Exitus letalis - jak zvládáte?

Napsat příspěvek
Velikost písma:
9090
6.7.13 15:55

Nejsem z oboru, přeci mám zkušenost. Před šesti lety jsem našla jednu babičku mrtvou, zhruba 12 hodin po smrti, to mě rosekalo zle, bylo jí teprve 67 let a já si její smrt dávám za vinu, že jsem nestačila prijet včas.
Druhá babička mi umřela před rokem v LDN pod rukama, byla tam na rehabilitačním pobytu, dostala mrtvici, my s manželem jsme odjeli na dva dni z města, moji rodiče mi to řekli až druhý den, jeli jsme za ní, sestry šli pro doktora, který nám měl sdělit prognózu a já už když jsem tam vstoupila, tak jsem věděla, že čeká jen na mě, byla v bezvědomí, po chvíli začala velmi prudce a ztěžka dýchat, mamka bežela pro sestru, já držela babičku za ruku a ona umřela. Překvapilo mě chování sester, bylo to přeci jen už 87 letá osoba, pro ně naprosto cizí a oni z toho byly obě dost špatné, hladily jí ještě k ní mluvily a pak mi řekli, že jsem přišla včas. Opravdu přístup plný citu a pokory. Velmi nás utěšovaly. Myslím, že i pro ně to musí být obrovská zátěž. Sama jsem chtěla jít na zdrávku, odchod starých lidí chápu jako koloběh, dokážu ho zpracovat, ale na zážitky z nenonatologie, kde jsem ležela s dcerou nikdy nezapomenu, to co se dělo okolo nás, byl pro mě šok, proto jsem ráda, že nejsem zdravotník, nedala bych to.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
104
6.7.13 16:20

Čím starší jsem, tím hůř to snáším..když jsem dělala na odd.,kde jsem neměla čas si utvořit s pac. nějaký bližší vztah, jelikož jsem měla na starosti kolem15pacientů na směnu, bylo to celkem ok, byli to většinou starší lidé..když jsem pak dělala na jipu, kde jsem měla jednoho člověka, třeba měsíc tam ležel, a pak zemřel, bylo to pro mne dost těžké, člověk znal příbuzné, byl s nimi dost v kontaktu..a když to byl mladý člověk…tragedie…to jsme plakávali celá směna…nejde neutvořit si s někým vztah, když se o něj staráte, mluvíte, smějete se, a on pak zemře..a je mu třeba 20…ale ať je byl jakkoli starý člověk, prostě to snáším hrozně..

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
36504
6.7.13 16:22
@berunk píše: Čím starší jsem, tím hůř to snáším..když jsem dělala na odd.,kde jsem neměla čas si utvořit s pac. nějaký bližší vztah, jelikož jsem měla na starosti kolem15pacientů na směnu, bylo to celkem ok, byli to většinou starší lidé..když jsem pak dělala na jipu, kde jsem měla jednoho člověka, třeba měsíc tam ležel, a pak zemřel, bylo to pro mne dost těžké, člověk znal příbuzné, byl s nimi dost v kontaktu..a když to byl mladý člověk…tragedie…to jsme plakávali celá směna…nejde neutvořit si s někým vztah, když se o něj staráte, mluvíte, smějete se, a on pak zemře..a je mu třeba 20…ale ať je byl jakkoli starý člověk, prostě to snáším hrozně..

Je moc fajn vědět, že zdravotníci přes veškerou rutinu mají obyčejné lidské srdce a soucítění.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
104
6.7.13 17:19
@Burj Chalifa píše:
Je moc fajn vědět, že zdravotníci přes veškerou rutinu mají obyčejné lidské srdce a soucítění.

