Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Měla by jsi to řešit. Třeba změň lékaře. Buď ráda, že máš takového empatického manžela. Otázka je, dokdy to on s tebou za takových podmínek vydrží.
K psychiatrovi přiber psychologa (nějakého jiného) nebo terapeuta. Na tohle je každá rada krátká, vztah k druhým vychází z osobní pohody a vztahu k sobě samé, ale něco s tím udělat ti my tady nepomůžeme, to může jen někdo, kdo tomu opravdu rozumí. Psychiatr ti předepíše léky a vyslechne si tě jako lékař, ale podle mě potřebuješ psychoterapii s psychologem nebo terapeutem (+ samozřejmě medikace od tvého psychiatra, pokud je nutná).
Já nevím, proč se dneska na všechno radí prášky. Pocity spokojenosti přece žádný prášky nemůžou nahradit. To si opravdu lidi myslí, že si vezmou nějakou kouzelnou pilulku štěstí a bude vše ok?
Všem děkuji za rady, opravdu se snažím, ale jsou dny, kdy mě to přepere a pak už se vezu. Jsem celkem racionální člověk a musím vše vyřešit do detailů a to mi samo taky nepomáhá, neumím se nad věci moc povznést. Zkusím to ještě nějak vyřešit. Zakl
Já ti asi moc neporadím. Ale podle mě jsi dlouhodobě unavená, potřebovala by sis odpočinout, já vím, s dětma se to blbě radí, nikam je nezavřeš.
Já takhle reaguji, když jsem šileně unavená mám moc práce a pak mám pocit, že vše táhnu sama a nikdo mi nepomáhá, jak si odpočinu, tak se seberu. Na manžela jsi ráno křičela proto, že jsi viděla, že ty budeš ta, kdo to bude vše uklízet a je to hodně práce/zdálo se ti to zbytečné.
Ty ses dlouhodobě přetížená, každý nemá na to na RD studovat Vš a ještě věnovat nemocným dětem při práci… Co ti říká psycholog/psychiatr? ![]()
@Procházející poslední dobou s ním nejsem spokojená, prakticky mne vyslechne a tam to někde i končí a předepíše léky. Musím se podívat po jiném, ale nechci si říkat o další doporučení obvodákovi…Nevím jak to vyřešit. :/
@Inaris Já vím, děkuji. Uvědomuji si to. ![]()
Mě pomohla antidepresiva, chovala jsem se presně tak jak píšeš, zkoušela jsem to bez nich ale nejde to bohužel. Doslava mi zachránily manželstvi
@MartinaIrena píše:
Já nevím, proč se dneska na všechno radí prášky. Pocity spokojenosti přece žádný prášky nemůžou nahradit. To si opravdu lidi myslí, že si vezmou nějakou kouzelnou pilulku štěstí a bude vše ok?
přesně taky nechápu…
@Anonymní píše:
Mě pomohla antidepresiva, chovala jsem se presně tak jak píšeš, zkoušela jsem to bez nich ale nejde to bohužel. Doslava mi zachránily manželstvi
Mohu se zeptat jaké?
Já být Tebou zkusim pohyb. Začni pravidelně běhat a cvičit, uvidíš, že se Ti udělá líp. Ještě bych se vyvarovala přebytku červenýho masa a uzenin, to jsou taky zabijáci dobrý nálady. Na prášky bych se vyprdla, ty Ti podle mě moc nepomůžou a když, tak jen dočasně.
@MartinaIrena píše:
Já nevím, proč se dneska na všechno radí prášky. Pocity spokojenosti přece žádný prášky nemůžou nahradit. To si opravdu lidi myslí, že si vezmou nějakou kouzelnou pilulku štěstí a bude vše ok?
Protože to je nejjednodušší cesta, člověk má pocit, že nepotřebuje sám se sebou pracovat.
A psychologové si hrají na psychiatry..
@Anonymní píše:
Mě pomohla antidepresiva, chovala jsem se presně tak jak píšeš, zkoušela jsem to bez nich ale nejde to bohužel. Doslava mi zachránily manželstvi
Jenže antidepresiva by měly být pro lidi s depresemi, ne si jimi uměle dělat dobrou náladu, když je přetažená.
Poradila bych ten pohyb a když je teda potřeba uměle nakopnout náladu, tak sem tam dvojku bílýho.
