Růžové brýle III.
- O životě
- michalka87
- 27.02.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Procitnutí. Už jste někdy četly basmánské dopisy? Docela pecka na vaše těhotenské hormony, které na vás střílí jednu dávku za druhou. A ač mi všichni mluvili do duše, ať se na něj vykvajznu teď, když je čas, hormony promluvily a dávka lítosti zasáhla pravé místo.
Předlouhé dopisy psané kostrbatým písmem, krásné obrázky, o kterých jsem silně pochybovala, že kreslil on a také jsem se nemýlila, plné srdcervoucích a kajícných proseb, omluv. Pro toto období pro sebe nenacházím slušná slova, protože jsem mohla být ušetřena opravdu obrovských kop problémů. Já idiot samozřejmě podlehla a odpustila. Kdybych měla shrnout dopisy, tak byly hlavně o dvou věcech: 1. nebudu pít jako do teď 2. chci, abychom byli rodina. O tom jsem vždycky snila, bydlet spolu a být jako opravdová rodina. On půjde do práce a já se budu starat o domov a dítě… Časem možná přibude další mimi. No, pod vahou mých bláhových představ jsem začala chodit na návštěvy.
Nejdřív Valdice, tam byl asi měsíc, a pak ho přeřadili k nám do věznice, takže 15 minut svižné chůze a byla jsem tam. Na návštěvách to bylo to samé. Plánoval náš společný život a jak si hned najde práci a bla bla. Já věřila, on byl spokojený, že se mu podařilo mě uchlácholit. Byl tu květen, miminko mi dělalo radost. Žádné problémy, vše jsme snášely relativně dobře. Ale červen byl zlomový. Táta byl ten den v práci na ranní a mamka se sbalila i se sestrou a odešly. Dlouho se rozmýšlela udělat ten krok, ale nakročila a dokončila co začala. Říkala mi dlouhou dobu, co chce udělat, ale já tomu moc nevěřila. A najednou jsem seděla sama v obýváku a přemýšlela, co řeknu taťkovi.
Na jeho obličej snad v životě nezapomenu. Nejdřív zlost a pak už jen odevzdanost. Za pár dní se vzchopil a volal mamce, jestli si to nechce rozmyslet. Dál se spolu bavili normálně, občas mamka přišla, jak to zvládáme, ale o nějakém lepení rozbitého vztahu nechtěla ani slyšet. A byl tu červenec. První termín jsem měla 14. 7., ale nic se nedělo. Můj porod a strasti kolem něj je kapitola sama o sobě a je na další deníček, takže zkráceně: porodila jsem krásnou holčičku Aničku 17. 7. ve 21:14 v Českolipské nemocnici. Mamka byla se mnou. Radost, smích, ale i slzy štěstí. To všechno jsem prožívala a těšila se, až naši malou ukážu příteli.
Konečně přišla pozvánka na návštěvu. Jak já se těšila. Když jsme přicházely do jídelny, kde se obvykle návštěvy konaly, už tam seděl. Musím říct, že poprvé a naposledy jsem viděla v jeho očích radost z toho, že vidí malou. Dala jsem mu ji do ruky, aby si svoji dceru pochoval. Opravdu jsem mu viděla na očích, jak je dojatý. Bohužel naposled. Měsíce běžely. Nic zvláštního se nedělo. Anička byla zdravá, šikovná, takže jsem s ní neměla žádné strasti jako třeba prdíky nebo něco podobného. Táta s mamkou se už nescházeli. Táta věděl, že tuhle dlouhou životní etapu musí uzavřít, a tak taky udělal. Absolutně od všeho, co nějak souviselo s mamkou, se distancoval a zanevřel na ni. Nechtěl, aby k nám chodila, což platí dodnes.
Mezitím jsem já řešila, co budu dělat, přítel měl 12. května výstup. Přehoupl se Nový rok, leden, únor. Táta nechtěl ani slyšet o tom, že by s námi přítel bydlel, tak jsem se poohlídla na internetu po nějakém bytě. A světe div se, našla jsem hned při prvním hledání. Podnájem za 6000 Kč, 2+1 a v našem městě. Chvíli jsem přemýšlela, ale říkala jsem si, tak když vyjde, nechám příteli nějakou dobu na aklimatizaci a pak pošupajdí do práce. A já to zatím s těmi penězi a placením nějak zvládnu. No měla jsem zatemněný mozek opravdu solidně 
Táta mi nebránil, když jsem mu oznámila, že se chci stěhovat. Věděl, že to dělám kvůli němu a řekl mi jen jedno: „Vzpamatuj se, nebo narazíš. A těžce.“ Slova, která jsem si postupem času začala omílat stále dokola a musela uznat, že ti rodičové mají „občas“ pravdu.
