Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Vsechny vas zdravim a predem diky, jestli tuto slohovku doctete do konce a date svuj nahled na vec. Rok zivota se pokusim zkratit do par vet. Zhruba v unoru lonskeho roku, po tom, co nas sevrel coronac, jsme nucene zustali nekolik mesicu na home officu.Ja mam 35,partner 49.Zijeme v jedne vetsi vesnici.5 let spolu opravujeme starší domek. Nasla jsem si dobrou práci, jsem tam doted. A v te same dobe otehotnela i nejlepší přítelkyne. A pak se vsechno tak nejak semlelo. Neustaly pocit prazdnoty, zivot bez smyslu.Ani ta prace mne uz nebavi(jo, ten job, co jsem si myslela, ze v nem budu roky rokouci
).Ten pocit byt mamka, bohuzel, mi nějak priroda odeprela. Nikdy to nenaskocilo.Od doby, co nam umrela maminka, jsem se uprela na sestru a mamku ji vynahrazuju. Nikdy jsem nepremyslela, ze by pro mne byla jina priorita, nez ona. K tomu od ni byvam bohuzel nejaky ten kilometr, a tak svuj volny cas vetsinou travim s ni a pomaham se skolou, chlapum s domacnosti.Nic jineho mne nenaplnuje, je to smysl zivota.Muj pritel ma svoji dcerku, jezdi k nam. Takze tech deti kolem sebe nejak mame zatim. Sestra bude snad studovat blizko mne ted, tak dalsi leta ji chci podporovat.Jako co si budem, je mi 35 co bych za to dala met mamku tady a radit se s ni
Bohuzel nemam tady ve vesnici ani nikoho, komu bych se mohla vypovidat, proto uz chvilku ctu tady emimino. Dalsi vec je, ze ac mam chlapa rada, tak zivot s nim je celkem nudny, je hodny, dobry otec, ale vekovy rozdil je znat.Sam chce se mnou dite mit.No a ja? Pripos…a strachy, jestli nejsme stari, jestli prcek bude zdravy, sam je diabetik a ja mam trochu naprd genetiku, ale ten defekt je ve forme mozaiky, tzn ze se muze a nemusi projevit, plodovka by to mela vsechno podchytit. Nejdriv mi byl zjisteny velky prolaktin, pak septum v deloze (odstraněno).Tak jsem si rikala, ze je to mozna osud a mozna bysme asi ani deti mit nemeli, ze mam mozna tady zustat pro tu malou, aby to v zivote mela lepsi, kdyz ta mamka tu neni. Strasne moc chci mit rodinu, ale bojim se, ze kdyz by bylo male nemocne, uz sestre nebudu moct byt tak blizko, chlap starne, kdovi jestli by to zvladnul.Tak rada bych mela radost ze zivota, ale nejak nemam. Placam se v tom a roky leti.Co bych po vas, co to ctou, chtela je napsat nazor, co byste treba delaly vy, jak to vidite.Ja vim, ze rozhodnuti jak zit zivot je na mne, ale myslite, ze ta touha neco zmenit v tomto zivote je to, ze se ozvaly bio hodiny nebo je to je depka a na takove rozhodnutí nejsem dost zrala.Ten strach co bude, jak bude, jak to dopadne…Ale nebudu lhat, ze bych si moc přála privest na svet zdraveho clovicka. Mladsi uz nebudem.Diky za reakce, no potrebovala sem to ze sebe dostat.Diky
Ženské mají děti i ve vyšším věku. Pokud dítě chceš, tak není co řešit. Mladší už nebudeš a čím straší budeš tím víc pochybností budeš mít až na konec žádné mimino nebude.
Já mám teď 35 a partner 47. Poprvé se nám po 3,5 roce zadařilo (ivf). A jsem šťastná a vůbec mě netankuje kolik nám je. Partnerovo rovněž první dítě. Hledali jsme se dlouho
Bydlíme rovněž na vesnici a opravujeme starou usedlost. A jen to dítě nám chybělo ke štěstí… Běž do toho, času dost! ![]()
Moc premyslis a malo jednas
.
Jestli s nim nechces byt, nebud.
Jestli chces dite, snazte se.
Katastrofickych scenaru vymyslis hromadu ve vsech situacich.
Taky si myslim, at si to dite poridis. Pujdes na testy a bude. V kazde rodine je nejaky zdravotni problem.
Mě nepřijde že dítě ji zachrání, spíš to chce v životě změnu, trochu „života do toho umírání“. Ani mi nepřijde šťastná s chlapem, je hodný, ale nudný, poukazuje na věk. Upřímně si myslím, že kdyby si našla někoho akčnějšího, kdo by jí vlil energii do žil, pak by do dítěte šla a ani by nad tím nepřemýšlela.