodičů nevážím. A Vás – čtenáře, pokud nějací jsou, bych ráda poprosila o to, aby mi do komentářů napsali, proč si svých rodičů váží. Moc bych si totiž přála být mámou, které si její dítě váží a miluje ji i v dospělosti.

Přemítám tedy nad tím, proč si svých rodičů nevážím. U každého z nich jsou důvody různé, ale oba spojuje to, že nás jako děti fyzicky nadměrně trestali. Důvody byly různé, třeba to, když jsme nemohli spát. Uspávání je určitě velké téma pro mnohé rodiče. My měli s bráchou pokojíček spolu. Často jsme si před spaním povídali, smáli se. Když to slyšeli rodiče, přišel nás táta zmlátit.

Měl velkou pomlázku z prutů vrby po celý rok schovanou na skříni a mlátil nás druhou stranou, kde je zpevněné držadlo, aby to bolelo. Často ji o nás, když už byla po nějaké době od Velikonoc vyschlá, celou rozdrobil na kousky. Měl ji tam schovanou, dokud „fungovala“. Když jsme „zlobili“ jinde než v pokoji, sloužilo mu kožené vodítko na psa. Když nebylo vodítko, použilo cokoliv, co bylo po ruce.

Moc velký spáč jsem jako dítě nebyla. I tak jsem musela jít spát. Pamatuji si okamžik, kdy jsem už jako předškolní dítě po obědě ležela a měla pocit, že jsem vyspaná. Šla jsem se do koupelny převléct z pyžama. Táta mě uviděl v koupelně a beze slova zmlátil.

Později ve škole si pamatuji, že jsem se na tělocviku styděla svléknout, když jsem měla od výprasku modřiny. Nikdo si toho ale nikdy nevšiml. Byla jsem za to ráda.

Samotný výprask jsme s bráchou vždycky nějak přežili, ale zpětně si vybavuji ten pocit napětí, nebezpečí a strachu, že to může přijít prakticky kdykoliv. Ta nepředvídatelnost byla nejhorší. Vlastně jsme to ve většině případů vůbec nečekali, nebyli jsme nikdy varováni dopředu. Dnes vidím často maminky, jak se ptají dětí: „Chceš snad na zadek?“, „Ještě jednou to uděláš a dostaneš na zadek.“ To se u nás nikdy nedělo.

Prohřešek = výprask, okamžitě. Nikdy jsme nevzdorovali. Nikdy jsme neodmlouvali, nikdy jsme před rodiči nemluvili sprostě. Okolí jsme se jevili jako naprosto úžasně vychované děti.

Tento pocit napětí – kdy nevíte, kdy přijde fyzický trest, jsem si vybavila zrovna nedávno. Sedíme s manželem a synem u večeře a syn nechtěl jíst a chtěl odejít od stolu. Manžel na něj trochu zvýšil hlas a já byla zrovna nesoustředěná, zamyšlená, ale najednou jsem se skoro stáhla a lekla se, že syna praští, a že kvůli tomu spadne ze židle, ublíží si. Ale hned v tu chvíli jsme si uvědomila, jak se mýlím. Můj manžel by našeho syna nikdy neuhodil, a jako bych viděla sedět na židli vedle syna mého vlastního tátu. Mozek jako by mi poodhalil, co se skrývá v mém nevědomí. Jako bych se vrátila 20 let zpátky.

Už jako dítě jsem občas vnímala nespravedlnost toho fyzického trestání. Třeba když jsme si s bráchou hráli na potoce a dělali hráz, uklouzla jsem na kameni a upadla na oko. S pláčem jsem běžela za rodiči a potkala tátu. V slzách jsem mu pověděla, co se stalo. Seřezal mě okamžitě.

Někdy jsem vnímala, že fyzický trest je zasloužený. Třeba když mi táta zadal práci, už nevím, jestli to bylo vyměnit vodu zvířatům, nebo uklidit podestýlku. Ale nechtělo se mi to jako dítěti dělat. Nicméně jsem samozřejmě šla bez odmlouvání, že to udělám a když se táta otočil k odchodu, vyplázla jsem na něj jazyk. Bohužel se v tu chvíli otočil také a dostala jsem facku, kdy jsem skončila na zemi.

Tenkrát rodiči poskytovanou fyzickou bolest vnímám špatně i dnes, ale mnohem horší prožitky mám kvůli trestání mého bratra, vůči kterému byli rodiče možná ještě tvrdší. Asi proto, že byl kluk a byl starší. Píši rodiče, protože máma s trestáním souhlasila anebo tátu posílala, ať nás „srovná“. Někdy nás trestala i ona, ale méně než táta, a především v případě, kdy jsme se s bráchou prali. Prý se bála, abychom si něco neudělali. Metody byly stejné, akorát byla slabší, tak výprask netrval tak dlouho, jen pár ran a hotovo.
Brácha dostával často, stejně jako já, někdy jsme dostali výprask izolovaně, když se provinil jen jeden z nás.

Jednou brácha koukal do demižonu s vínem stojícím v kuchyni. Nevím proč, asi se chtěl jen kouknout, jestli tam je víno. Dostal okamžitě pohlavek. Zde je ta nevyzpytatelnost trestu. Prostě jste to nečekali. Tentokrát si brácha urazil o skleněné hrdlo demižonu přední horní zub. To bylo jedinkrát, kdy si vzpomínám, že se mámě nelíbilo, že nás, resp. bráchu táta ztrestal.

