Proč nikdy nebudu bít svoje dítě
- Rodičovství
- Anonymní
- 29.08.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
V raném dětství si pamatuji, ...jak jsem svoje rodiče milovala, až se mi svíralo u srdce. Hlavně maminku. A ta láska byla naprosto bezpodmínečná. Nepamatuji si, že bych ji vnímala jako krásnou, hodnou nebo inteligentní atd., a z toho důvodu ji milovala. Prostě jsem ji celým svým srdcem milovala.
Také si pamatuji… …na spoustu práce, kterou jsme doma s o 2 roky starším bratrem museli zastat. Měli jsme hospodářství, kozy, králíky, psa, kočky, někdy drůbež. Ráno jsme vstali v 6 hodin, přiložili do kamen, šli nakrmit kozy a králíky a pak šli skoro hodinu do školy. O víkendech se hodně pracovalo, a pak jsme si mohli hrát. Ale ne neomezeně. Často vzpomínám na pocit, když jsme byli venku: „nenarazit na rodiče“, aby nás někdo z nich „zase“ nezaúkoloval.
Z dětství si vybavuji pozitivní a radostné okamžiky, a je jich mnoho! Ale bohužel, poslední dobou mi na mysl vyvstávají ty horší myšlenky. Přisuzuji to tomu, že mám nyní vlastní dítě, které už vychovávám. Už to není ležící miminko, ale skoro tříletý kluk, který občas „zazlobí“. Uvozovky proto, že on vlastně nechápe, že zlobí. Je bezelstný a hodný už od narození.
K napsání tohoto deníčku mne vlastně motivovalo to, že si bohužel svých rodičů nevážím. A Vás – čtenáře, pokud nějací jsou, bych ráda poprosila o to, aby mi do komentářů napsali, proč si svých rodičů váží. Moc bych si totiž přála být mámou, které si její dítě váží a miluje ji i v dospělosti.
Přemítám tedy nad tím, proč si svých rodičů nevážím. U každého z nich jsou důvody různé, ale oba spojuje to, že nás jako děti fyzicky nadměrně trestali. Důvody byly různé, třeba to, když jsme nemohli spát. Uspávání je určitě velké téma pro mnohé rodiče. My měli s bráchou pokojíček spolu. Často jsme si před spaním povídali, smáli se. Když to slyšeli rodiče, přišel nás táta zmlátit.
Měl velkou pomlázku z prutů vrby po celý rok schovanou na skříni a mlátil nás druhou stranou, kde je zpevněné držadlo, aby to bolelo. Často ji o nás, když už byla po nějaké době od Velikonoc vyschlá, celou rozdrobil na kousky. Měl ji tam schovanou, dokud „fungovala“. Když jsme „zlobili“ jinde než v pokoji, sloužilo mu kožené vodítko na psa. Když nebylo vodítko, použilo cokoliv, co bylo po ruce.
Moc velký spáč jsem jako dítě nebyla. I tak jsem musela jít spát. Pamatuji si okamžik, kdy jsem už jako předškolní dítě po obědě ležela a měla pocit, že jsem vyspaná. Šla jsem se do koupelny převléct z pyžama. Táta mě uviděl v koupelně a beze slova zmlátil.
Později ve škole si pamatuji, že jsem se na tělocviku styděla svléknout, když jsem měla od výprasku modřiny. Nikdo si toho ale nikdy nevšiml. Byla jsem za to ráda.
Samotný výprask jsme s bráchou vždycky nějak přežili, ale zpětně si vybavuji ten pocit napětí, nebezpečí a strachu, že to může přijít prakticky kdykoliv. Ta nepředvídatelnost byla nejhorší. Vlastně jsme to ve většině případů vůbec nečekali, nebyli jsme nikdy varováni dopředu. Dnes vidím často maminky, jak se ptají dětí: „Chceš snad na zadek?“, „Ještě jednou to uděláš a dostaneš na zadek.“ To se u nás nikdy nedělo.
Prohřešek = výprask, okamžitě. Nikdy jsme nevzdorovali. Nikdy jsme neodmlouvali, nikdy jsme před rodiči nemluvili sprostě. Okolí jsme se jevili jako naprosto úžasně vychované děti.
