Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Pracovat se s tím nedá, rozejdi se. Nemá to smysl, budeš pořád nespokojená.
Chceš po něm něco, co nedokáže. Prostě to v sobě nemá
pokud je to pro Tebe středobod, tak se na to vykašli
naučit se toto nelze
Teoreticky to jde, lidi se můžou změnit, ale prakticky to často stojí takhle: Chtít po něm, aby ti projevoval hluboké emoce je stejné jako chtít po tobě, abys to nehrotila a emotivně neprožívala. A to je právě ta odpověď na tvoji otázku. Dokázala bys to? Pokud jo, nemusí se on měnit. Pokud ne, jak po něm můžeš chtít, aby se změnil on, kdy ty sama se změnit nedokážeš?
Druhá věc, někdy je to i o věku. Racionální lidi časem, životníma zkušenostma přestanou být takoví tvrďáci - a zas ti cíťové se zocelí, takže já třeba jasně vidím, že s některými lidmi jsme se potkali moc brzo, a neuměli jsme ten vztah budovat, nebo jsem fakt ráda, že s některými jsem se nepotkala dřív, protože bychom si asi ublížili a až teď to správně funguje. Což teda není rada, to je prostě život, některé věci neovlivníš, prostě se stanou.
On se nezmeni.
A tobe to bude vadit cim dal vic.
Jeste zalezi, pokud o problemu mluvis a on te utluce argumenty, ze se tak citit nemas. To dela taky..?
@Tomie to je zajímavý pohled na věc, nenapadlo mě se takhle zamyslet, děkuju!:) já se snažím, snažím se být trošku víc free když jsme spolu, a myslím, že jsem se s ním tak nějak naučila si věci víc nebrat - ne vždycky, ale zocelila jsem se
takže si myslím, že by bylo fajn, kdyby se trošku přizpůsobil i on, nemusíme se měnit ani jeden do extrému, jenom se si tak nějak trošku přiblížit
což by se třeba, myslím, doufám
, mohlo stát samo taky tak nějak časem
jenom se zas nechci vzdálit úplně svýmu ‚původnímu‘ já, ono to má taky svoje výhody, daleko líp se třeba umím vcítit…
@Lucie_Sx nene, to naštěstí nedělá, myslím, že dobře chápe, že já prostě vnímám věci jinak a snažit se mě utlouct nemá smysl
on to většinou nakonec pochopí, jak se cítím, ale je o dost náročnější mu to přiblížit, protože věci prostě takhle neprožívá, no.. je hodně nezávislý
Zakl.
@Anonymní píše:
Hezký sváteční večer,
Ráda bych se zeptala a asi hlavně svěřila s jedním “problémem”. S partnerem se jaksi nedokážeme sladit v “emotivnosti”, respektive ve způsobu řešení a projevování emocí. Já jsem hodně emočně založená, partner je naopak silně racionální typ. Když něco prožívám, vidím, že by mi chtěl pomoct, ale já potřebuju třeba trochu utěšit, vidět, že si “všimne”, že jsem třeba v nepříjemné situaci apod.. on to ale hodně všechno posuzuje svojí racionální optikou a ten problém “nevidí”, nechápe, nemůže mi potom úplně dát to, co bych potřebovala (a nevím, jestli je vůbec fér po něm něco takového požadovat). V minulých vztazích jsem tenhle problém nezažívala, ale byly tam samozřejmě jiné, jinak by neskončily.. já ho mám jinak ale fakticky ráda a nevím, jestli se s tímhle dá něco dělat, sladí se to třeba trochu časem.. komunikujeme o tom, ale je to těžké, protože v tomhle máme oba hozené vnímání úplně jinak (jinak se v hodnotách a tak shodneme). Já se potom cítím tak nějak, že bych potřebovala, aby tu pro mě byl víc, na něj to zas možná vyvíjí hodně velký tlak, protože on jako veliký solitér nic takového moc nepotřebuje (je to takový samorost). Jsem z toho smutná, protože bych si přála, aby nám to klapalo ve všem, a tohle mi to docela narušuje.. přitom si umím představit mít s ním děti a všechno, jinak moc problémy nemáme, myslím, že se máme rádi:) ale s tímhle nám nějak nejde pracovat.. ráda bych slyšela, jestli jste třeba nějaká někdy nezažila něco podobného, (ne)vyřešili jste, jestli je to vůbec řešitelný problém.. nevím, jestli bych si tu potřebu zvládla saturovat jinak
A kolik vám je roků?
Budeš asi hodně řešící typ, půjde i o to, jestli to chlapovi časem nepoleze na nervy.
Jak jste spolu dlouho?