Za úplně nejhorší zážitek z dětství považuji, že bráchu táta seřezal za neuklizenou vrtačku, kterou si od něj vypůjčil z dílny a nechal ji ležet na místě, kde s ní vrtal. Táta vzal hadici od čerpadla a mlátil bráchu více než obvykle. Měl modřiny hodně a ještě dlouho, ale to nebylo to nejhorší. V tu chvíli, jako by se v něm něco zlomilo.

Pamatuju si, jak přede mnou stojí krásný hnědooký devítiletý chlapeček. Z očí se mu řinou slzy a z úst mu vychází slova o oprátce v lese, protože se mu už nechce dál žít. Prosila jsem ho, ať nechodí, ať se nezabíjí a v sedmi letech vymýšlela argumenty, proč nesmí umřít. V jednu chvíli jsem mu nabízela, že se zabiju s ním. Nakonec to neudělal a mně se ulevilo.

Velké stresy nastávaly v období třídních schůzek. Ač jsme s bráchou vystudovali oba gymnázium. Brácha je úspěšným manažerem (z toho 10 let v cizině) a stejně tak já s tím, že mám celkem 3 vysoké školy, bylo to skličující. Když se brácha učil psát, máma nad ním vždy seděla a při nepovedeném písmenku, hrbolku nebo chybě, dostal pohlavek. Se mnou už se naši prakticky neučili. Máma mi to vysvětlila tím, že na mě už nezbývaly síly. Rodičovské schůzky pro mě i tak byly skličující - kvůli němu. Se sevřeným srdcem jsem čekala nad schody ve tmě a poslouchala.

Po příchodu do puberty (cca mých 12 let) jsem přestala rodiče vnímat jako celek a oddělila si je. Tátu jsem začala postupně nenávidět, a to nejen z důvodu, že nás bil, to už i bití ustávalo. Vztah mezi mými rodiči se začal měnit. Máma začala spát u mě v posteli a náš vztah začal být z láskyplného, jak jen dítě může milovat, kamarádský. A to natolik, že se mi začala se vším svěřovat.

Brečela přede mnou a stěžovala si na to, jaký táta je. Jednou vyprávěla o telefonátu od tátovy milenky. Trvalo to roky a máma se stala mou nejlepší kamarádkou, které jsem dodávala sebevědomí od táty odejít. Nenáviděla jsem ho svýma i jejíma očima. Podporovala ji a byla tu pro ni. Jako by se naše role vyměnily a matkou jsem najednou byla já. V mých šestnácti letech máma konečně odešla do jiného města za prací a vracela se jen o víkendu. Rodiče se dohodli na rozvodu a prodeji našeho domu. Místa, kde jsem vyrostla. Mojí základnou a jistotou.

Tátu jsem sice nenáviděla, ale nedávala jsem mu to najevo. Nikdy se nám moc nevěnoval, hodně pracoval, aby nás uživil a měl mnoho svých zájmů, takže jsme ani nebyli zvyklí s ním nějak moc komunikovat. Tudíž to nebylo vůbec těžké.

Po odchodu mámy jsme s ním zůstali sami. Brácha měl spousty kamarádů, byl oblíbený a trávil hodně času mimo domov v hospodě a vlastně ani nevím kde. V tu dobu se táta v mých očích začal měnit, nebo spíše přemýšlet o vztahu k nám. Už nás nebil a chodil za mnou jednu dobu každý večer a chtěl se mnou mluvit. Několikrát se mi omluvil, že nás fyzicky trestal. Snažil se mi to vysvětlit, že jeho táta ho taky takto vychovával. Babička sice s dědou pak vždycky nemluvila, zlobila se na něj, ale děda ho také bil. Nevím, v jaké míře a za co.

Máma stále jezdila o víkendech domů a jednoho dne přímo zářila. Cítila jsem, že se něco děje, byla jiná. Zeptala jsem se a oznámila mi, že má přítele a je strašně zamilovaná. Je o deset let mladší a je to její kolega z práce. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo a začala jsem neutišitelně plakat. Ne kvůli tomu, že bych snad čekala, že by se rodiče měli vrátit k sobě a tohle to znemožňovalo. To jsem si totiž nepřála nikdy. Ale jako by se od nás moje máma odpoutala úplně. Jako by si teď už žila svůj život a já najednou byla sama. Uměle dospělá v šestnácti, bez jistot a zázemí. V prázdném domě, sama.

Vztah nakonec netrval dlouho. Máma později odjela na druhou stranu zeměkoule vydělat si peníze a v Čechách studovala střední školu. Jednu už sice měla, ale chtěla se věnovat jinému oboru. Na rodičích jsem tenkrát ještě byla dost závislá, ale můj středobod, jistota a domov už byl přítel, se kterým jsem byla nakonec 7 let a byl úžasný a i přesto, že jsem se vztah ukončila já, myslím si to o něm dodnes. Pomohl mi on i jeho rodina, která mi dala pocit, že někam patřím.