Ale na druhou stranu, proč ne ty antidepresiva… Život je krátkej, než bejt naprdlá ![]()
@Anonymní píše:
Maminky, raději anonymně, stydím se za to. Kde bych začala. Je mi 31, manželovi 42, jsme spolu 8 let, manželé 6 let. Dcera 5,5 let (otěhotněla jsem těsně před plánovanou svatbou), syn 3 roky. Mé problémy začaly, když se má velmi blízká osoba (přímá) pokusila o sebevraždu a já ji zachránila (spolykala prášky - velkou hromadu). Dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat a spustilo to mé psychické problémy, které se snažím řešit (pomocí psychiatra, psycholog mi nesedl). Dálkově jsem studovala VŠ a končila ji s 3-měsíční dcerou. Dceru hodně často od malinka hlídali tcháni, nicméně mají odlišný názor na výchovu a z dcerky vyrostlo celkem divoké dítě, které je velmi paličaté. Poté se narodil plánovaný syn - už v těhotenství jsem měla řadu zdr. problémů, syn od narození jeden problém za druhým. Pravidelně navštěvuje odhadem 8 odborných lékařů skrz své zdraví. Od narození nebylo měsíce, aby nebyl nemocný. Dlouho mi všichni říkali, že z něj dělám hypochondra - včetně manžela. A až jsem v synových 2 letech nastoupila do práce na HPP a manžel musel převzít dost péče o děti, tak najednou zjistil, že opravdu ty návštěvy a léčby potřebuje a otočil. Nicméně v práci jsem vydržela 10 měsíců a poté jsem dobrovolně odešla - náročnost práce psychická i časová, i když relativně dobře placené, ale OČR bylo každý měsíc. Pak jsem si našla práci na zkrácený úvazek, ve které jsem nevydržela z osobních důvodů - kolektiv, minimum práce. No nicméně vlastně ta mega hromada starostí hlavně okolo synka se na mém psychickém zdraví velmi podepsala a stačí opravdu minimální stres a není se mnou k vydržení.![]()
A pak po každém křičím, ať je to manžel nebo i děti. Uvědomuji si, že to kolikrát opravdu není potřeba, ale prostě je to tak a nejsem schopná s tím hnout. Třeba dneska, manžel vstal ráno s dětmi a já o 2 hodiny později. Místo toho, abych si vážila, žě s nimi vstal, tak v momentě kdy jsem došla do obýváku a viděla tu spoušt - každý z nich dotáhlé peřiny a polštáře na pohovce, či na zemi, hračky na zemi, pastelky, papíry všude a pohoda. A mě to hned vzteklo.
A už to jede celý den. Nikdo dle mne neudělal nic dobře, až to nakonec skončilo tím, že manžel vzal děti koupit draka a že si ho půjdou pustit a já si mám vzít nějaký prášek a uklidnit se. Jsem hrozně negativní, ve všem vidím to špatné, nedokáži se z ničeho radovat a přijde mi, že už mám alergii na manžela i děti. Nejradši jsem sama doma. Co s tím? Jak se z toho začarovaného kruhu dostat?
Děvče, měla bys být hlavně sama pro sebe na prvním místě..pak jsou teprve děti a manžel…Neřešit problémy, kde nejsou, naučit se povznést a naučit se „dobíjet“. U mě je dobíječ příroda.. Už léta pociťuju, že mě zpěv ptáků, šum lesa, pohledy do kraje apodobné věci neskutečně nabíjí..
@Anonymní píše:
@Procházející poslední dobou s ním nejsem spokojená, prakticky mne vyslechne a tam to někde i končí a předepíše léky. Musím se podívat po jiném, ale nechci si říkat o další doporučení obvodákovi…Nevím jak to vyřešit. :/@Inaris Já vím, děkuji. Uvědomuji si to.
Psycholog ti předepisuje léky??? Tak to je špatný psycholog, léčbu by měl předepisovat a vést hlavně zdrav. záznamy pouze psychiatr.
Maminky, raději anonymně, stydím se za to. Kde bych začala. Je mi 31, manželovi 42, jsme spolu 8 let, manželé 6 let. Dcera 5,5 let (otěhotněla jsem těsně před plánovanou svatbou), syn 3 roky. Mé problémy začaly, když se má velmi blízká osoba (přímá) pokusila o sebevraždu a já ji zachránila (spolykala prášky - velkou hromadu). Dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat a spustilo to mé psychické problémy, které se snažím řešit (pomocí psychiatra, psycholog mi nesedl). Dálkově jsem studovala VŠ a končila ji s 3-měsíční dcerou. Dceru hodně často od malinka hlídali tcháni, nicméně mají odlišný názor na výchovu a z dcerky vyrostlo celkem divoké dítě, které je velmi paličaté. Poté se narodil plánovaný syn - už v těhotenství jsem měla řadu zdr. problémů, syn od narození jeden problém za druhým. Pravidelně navštěvuje odhadem 8 odborných lékařů skrz své zdraví. Od narození nebylo měsíce, aby nebyl nemocný. Dlouho mi všichni říkali, že z něj dělám hypochondra - včetně manžela. A až jsem v synových 2 letech nastoupila do práce na HPP a manžel musel převzít dost péče o děti, tak najednou zjistil, že opravdu ty návštěvy a léčby potřebuje a otočil. Nicméně v práci jsem vydržela 10 měsíců a poté jsem dobrovolně odešla - náročnost práce psychická i časová, i když relativně dobře placené, ale OČR bylo každý měsíc. Pak jsem si našla práci na zkrácený úvazek, ve které jsem nevydržela z osobních důvodů - kolektiv, minimum práce. No nicméně vlastně ta mega hromada starostí hlavně okolo synka se na mém psychickém zdraví velmi podepsala a stačí opravdu minimální stres a není se mnou k vydržení.
A pak po každém křičím, ať je to manžel nebo i děti. Uvědomuji si, že to kolikrát opravdu není potřeba, ale prostě je to tak a nejsem schopná s tím hnout. Třeba dneska, manžel vstal ráno s dětmi a já o 2 hodiny později. Místo toho, abych si vážila, žě s nimi vstal, tak v momentě kdy jsem došla do obýváku a viděla tu spoušt - každý z nich dotáhlé peřiny a polštáře na pohovce, či na zemi, hračky na zemi, pastelky, papíry všude a pohoda. A mě to hned vzteklo.
A už to jede celý den. Nikdo dle mne neudělal nic dobře, až to nakonec skončilo tím, že manžel vzal děti koupit draka a že si ho půjdou pustit a já si mám vzít nějaký prášek a uklidnit se. Jsem hrozně negativní, ve všem vidím to špatné, nedokáži se z ničeho radovat a přijde mi, že už mám alergii na manžela i děti. Nejradši jsem sama doma. Co s tím? Jak se z toho začarovaného kruhu dostat?