Bojím se být sama

25.2.20 19:05

Bojím se byt sama

Ahoj :)
Mate to taky někdo tak? Popřípadě, co vám na to pomáhá.
Od těhotenství a i po porodu (9mesicu), mám strach byt sama. Ať je to ve dne, večer, alE nejhorsi to Je v noci. Přítel děla na směny (ranní/odpolední/noční). Když má ranní, je to ok, když má odpolední, tak je to špatný kolem 18-19hod, kdy uložím dceru do postele a spi a já jsem sama. A nejhorsi je to o noční.. to proste nespím..
bojím se, ze se mi něco stane a nepomůže nikdo mě a ani malý. Jakmile jsem doma sama, hned si myslím, ze mám každou nemoc, neboť se mi hůř dýchá, motá se mi hlava, vsemozne mě picha, atd atd :nevim: prooc??? Proč se mi to děje?
Byla jsem na XY vyšetření od hlavy až k pate, samé ultrzvuky, magnetické rezonance, echo kardio a vše OK. Mám jen vyhrez plotenek…
Ať se zasahují cim se zabavili, myšlenky mám jen u toho ze se bojím a odpocitavam každou minutu, až se vrátí přítel.
Kazdopadne když jsem třeba venku s kamoskou, jsem ok. Ale přijdu domu, dcera jde spát a je to :zed: :zed: :zed:
jsem objednána k psychiatricce, ale až 7.4. :zed:
Něco, co na to pomáhá? :srdce:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

23253
25.2.20 19:11

@Eminka-Jituska
A to je pryč „jen“ osm hodin. Představ si, že by měl dvanáctky. Snad ti psychiatr pomůže.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
25.2.20 19:12

@Russet
No v týdnu děla 8hod a přes víkend děla 12hod. Přes víkend to je nejhorsi. Odejde v 16hod, přijde ráno v 6, jde spát, probudí se v 15hod připraví se a zase do práce :zed: :zed:
No já doufam ale nikdy mi to nevadilo :nevim:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
25.2.20 19:18

Nemám, a není to normální, udělala jsi dobře, že jsi se objednala k psychiatričce, určitě ti pomůže. Měla jsi to takhle vždycky a nebo až s příchodem dítěte?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1643
25.2.20 19:23

Tohle zavani panickymi atakami.. ;) Psychiatricka rozhodne pomuze, neboj. Ze zkusenosti meho blizkeho pomaha o tom mluvit s nekym, kdyz se ti to deje.. ;)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3580
25.2.20 19:27

@Eminka-Jituska tahle myšlenka mě párkrát napadla taky, od té doby, co mám syna. Najednou se začnu bát, že se mi něco stane a syn tu bude sám bez pomoci. Ale jsou to jen krátkodobé ataky, které jsem schopná zvládnout. Tebe to pohltilo, tak je dobře, že to řešíš. Já se zatím jen hlídám :D

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
25.2.20 19:30

@paní_nafrněná
Když jsem byla sama, tak mi to nijak nevadilo. Byla jsem schopna usnout a myšlenku, ze by se mi mělo něco stát, jsem neměla snad nikdy v životě.
Začalo mi to v těhotenství, takže když měl přítel odpolední/noční, byla jsem u rodičů.
Po porodu jsem doma s malou a pokračuje to dal.. :zed:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
25.2.20 19:31

Já mám něco podobného. Nemám to jako ty. Já se nebojím že se nám něco stane atd. Já když jsem prostě sama doma mám jen divný pocit a nevím proč nikdy jsem to neměla až od porodu s malou. Ale taky to přikládám k uzkostem na ty Beru AD

  • Nahlásit
  • Citovat
25.2.20 19:31

@KarolB
Já jsem psychickou ataku prave už měla. Dopadlo to až tak, ze pro mě přijela sanitka přitom jsem prý zdravotně byla údajně v pořádku :nevim:
Kvůli teto situaci mě praktik predepsal psychiatra..