Po příletu mámy po půlroce v cizině zpět se mi nevrátila máma, ale v mých očích spíše pubertální výrostek, který konečně přičichl ke svobodě a bezstarostnosti, což poskytovala její psychicky nenáročná práce a okolí spolu s prostředím. S kamarády hulili trávu, cestovali a užívali si moře a slunce u protinožců, (když zrovna nepracovala), zatímco tady byla zima a mně se zhroutil svět, protože můj přítel, ten, se kterým jsem byla těch 7 let, měl aneurysma na mozku, které mu prasklo a začal krvácet do mozku. Nemohl se hýbat, ani mluvit. Celých 7 dní jsme nevěděli, jestli bude žít, nebo ne. Jen ležel na JIP a čekalo se. S jeho maminkou jsme ležely spolu v posteli v noci a držely se za ruce a modlily se, aby to přežil.

Ten týden jsem měla maturitu ze slohu a bylo mi to úplně jedno. Jediné, na čem záleželo, byl jeho život. Jela jsem na autopilota, jako bych v sobě měla nějaký ochranný systém, který se v tomhle zátěžovém období zapnul a pomohl mi se nezbláznit. Přítel, po devítihodinové operaci hlavního neurochirurga ve fakultní nemocnici, přežil! Byl stále ochrnutý na levou půlku těla a měl problémy s řečí, ale byla jsem šťastná. Co mě ale srazilo k zemi, byla právě máma. Ta mi totiž řekla, že bych měla hodně zvážit, jestli s takovým člověkem chci být, protože by také mohl skončit na vozíku. Jestli chci takový život. Nevěděli jsme, jak na tom do budoucna přítel bude, ale tohle bylo to poslední, co jsem chtěla slyšet. Přišlo mi to absurdní. Křičela na mě a já od ní poprvé utekla.

Nemohla jsem tohle poslouchat, neunesla jsem to a nechala ji ve městě a prostě utekla. Táta na druhou stranu v této situaci zareagoval dobře, byl podporující a okamžitě přijel do nemocnice, a dokonce přivezl příteli nějaké léky apod. I moje babička se snažila příteli pomoci alespoň jídlem, které pro něj připravila. Od mámy si podporu nepamatuji žádnou, možná všechno vytěsnila ta slova o tom, že bych se s ním asi měla rozejít.

Zhruba od té doby se můj vztah k tátovi začal zlepšovat. Udělala jsem maturitu, od svých sedmnácti bydlela sama i přesto, že dům se neprodal, a on mě živil a živil mě i při studiu mých vysokých škol až do mých 27 let, za což jsem mu moc vděčná. Protože studium pro mne bylo a je nesmírně důležité. Každý týden jsme se v Praze setkávali v pondělí na oběd a bavili se a volali si po telefonu.

S mámou jsem také byla a dodnes jsem v častém kontaktu. Bydlím přes 200 km daleko, ale voláme si každý týden, někdy častěji. Protelefonovaly jsme za ty roky nespočetně hodin. Probíraly minulost nesčetněkrát. Dokonce jsme letos byly na společné dovolené s naším synem.

Ač mě to ale moc mrzí a jsem z toho opravdu někdy smutná, musím říct, že si mámy nevážím, jak bych měla, a mám na ni určitou averzi. Necítím se v její přítomnosti dobře, nesnáším, když se mě dotýká, cítím prostě averzi. Rozum mi říká, že si to nezaslouží, ale nedokážu tohle v sobě změnit, i když bych moc chtěla. Rozumově si dokážu vysvětlit, proč jednala, jak jednala, proč mi ukrátila dětství a od mala se mi svěřovala s tím, s čím neměla, proč nebyla v některých situacích empatická a proč třeba zbytečně hodnotí všechny v okolí.

Mrzí mě, že vidím především to špatné a moje srdce ji nedokáže vidět v lepším světle, protože by si to zasloužila. Její dobré vlastnosti rozhodně převyšují ty špatné. Jak sama říká: „Jsem pyšná na to, co jsem všechno dokázala,“ (myšleno odejít od táty), ale já se prostě v její přítomnosti necítím dobře. Myslím, že jí mrzí některé věci, které jak říká: „na nás napáchala“, ale nejsem si jistá, že ji to mrzí dost, a že si je vědoma, jak moc mě to v životě ovlivnilo a zasáhlo. Při jednom rozhovoru mě nabádala, ať se už nebabrám v minulosti. Asi od ní čekám také tu opravdovou omluvu, protože rozhovor ukončila tím, ať se v tom teda babrám klidně tak, až se z toho pose*u!

Tátu beru takového, jaký je, a vlastně jeho přítomnost také nevyhledávám. Necítím ale tu averzi a mohu vedle něj být. Asi si ho vážím víc, než mamky, což mě vlastně vůči ní trochu mrzí.

Věřím, že tenhle příběh ještě neskončil, ale nevím, zdali se někdy s mámou ze srdce upřímně nasměji čemukoliv. Přála bych si to už kvůli sobě.

Nicméně nesedím doma a netrápím se tím. Tohle je vlastně můj jediný velký návrat k tomu, jak to bylo. Utřídění myšlenek, které teď častěji, než jindy vyvstávají při výchově syna. Přání, být rodič takový, aby si mě můj syn vážil. Mám úžasného manžela, kterého jsem si jistá, bude syn navždy milovat a ctít. Máme se krásně a přeji si, aby to tak bylo napořád. Mám štěstí.

