Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Hormony, vztek a kojení
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
9.12.14 10:24
Hormony, vztek a kojení
Mám dceru 3m, po narození plakala hrozně často, ve 2m se to zlepšilo, ted řve víceméně jen při každém uspávání. Strašně mě její pláč rozčiluje – jak začne plakat, okamžitě mi vylítne tlak a popadne mě strašný vztek, nemám s ní vůbec trpělivost, křičím, nadávám, jsem na ní ošklivá. Většinou u toho taky brečím, no prostě to nejde vůbec ovládnout. Nenašla jsem žádnou objektivní příčinu jejího pláče, to mi možná vadí ještě víc, pláče i když jí nosím a chovám, bříško jí nebolí, najedná a přebalená je. Zavinuju, šumím, manduku nechce, je dost živá. Od narození špatně pije, moc nepřibírá, má „krátký cyklus“ – vydrží max 2h bez kojení, večer chce i po hodině i častěji – takže pořád jedu „kojit, přebalit, uspat“ a zase znova. Takže za den absolvuju cca 7 takový „hormonálních koktejlů“.
Nechci na ní křičet, potřebuju se toho vzteku nějak zbavit – tak mě napadlo přestat kojit. Je tu někdo, kdo se třeba cítil podobně a vztek se „stabilizoval“ po ukončení kojení??? Můžu jít k psychologovi/psychiatrovi pro AD, ale to bude trvat měsíce, než zaberou- navíc jinak se necítím nijak špatně, jen prostě ty chvíle kdy pláče jsou k nepřežití. Máte nějakou radu, jak se zbavit toho vzteku??? Přenést se přes to nedokážu, nejde to.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
jezzz
9.12.14 10:31
Jak víš, že ji nebolí bříško? Já si naopak myslím, že ano.
Navíc její pláč znamená jakoukoliv nepohodu, neumí jinak komunikovat!
Zašla bych si k psychologovi (nic ve zlém). Můžeš mít poplašené hormony. Tak ať si neubližujete.
Jinak stejně to měl manžel. Ale tam jsem to resila tak, že jsem mu dcerku vzala a v nejhorším jsme šly pryč.
- Citovat
- Upravit
9.12.14 10:38
A jsi si fakt jistá, že nemá hlad? Místo antidepresiv by možná stačilo dokrmit UM.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.12.14 10:40
Ahoj, raději anonymně… jsem na tom podobně, akorát dítěti je půl roku. Chodím už druhý měsíc k psycholožce, protože to se nedalo, začala jsem se ubližovat a trestat se za tu svou neschopnost, za to, že chudák dítě pláče a já nejsem schopná pomoci nebo odhalit důvod, za ty negativní pocity směrem k dítěti (proč kurnik zase pláče? co se zase děje?), taky kojení po 2 hodinách max., v noci po 3 (déle nevydrží). Ty první tři měsíce prakticky dítě jen spalo nebo brečelo, těch pár klidných chvil si stěží vybavuji a daly se počítat tak na minuty denně. Nedělo se ti třeba něco v těhotenství, nějaké větší stresy, úzkosti? Psycholožka mi teda hned na prvním sezení nabízela možnost psychiatra a předepsání AD, což jsem ale odmítla vzhledem ke kojení (vím, že jsou AD, která se mohou, ale stejně jsem z toho měla špatný pocit). Zkoušela jsem flašku a třeba ukončit nebo omezit kojení, ale bez efektu, ono jen dudlík si nechá dát do pusy od nějakého čtvrtého měsíce (předtím byl kvůli dudlíku i lahvi řev ještě intenzivnější). Navíc i u manžela dítě ječelo mnohem víc než u mě, natož třeba u babiček apod., takže prakticky nonstop doma a výčitky, pokud jsem vypadla mimo domov.