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
25.2.20 19:31

Manžel jezdí na docela dlouhé služebky a taky občas chytám paniku, že se s barákem, děckama nebo se mnou něco stane. Jednou jsem měla docela nepříjemnou alergickou reakci a zpětně jsem pak měla hrůzu, co by bylo s dětma (4r, 6m), kdyby se něco stalo mně. Teď už jsem starší naučila na mobilu vytočit záchranku a babičku, kdyby se náhodou něco dělo. Večer taky mívám občas takovou divnou paranoiu, že slyším divné zvuky, jako by někdo cvakl dveřma, chodil po bytě…
Pomáhá mi pouštět si pozitivní písničky, klidně i rádio, skypovat si s kámoškama, rodičema, bráchou (s manželem to moc nejde kvůli časovému posunu - když mám večer, on má zrovna noc). A mít promyšleno, co by kdyby. Švagrová vůbec nezvládala být sama bez manžela, měla úzkostno poruchu nebo něco na ten způsob. Brala na to léky a chodila na terapie.

  • Nahlásit
  • Citovat
25.2.20 20:01

@Eminka-Jituska to bude dobré, psychiatrička ti pomůže, vypadá to na nějakou úzkostnou poruchu. Zkoušela jsi obvolat i jiné psychiatry? Třeba by tě někde vzali dříve.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
25.2.20 20:08

@paní_nafrněná
Jojo zkoušela jsem jich dost. Ale tahle Jediná měla Čas nejdřív. Jinak to je samé buď ze už neberou nové, anebo až v létě :zed:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
25.2.20 20:13

@Eminka-Jituska držím pěsti, bude lépe :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
25.2.20 22:33

Prožívala jsem to samé.. A sem tam taky.. Akorát mne to chytlo po potratu…
Nemohla jsem sednout do auta.. Veřejná doprava neexistovala.. Z ničeho nic jako bych se začala dusit srdíčko mi tlouklo jako o závod.. Dost nepříjemné.. Dopadlo to že pro mne dojela sanitka.. Pak se došlo na panicke ataky.. Následně psychiatr.. A ad. Ty jsem brala necelý rok a pak jsem to utla sama.. I doktorku.
Jelikož jsem se snazila o dítě nechtěla jsem to brát v tehu.
Teď jsem těhotná po ivf. Nakonec to jinak nešlo. Léky neberu ale jsem sama často doma. Když to na mne,, jde,, ten pocit zavolám mamce, priteli, a je mi líp.. A pak to přejde… Vím že když bude prostě nejhůř zavolám si sama doktora. A tak nijak si to vždy v hlavě řeknu a bojují s tím.. Někdy je to tezke.. Spíš to bývalo teď musím zaklepat se opravdu snažím už jenom kvůli tomu že se zadarilo a jsem těhotná.
Abych pravdu řekla psycholožka mi vůbec nepomohlo vždy jsem tam došla řekla co mne trápí.. Ona si to zapsala něco málo řekla a dala recept na AD.. V případu nouze jsem měla u sebe lexaurin ten mi taky pomohl.. A pak jsem si prostě řekla.. Nic se mi nemůže stát nic.. Je to jen v mě hlavě a prostě když bude nejhůř dojede lékař.. Přítel.. Nikdy nejsi sama ikdyz ti to připadá. Radej budu u doktorů za schyzu než se doma trápit.
Moc drzim palce ať to zlo přejde.. A uvidíš zvládneš to… Nejsi v tom, sama.. :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
26.2.20 01:03

Panické ataky. Znám, bohužel. Antidepresiva Tě zklidní, ale taky nejsou vsemocne. Pomůže si promluvit s psycholozkou, která se na to specializuje. Já jsem se tak léčila 3 roky (AD beru stále), až děti relativně vyrostly, a zrovna v této situaci si říkám, že kdyby bylo nejhůř, tj. já zkrátka umřela, že třeba vyjdou na ulici a tam už si jich někdo všimne. To mě uklidní a je po atace. Ale řeš to, bude líp. A jsi statečná, že jsi do teď dala. S obtížemi, ale dala. To půjde. :srdce:

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama