Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Coming out je těžký, ale podle toho co píšeš to zvládnete. Potřebuješ to podat co nejjednodušeji.
" Tak co klukci?"
" No víš mami/babi/strejdo, když mě se líbí i kluci i holky, je pro mně důležitej spíš člověk jako takovej, než to co má mezi nohama. Teď zrovna nikoho stálýho nemám a vyhovuje mi to tak. Až budu s někým v takovém vztahu, že o něm či o ní budu chtít mluvit, tak se to dozvíte a přivedu ho či jí ukázat."
"Jak jako se ti líbí kluci a holky? "
„No prostě to tak mám, stalo se - já se o to neprosila.“
@Anonymní píše:
Zdravím, omlouvám se za anonym, ale jde o citlivé téma.
Je mi 22 let a zhruba před rokem jsem zjistila, že nespadám do hetero škatulky. Sama bych se označila za pansexuála, tedy je mi v uvozovkách jedno, jaký má člověk gender a pohlaví, přitahuje mne jeho osobnost.
Věděla jsem to od malička, ve školce jsem se platonicky zamilovala do spolužačky, ale myslela jsem, že je to normální. V dospívání jsem se s tím jednou svěřila kamarádům a ti mi řekli, že každá žena má sklon k tomu být tak trochu,,na oboje", tak jsem myslela, že akorát zbytečně dělám z komára velblouda, a zametla jsem to opět pod koberec. Kolem sebe jsem tehdy žádné bi/pan lidi neměla, takže nebyla možnost to probrat s někým, kdo to vnímal stejně. Před 2 lety jsem však nastoupila na vysokou školu a má sociální bublina se naprosto proměnila ve velice liberální prostředí, kdy jsem potkala mnoho LGBTQ+ přátel a otevřených lidí. Díky tomu jsem zjistila, kdo opravdu jsem, následně jsem svěřila všem přátelům i tehdejšímu partnerovi, kteří to vzali úplně v pohodě. Nicméně stále nemám odvahu to říct svým rodičům. Nemají žádné extra předsudky ohledně,,nehetero" lidí, avšak mám strach, aby si nemysleli, že si vymýšlím. Přeci jen, vždy se mi,,oficiálně" líbili jen muži a také mám obavu, že pansexualita je trošku mimo chápání jejich generace (tedy, buď jsi na kluky nebo na holky, nic mezi tím). Kamarádka mi radila, abych jim to řekla až ve chvíli, kdy si najdu někoho, kdo nebude cisgender chlap, ale to mi přijde vůči rodičům a i potenciálnímu partnerovi nefér. Možná to někomu přijde jako prkotina, ale už více než rok s tímto trápím, při každé konverzaci na rodinné oslavě typu,,Kdy se vdáš? Kdy si najdeš chlapa?" apod., zkrátka připadám si jako bych stále hrála nějakou hru a musela schovávat, kdo doopravdy jsem. Jak byste se zachovali v mé situaci? Říct/neříct/říct později? Budu vděčná za jakékoliv vaše názory a rady, případně zda jste si třeba někdo prošli obdobnou zkušeností.
Nechápu, proč bys měla se svými rodiči rozebírat své sexuální preference - řekla bych, že je naprosto nezajímá, s kým se kdy zrovna vyspíš (pokud to tedy není v jejich bytě).
Až si najdeš partnera nebo partnerku, s nimiž budeš vztah považovat za trvalý a které budeš mít potřebu rodičům představit, pak bude čas přemýšlet, jakou formou to uděláš… a třeba nebudeš muset řešit vůbec nic, bude-li to muž.
Do té doby dumáš nad nesmrtelností chrousta.
Jendou to z tebe stejně vyleze. Ve 22 letech už bys měla mít ustálenou sexualitu ne? Rodiče dovzdělej, možná budou lehce v šoku ale pak to bude dobrý. ![]()
Pokud teprve hledáš a nevíš, jestli nakonec budeš s mužem nebo ženou, noc bych neříkala. Myslím, že rodiče moc nestojí o podorbné info, s kým jejich dítě spí. Až najdeš partnera pro život, tak pak přemýšlej o tom, jak to říct rodičům.
Ani nevím, jak si představuješ, že by měli rodiče reagovat?