Děkuji Vám za přečtení a případné komentáře.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Myssicka
29.8.17 00:50

Mas muj obdiv, ze jsi dokazala na svych rodicich casem videt neco dobreho a neodstrihla jsi je, v dobe, kdy ti doslo, co ti provadeli. O to, aby si te syn vazil, si asi nemusis delat starosti. Pises, ze mas hodneho manzela a i ty jsi takova, syn je vase krev a spolu s vasi vychovou z nej urcite vyroste clovek, ktery si bude umet vazit lidi, sebe a predevsim svych rodicu. K tve otazce: Svych rodicu si vazim za spoustu veci, predevsim za to, ze mi vzdy, kdyz jsem potrebovala, pomohli, vzdycky, kdyz mi bylo ouvej (a to i v dospelosti), jsem jako prvni brala caru k nim domu, kde se citim v bezpeci, kde najdu pochopeni. Preju ti, abys dokazala nejen odpustit, ale zit konecne beze strachu - treba takoveho, ze (byt nevedomky) nedoprejes svym detem stastne detstvi. Uz se nemas ceho bat :kytka:

  • Upravit
zeme
34
29.8.17 06:21

Dobrý den, Váš příběh jsem si přečetla s velkým zájmem. Zažila jsem něco podobného, i když zdaleka ne tak dramatického. Prostřednictvím moudré přítelkyně jsem dostala možnost se na tu situaci podívat z jiného úhlu pohledu. Našla jsem v sobě, díky této nové optice, pro své rodiče úctu a respekt, který jim náleží, s tím do našeho vztahu přišlo více laskavosti a pochopení. Podívejte se na film Chatrč a když se Vám bude chtít napište mi na andrea@volny.cz Zdravím Vás! A.

  • načítám...
  • Zmínit
Pajka89
4140
29.8.17 07:45

Normalne denicky ani nectu a nekomentuju, ale tenhle me velmi zaujal. Nasla jsem v nem i svuj pribeh… I kdyz asi ne tak dramaticky. Nas tata nikdy vylozene nebil, ale byl to cholericky despota. S mamou se rozvedli po dvaceti letech manzelstvi a mama po rozvodu chytla taky druhou pubertu :roll: Prekvapive jsem si po nekolika letech od jejich rozvodu nasla cestu spis k tatovi, hodne se zmenil k lepsimu a pred mamou jsem se spis uzavrela :nevim: Moc ti fandim :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
ejhle
2909
29.8.17 08:14

Maly jsme dost podobne detstvi. S tim, ze ja po maturite odesla na VS a odstrihla se. Nasla jsem si praci, vystudovala, rodice nevidela 10 let. Po narozeni deti se snazi a ja jsem jim to umoznila-snazit se. Nevnimam je jako rodice-beru je jako zname, se kterymi se pravidelne schazime.
Duvod, proc si je vazim, je jednoduchy. Naucili me tvrde pracovat, nevzdavat se. Diky tomu jsem nevzdala vs, praci, karieru. Diky tomu, ze jsem byla odkazana sama na sebe, jsem zvykla od ostatnich nic neocekavat. snazim se chovat jinak nez oni (kdyz uz je toho moc, tak je pres zadelku placnu- starsi ditko naposledy pred pulrokem) a tak mam pocit, ze moje potomstvo ma snad lepsi detstvi, nez jsem mela ja. uvidime, co s minimem f. trestu udela puberta :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
FreeLady12
27281
29.8.17 08:36

Teda páni… přečetla jsem jedním dechem a je mi to moc líto. Tohle by se němělo dít. Rozhodně ne dětem, které se nemůžou bránit. Úplně se mi chtělo brečet když jsi popisovala jak devítiletý bráška chtěl spáchat sebevraždu. Kristepane - tohle je hodně, hodně, hodně moc špatně. Muselo mu být opravdu hrozně, musel být strašně moc nešťastný :,( Řekla jsi to rodičům? Teď zpětně…? Tyhle konkrétní pocity a situace?

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
29.8.17 08:53

Sve alkoholicke matky a pedofilniho nevlastniho otce si vazim za to, ze mi ukazali, jak nikdy nechci skoncit.
Tvuj pribeh se dobre cetl i presto smutne tema. Je obdivne, ze jsi presto schopna udrzet s rodici kontakt, stejne mam ale pocit, ze to v sobe uzavrene nemas a potrebujes o tom jeste hodne mluvit. Preju ti, at tva stastna pohadka s manzelem nikdy neskonci :kytka:

  • Upravit
Kiki24042014
397
29.8.17 09:54

Uff… četla jsem tedy jen kousek, ale hrozné :( bohužel v dřívější době se děti trestaly hodně :( neumérně. Též jsem byla hodně bita. Nyní má dvě dcery, starší na zadek dostane občas, když je to opravdu neunosné, ale pouze rukou a přes kalhoty. Nemyslím si, že by se děti neměly nikdy plácnout - ony potřebují hranice a z vlastní zkušenosti vím, že slova někdy nestačí. Taky potkávám Spratky, které ublížují ostatním dětem, protože můžou doma všechno… vše je o míře, tohle ovšem co jste napsala, bylo spíš týrání.

  • načítám...
  • Zmínit
ASAndrea
1226
29.8.17 11:03

Hm…s tím „vážením si rodičů“ na tom něco bude. Mě máma nebila, jo jednou jsem teda dostala pohlavek, ale spíš mě trestala psychicky - třeba, když jsem usnula, co hodinu přicházel a rozsvícela mi v pokoji, že, když nespí ona, nebudu ani já :nevim: pamatuju si to ještě jako by to bylo včera, pak jsme psali velkou písemku z matiky a já u toho rupla. Učitelka se divila, proč, když jsem měla vždy jedničky :nevim: Nebo se se mnou matka nebavila - neodpovídala na otázky, prostě nekomunikovala. To mě dokázalo hodně vytrestat. A v podstatě taky za nic :nevim: :zed: Jelikož jsem byla jen s mamkou, spěchala jsem brzo z domu.