Podle psycholožky se prostě projevily ty úzkosti a stres v těhotenství, protože mimino tak bylo taky úzkostné a přecitlivělé, hodně fixované na mě (to, že u mě ječí v náruči neznamená, že na mě není zafixováno, ale že cítí mou bezradnost, strach, vztek… a přenáší se to tak na něj a opět na mě, tuplem když kojím - takový začarovaný kruh). Psycholožka mi doporučila prostě plakat a plakat, ev. dítě chvilku nechat být a jít se vydýchat/vykřičet/mlátit do petlahve nebo cokoli, jak to ze sebe dostanu ven, když mi plakat prostě hned nepůjde.. anebo zavolat manželovi a popsat mu to, čímž se opět vypláču a uleví se mi. Klidně prostě plakat s dítětem v náruči, vysvětlovat tomu tvorečkovi, že si nevím rady, jak mě to mrzí a štve, ale že to neznamená, že bych ho neměla ráda - kolikrát jsme takto oba společně usnuli.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
9.12.14 10:42
Pro ty z vás, které si všimli, že jsem se překlikla u nastavování anonymity - prosím, nechte to být.
- Citovat
- Upravit
9.12.14 10:44
Jeslti by pomohl odstav, to nevím, ale určitě bych vyhledala odbornou pomoc, křičet a být ošklivá na tak malinký miminko normální není, malá tě nehcce naštvat, jen ji prostě něco trápí, tak proto křičí. zajdi za psycholegem, pomůže ti 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.12.14 10:45
Jééé, já měla naprosto to samé 
Syn řval pořád, teď si myslím, že to bylo tím, že chtěl spát a nemohl usnout. Nebo se přejídal a pak ho bolelo bříško. Byly to naprosté horory. Řval nebo kručel skoro pořád, nervy mi totálně odtékaly kamsi. Měla jsem záchvaty šíleného vzteku, pak mě zase mrzelo, že jsem na něj řvala. Jednou jsem prostě zakřičela, abych uvolnila ten šílený stres. Až jsem z toho měla chrapot 
A teď dobrá zpráva - jsi normální 
Když dítě pláče, uvolňují se matce stresové hormony. Někomu asi méně, někomu více. Nebo možná někomu stačí těchto hormonů míň, aby ho to totálně rozhodilo. Taky jsem si myslela, že jsem blázen 
Dokud mi jedna kamarádka neřekla, že ona to měla a má stejně. A teď k tomu ukončení kojení. Nevyřeší to nic, pokud ti bude mimčo brečet dál. Některé děti jsou uplakanější a jako důvod k pláči mají téměř všechno. Jako můj syn. Kojila jsem do roku, on je ukručenější a ubrečenější doteď. Jakmile ho to chytí, tak jsem hned nepříčetná a musím se dost ovládat, abych na něj hned neřvala. Já vím, že to není správné, ale ta reakce tu je. Je to období, musíš to vydržet a časem se to zlepší. Až ti bude i miminko méně plakat, budeš i ty víc v pohodě. Antidepresiva nedoporučuju, to bys asi s kojením přestat musela. Pokud nemáš vyloženě deprese (já je po porodu měla), tak je neber. Můžeš zkusit Bachovy esence. Mám s nimi vynikající zkušenost. Velmi milá je paní Martina Taubrová (www.bachovyesence.cz). Jo a když nebudeš už fakt vědět, co dál, tak prostě na chvíli od dítěte odejdi, vraž si špunty do uší, nebo si pusť nějakou hudbu. Dítě pár minut vydrží (bude-li v bezpečí postýlky) a ty se uklidníš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.12.14 10:48
@jezzz píše:
Jak víš, že ji nebolí bříško? Já si naopak myslím, že ano.Navíc její pláč znamená jakoukoliv nepohodu, neumí jinak komunikovat!
Zašla bych si k psychologovi (nic ve zlém). Můžeš mít poplašené hormony. Tak ať si neubližujete.