Tak jsem se 15. března 2008 stěhovala do svého. Byla jsem nevýslovně šťastná. Konečně ve svém a za pár měsíců jako rodina. Spořádaná, kompletní. Musím říct, že s penězi jsem válčila. On mi posílal z vězení 1200 Kč plus to, co mi zbylo z mateřské – necelé 2000 Kč. Takže zhruba 3000 Kč a nějaké drobné na měsíc. Měla jsem peníze rozpočítané a běda, když přišlo nějaké placení navíc, viz třeba popelnice. Moje složité matematické výpočty se sesunuly rychlostí světla k zemi. Musím ale říct: ještě, že mám rodinu. Mamka dělá v Makru, takže přísun jídla, táta mi peníze půjčoval s tím, že až budu mít, vrátím. Nezapomenutelné babičky. Jsem jim šíleně vděčná, za to, co pro mě všichni udělali, i když to tak občas nevypadá.
Den výstupu byl tu a já s kočárkem letěla k věznici, jako bych měla osiny v ři.. Toho objímání a štěstí najednou. První zastávka byla u jeho kamaráda, se kterým ho policajti chytli. Hned se tam naléval. Už jsem byla naštvaná a připomínala mu, že na něj čeká jeho mamka se sestrami, které u něj mimichodem na návštěvě nebyly ani jednou. Zmátožil se a že tedy jdeme. U ségry další nalévání a sladká slova o rodině, jak se teď budou držet spolu a navštěvovat se atd. Limonáda hadr. Dalších 14 dní byl permanentně v lihu. A když píšu permanentně, myslím tím pořád. Doma se vůbec neobtěžoval zdržovat, viděla jsem ho jen ráno, když přitáhl se svými kamarády, zlitý jak zákon káže. Řešili ty nejdůležitější otázky bytí v půl páté ráno a děsně se u toho bavili.
Došla mi trpělivost a dala jsem mu nůž na krk, buď půjde do práce nebo konec. To už byla půlka června. On tedy, že jo a řekla bych, že docela neochotně nastoupil zpátky na montáže. Já byla ráda, že konečně něco dělá, tak jsem ty jeho výlevy nějak přešla. V půlce července se mě mamka zeptala, jestli bych s nimi nechtěla jet na Moravu za babi. Souhlasila jsem, ale neměla jsem žádné peníze, tak volám tomu svému, kdy hodlá přijet, že chci nějaké peníze k babi. A on, že teď určitě ne, že mají moc práce. Tak jsem mu oznámila, že si pro peníze dojedu. A on, že jo. Po opravdu strastiplné noční cestě republikou, jsme konečně dojeli na místo. Předali si peníze a zase zpátky.
Tu, s prominutím debilní jízdu přes půl republiky jsme ale absolvovali absolutně zbytečně. Druhý den v půl jedné se objevil před dveřmi, že všechny sklátila, z mého pohledu záhadná nemoc, a že celou partu rozpustili. Skřípala jsem zuby, ale ještě to ustála. Druhý den ráno jsme vstávaly s Andulkou už v šest hodin, protože byla velká vedra a mamka nechtěla jet bezmála 300 km za největšího sluníčka. Sbalily jsme se a šly. Já 3000 Kč v kapse plánovala, co koupím babi dodatečně k narozeninám. Zhruba 50 km od domova telefon a přítel, kde jako jsme. Říkám mu, že už na cestě a co je. Nenechala jsi mi tady žádné peníze. Odvětila jsem, že mi neříkal nic o penězích, že by neměl a kromě toho, že to jsou ty, co mi dal. Říká, dobrá, já si od někoho půjčím. Zavěsila jsem a těšila se na babičku.
Po 14 úžasných dnech bez stresu a alkoholu jsem se vrátila domů v dobré náladě, příjemně odpočatá. Babi mě nabalila masem, zeleninou, tak jsem si říkala, jak ta naše malá lednička bude zase jednou plná. První šok přišel hned po vstoupení do bytu. Kde je ta velká televize z pokojíčku? Jé, to jsem ti zapomněl říct, spadla mi na zem, tak jsem ji dal ke kamarádovi opravit. Za týden si ji mám vyzvednout. Druhý šok následoval hned druhý den ráno. Kde je vysavač? Půjčil jsem ho kamarádovi. Zítra mi ho donese. A do třetice všeho dobrého i zlého? Sousedi mi dali jasně najevo, že to, co se tady dělo během mé nepřítomnosti, jim ani trošku nevonělo. Každodenní „slety“ všech možných individuí, rámus, alkohol.