Tento pocit napětí – kdy nevíte, kdy přijde fyzický trest, jsem si vybavila zrovna nedávno. Sedíme s manželem a synem u večeře a syn nechtěl jíst a chtěl odejít od stolu. Manžel na něj trochu zvýšil hlas a já byla zrovna nesoustředěná, zamyšlená, ale najednou jsem se skoro stáhla a lekla se, že syna praští, a že kvůli tomu spadne ze židle, ublíží si. Ale hned v tu chvíli jsme si uvědomila, jak se mýlím. Můj manžel by našeho syna nikdy neuhodil, a jako bych viděla sedět na židli vedle syna mého vlastního tátu. Mozek jako by mi poodhalil, co se skrývá v mém nevědomí. Jako bych se vrátila 20 let zpátky.
Už jako dítě jsem občas vnímala nespravedlnost toho fyzického trestání. Třeba když jsme si s bráchou hráli na potoce a dělali hráz, uklouzla jsem na kameni a upadla na oko. S pláčem jsem běžela za rodiči a potkala tátu. V slzách jsem mu pověděla, co se stalo. Seřezal mě okamžitě.
Někdy jsem vnímala, že fyzický trest je zasloužený. Třeba když mi táta zadal práci, už nevím, jestli to bylo vyměnit vodu zvířatům, nebo uklidit podestýlku. Ale nechtělo se mi to jako dítěti dělat. Nicméně jsem samozřejmě šla bez odmlouvání, že to udělám a když se táta otočil k odchodu, vyplázla jsem na něj jazyk. Bohužel se v tu chvíli otočil také a dostala jsem facku, kdy jsem skončila na zemi.
Tenkrát rodiči poskytovanou fyzickou bolest vnímám špatně i dnes, ale mnohem horší prožitky mám kvůli trestání mého bratra, vůči kterému byli rodiče možná ještě tvrdší. Asi proto, že byl kluk a byl starší. Píši rodiče, protože máma s trestáním souhlasila anebo tátu posílala, ať nás „srovná“. Někdy nás trestala i ona, ale méně než táta, a především v případě, kdy jsme se s bráchou prali. Prý se bála, abychom si něco neudělali. Metody byly stejné, akorát byla slabší, tak výprask netrval tak dlouho, jen pár ran a hotovo.
Brácha dostával často, stejně jako já, někdy jsme dostali výprask izolovaně, když se provinil jen jeden z nás.
Jednou brácha koukal do demižonu s vínem stojícím v kuchyni. Nevím proč, asi se chtěl jen kouknout, jestli tam je víno. Dostal okamžitě pohlavek. Zde je ta nevyzpytatelnost trestu. Prostě jste to nečekali. Tentokrát si brácha urazil o skleněné hrdlo demižonu přední horní zub. To bylo jedinkrát, kdy si vzpomínám, že se mámě nelíbilo, že nás, resp. bráchu táta ztrestal.
Za úplně nejhorší zážitek z dětství považuji, že bráchu táta seřezal za neuklizenou vrtačku, kterou si od něj vypůjčil z dílny a nechal ji ležet na místě, kde s ní vrtal. Táta vzal hadici od čerpadla a mlátil bráchu více než obvykle. Měl modřiny hodně a ještě dlouho, ale to nebylo to nejhorší. V tu chvíli, jako by se v něm něco zlomilo.
Pamatuju si, jak přede mnou stojí krásný hnědooký devítiletý chlapeček. Z očí se mu řinou slzy a z úst mu vychází slova o oprátce v lese, protože se mu už nechce dál žít. Prosila jsem ho, ať nechodí, ať se nezabíjí a v sedmi letech vymýšlela argumenty, proč nesmí umřít. V jednu chvíli jsem mu nabízela, že se zabiju s ním. Nakonec to neudělal a mně se ulevilo.
Velké stresy nastávaly v období třídních schůzek. Ač jsme s bráchou vystudovali oba gymnázium. Brácha je úspěšným manažerem (z toho 10 let v cizině) a stejně tak já s tím, že mám celkem 3 vysoké školy, bylo to skličující. Když se brácha učil psát, máma nad ním vždy seděla a při nepovedeném písmenku, hrbolku nebo chybě, dostal pohlavek. Se mnou už se naši prakticky neučili. Máma mi to vysvětlila tím, že na mě už nezbývaly síly. Rodičovské schůzky pro mě i tak byly skličující - kvůli němu. Se sevřeným srdcem jsem čekala nad schody ve tmě a poslouchala.
Po příchodu do puberty (cca mých 12 let) jsem přestala rodiče vnímat jako celek a oddělila si je. Tátu jsem začala postupně nenávidět, a to nejen z důvodu, že nás bil, to už i bití ustávalo. Vztah mezi mými rodiči se začal měnit. Máma začala spát u mě v posteli a náš vztah začal být z láskyplného, jak jen dítě může milovat, kamarádský. A to natolik, že se mi začala se vším svěřovat.