Jinak stejně to měl manžel. Ale tam jsem to resila tak, že jsem mu dcerku vzala a v nejhorším jsme šly pryč.
to by jí muselo bříško bolet celý den…já si myslím, že to jsou hormony, proto se ptám, jestli má někdo tu zkušenost, jestli třeba když přestanu kojit, tak se to urovná
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.12.14 10:49
@Baby86 píše:
A jsi si fakt jistá, že nemá hlad? Místo antidepresiv by možná stačilo dokrmit UM.
přikrmuju UM - hlad nemá, pláče při uspávání pokaždé, i když je předtím nakojená
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.12.14 10:54
@Anonymní píše:
Ahoj, raději anonymně… jsem na tom podobně, akorát dítěti je půl roku. Chodím už druhý měsíc k psycholožce, protože to se nedalo, začala jsem se ubližovat a trestat se za tu svou neschopnost, za to, že chudák dítě pláče a já nejsem schopná pomoci nebo odhalit důvod, za ty negativní pocity směrem k dítěti (proč kurnik zase pláče? co se zase děje?), taky kojení po 2 hodinách max., v noci po 3 (déle nevydrží). Ty první tři měsíce prakticky dítě jen spalo nebo brečelo, těch pár klidných chvil si stěží vybavuji a daly se počítat tak na minuty denně. Nedělo se ti třeba něco v těhotenství, nějaké větší stresy, úzkosti?Psycholožka mi teda hned na prvním sezení nabízela možnost psychiatra a předepsání AD, což jsem ale odmítla vzhledem ke kojení (vím, že jsou AD, která se mohou, ale stejně jsem z toho měla špatný pocit). Zkoušela jsem flašku a třeba ukončit nebo omezit kojení, ale bez efektu, ono jen dudlík si nechá dát do pusy od nějakého čtvrtého měsíce (předtím byl kvůli dudlíku i lahvi řev ještě intenzivnější). Navíc i u manžela dítě ječelo mnohem víc než u mě, natož třeba u babiček apod., takže prakticky nonstop doma a výčitky, pokud jsem vypadla mimo domov.Podle psycholožky se prostě projevily ty úzkosti a stres v těhotenství, protože mimino tak bylo taky úzkostné a přecitlivělé, hodně fixované na mě (to, že u mě ječí v náruči neznamená, že na mě není zafixováno, ale že cítí mou bezradnost, strach, vztek… a přenáší se to tak na něj a opět na mě, tuplem když kojím - takový začarovaný kruh). Psycholožka mi doporučila prostě plakat a plakat, ev. dítě chvilku nechat být a jít se vydýchat/vykřičet/mlátit do petlahve nebo cokoli, jak to ze sebe dostanu ven, když mi plakat prostě hned nepůjde.. anebo zavolat manželovi a popsat mu to, čímž se opět vypláču a uleví se mi. Klidně prostě plakat s dítětem v náruči, vysvětlovat tomu tvorečkovi, že si nevím rady, jak mě to mrzí a štve, ale že to neznamená, že bych ho neměla ráda - kolikrát jsme takto oba společně usnuli.
no já těhotenství blbě snáším, prakticky ho nesnáším (měla jsem to u obou stejně, druhé bylo trochu lepší), na mě ty hormony mají asi velký vliv
Já jí pak odkládám, ale uspat jí prostě potřebuju, tak mi nezbyde nic jinýho než jí zase vzít, nebo vozit ten kočár
Ona asi to řvaní potřebuje, aby usnula - mě už tedka nejde o to, že ona pláče, ale že já to nezvládám, že pláče
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.12.14 10:55
Jinak tady pak hraje dohromady roli nejen ten stres, ale i únava, takové to „stokrát nic umořilo osla“. Nevyspalá přetažená matka, přetažené permanentně řvoucí dítě, nervy na pochodu u obou, výčitky, pocity neschopnosti a třeba stud (bylo líto, všichni sousedi slyšeli ten řev, vypadala jsem jako totálně blbá příšerná ženská, která si neví rady nebo nechává dítě vyřvávat atd. - pak stačila pitomá poznámka sousedky, že „je nějakej uřvanej, co?“, aby mě to totálně rzložilo). Navíc komentáře příbuzných, že má určitě hlad a nestačí mu moje mléko, že je blbost, aby dítě nechtělo UM a flašku, že přeci to teče samo atd. 