Nyní máme s mámou dobré vztahy - jak říkám, rozumíme si až nyní, 250 km od sebe.

  • načítám...
  • Zmínit
Popokatepetla
5316
29.8.17 11:32

Hodně silný příběh, chvílemi mě až mrazilo. Neměla jsi to v dětství jednoduché a upřímně se tvým pocitům vůči rodičům nedivím.
A jak „zařídit“, aby vás si jako rodičů váš syn vážil? Buď taková, jaká jsi doteď..dej mu lásku, buď mu oporou, zbytečně ho ale nedus, poskytni mu zázemí, umožni mu vystudovat, ale hlavně pro něj měj vždycky otevřenou náruč :kytka: přeju hodně štěstí do dalšího života :)

  • načítám...
  • Zmínit
Bebuše
8056
29.8.17 13:25

Proč si rodičů vážím? Protože vím, že jsem pro ně důležitá a kdykoli podají pomocnou ruku.
U vás se neprovozovala výchova, ale týrání. Můj táta pro tělesný trest taky nikdy nešel daleko, ale nikdy jsem neměla ani modrinu (teda pokud jsem netrefila futra při pokusu zdrhnout včas). Jinak mi vyhovovala facka od táty, kdy bylo za vteřinu vykonáno a ihned zapomenuto, než nekonečné kázání od mámy, kdy mě nejvíc trápilo, že to trápí ji… Nakonec jsem byla ráda, že jsem vypadla na VŠ, protože dva cholerici (já a otec) v jednom bytě, byl fakt nářez.
Dcery posílám do pokojíčku, protože se prvně musím uklidnit já, jinak by jednu na zadek dostaly… nejhorší je ustát prvních pět vteřin :D Že bych je nikdy neplácla netvrdím… ale plácnutí a bití je dost rozdíl…
Zbytek ani nechci komentovat, máma se rozhodla dohnat mládí, nezazlívala bych jí to. Za velkou „zhovadilost“ považuji zatěžování nedospělce problémy dospělých. Tak nějak ti ukradli to bezstarostné „dospělé“ období (15+).

  • načítám...
  • Zmínit
BlaZenkaB
2896
29.8.17 13:48

U nás byla cholerik mamka. Bohužel ne ve smyslu prohřešek a trest, ale brutální tresty se odvíjely spíše od její špatné nálady. Takže člověk nikdy nevěděl, kdy přijde rána, a to bylo mlácení hlava nehlava - pěstmi, házení předmětů, rozbití radia o hlavu, vyházení oblečení z okna do sněhu…
Nikdy se za to neomluvila, dnes se chová jakoby nic. Nejvíc mě ale štve, že všude se chová, jako ta nejhodnější a kdykoliv přijde řeč na něco z minulosti, tak to popře, řekne, že jsem si to vymyslela a podobně. A to u méně závažných věcí, tady o tomto spolu radši nemluvíme.
Taťka by se jí nikdy nevzepřel, když měla svůj záchvat, tak radši odešel se psem a my to pak schytali i za něj.
Pro některé věci si jich vážím obou, některé vím, že chci dělat jinak.

Někdy je nejlepší zapomenout opravdu na minulost, i na jejich minulé já a brát je jako ty lidi, kterými jsou dnes, jak se chovají teď. Jako by to byli třeba rodiče partnera, které jsi teď poznala a začala s nimi budovat vztah.

  • načítám...
  • Zmínit
Barbora1993
430
29.8.17 14:47

Zdravím :) chtěla jsi do komentářů důvody, proč si čtenáři váží svých rodičů. Je to docela složitá otázka, ale pokusím se na ni odpovědět. Když jsem byla dítě, nevnímala jsem hádky rodičů nějak rozumem, ale spíše srdcem, tak jako většina dětí, protože nám přece rodiče říkají, ať se nehádáme a jsme na sebe hodní. Pamatuju si jak mi bylo asi 5 let a s mladší sestrou jsme plné strachu, ruku v ruce šli do kuchyně, kde se zrovna odehrávala tak hlasitá hádka až nás to vzbudilo. Dodnes si vzpomínám, že v pokojíku byla tma a jen kolem dveří bylo vidět prostupující světlo. Tehdy jsme šli za rodiči, ať už se nehádají, že chceme spát. Tehdy nás poslechli, asi proto, že jim to bylo docela trapné, že jsme to slyšeli. Pak už to šlo z kopce. Tehdy jsem samozřejmě neviděla a nevěděla původce všech problémů. Matka byla docela dost hádavý typ a takový ten typ ženské, která se snaží vyprovokovat chlapa k rozchodu, protože s ním už nechce být, ale nechce být rozvracečem rodiny. Otec to snášel, snášel její výlety do neznáma na několik dní, kdy ji doma brečeli 4 děcka. Z toho dvě nebyly mého otce, ale matky a jejího prvního manžela. Nedělal rozdíly, všechny se snažil vychovávat stejně.
Otec měl 2 práce, nosil domů peníze, dostával nadáno, že není doma. Měl jednu práci nosil méně peněz a dostal nadané, že je málo peněz a válí se doma. Vše vyvrcholilo tím, když mu jednoho dne řekla, ať si klidně sbalí své děcka a jde. A on to udělal. Dva měsíce připravoval byt, abychom měli kam jít, vzal si tehdy 7 a 5 let staré děcka a odešel (starší byly o hodně starší a už byly tou dobou pryč z domu). Ty soudní pře co se táhly byly nekonečné, trvaly asi 5 let. My mezitím vyrůstali u otce. Nic nám nechybělo, bylo nám fajn. Jedinou slabou stránkou mého otce je horká hlava a ne příliš pevné nervy. Nebil nás, ale nadával nám a dělal přednášky. Bylo to horší než pár facek, protože to hlavně v pubertě gradovalo skoro do deptání a výčitek. Sice to tak nemyslel, ale co bylo jednou řečeno nejde vzít zpět. Po nějaké době vybojoval zpět i dům, který jsme opustili a snažil se ze všech sil dát ho dohromady. Svého otce si vážím za to, že to všechno zvládl sám, že nám dopřál v podstatě nadstandard, protože ne všichni v mém okolí měli v 18- ti řidičák, střední školu dle svého výběru a zájmové koníčky. I tak ale někdy cítím, že jeho vztah k nám není tak vřelý jak by mohl být a viním z toho babičku, která praktikovala typický studený odchov. On ty emoce má, ale dusí se jimi.