Brečela přede mnou a stěžovala si na to, jaký táta je. Jednou vyprávěla o telefonátu od tátovy milenky. Trvalo to roky a máma se stala mou nejlepší kamarádkou, které jsem dodávala sebevědomí od táty odejít. Nenáviděla jsem ho svýma i jejíma očima. Podporovala ji a byla tu pro ni. Jako by se naše role vyměnily a matkou jsem najednou byla já. V mých šestnácti letech máma konečně odešla do jiného města za prací a vracela se jen o víkendu. Rodiče se dohodli na rozvodu a prodeji našeho domu. Místa, kde jsem vyrostla. Mojí základnou a jistotou.
Tátu jsem sice nenáviděla, ale nedávala jsem mu to najevo. Nikdy se nám moc nevěnoval, hodně pracoval, aby nás uživil a měl mnoho svých zájmů, takže jsme ani nebyli zvyklí s ním nějak moc komunikovat. Tudíž to nebylo vůbec těžké.
Po odchodu mámy jsme s ním zůstali sami. Brácha měl spousty kamarádů, byl oblíbený a trávil hodně času mimo domov v hospodě a vlastně ani nevím kde. V tu dobu se táta v mých očích začal měnit, nebo spíše přemýšlet o vztahu k nám. Už nás nebil a chodil za mnou jednu dobu každý večer a chtěl se mnou mluvit. Několikrát se mi omluvil, že nás fyzicky trestal. Snažil se mi to vysvětlit, že jeho táta ho taky takto vychovával. Babička sice s dědou pak vždycky nemluvila, zlobila se na něj, ale děda ho také bil. Nevím, v jaké míře a za co.
Máma stále jezdila o víkendech domů a jednoho dne přímo zářila. Cítila jsem, že se něco děje, byla jiná. Zeptala jsem se a oznámila mi, že má přítele a je strašně zamilovaná. Je o deset let mladší a je to její kolega z práce. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo a začala jsem neutišitelně plakat. Ne kvůli tomu, že bych snad čekala, že by se rodiče měli vrátit k sobě a tohle to znemožňovalo. To jsem si totiž nepřála nikdy. Ale jako by se od nás moje máma odpoutala úplně. Jako by si teď už žila svůj život a já najednou byla sama. Uměle dospělá v šestnácti, bez jistot a zázemí. V prázdném domě, sama.
Vztah nakonec netrval dlouho. Máma později odjela na druhou stranu zeměkoule vydělat si peníze a v Čechách studovala střední školu. Jednu už sice měla, ale chtěla se věnovat jinému oboru. Na rodičích jsem tenkrát ještě byla dost závislá, ale můj středobod, jistota a domov už byl přítel, se kterým jsem byla nakonec 7 let a byl úžasný a i přesto, že jsem se vztah ukončila já, myslím si to o něm dodnes. Pomohl mi on i jeho rodina, která mi dala pocit, že někam patřím.
Po příletu mámy po půlroce v cizině zpět se mi nevrátila máma, ale v mých očích spíše pubertální výrostek, který konečně přičichl ke svobodě a bezstarostnosti, což poskytovala její psychicky nenáročná práce a okolí spolu s prostředím. S kamarády hulili trávu, cestovali a užívali si moře a slunce u protinožců, (když zrovna nepracovala), zatímco tady byla zima a mně se zhroutil svět, protože můj přítel, ten, se kterým jsem byla těch 7 let, měl aneurysma na mozku, které mu prasklo a začal krvácet do mozku. Nemohl se hýbat, ani mluvit. Celých 7 dní jsme nevěděli, jestli bude žít, nebo ne. Jen ležel na JIP a čekalo se. S jeho maminkou jsme ležely spolu v posteli v noci a držely se za ruce a modlily se, aby to přežil.
Ten týden jsem měla maturitu ze slohu a bylo mi to úplně jedno. Jediné, na čem záleželo, byl jeho život. Jela jsem na autopilota, jako bych v sobě měla nějaký ochranný systém, který se v tomhle zátěžovém období zapnul a pomohl mi se nezbláznit. Přítel, po devítihodinové operaci hlavního neurochirurga ve fakultní nemocnici, přežil! Byl stále ochrnutý na levou půlku těla a měl problémy s řečí, ale byla jsem šťastná. Co mě ale srazilo k zemi, byla právě máma. Ta mi totiž řekla, že bych měla hodně zvážit, jestli s takovým člověkem chci být, protože by také mohl skončit na vozíku. Jestli chci takový život. Nevěděli jsme, jak na tom do budoucna přítel bude, ale tohle bylo to poslední, co jsem chtěla slyšet. Přišlo mi to absurdní. Křičela na mě a já od ní poprvé utekla.