tohle zrovna mě dovede vykolejit ještě teď zpětně, nedávno mi třeba sousedka říkala jakože asi v žertu „ještěže už jsou zavřený okna, to bylo křiku od vás…“ 
Zkus buď ten pláč a dostat to tak ze sebe touto mírnější formou, ono to miminko to bude vnímat, že jsi tam s ním, že jsi tam pro malou a trápí tě to taky… a aspoň jedno nebo dvě sezení s psycholožkou ničemu neublíží, naopak
- Citovat
- Upravit
9.12.14 11:02
@acimedaca víš, co může být problém? právě to tvoje chování. Ona to vycítí a reaguje po svém.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.12.14 11:06
@martina.se píše:
@acimedaca víš, co může být problém? právě to tvoje chování. Ona to vycítí a reaguje po svém.
ale nejdřív ona brečí a pak já jsem vzteklá a né obráceně…pak jako už chápu, že třeba brečí víc protože já jsem vzteklá - ale spouští to ona
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.12.14 11:08
Zakladatelko, zajdi k psycholožce---- nic tím nezkazíš, poradí, pomůže!!!
A laktační poradkyně by ti taky určitě HODNE pomohla, ty ženské mají fakt zkušenosti a viděly spoustu miminek. Poradí, jestli kojení je moc/málo, jestli malou třeba fakt to bříško nebolí a určitě ti poradí i se spánkem a pláčem. poradí i po telefonu!!!
Měla jsem to taky, taky nejspíš spojené s těhotenstvím+kojením
Vyvinuly se u mně silné úzkosti. Hlavní spouštěč u mně bylo to, že malá dělala bojkoty kojení – taky pěkný záhul na psychiku, stejně jako to co popisuješ ty (silný pláč). Malá nic jiného nechtěla, flašku nechtěla, kojit nechtěla, kojila se ca. po 5-6 i více hodinách. Ale už v těhotenství jsem byla v dost silné nepohodě, možná až depresi, nevím. Celé to začalo kolem 2-3měsíce po porodu.
Psycholožka ti určitě poradí, naznačí jak bojovat s vlastními pocity, jak se naučit to zpracovávat.
Není třeba hned přemýšlet nad antidepresivy!!! spousta stavů se dá zvládnout i psychoterapií, obzvlášť pokud jsi dřív žádné potíže neměla - je to prostě nějaká nová situace se kterou se tvoje psychika musí vyrovnat.
PS: Moje úzkosti už jsou prakticky pryč, malá má rok a stále se kojí. Občas se to o mně pokusí, ale jsou to spíš takové náznaky a už vím co s tím. Sezení u psycholožky mi velice pomohly.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.12.14 11:09
Jinak u nás do teď je nejpoužívanější kus nábytku houpací křeslo, houpání bylo to jediné, co ho dovedlo zklidnit (ne v náruči, ne v kočárku… ale prostě si ho položit na sebe, houpat a houpat a třeba číst nahlas knížku, aby slyšel můj hlas). Dost mi pomohl šátek a potom manduca, i když nejdřív se taky bránil a nechtěl tam být, ale časem si zvykl a tak jsem chodila a chodila (teď si dělám srandu, že díky tomu těch 30kg, co jsem v těhotenství nabrala, zmizelo do 4 měsíců po porodu 
). To kojení má na psychiku dost vliv, někdy stačí jen pro svoje vlastní psychické zdraví dítě odstavit - to byla taky jedna z prvních věcí, které se mnou psycholožka řešila. Jelikož ale flašku stále odmítá, tak je to nereálné (vyhladovět ho nechat nechci). Můžeš zkusit kojení víc omezit, jestli v těch delších intervalech to budeš zvládat víc s klidem - pokud ne, tak to asi nebude mít moc smysl. A další taková věc, která mi dost pomohla, bylo nastěhování si mimina k nám do postele, kojím v polospánku, rychle usnu a dítě taky zabere potom snáz, než kdybych ho přendavala do postýlky. Jak jsem předtím bývala naprosto vyčerpaná už ráno, tak bylo jasné, že ten řev pak těžko zvládnu. A souhlasím s příspěvkem výše - miminko taky bylo unavené, ale neumělo usnout, tak ječelo a ječelo…
Pomohla mi taky knížka od dr. Karpa Nejšťastnější miminko v okolí, kde je popsán jiný pohled na koliku než „bolí ho břicho“.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