Bohužel pansexualita tě u některých lidí hodí přesně do tý škatulky „neví co chce a je zblblá LBTQ+ a Praque Pride“ a další chuťovky, ze kterých momentálně tak trošku zvracím při brouzdání na FB ![]()
Mě se moc líbí nápad od Ou
Že si nevyhraněná a až to přijde, tak to přijde, pokud chceš jít s pravdou ven.
Já osobně bych to asi nechala plynout, bůhví, co budoucnost přinese…řešila bych to, až to bude aktuální.
@Ou
To je opravdu krásně napsáno, moc děkuji, hned se cítím o něco jistěji, jak to s nimi řešit. ![]()
Jsi dospela a zijes svuj zivot. Pokud rodice nejsou ortodoxni cokoli nebo nemate nezdrave fixovany vztah, bude jim s nejvetsi pravdepodobnosti uplne fuk, s kym jsi. A jak psali nade mnou, proc s nimi rozebirat sexualni zivot? Az si najdes nekoho na vazno, teprve mizes resit, co rodicum rict. Ted jsi sama sotva zacala poznavat, kdo jsi. A pokud, naopak, mate vztahy dobre a jste zvykli probirat intimity, tak jim to stejne bude fuk.
Nebo jim to vůbec neříkej
vždyť jim do toho, co děláš a s kým to děláš, nemusí být vůbec nic, máš 22 roků.
Rodiče se mne hodně často ptají na mé vztahy, jak už jsem zmiňovala v příspěvku což se sexuálními preferencemi souvisí. Jde mi o to, že všichni kolem mě tohle mají už vyřešené, jejich rodiny to vědí a tak mám pocit, že stále já něco schovávám. Upřímně by mě zarazilo, kdybych se s někým seznámila a on/ona mi rekl/řekla, že rodina neví, že se není hetero. Nepřijde mi fér toho člověka stavět před takovou věc, aniž by moji rodiče o tom věděli a byli s tím smíření. O to mi jde.
Nerikala bych nic. Az když bude aktuální vážný vztah. Když se rodiče zeptají na vztah, tak stejne reknes akorát, jestli uz někoho mas nebo ne. Nevěřím, ze by nějak dopodrobna chtěli řěšit, s kým zrovna spíš.
No tak stejně si to rodiče nevyřvou ani nevydupou
naopak netolerancí mohou o dítě přijít
což je strašná škoda..
Nikdo nemůže za to, jak to má v sobě nastaveno…
Jinak mým dcerám se kluci líbí, už jsou i první lásky
ale zrovna já bych se s tím, že mi místo kluka dovedou dom holku popasovala v pohodě (řešila bych jen jak udělají vnouče, páč to mooc chcííí
)
kdybych měla syna a dovedl kluka, tak bych ho taky přijala ok, ale manžel asi ne
oni to ti silně zaměření heterosexuální muži mají v otázce tolerance často složité…
Více mi vadí různé „Rozmařilosti“ typu, že jsem TO… tak sorry jako, ale buď mám mezi nohama frndu nebo č–ka, nic jiného se tam od přírody nevyskytuje.
A přitom dokážu pochopit lidi, kteří se narodí „s jiným tělem“ a podstoupí všechnu tu hormonální léčbu a operace
ALE pořád pro mne existuje Muž a Žena
doufám, že se to nezmění v 86 pohlaví…
kéž by všichni lidi v mém věku (kteří jsou právě rodiče teen-agerů) dokázali být nejméně tak tolerantní, jako já..
ubylo by zlomených srdcí a možná i pár sebevražd dospívajících ročně…
@Lucy75 píše:Více mi vadí různé „Rozmařilosti“ typu, že jsem TO… tak sorry jako, ale buď mám mezi nohama frndu nebo č–ka, nic jiného se tam od přírody nevyskytuje.
