Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Taky si myslím, že se tak chová normálně, jen teď přitvrdil. Zkusila bych popřemýšlet o tom, jaké máš hranice, jak je vnímáš a jak si je dokážeš udržet.
Je jasné, že truchlí, ale to neznamená, že na tebe bude neustále hnusný. A něco jiného je pozurážet se při hádce anebo se soustavně někomu za všechno vysmívat.
Být tebou bych si to všechno promyslela. Osobně bych s člověkem, který se mnou jedná jako s rohožkou nebyla.
@Anonymní píše:
Zdravím všechny.Jdu si pro radu jak zvládat situace. Mám manžela, děti nemáme. Jsme spolu 4 roky. Manžel je cholerický, ale nikdy to nebylo tak vážné, jak doteď. Zemřel mu bratranec. Upozorňuji, že doteď bylo vše v pořádku. K věci. Smrt není nic příjemného pro nikoho. Bohužel, tak či tak, jednou tam půjdeme všichni. Rozhodně nezlehčuji situaci. Sama jsem si tím prošla. Každopádně jsou to dva týdny. Týden bylo vše v pořádku a tento týden je to jako na trní. Manžel nervózní, zlý, vše mu vadí a vše co udělám, mu vadí. Snažím se mu do jisté míry vyhýbat. Bohužel to už vážně dost přehnal a nedá mi to spát. Když jsem se ho snažila zeptat, co se děje, nebo jestli nepotřebuje pomoc, odsekl mi a řekl NIC. S bratrancem měli hezký vztah, vyprávěl mi spousta historek, bohužel jeho bratranec byl alkoholik. A stalo se mu to osudným. Prosím pouze o rady, kdo má doma takovouhle povahu a jak zvládat situace. Abych dodala za sebe, to, že mu někdo zemřel, ho neoprávnuje se chovat ke mě, jako k odpadu. A taky chápu, že člověk potřebuje čas.
Děkuji všem za možné rady. Zakladatelka
Viděla jsem něco podobného u rodinných přátel. Tátovi od rodiny (tenkrát měl cca 45 let) zemřela sestra na rakovinu. Bylo to hodně rychlé a nečekané, měla mít ještě velkou část života před sebou. Bylo znát, jak mu v té chvíli došlo, že život je opravdu krátký. Začal mít pocit, že mu utíká pod rukama, že si ještě nic neužil, že dělal špatná rozhodnutí a že nic není správně. Zkrátka plnohodnotná krize středního věku podpořená depresí ze zármutku. Naštěstí se z toho dostal, ale byla to dřina pro něj i pro rodinu a bez následků to taky není - teď má problém vynechat jakoukoli akci, aby neměl pocit, že o něco přišel. Na druhou stranu - na manželku zlý nebyl, jenom zkrátka plaval v depresích. Ale on není cholerická povaha. V takové situaci se asi každý chová jinak. (Jen pro upřesnění - tohle vím přímo od něj. Později nám vysvětlil, co se s ním dělo.)
Těžko říct, o čem tvůj manžel přemýšlí v té své ulitě, ale asi to nebude nic veselého. Netroufám si radit ti, jak se v takové situaci zachovat, jen nabízím možnost ke zvážení - že on sám si vlastně nemusí vědět rady se svým životem a jen kolem sebe kope. Držím palce, ať se všechno brzy zlepší. ![]()
Asi bych se nevnucovala. Pořád bych se chovala tak jako dříve.
Pokud by si sám řekl, že je v nepohodě, tak bych mu pomohla (podle svých možností), a pokud bych to už nezvládala sama, tak u odborníků.
Z manželovy strany už jsem v takové pozici byla, když mu zemřel prvně mladší bratr (26 let)- srazilo ho auto, řidič ujel, a po 2 letech mladý tatínek (57 let).
Nevnucovala jsem se, a asi to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.
Srovnal se relativně brzy- cca za 1/2 roku.
Posledni tva veta - presna do posledniho pismenka. Takze podporit, dat mu trochu casu se se ztratou vyrovnat, rikas, ze si byli blizci.. ale nastavit zrcadlo a hranice, neopravnuje ho to takto hnusne se tobe chovat a vlasnte si vybijet frustraci, vztek a dost mozna taky strach na tobe. Takze bych mu to jasne dala najevo, ze takhle teda ne. Normalni rozumna komunikace a diskuze mezi partnery.
Ano, neopravnuje ho to chovat se k tobě jako k odpadu, ale holt si tu ztrátu potřebuje zpracovat. To může trvat i měsíce nebo ještě déle. Já bych ho teď nechala být, nevnucovala bych se s pomocí.