No, myslím, že ten, kdo tohle srdce a cítění nemá, dělat zdravotnictví nemůže..a každý ho na začátku určitě mel, určitě i ty sestry, které člověku občas připadají jako SSačky, ale je těžké ubránit se po letech vyhoření..ale to už je diskuze na jiné téma :)

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
8743
6.7.13 17:24

@Burj Chalifa rutina by to prave nemela byt a jsem na sebe dost hrda, ze pro me neni. lidi mam rada a svoji praci take, i kdyz chodim znicena, cela bolava, je to dar pomahat lidem z bezprostredni blizkosti. doktori leci telo a my lecime dusi a snazime se lidem v neznamem a pro ne neprijemnem prostredi trochu ulehcit. alespon ja to tak mam.
a pak druha stranka veci- lezim v nemocnici a chovaj se tam k tobe, jak k nekomu, kdo je simulant a potize si vymejsli a poslou te domu. nasledne porodim ve 28.tydnu diky zanedbane infekci )zachranka prijede za 25 minut!) a zemre mi chlapec. i tak to je, ale ja verim, ze se ze me nestane zahorkla sestra a budu dal sestra profesionalka

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
36504
6.7.13 17:45
@Térouš píše:
@Burj Chalifa rutina by to prave nemela byt a jsem na sebe dost hrda, ze pro me neni. lidi mam rada a svoji praci take, i kdyz chodim znicena, cela bolava, je to dar pomahat lidem z bezprostredni blizkosti. doktori leci telo a my lecime dusi a snazime se lidem v neznamem a pro ne neprijemnem prostredi trochu ulehcit. alespon ja to tak mam.
a pak druha stranka veci- lezim v nemocnici a chovaj se tam k tobe, jak k nekomu, kdo je simulant a potize si vymejsli a poslou te domu. nasledne porodim ve 28.tydnu diky zanedbane infekci )zachranka prijede za 25 minut!) a zemre mi chlapec. i tak to je, ale ja verim, ze se ze me nestane zahorkla sestra a budu dal sestra profesionalka

Doufám, že Tě nebudu dlouho potřebovat :lol:, ale pokud ano, díky za takové, jako jsi Ty.Na druhou stranu, kolik je lidí, kteří lékařů a sestřičkám poděkují a věří jim.Bez důvěry se těžko léčí. Občas mám dojem, že lékaři a sestřičky jsou od laiků štvaná zvěř, např. porodníci.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
8743
6.7.13 18:31
  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
6.7.13 18:57

@danyk Systém psychosociální intervenční služby (SPIS), dříve to poskytovalo ministerstvo zdravotnictví, od té doby, co je povinné poskytovat psychickou podporu zaměstnancům zdravotnické záchranné služby (z. č. 374/2011 Sb.) to přešlo pod asociaci záchranných služeb. Ale… i přesto, že to bylo určeno z počátku pro záchranáře, dnes už to hojně využívají i nemocnice, asi ví proč a doufám, že tuhle službu časem budou moct využívat zcela běžně pracovníci nemocnic, stejně jako záchranáři dnes.. více je o tom na stránkách www.spiscr.info . Dělat ve zdravotnictví, přiznejme si, je moc krásný, ale sakra těžký!

  • Citovat
  • Upravit
28414
6.7.13 19:05

Když jsem byla na ortopedii, tak tam úmrtí časté nebylo, ale jedno jsem zažila, první. Bylo to nepříjemné. Pak jsem dělala na Aru a tam to tedy bylo časté dost a tam jsem to začala brát opravdu jako ten koloběh, někdo se narodí, někdo zemře. Teď dělám na gynekologii, úmrtí jsme měli nedávno jedno, cca za rok, taky to není časté, nemáme tu onkologické pacientky dlouho (tohle právě byla), ty jezdí jinam. trošku jiné je, když se na porodnici narodí mrtvé dítě a pak tu máme u nás tu maminku.
Je nepříjemné, když si pozůstalí přijdou pro pozůstalost. Jinak to asi budu brát, až budu stárnout, zatím si z toho nějak moc nedělám. ale jak píšete, okna se otevírají opravdu všude, úcta k duši ;)

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
6.7.13 21:20

Rituál s otvíráním okna jsem dělala i na neurologii, když jsem tam uklízela. Poprvé to bylo velice zvláštní, jít do toho pokoje, vešla jsem, otevřela okno, chvíli jsem stála a přemýšlela a pak jsem se dala do práce, myslela jsem na toho člověka, co tam ještě před pár hodinami ležel. Protože jsem byla krátce po smrti svého taťky v nemocnici a bylo nám umožněno se s ním rozloučit, tak jsem myslela na rodinu toho zesnulého člověka.

  • Citovat
  • Upravit
7499
6.7.13 21:43

Já pracuju na gyn.-por., takže úmrtí jsem zažila jen párkrát, a všechny si pamatuju, i ty které nezemřely za mojí směny,„jen“ u nás nějakou dobu ležely a čekaly…snáším to dost špatně. Posledních X let už jsem na porodnici, i tady občas se setkáme se smrtí, a ani to neberu jako rutinu, vždycky mě to rozhodí, ale jak říkám - u nás to na štěstí opravdu není často…

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
1187
6.7.13 22:01

Taky jsem pracovala na oddělení, kde úmrtí nebylo nic výjmečného. ze začátku mě to vždycky rozbrečelo, i když to byli většinou staří lidé. naštěstí tam byla jedna sestra už v důchodovém věku, a ta si nás, mlaďošky, vzala do parády. Tenkrát jsme tam byly asi 4 nové holky a bylo nám 19.-20.Ta sestra nás naučila, nebrečet, nehroutit se, nebát se, ale chovat se důstojně, tzn. otevřít okno a s mrtvým mluvit při jeho přípravě na odvoz. I když párkrát se stalo, že zemřel někdo mladý, to se pak nedalo, brečeli jsme všichni, třeba i s jeho rodinou. jediné, co jsem nikdy naštěstí nezažila a doufám ani nezažiju, je úmrtní dětského pacienta.To bych nedala.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
revereb
7.7.13 03:48

Snasim to spatne. A myslim si, ze je paradoxne SPATNE snazit se nebrecet, hrat hrdinu, protoze je NORMALNI, ze nas zasahne, kdyz nekdo umre. Nesmime se tim trapit, ale meli bychom si ty emoce odprozit.

Moje staz na neuroonkoogii me poznamenala na dlouhe roky. Vzdycky jsem si rikala, ze se clovek muze o neco porvat, bojovat za sebe, svoje zdravi, a pak najednou clovek videl mlady, krasny lidi s detickama, co nam tam umirali a nIKDO s tim nic nemohl udelat. Proste agresivni nador na mozku, a do pul roku az roku nazdar. A NIC s tim nikdo neudelal. Proste nekdy to nema clovek v rukou, a je to obtizne to prijmout, ze tem lidem proste nepomuzeme. Strasne me to nicilo, ta bezmoc.

  • Citovat
  • Upravit
revereb
7.7.13 03:51
@Térouš píše:
@Burj Chalifa rutina by to prave nemela byt a jsem na sebe dost hrda, ze pro me neni. lidi mam rada a svoji praci take, i kdyz chodim znicena, cela bolava, je to dar pomahat lidem z bezprostredni blizkosti. doktori leci telo a my lecime dusi a snazime se lidem v neznamem a pro ne neprijemnem prostredi trochu ulehcit. alespon ja to tak mam.
a pak druha stranka veci- lezim v nemocnici a chovaj se tam k tobe, jak k nekomu, kdo je simulant a potize si vymejsli a poslou te domu. nasledne porodim ve 28.tydnu diky zanedbane infekci )zachranka prijede za 25 minut!) a zemre mi chlapec. i tak to je, ale ja verim, ze se ze me nestane zahorkla sestra a budu dal sestra profesionalka

naprosto souhlasim, NEMA to byt rutinni vec… Je mi moc lito, ze ti umrel chlapecek…

  • Citovat
  • Upravit
8743
7.7.13 11:49
@revereb píše:
naprosto souhlasim, NEMA to byt rutinni vec… Je mi moc lito, ze ti umrel chlapecek…
:hug:
  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další témata z kategorie

Užitečné odkazy

Mohlo by vás zajímat

Poradna gynekologa

Ikona - Jiří Škultéty

MUDr. Jiří Škultéty