A přitom dokážu pochopit lidi, kteří se narodí „s jiným tělem“ a podstoupí všechnu tu hormonální léčbu a operace
ALE pořád pro mne existuje Muž a Žena
doufám, že se to nezmění v 86 pohlaví…
Promiňte, ale míchate jablka s hruškami. Gender a pohlaví jsou dvě odlišné věci a vůbec spolu nesouvisí, bohužel se ale často pletou, jelikož v češtině zatím neexistuje pro gender důstojný ekvivalent. Gender je ve zkratce vnitřní pohlavní identita, běžná populace spadá do cisgender skupiny, kdy se jejich pohlavní identita shoduje s jejich biologickým pohlavím. Tyto dva pojmy ale nejsou ekvivalenty a nemusí na sebe nijak navazovat. Co je biologické pohlaví asi vysvětlovat nemusím a ano, shodneme se existují pouze dvě, s výjimkou intersex lidí. Nicméně ve vymezení základních kategorií, žena a muž narážíme poměrně brzy na problém a to, co znamená být žena/muž. Většina lidí bude argumentovat existencí pohlavních orgánů, možností otěhotnět/oplodnění apod. Z tohoto modelu nám však vypadávají neplodní lidé, ženy, které se narodily bez dělohy nebo muži, kteří přišli o možnost reprodukce důsledkem úrazu. Navíc, v naší civilizaci nevidíte pohlavní orgány ostatních lidí na ulici, takže jak tedy pak můžete určit, kdo je biologická žena a kdo není? To, že nemám prsa znamená, že nejsem žena? To, že nemohu mít děti znamená, že nejsem žena? Není náhodou podstata ženství a mužství úplně v něčem jiném? Gender je pouze sociální konstrukt, který naše společnost vybudovala a pokud někdo nezapadá to jedné, či druhé škalutlky je to úplně v pořádku, jelikož gender je spektrum.
@babeandbae gratuluji ti nejméně k titulu Mgr. na nějakém UJAK, typicky z gender-studií…
zvolila sis špatný terč, zrovna já jsem fakt tolerantní a ať si každý dělá a chodí jak chce, ale biologicky ANO- jsme jen samci a samice
stavěj se na hlavu, piš si o tom klidně svou osmou disertačku
a snad budeš i ve svém osobním životě stejně statečná a ofenzivní jako Zde, hlavně však Štastná..
o to přece hlavně jde.
PS : a a si nemá smysl zrovna tobě vysvětlovat, že jsem ve své práci zrovna byla jediná, kdo neodsoudil možnost adopce stejnopohlavním párem… Hlavně, že si pletu tvoje pojmy.
Zdravím, omlouvám se za anonym, ale jde o citlivé téma.
Je mi 22 let a zhruba před rokem jsem zjistila, že nespadám do hetero škatulky. Sama bych se označila za pansexuála, tedy je mi v uvozovkách jedno, jaký má člověk gender a pohlaví, přitahuje mne jeho osobnost.
Věděla jsem to od malička, ve školce jsem se platonicky zamilovala do spolužačky, ale myslela jsem, že je to normální. V dospívání jsem se s tím jednou svěřila kamarádům a ti mi řekli, že každá žena má sklon k tomu být tak trochu,,na oboje", tak jsem myslela, že akorát zbytečně dělám z komára velblouda, a zametla jsem to opět pod koberec. Kolem sebe jsem tehdy žádné bi/pan lidi neměla, takže nebyla možnost to probrat s někým, kdo to vnímal stejně. Před 2 lety jsem však nastoupila na vysokou školu a má sociální bublina se naprosto proměnila ve velice liberální prostředí, kdy jsem potkala mnoho LGBTQ+ přátel a otevřených lidí. Díky tomu jsem zjistila, kdo opravdu jsem, následně jsem svěřila všem přátelům i tehdejšímu partnerovi, kteří to vzali úplně v pohodě. Nicméně stále nemám odvahu to říct svým rodičům. Nemají žádné extra předsudky ohledně,,nehetero" lidí, avšak mám strach, aby si nemysleli, že si vymýšlím. Přeci jen, vždy se mi,,oficiálně" líbili jen muži a také mám obavu, že pansexualita je trošku mimo chápání jejich generace (tedy, buď jsi na kluky nebo na holky, nic mezi tím). Kamarádka mi radila, abych jim to řekla až ve chvíli, kdy si najdu někoho, kdo nebude cisgender chlap, ale to mi přijde vůči rodičům a i potenciálnímu partnerovi nefér. Možná to někomu přijde jako prkotina, ale už více než rok s tímto trápím, při každé konverzaci na rodinné oslavě typu,,Kdy se vdáš? Kdy si najdeš chlapa?" apod., zkrátka připadám si jako bych stále hrála nějakou hru a musela schovávat, kdo doopravdy jsem. Jak byste se zachovali v mé situaci? Říct/neříct/říct později? Budu vděčná za jakékoliv vaše názory a rady, případně zda jste si třeba někdo prošli obdobnou zkušeností.