Matka se po rozvodu totálně zbláznila, najednou byla volná, měla mnoho kamarádek, na prvním místě sebe a podle toho to taky vypadalo. Když jsme byly malé neměla téměř zájem si nás brávat. Několikrát nás nechala i ve školní družině, když si nás měla vyzvednout. Časem se zklidnila a byla s ní i rozumná řeč a hlavně sranda. Cestu jsme si k sobě našli, ale jak píšeš bylo to spíše kamarádské a to i kvůli tomu, že neustále pomlouvala otce. Jako by jí strašně křivdilo, že jí prostě nechal a že to nebyla ona, kdo to ukončil i když si přála aby odešel. Prala se s tím po zbytek svého života. Měla i bezvadného přítele, ale asi jí to nestačilo a neustále debaty stáčela k tomu, jak je otec takový a makový. Když před 5-ti lety onemocněla jako dcery jsme jí pomohly jak jsme mohly. Starali jsme se, ale stejně časem skončila v nemocnici, kde nakonec zemřela. Děsný pocit. I když ty vztahy nebyly ideální, byla to prostě naše matka. Nevím, zda je něco za co si jí vážím, dříve bych možná něco našla, ale teď co mám syna ani ne. Nedokázala bych se smířit s tím, že je moje dítě pryč. Jediné co uznám je, že to neměla jednoduché, ale to už je o něčem jiném a asi by to ani nikdo nečetl.

Jinak slovo bití a třeba naplácaní na zadek mi k sobě moc nejde. Syna nebiji, ale mantinely nastavuju a někdy to hold bez plácnutí přes ručičku nejde :nevim: nenechám ho na sebe strhnout horký čaj ze stolu. Mám kamarádku, která syna nechává růst jako dříví v lese, takže mi i jí běžně, když jsem u ní na návštěvě trhá vlasy. Je mu 2,5 roku a ona mu ani jednou nic neřekla. Když jsem ho okřikla já, málem mě z bytu vyrazila. Takže opačné extrémy taky nic moc no :D :D :D

Jinak ti přeji co nejlépe prožitý život po boku manžela a synka :) :) Už je to dávno za tebou a i když vím jak moc ty vzpomínky bolí, nahradí je časem jiné :)

  • načítám...
  • Zmínit
Veveří
5769
29.8.17 17:15

Svych rodicu si vazim proto, ze mi dali dost volnosti na to, abych se naucila za sebe zodpovidat, vzdycky me podporili, poradili a byli tu pro me, kdyz bylo treba. Nekdy jsem od nich i schytala, vetsinou za drzost, ale nezlobim se na ne za to. Bylo to primerene situaci.

  • načítám...
  • Zmínit
sao
1831
29.8.17 18:22

Mám 4 syny a na zadek občas dostanou - ne v takové míře, tak často, ani tím stylem, jak popisuje autorka, ale prostě občas mi ruka ujede. Dělám to minimálně, snažím se tomu vždy vyhnout a předem dlouho upozorňuji, že by na ten zadek mohli dostat, a musí se jednat opravdu o vážnou situaci, když už k tomu přistoupím, ale prostě stane se. Někdo říká, že je to selhání výchovy - ano, klidně může být, však jsem taky jenom člověk, ne robot. Žiju v reálném světě, trpělivost mám omezenou, nervy jenom jedny. A dělám chyby. Na otázku, proč si vážím svých rodičů, odpovím: Proto, protože jim to prostě náleží. Také s tím mívám, nebo hlavně dřív jsem mívala, problém, když jsem koukala na všechny ty chyby, nedostatky mých rodičů, špatné výchovné postupy atd. A že jich bylo - fakt se tady nebudu rozepisovat, málokdo má to štěstí na dokonalou, ideální rodinu, jako z reklamy, jak se říká. Ale přesto si jich prostě vážím. Ale když bych fakt měla hledat důvod proč, tak jeden z nejhlavnějších důvodů je, že sama na vlastní kůži poznávám a vidím, jak těžké to je. Jak těžké je být rodičem, jak těžké je zachovat se vždy správně nebo tak jak bych si přála, jak těžké je vyvarovat se všem těm chybám a jak špatně se s tím člověk smiřuje, když už tu chybu udělá, uvědomí si to a vidí, že už to nejde vrátit zpátky. Omluva a odpuštění je úžasný lék, přesto to nepovažuji za podmínku, abychom si svých rodičů vážili. Věřím, že každý normální rodič se snaží vychovávat své děti tak, jak nejlépe umí, a určitě málokterému je to jedno.

Příspěvek upraven 29.08.17 v 18:24

  • načítám...
  • Zmínit
Borůvka1990
5425
29.8.17 19:26

Mazec :,( Je mi líto Tebe i Tvého bratra, smutné čtení :( Taky jsem neměla lehké dětství, svěřovat se nechci, ale naučilo mě jedno. Děti jsou a budou na prvním místě, nikdy bych nedovolila, aby jim někdo (otec) ublížil!
Přeju Ti hodně štestíčka :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
29.8.17 19:46

Denicky vubec nectu, ale tenhle me zaujal. Jen vubec nevim, jak reagovat. Driv to bylo asi normalni mlatit deti. My byli s brachou biti jako zito. Co si vzpominam, nejhorsi byla gumova hadice, to byla jelita fakt jako jelita. A to jsem mela jednou nohu v sadre a vzpominam si, jak jsem lezela na zemi a mamca do me busila tou hadici jak do zita. Ruce, nohy samy jelito. Presto to na me ani ve me nezanechalo nic negativniho a svoje rodice jsem skutecne milovala. Svoje deti ale vychovavam jinak. ;)

  • Upravit
Anonymní
29.8.17 20:35

Taky jsem něco podobného měla v dětství. S mamkou dobrý vztah nemám. Pro mou mámu byl vždy na prvním místě chlap, než děti. Bila mě taky jak žito, za všechno, i za známky, přestože se mnou nikdy neučila. Moje máma je skvělá, jen když je sama, svobodná bez chlapa. Svého otce neznám, zakazovala mu, aby se s námi vídal. V dětství jí nedělalo problém nám jako dětem vše říkat. Odjakživa je finančně negramotni, všude si půjčovala. Takže nás stresovala i tím, že nás vystehujou exekutori, nebo že nám odpojí plyn..Byly jsme malé děti, ale brzy vše chápali. Později nám i sdělovala, že musí provozovat sex za peníze. Katastrofa. V 16letech mě vyhodila, že si našla přítele a myslela si, že spolu něco máme, když si rozumíme. Samozřejmě neměli, jen jsem si s ním dobře rozuměla, nahrazoval mi tátu. Kvůli její žárlivosti jí nakonec opustil. Já žila od 16 u babičky a dědy, kde jsem cítila lásku a bylo u nich krásné dospívání. Už je i babička, jelikož má 4 roky přítele, tak se o nás nezajímá, zavolá vždy, když potřebuje půjčit peníze na nějakou exekuci. Závidím kamarádkam co mají skvělé mámy. Babičky se zajímají o vnoučata a své děti. Mají krásný vztah. Tolik bych si přála cítit takovou tu lásku od mámy. Aby mě jednou upřímně, z opravdové lásky obejmula a vynahradila celé dětství. Nikdy se mi neomluvila. Své dítě nebiju a nikdy bít nebudu. Žaneta

  • Upravit
ŠárkaPu
226
29.8.17 22:07

Opravdu silný příběh, máš můj obdiv, i tvůj bratr samozřejmě! Já si svých rodičů hodně vážím, svého taťky za to, že se o mě a mého bratra dovedl postarat, když nám zemřela naše mamka, tehdy mi byl rok, zvládl péči o nás naprosto perfektně, v tom ho hodně obdivuji, že tehdy našel v sobě tolik síly. Jinak se k nám vždy jako otec choval skvěle, je z něho cítit jak nás má rád, i přesto, že to neříká nahlas. Své náhradní mamky si vážím za to, že nás přijala jako své děti, přišla k nám, když mi byly 3 roky, nikdy nám nedala najevo, že nejsme její vlastní. Vždy se nám na maximum věnovala! Moji rodiče byli hodně přísní, párkrát jsme i dostali přes pusu, ale vždy oprávněně. Neměli jsme nějak moc peněz, ale vždy jsme měli vše co jsme potřebovali, hodně se nás toho snažili rodiče naučit a stále brát na nějaké výlety, aby jsme toho co nejvíce poznali. Doteď máme skvělý vztah, denně si voláme a vidíme se skoro každý týden, milují mé děti a jsou úžasní prarodiče! Vím, že tu pro nás vždy budou a vždy když bude potřeba, tak pomohou. Jsou mojí velkou oporou! Vím, že se na ně můžu ve všem spolehnout a oni vědí, že jim to jednou vše vrátím! :*

