Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Dobrý den. Nedávno jsme se rozešli s přítelem a já začala mít až úzkostné stavy a nepochopitelné myšlenky z toho, že si velice často představuji vztah s různými lidmi v mém okolí (kamarádi, trenér golfu…) a pak se tím užírám. Vrchol přišel když jsem si takto představila svého otce. Od té doby (týden) myslím na to, jak jsem si to mohla vůbec představit. Když přijdu domů, jsem na otce hnusná, odsekávám mu, nerada se s ním bavím. Nedokážu se mu dívat do očí a domů se netěším. Nevzrušuje mě to vůbec. Naopak mi to přijde nechutné a velice nepřirozené,
Ale už mě to štve.. Jak nad tím stále přemýšlím ať dělám co dělám. Co mám dělat? Předem děkuji za každou radu a názor. ![]()
@Emma07 píše:
Jo ale né v takové míře
myslela jsem tohle téma, už jsi to jedno zakládala ![]()
@Emma07 ne v takové míře? a co se tedy změnilo mě to přijde stejné? ![]()
Já vím. Ale předtím jsem se dozvěděla spíš něco o poruše teď mě spíš zajímá jestli se to dá řešit jinak než psychologem a jestli je normální ten pocit z otce ![]()
Poslední radu v diskusi jsi označila za trefnou… řídila jsi se jí? našla jsi odborníka?
@Emma07 ale my ti tady nevidíme do hlavy… jasně, že ty pocity z otce normální nejsou, ale to ti snad dojde i bez založení diskuse…
Stejně budeš muset vyhledat odborníka pokud se nic nezměnilo což asi ne
Asi máte pravdu. Já se tomu jen nějak vyhýbala ale asi to opravdu nepůjde.
To co máš- se nazývá obsedantně kompulzivní porucha. Já to měla taky, vtírali se mi myšlenky na to, že bych mohla někdy ublížit dítěti (byla jsem tenkrát ještě bezdětná) nebo ho dokonce zneužít- ale přesně jak říkáš hnusilo se mi to, veděla sem že to tak není, že je to proti přírodě. No ale já jsem neváhala a šla rovnou k psychiatrovi- ten mi nasadil antidepresiva, a něco na zklidnění (oxazepam) AD mi zabraly za týden. Ale neskutečně se mi ulevilo a od té doby se mi to nevrátilo nikdy. AD beru teda dodnes protože jsem k tomu měla přidruženou depresi. Obsedantně kompulzivní poruchou může být cokoliv- někdo si myje neustále ruce, někdo myslí na smrt. Zadej si do vyhledávače tuto nemoc a uvidíš, že to bude OK v dnešní době to není nic neobvyklého. Je to způsobené, jak genetikou, životním stylem, dobou atd. nemůžeš za to. Na tohle ti psycholog nepomůže k němu bych spíš zašla později až budeš,,stabilizovaná". To neznamená, že když budeš brát antidepresiva, že je budeš brát napořád. Třeba ti bude stačit půl roku nebo rok, ale rozhodně to neodkládej jen by se ti přitížilo.
![]()
Zdravim, ani vlastne nevim jak zacit… V posledních dnech jsem začal myslet na svou ex a to více než je zdrávo. Všechno to začalo, když jsme byli sestře na oslavě narozenin jejich dcerky. Přijdu se svojí stávající partnerkou a dětmi, když v tom ve dveřích mě vítá nový přítel švagrovo mamky (otec bývalé). Asi si ani nedokážete představit to překvapení, těžko říct jestli milé nebo nepříjemné. Nicméně nikdy jsem nic proti rodičům ex neměl ba naopak, jsou to opravdu milí lidé. Prohodili jsme pár slov a slavili. Ale najednou se ve mně něco stalo a začal jsem přemýšlet jak se asi bývalá má a tak podobně. Tak rychle jak to začalo ten divný pocit a splín postupně ustával. Je to už několik měsíců zpět a teď co čert nechtěl, na dílnu mi jakožto vedoucímu přivedli nového člověka na směnu, a on tu najednou stál mezi dveřmi a podával mi ruku. Bohužel, nebo bohu dík, ho budu muset přijmout, už jen pro to, že se k nám lidi dvakrát nehrnou, možná i pro to, že mu to „dlužím“ (zaměstnával mě, když jsem s jeho dcerou začínal jakožto študák) a i pro to, že vím, že to vždy byl pracant a dříč… Bohužel od té doby nedokážu přestat myslet na nic jiného než na ex. Asi jsem vůl, doma mám fajn ženskou (i když jsme asi před dvěma lety měli krizi, kdy mě opustila, asi tam byl z její strany i nějaký románek…, ale pak jsme se zase k sobě vrátili a pořídili si druhého prcka) a dvě děti… Děti absolutně zbožňuju, ale nějak začínám zjišťovat, že to co stále cítím k ex je silnější než to, co cítím k stávající partnerce. S tou jsem se vlastně dal dohromady když jsem se jí chodil vybrečet na ramena, když mě bývalá opustila. Vůbec nevím co mám dělat, domů se teď prakticky chodím jen vyspat, nemůžu ani pořádně jíst, prostě mi najednou nechutná, ráno spím dýl než obvykle a myšlenkami jsem taky úplně jinde. Nejhorší na tom je, že už to na mě i začíná být poznat L A trápí mě to, je mi 32 a najednou si přijdu, že jsem se připravil o moc, že jsem „nevybouřený“. S bývalou ten vztah byl vážně takový bouřlivější, jako víc emočně založený… teď to takové není, ale zlý taky ne… Se současnou partnerkou jsem sedmým rokem a dali jsme se dohromady necelý rok po tom, co jsme se s bývalou rozešli (nikdy jsem na ni nepřestal úplně myslet, ale nikdy po tom, co ustoupila ta největší frustrace z rozchodu to začalo slábnout), mezi tím jsem měl jen románek s kolegyní, kde šlo pouze ale chtě nechtě z mé strany pouze o sex…
Bojím se toho co se se mnou bude dít až k nám nastoupí, už teď to ve mně probudilo takový splín…
Jsem pitomec co?
Zažil někdo něco podobného?
![]()
Ahoj, jak dlouho jste předtím s ex byli??? A proč tě opustila? Může to být také jen krize, jelikož ty běžně po 7 letech tak nějak vznikají? Možná ten současný vztah potřebuje pouze oživit. Z čeho soudíš, že s ex máš větší citovou vazbu než se současnou??
Byli jsme spolu bez mála 6 let. A rozešla se se mnou, protože jsme oba ještě studovali a každý na jiném konci republiky a když jsme si každou volnou chvilku volali, tak to bylo málo. Navíc když jsem po týdnu, ale někdy i po delší době přijel, tak jsem chtěl být i s kamarády, vůbec mi to nedocházelo, že bych tak o ní mohl přijít. No a k těm citum je to asi tak, že mi přijde, že jsem si s ex tak nějak víc rozuměl, že jsme si měli pořád o čem povídat a co plánovat. Teď je to takový prostě jiný, ani to vlastně asi pořádně neumím popsat ![]()