Nemohla jsem tohle poslouchat, neunesla jsem to a nechala ji ve městě a prostě utekla. Táta na druhou stranu v této situaci zareagoval dobře, byl podporující a okamžitě přijel do nemocnice, a dokonce přivezl příteli nějaké léky apod. I moje babička se snažila příteli pomoci alespoň jídlem, které pro něj připravila. Od mámy si podporu nepamatuji žádnou, možná všechno vytěsnila ta slova o tom, že bych se s ním asi měla rozejít.
Zhruba od té doby se můj vztah k tátovi začal zlepšovat. Udělala jsem maturitu, od svých sedmnácti bydlela sama i přesto, že dům se neprodal, a on mě živil a živil mě i při studiu mých vysokých škol až do mých 27 let, za což jsem mu moc vděčná. Protože studium pro mne bylo a je nesmírně důležité. Každý týden jsme se v Praze setkávali v pondělí na oběd a bavili se a volali si po telefonu.
S mámou jsem také byla a dodnes jsem v častém kontaktu. Bydlím přes 200 km daleko, ale voláme si každý týden, někdy častěji. Protelefonovaly jsme za ty roky nespočetně hodin. Probíraly minulost nesčetněkrát. Dokonce jsme letos byly na společné dovolené s naším synem.
Ač mě to ale moc mrzí a jsem z toho opravdu někdy smutná, musím říct, že si mámy nevážím, jak bych měla, a mám na ni určitou averzi. Necítím se v její přítomnosti dobře, nesnáším, když se mě dotýká, cítím prostě averzi. Rozum mi říká, že si to nezaslouží, ale nedokážu tohle v sobě změnit, i když bych moc chtěla. Rozumově si dokážu vysvětlit, proč jednala, jak jednala, proč mi ukrátila dětství a od mala se mi svěřovala s tím, s čím neměla, proč nebyla v některých situacích empatická a proč třeba zbytečně hodnotí všechny v okolí.
Mrzí mě, že vidím především to špatné a moje srdce ji nedokáže vidět v lepším světle, protože by si to zasloužila. Její dobré vlastnosti rozhodně převyšují ty špatné. Jak sama říká: „Jsem pyšná na to, co jsem všechno dokázala,“ (myšleno odejít od táty), ale já se prostě v její přítomnosti necítím dobře. Myslím, že jí mrzí některé věci, které jak říká: „na nás napáchala“, ale nejsem si jistá, že ji to mrzí dost, a že si je vědoma, jak moc mě to v životě ovlivnilo a zasáhlo. Při jednom rozhovoru mě nabádala, ať se už nebabrám v minulosti. Asi od ní čekám také tu opravdovou omluvu, protože rozhovor ukončila tím, ať se v tom teda babrám klidně tak, až se z toho pose*u!
Tátu beru takového, jaký je, a vlastně jeho přítomnost také nevyhledávám. Necítím ale tu averzi a mohu vedle něj být. Asi si ho vážím víc, než mamky, což mě vlastně vůči ní trochu mrzí.
Věřím, že tenhle příběh ještě neskončil, ale nevím, zdali se někdy s mámou ze srdce upřímně nasměji čemukoliv. Přála bych si to už kvůli sobě.
Nicméně nesedím doma a netrápím se tím. Tohle je vlastně můj jediný velký návrat k tomu, jak to bylo. Utřídění myšlenek, které teď častěji, než jindy vyvstávají při výchově syna. Přání, být rodič takový, aby si mě můj syn vážil. Mám úžasného manžela, kterého jsem si jistá, bude syn navždy milovat a ctít. Máme se krásně a přeji si, aby to tak bylo napořád. Mám štěstí.
Děkuji Vám za přečtení a případné komentáře.
Přečtěte si také
Vyhodili mě z volební místnosti kvůli plačícímu synovi. Mají na to právo?
- Anonymní
- 10.10.26
- 477
Dnes odpoledne jsem si říkala, že si jen na otočku odskočím k volbám. Otázka deseti minut. Vzala jsem s sebou svého čtyřletého syna Olivera – přece nebudu na takovou chvilku shánět hlídání, ani...