Hladina mého poháru trpělivosti přetekla, začala jsem se s ním hádat, co to má všechno znamenat. Že chci okamžitě ty věci vrátit a sousedům se půjde omluvit. Vysmál se mi do obličeje. Sbalil se a vypadl. Korunu tomu nasadila bába, která dorazila druhý den. Říkám: „Co si přejete?“ a ona: „Dobrej, je tady Roman? Vy jste jeho sestra, že? Jste si podobný, řekněte mu, ať sežene prachy na tu televizi nebo si ji v tý zastavárně nechaj. Díky.“ A byla pryč. Zůstala jsem stát jako přimrazená, neschopná pohybu. Do všech těhle šoků se přidal další, i když mírnější, a to, když mi volala babi z tátovy strany, že chce přijet, ale pokud ten můj bude doma, tak ať s ní nepočítám. Myslím, že tohle mě dokopalo udělat to jediné, co jsem mohla v dané situaci udělat. Skončit tenhle lží prolezlý vztah a začít konečně dýchat čistý vzduch.
Sbalila jsem mu těch pár věcí, které u mně měl, hodila je ke dveřím a čekala, až se uráčí domů. Stalo se tak po 3 dnech. Suveréně, jako by se nic nedělo, si chtěl nakráčet do bytu. Zahradila jsem mu cestu, hodila věci a řekla, že je konec. Nechápal. Šíleně jsem se klepala, co udělá. Zbije mě, dostane se do bytu a rozmlátí věci? Měl nějaké řeči, ale k mému údivu to vzal celkem dobře a odešel. Konečně jsem udělala rozhodnutí, i když po tak dlouhé době, ale vykopla jsem ho. Vztah jsem ukončila po třech letech, na konci srpna 2008. Tedy po třech měsících od jeho výstupu a falešných slov o rodině. A co se dělo potom? Opět chodil v noci otravovat, bušil na dveře, zvonil a měl i tolik drzosti přijít a ptát se, jestli bych ho nenechala jednu noc přespat.
Jednou jedinkrát jsem povolila, když přišel špinavý, smradlavý a že nic dva dny nejedl. Vykoupal se, dala jsem mu najíst, vyspal se a odešel. A s ním i moje dvě stovky, které mi vzal z peněženky. Za dobrotu na žebrotu. Teď si dovolím malé shrnutí. Po nějaké době mi kamarádi, které jsem potkávala, hlásili jedno překvapení za druhým. Samozřejmě, že ty věci, které odnesl, nebyly u kamarádů, ale po zastavárnách. Těch 14 dní, co jsem si lebedila u babičky se v MÉM (i když pronajatém) bytě scházeli feťáci. Chlastali, protočili neskutečné množství vody, a to nemluvím o sousedech.
A perlička navrch. Už dávno jsem pro něj nebyla jedinou. Ještě, že jsem v té době nebyla těhotná, bo bych jistě potratila. V blázinci jsem taky neskončila. Přešla jsem to s velkým nadhledem a ve finále zaplatila panu pronajímateli 10000 Kč za zmizelé věci a pár dalších rozbitých předmětů. Šla jsem zpátky k tátovi. Jak se říká, všude dobře doma nejlíp. Táta byl rád, že jsem zpátky a celá moje rodina doslova oslavovala moje úžasné rozhodnutí konečně toho blba kopnout do… A jak jsem na tom teď? Žiju v Anglii s milujícím manželem, zdravou holčičkou a bavíme se (a pracujeme 
na miminku. Zprvu jsem k němu byla nedůvěřivá, to bylo těmi zahozenými RŮŽOVÝMI BRÝLEMI, ale teď můžu s jistotou říci, že ON je ten pravý.
Cením si toho, že jste dočetly můj „román“ celý. A všem přeji ta nejšťastnější partnerství, zdravé děti… A všem radím, sundejte RŮŽOVÉ BRÝLE zavčasu a prohlédněte do skutečné reality! Můj příběh byl jen slabý odvar a můžou se stát i horší věci…
Ještě jednou díky!