@Anonymní píše:
Hezký sváteční večer,
Ráda bych se zeptala a asi hlavně svěřila s jedním “problémem”. S partnerem se jaksi nedokážeme sladit v “emotivnosti”, respektive ve způsobu řešení a projevování emocí. Já jsem hodně emočně založená, partner je naopak silně racionální typ. Když něco prožívám, vidím, že by mi chtěl pomoct, ale já potřebuju třeba trochu utěšit, vidět, že si “všimne”, že jsem třeba v nepříjemné situaci apod.. on to ale hodně všechno posuzuje svojí racionální optikou a ten problém “nevidí”, nechápe, nemůže mi potom úplně dát to, co bych potřebovala (a nevím, jestli je vůbec fér po něm něco takového požadovat). V minulých vztazích jsem tenhle problém nezažívala, ale byly tam samozřejmě jiné, jinak by neskončily.. já ho mám jinak ale fakticky ráda a nevím, jestli se s tímhle dá něco dělat, sladí se to třeba trochu časem.. komunikujeme o tom, ale je to těžké, protože v tomhle máme oba hozené vnímání úplně jinak (jinak se v hodnotách a tak shodneme). Já se potom cítím tak nějak, že bych potřebovala, aby tu pro mě byl víc, na něj to zas možná vyvíjí hodně velký tlak, protože on jako veliký solitér nic takového moc nepotřebuje (je to takový samorost). Jsem z toho smutná, protože bych si přála, aby nám to klapalo ve všem, a tohle mi to docela narušuje.. přitom si umím představit mít s ním děti a všechno, jinak moc problémy nemáme, myslím, že se máme rádi:) ale s tímhle nám nějak nejde pracovat.. ráda bych slyšela, jestli jste třeba nějaká někdy nezažila něco podobného, (ne)vyřešili jste, jestli je to vůbec řešitelný problém.. nevím, jestli bych si tu potřebu zvládla saturovat jinak
Ahoj, chtělo by to u tebe víc zapojit tu racionální složku - jako myslím tím když si v klidu, o samotě, tak přemýšlet o myšlení, když seš totiž v interakci s ostatními, tak to vciťování pohltí všechno a na racio nezbyde čas. Tohle vciťování, zrcadlení, není pravá empatie, ta vzknikne až při pochopení, proč ten druhý jedná tak, jak jedná. Zkus si to natrénovat o samotě, časem se ti to propojí i v jednání. Ono to rychlé emocionální vzepjetí je dobré, když někdo zažívá radost, nebo bolest v reálném čase( oslavy, dobrá zpráva, nebo oznánení špatné zprávy a když se někdo v reálném čase zraní). Když jsi nsopak svědkem události, v které druhý člověk, nebo ty, jedná opakovaně nepřiměřeně, protože mu situace otevírá nějakou minulou bolest, tak to emocionální vypjetí ještě zhorší. No a přítel? Ten jestli chce být emocionálnější, tak by měl v dobrém rozpoložení trénovat odvaz, nehlídání se, volné asociace. Ale to musí chtít sám, to není tvoje věc k řešení.
Hezký sváteční večer,
Ráda bych se zeptala a asi hlavně svěřila s jedním “problémem”. S partnerem se jaksi nedokážeme sladit v “emotivnosti”, respektive ve způsobu řešení a projevování emocí. Já jsem hodně emočně založená, partner je naopak silně racionální typ. Když něco prožívám, vidím, že by mi chtěl pomoct, ale já potřebuju třeba trochu utěšit, vidět, že si “všimne”, že jsem třeba v nepříjemné situaci apod.. on to ale hodně všechno posuzuje svojí racionální optikou a ten problém “nevidí”, nechápe, nemůže mi potom úplně dát to, co bych potřebovala (a nevím, jestli je vůbec fér po něm něco takového požadovat). V minulých vztazích jsem tenhle problém nezažívala, ale byly tam samozřejmě jiné, jinak by neskončily.. já ho mám jinak ale fakticky ráda a nevím, jestli se s tímhle dá něco dělat, sladí se to třeba trochu časem.. komunikujeme o tom, ale je to těžké, protože v tomhle máme oba hozené vnímání úplně jinak (jinak se v hodnotách a tak shodneme). Já se potom cítím tak nějak, že bych potřebovala, aby tu pro mě byl víc, na něj to zas možná vyvíjí hodně velký tlak, protože on jako veliký solitér nic takového moc nepotřebuje (je to takový samorost). Jsem z toho smutná, protože bych si přála, aby nám to klapalo ve všem, a tohle mi to docela narušuje.. přitom si umím představit mít s ním děti a všechno, jinak moc problémy nemáme, myslím, že se máme rádi:) ale s tímhle nám nějak nejde pracovat.. ráda bych slyšela, jestli jste třeba nějaká někdy nezažila něco podobného, (ne)vyřešili jste, jestli je to vůbec řešitelný problém.. nevím, jestli bych si tu potřebu zvládla saturovat jinak