„Nesahejte na ni!“ bráním dceru v MHD. Jsem přecitlivělá?
- Anonymní
- 10.10.26
- 1160
Sedíme v tramvaji, kola rytmicky drkotají o kolejnice a moje pětiletá dcera Sofinka si prohlíží lidi kolem. Pak se nakloní blíže ke mně a polohlasem, s naprostou vážností v hlase, pronese větu, ze...
V manželově telefonu jsem našla zprávu: „Včera to bylo krásné. Děkuju.“
- Anonymní
- 10.10.26
- 1516
Včera večer byl manžel pryč. Říkal, že má něco pracovního. Já zůstala doma, uspávala děti a vlastně jsem se nad tím ani nepozastavila. Teď mi ale najednou všechno začalo dávat smysl. Neznámé číslo,...
Nejsem automat na sex. Když manžela odmítnu, tváří se, jako bych ho nemilovala
- Anonymní
- 10.10.26
- 470
Mám svého muže Adama ráda. Jenže někdy mi přijde, že kdybychom spolu týden nespali, začal by pochybovat o našem manželství. On totiž moji lásku vnímá podle toho, jestli se s ním mám chuť milovat,...
Na starostu kandiduje můj ex. S obcí to (možná) myslí dobře, mě ale okradl
- Anonymní
- 10.10.26
- 436
Kdybych ho znala jen jako souseda, možná bych mu svůj hlas dala. Zajímá se o dění v obci, má nápady a umí lidi přesvědčit, že mu na nich záleží. Jenže já za něj byla vdaná. A zatímco dnes mluví o...
Stačila jedna pomluva ve školce. Teď jsem ta nejhorší matka ve městě
- Anonymní
- 09.10.26
- 1035
Stačilo, aby jedna maminka zaslechla část mého telefonátu, a po školce se začalo šířit, že nechávám dceru samotnou doma. Nikdo se mě nezeptal, co se opravdu stalo. Zato jsem brzy zjistila, jak...
Dcera pořád ztrácela věci. Přestala jsem jí je hledat a nastolila pravidla
- Anonymní
- 09.10.26
- 1863
Láhev, mikina, klíče, sluchátka, nabíječka, věci do školy. Některé věci jsme doma hledali tak často, že jsem měla pocit, že už vlastně nedělám nic jiného. Pomohla nám až pravidla.
Děti konečně usnuly. A já zjistila, že vlastně nechci být s manželem sama
- Anonymní
- 09.10.26
- 2134
Po celém dni se těším na jedinou chvíli. Až děti konečně usnou, v bytě bude ticho a já si budu moct na chvíli sednout. Jenže poslední dobou jsem si začala všímat něčeho, co se mi přiznává opravdu...
Myslela jsem, že manžel na moji nevěru nepřijde. Udělala jsem ale jednu chybu
- Anonymní
- 09.10.26
- 1050
S manželem jsme spolu přes dvacet let a v posledních asi pěti letech bych řekla, že jsme spíš spolubydlící. Občas se doma potkáme, řekneme si pár vět a tím to hasne. Intimní život je prakticky...
Nejvíc mi do výchovy nemluví tchyně, ale moje vlastní máma. Bolí mě to shazování
- Anonymní
- 09.10.26
- 1083
Čekala jsem, že po narození dětí bude nejvíc komentářů přicházet od tchyně. Jenže ta je nakonec docela v klidu. Nejvíc mě kontroluje, opravuje a shazuje moje vlastní máma. A bolí to víc, protože od...
Mas muj obdiv, ze jsi dokazala na svych rodicich casem videt neco dobreho a neodstrihla jsi je, v dobe, kdy ti doslo, co ti provadeli. O to, aby si te syn vazil, si asi nemusis delat starosti. Pises, ze mas hodneho manzela a i ty jsi takova, syn je vase krev a spolu s vasi vychovou z nej urcite vyroste clovek, ktery si bude umet vazit lidi, sebe a predevsim svych rodicu. K tve otazce: Svych rodicu si vazim za spoustu veci, predevsim za to, ze mi vzdy, kdyz jsem potrebovala, pomohli, vzdycky, kdyz mi bylo ouvej (a to i v dospelosti), jsem jako prvni brala caru k nim domu, kde se citim v bezpeci, kde najdu pochopeni. Preju ti, abys dokazala nejen odpustit, ale zit konecne beze strachu - treba takoveho, ze (byt nevedomky) nedoprejes svym detem stastne detstvi. Uz se nemas ceho bat