Přečtěte si také
Píšu si zápisník na vděčnost. Zatím v něm stojí jen: „Dnes nikdo nezvracel.“
- Anonymní
- 28.08.26
- 385
Ne, že bych nebyla vděčná za spoustu věcí. Mám milující rodinu, dvě krásné a zdravé děti a práci, kterou dělám ráda. Přesto mě konec prázdnin doslova ubíjí. Nejdřív měla střevní chřipku jedna...
Jak synovi se snachou vysvětlit, že mi nevadí, když se milují v našem domě
- babiMáňa
- 28.08.26
- 2118
Syn je u nás v domě s rodinou velmi často. Jsem za to nesmírně ráda, protože jejich děti nadevše miluji a klidně bych brala i další vnouče. Pravda je, že mi přijde, že o tom diskutují i oni dva,...
Zamilovala jsem se do táty ze školky. Jenže naše děti jsou nejlepší kamarádi
- Anonymní
- 28.08.26
- 2622
Začalo to úplně nevinně. Ranní pozdravy v šatně, pár zpráv kvůli dětem, společné vyzvedávání a občasné kafe po školce. Jenže dneska čekám, kdy mi napíše, a doma se tvářím, že se nic neděje. Jenže...
Zasnoubili se po 10 letech a nespěchají. Naplánovaly jsme jim svatbu samy
- Anonymní
- 28.08.26
- 459
Po deseti letech! Přesně tak dlouho trvalo mému synovi, než se rozhoupal a koupil prsten. Když mi pyšně oznámil, že svou přítelkyni konečně požádal o ruku, spadl mi ze srdce balvan. Hned jsem si v...
Syn si mě doma nevšímá. Když jsem odjela na služebku, probrečel dva dny
- Anonymní
- 28.08.26
- 1477
Nedávno jsem se po mateřské vrátila zpátky do práce. Mám dva kluky, čtyři a pět let. Když přišla nabídka na čtyřdenní služební cestu, trochu jsem se zdráhala, ale nakonec jsem si řekla, že to...
Kratší vánoční prázdniny? Mně jako mámě dvou dětí naprosto vyhovují
- Martrich
- 27.08.26
- 1241
Když jsem si přečetla, že se část rodičů bouří kvůli kratším vánočním prázdninám, trochu jsem se zastyděla. Protože moje první reakce byla úplně opačná. Přijde mi, že těch prázdnin je obecně až...
Na rodičáku jsem si tajně nabrala půjčky. Teď se bojím to přiznat příteli
- Anonymní
- 27.08.26
- 2209
Rodičovský příspěvek v Česku není žádná hitparáda. Když se k tomu přidá fakt, že vás partner drží finančně zkrátka, stane se z každého měsíce boj o přežití.
Děti u babičky, doma spousta práce, ale manžel by jen souložil
- Anonymní
- 27.08.26
- 2740
Na poslední týdny prázdnin jsme odvezli děti k babičce. Já osobně jsem měla představu, že konečně po měsících, kdy náš dům i zahrada vypadá jako skladiště, trochu zabereme a pohneme s prací. Jenže...
Přestala jsem sledovat toxické lidi. Nevím, co s rodinnou skupinou na WhatsAppu
- Anonymní
- 27.08.26
- 1507
Svou rodinu miluji, dokonce si myslím, že i má tchýně s tchánem jsou skvělí, ale pravda je, že mít je v baráku, jdu si rovnou žádat o nové občanství v Kanadě. Když mi terapeut doporučil, abych si...
Začala jsem si stanovovat hranice. První z nich jsou zamčené dveře na záchod
- Anonymní
- 27.08.26
- 2412
Celé rodičovství je jedna velká invaze do soukromí. Když byly děti ještě maličké, byla to samozřejmost. Nejen ony chtěly být za každou cenu se mnou, ale i já. Byly jsme jako jedna bytost. Jenže...
Takhle „hustej“ biologickej otec mojí dcerušky nebyl, teda byl hustej taky dost, ale jinak. Obě jsme rády, že máme ty naše berušky, viď? Z něčeho tak hroznýho vzešlo něco tak krásnýho a hlavně to nejcennější, co žena může mít-dítě. 
a dovolim si říct, že hlavně díky tomu, co jsi musela prožít. Člověk si po tom všem váží všech maličkostí, viď. 
!!! Jsem ráda, že se teď s maličkou máte dobře a jste šťastné 
a držím palečky na další mimi 