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
29.8.17 22:28

Ja mam uzasny vztah k me mamince dodnes i presto, ze nas obcas fyzicky trestala, i kdyz primerene. Pracovat jsme take museli, i kdyz u vas to byl vlastne cele extrem. Vlastne ji miluji z celeho srdce stejne, jako kdyz jsem byla mala, a jeste vic, protoze si i vedome uvedomuji, jaka je uzasna.
Moje mamka tu pro nas vzdy byla, kdyz jsem v puberte v noci potrebovala odkudkoliv odvezt autem, mohla jsem kdykoliv zavolat, vstala, prijela pro me i me spoluzaky (jen abych nesla sama nebo nejela s nekym, kdo pil). Prisla na vsechna ma vystoupeni, na ktera mohla. Kdyz jsem chtela napr. na krouzek, zdy me podporila, i kdyz jsme nemeli penize (ale musela jsem minimalne dokoncit rocnik).
Kdyz k nim ted prijedu a pak odjizdim, vzdy mi rika, at po sobe neuklizim, ze to rada uklidi (snazim se ale uklidit i tak).
Bydlim 200 km daleko a vim, ze kdyz budu opravdu potrebovat, prijede sem kdykoliv.
Vzdycky nam nechavala to nejlepsi z jidla (primarne tedy tatkovi, ale pak i nam detem), sama si vzala horsi.
K televizi nebo hrani nam vzdy prinese nejake ovoce atd.
Ale HLAVNE si kazdy vecer povidame, drive nam cetla pohladky.
Vzdy to byla mamka, nikdy kamaradka. Na meho tatu mi nikdy nerekla nic spatneho, i kdyz by urcite mohla.
Nikdy nehodnotila moje pratele ani partnery.

Naopak mi nikdy nekupovala drahe darky, rika, ze penize nejsou dulezite. Nikdy by me nepotrestala za to, ze jsem znicila nebo udelala neco spatneho neco omylem.
Travila s nami spoustu casu, jezdime a jezdili jsme na vylety, vzdy jsme si tam dali zmrzku nebo tak, kdyz byly penize.

Nikdy se s nikym nehadala o dedictvi, i kdyz by mohla.

Je toho strasne moc, moje mamka je uzasna.

Ale to, co chci rict - MAMKA NAS FYZICKY TRESTALA, PRIMERENE, NEKDY I NEZASLOUZENE PROSTE SMAHEM VSECHNY. STUDENA SPRCHA CI VARECKA NEBYLA VYJIMKOU. A I PRESTO JI MILUJI. JE TO O NECEM JINEM!!
Kazdopadne to, co se delo u vas, je jina kapitola, to hranici s tyranim.

  • Upravit
Dovlatovka
81
30.8.17 12:03

Je mi moc lito, cim jste si prosla. Ze se Vam to vraci znamena, ze to neni uzavrene, ackoli se poctive snazite jako malokdo. Zkuste nejakou terapii, ktera Vam pomuze odpustit rodicum a zbavit se toho, co Vam nalozili. Pak mozna uvolnite misto pro uctu k tomu, ze se rodice snazi a staraji se. Moje osobni zkusenost je takova, ze odpusteni muze opravdu pomoci. Mne pomohly rodinne konstelace.

Příspěvek upraven 30.08.17 v 12:04

  • načítám...
  • Zmínit
rs84
151
30.8.17 22:11

Prostě životní etapy s výhrami i prohrami. Normálka. Nejdřív se změnil otec, teď matka hledá sama sebe. Dala bych jí čas.

  • načítám...
  • Zmínit
tetaagáta
461
31.8.17 06:14

Mydlili Tě poněkud nadprůměrně, tudíž si jich nevážíš. Ale kliďánko ses nechala živit do 27 let… :nevim:

  • načítám...
  • Zmínit
ospalámyš
9128
2.9.17 08:48

@tetaagáta řekla bych, že si to v dětství odpracovala, tak proč by se nenechala živit od někoho, kdo ji nechal dřít a u toho ji řezal? :?

o co cítí k rodičům je prostě dané tím, jak se k ní chovali.

  • načítám...
  • Zmínit
ospalámyš
9128
2.9.17 08:54

Drsné, tenhle styl výchovy nebyl bohužel za tak výjimečný, stačí si přečíst některé zkušenosti tady…Tohle je as i velmi těžké v sobě zpracovat tak, aby tě to v životě neovlivňovalo a neničilo.

Doufám, že tahle výchova alá „škoda rány“ postupně vymizí, i když pořád to v lidech hodně je zažrané a omluvy stylu „nás taky bili a žijeme“ slyšíš pořád.
Nejhorší je, že dost lidí vůbec nepřemýšlí nad tím, jak vychovávat a co změnit k lepšímu, prostě je rodiče bili, tak bijí svoje děti, i když už třeba méně…To že si z téhle výchovy nesou svoje problémy a psychické trable si ani neuvědomí :nevim:

  • načítám...
  • Zmínit
Petruna21
9947
6.2.18 12:05
:potlesk: :potlesk:
  • načítám...
  • Zmínit
90-60-90
782
8.2.18 01:25

Vážit si rodičů, to nejde naučit. Ty si jich vážíš, jen máš v sobě mnoho jizev, křivdy, bolesti. Cítím, jak bys je oba objala a řekla: mám Vás ráda, jen to nejde, přes tu bolet, kterou v sobě nosíš.
Máš 3 vysoké školy, to proto, abys rodičům ukázala, že tady jsi. Oni asi ani neví čím se živíš, tak to chodí.
Dej všemu čas, nejde odpustit všechny zbytečné facky, ponížení. Křivda v Tobě zůstane stále, jen je uvidíš jinak a uvědomíš si, že si jich vážíš, třeba za to, že Ti daly život, který není až tak marný :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář