Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj, nejsi nejhorsi na svete. A nebo jsme minimalne dve. Taky mame posledni dobou krizi a nekdy to bouchne pred dcerou. Taky cekame druhy a ty hormony do toho. Doma malo mistnosti, nemame si kam zalezt a tam na sebe rvat.
Dělá to tak většina lidí, takže to normální je, ovšem v rozumné míře… Když jsem byla malá a naši se hádali, tak jsem to fakt nesnášela.
Ale teď vím, že to bez toho asi nejde.
Když to je těžký, když už toho je moc, tak se mi zatmí pře očima a nevim co říkám a dělám, jsem prostě extra výbušná a ještě k tomu přecitlivělá…a manžel, to samý, tedy přecitlivělý nikoliv, ale k choleričnosti ještě chlapské ego…
Bud v klidu, rohjodne nejsi sama. Ja i pritel jsme desme vybusni…ja posledni dobou horsi on lepsi…jenze ldyz uu se hadame, tak se vetsinou az porvem. Ja to proste nevydrzim a zacnu byt az agresivni..:-( parkrat nas pro takove hadne zazil syn..i kdyz ted nejakou dobu se uz snazime pred nim nehádat. Jednou i zacal chvilku plakat, kdyz jsme na sebe kriceli a me ho bylo pak tak desme lito :‚( :‘( proste kvuli nemu se snazime ale porad mam cerny svedomi, ze jsem se před nim neovladla a zpusobila mu strach..
ted mu budou dva roky… uz se pred nim nechcu nikdy tak moc hadat!!
nikdy. Je pak znat, jak ke takovej smutnej…preslej…nevim jak to popsat. I kdZ se nepohadame moc, tak je na nem znat, ze to vnima a ze je z toho nesvuj. A me to vudycky moc mrzi ![]()
Naši na sebe taky řvali a bylo to peklo. Těšila jsem se, až z domova vypadnu někam na kolej.
@Anonymní píše:
Dělá to tak většina lidí, takže to normální je, ovšem v rozumné míře… Když jsem byla malá a naši se hádali, tak jsem to fakt nesnášela.Ale teď vím, že to bez toho asi nejde.
nedělá!
Jo tak presne v tomhle jsem vyrůstala a nemohla se dočkat az budu dospěla a vypadnu. Nenáviděla jsem je za to. Jsem sama cholerik co vybuchne kvůli všemu. Male je sice 8 měsíců nemá rozum ale před ni nikdy. Byla jsem v kuzi toho ditete a ať jsem jakakoliv ovládám se ac je to dost tezky.
@2468 já bych taky moc ráda, proto bych ráda i rady, jak na to, když je to silnější než já..děkuji
@Anonymní píše:
@2468 já bych taky moc ráda, proto bych ráda i rady, jak na to, když je to silnější než já..děkuji
A to si jdete tak strašně na nervy, že na sebe musíte řvát?
Tak když je to tak „normální“ proč všechny ty anonymy??
Normální to rozhodně není a dítěti akorát zaděláš na problémy. Neřeknu jednou, dvakrát že „ujedete“, ale každý týden, aby tě malá ukliďňovala ať nepláčeš mi přijde fakt dost přes čáru..jste dospělý, tak se podle toho chovejte a naučte se ovládat. Když ne sama, vyhledej psychologa.
Tak ono je něco jiného, když rodiče před dětmi řeší neshody tím, že diskutují a umí se shodnout a něco jiného když na sebe vyloženě řvou. Já jsem na to hrozně citlivá a to se naši nehádali nijak hrozivě. Ale třeba každý den ráno proběhla taková scénka, jak přes kopírák, byla jsem z toho na nervy (ale to jsem už byla větší). Naštěstí i když jsem cholerik, tak nesnáším hádání. Občas taky vybuchnu, ale ne že bych tu na chlapa řvala, spíš tak nějak vyčítám, co mi vadí. Když se stane před dítětem, tak s ním ale hned komunikuju, aby se necítilo blbě a hrajeme si pak všichni dohromady. Podle mě dítě může vidět neshody, ale i to, že se dají rozumě vyřešit tak, aby z toho nebyl zbytečný stres.
Stačí, že se tak trošku zvýšeným hlasem o něčem dohadujeme a malá (6,5 roku) hned říká, ať se nehádáme…
Nedokážu si představit, co by dělala, kdybychom na sebe fakt křičeli ![]()
Opravdu s tím něco dělejte… Nějaký terapeut nebo tak ![]()
Hádat se před dítětem není v pořádku - nicméně v praxi se tomu úplně vyhnout nejde.
Kromě toho, děti nejsou hloupé - poznají přetvářku, intuitivně vytuší, že rodiče si na něco hrají. Jsou rodiče, kteří jsou přesvědčeni o tom, že dítě nesmí slyšet hádku - tak kolem sebe chodí, jedovatě se usmívají, mluví spolu, jako by medu ukrajovali… když dítě usne, začnou na sebe syčet jako kobry, navztekaně jdou spát… a ráno jedou nanovo. To je nejhorší situace, která může děti potkat.
Podstatné není předat dětem do života „rodiče se nikdy nehádají“. Podstatné je předat jim „rodiče se občas hádají a týká se to čistě jich dvou, ne Tebe - stejně jako Ty s bráchou si někdy nemůžete přijít na jméno - ale i přesto se mají rádi a každou hádku dokážou konstruktivně vyřešit.“.
Jestliže se rodiče před dítětem hádají tak, že lítají talíře nebo že maminka demonstrativně odchází, vyhazuje tatínka z bytu, navzájem si sprostě nadávají, tak je to samozřejmě špatně. To už patří k úkolu rodičů, aby se ukáznili a naučili se, JAK se hádat. Tak, jako vychováváme naše děti, musíme vychovávat i sami sebe… v tomto případě učit se a cíleně pracovat na tom, aby naše hádky byly nějakým způsobem kultivované, konstruktivní a bez vzájemných urážek. Musíme se učit spolu komunikovat.
S manželem jsme oba dost výbušní cholerici, myslím, že se umíme krotit, ale čas od času prostě vybouchneme, vždy nastejno a pak je to strašná Itálie, křičíme, já skoro vždy brečím a nejhorší na tom je, že to nedovedu usměrnit ani před dcerou, budou jí 3roky…neříkám, že je to na stálém pořádku, ale třeba jednou za týden momentálně, protože jsme měli těžší období, manžel kvůli práci, já čekám druhé miminko…stres, vyčerpání, hormony,…a já mám pak šílené výčitky, aby to nezanechalo něco špatného na malé, ikdyž nic nedělá, jen naposledy už plakal, ať neplakám a hladila mě…ale i tak si říkám, jak to asi vnímá a co se v ní odehrává…ipřesto, že je to pro mě těžké, nemohu nějak extra své ohnivé emoce ovládnout…pak si říkám, jak to dělají ostatní? nějaká rada? podpora, že nejsem nějhorší matka na Světě?
děkuji za zkušenosti 