Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Kdy jste měli strach?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
19.6.24 22:11
@Anonymní píše: Více
také jsem si hned vzpomněla na tornádo, jela jsem ten den na noční do práce směrem na tornádo, moc se mi do práce nechtělo, už doma počasí vypadalo opravdu hodně podezřele, ale mamka mi to přichválila, že tu cestu zvládnu mezi dvěma bouřkama 
, no dojela jsem 2 km před pracoviště a dál se jet nedalo, blesky, kroupy, vichřice - měla jsem šílený, ale opravdu šílený strach - pak se to trochu uklidnilo, tak jsem dojela do práce, a za chvíli přicházely zprávy, co se stalo o 15-20 km dál 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.6.24 22:12
Teď jsem se několikrát ráno lekla a bála při běhání. To jsem měla dva dny po sobě šok. Prvně jsem se lekla, když jsem tam kolem 5:30 potkala chlapa, jak běhá a jen v kraťasích. Ještě teplo takhle brzo ráno nebylo. To bylo asi dva týdny zpět. Mlha před i za mnou. A najednou chlap. Včera jsem ho potkala znovu. A pochopila jsem proč běhá v kraťasích. Než jsem odběhla svou trasu. On běžel další kolo. Kdo ví, kolik toho ráno a od kolika uběhne. Ale lekla jsem se ho v té mlze dost. A ten druhý den před minulý týden to jsem potkala dva týpky na kole. Prva předjeli. Pak v půlce cestě jsem je doběhla. To stáli u kol, v ruce cigaretu a plechovkové pivo. Tak jsem zrychlila, ať jsem či nejrychleji u svého kola. Pak zas dojeli na tom kole asi za 15-20 minut. To už jsem skoro byla u svého kola. A ten jeden viděl, jak jsem sebou škubla, když jsem zjistila, že je mám zas za zády. Tak se smál, že se lekat nemusím, že si dáváme ráno závody 
. No příjemné to není.
Příspěvek upraven 19.06.24 v 22:17
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.6.24 22:14
@Anonymní píše: Více
A to taky. Ale raději to nezmiňuji. Včera jsem uklidňovala syna, že to znovu nebude. Kluci řešili, že mají být bouřky a někde slyšeli o tornádu. Blíží se výročí. Tak se zas o tom víc mluví.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.6.24 22:17
Bála jsem se, když jsem v mládí brala stopaře. Vždycky jsem je vzala a pak se klepala, jestli dojedu živá. Změnilo se to s dětmi, od té doby bych stopaře nevzala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.6.24 22:25
@stinga píše: Více
Manzel jel zhruba 20 minut pred tornadem. Volali jsme si, byl rozmrzely z prace, tak jsem mu rikala, at to zabali a prijede domu, kde to dodela z HO. Kdyby jel stejnou cestou pozdeji, mozna by nedojel. Je to usek, kde zemreli lide.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.6.24 22:42
Když mi v 19 onemocněla máma, jediný blízký člověk, byla jsem v maturitnim ročníku. Když jsem s dvouletym synem skončila v nemocnici a podle příznaků jsem byla jako správný zdravotník dost vyděšená a neuklidnilo mě, že jsem nebyla za zbytečně hysterickou matku, ale dost to ve špitale frčelo. A zcela upřímně a snad se mi nikdo nevysměje. Po prosincovych událostech mi nebylo nejlepe a cítila jsem zvláštní strach a úzkost, ač se nas to osobně nijak nedotklo. Ale porad jsem nemohla dostat z hlavy, že se člověk nemusí vratit z obyčejné prochazky z lesa s kocarkem. Nějaký čas jsem se s dětma bala do lesa chodit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.6.24 22:45
Já jsem se opravdu hodně bála, když vypukla válka na Ukrajině. Pár dní jsem si připadala jako paralyzovaná a měla jsem opravdu černé myšlenky.
Bouřek se také bojím, bála jsem se jich vždycky, ale od už zmiňovaného tornáda je to mnohem horší.
- Citovat
- Upravit
19.6.24 22:46
A velký strach jsem mela i v prvním těhotenství, když jsem skončila v nemocnici na rizikovém s možným rozjizdejicim se porodem ve 28. týdnu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.6.24 22:55
@Anonymní píše: Více
Třikrát v životě jsem měla opravdu strach, šlo mi akutně o život. Poprvé to bylo na Palacha na demonstraci v roce 89, když na mě běželo 6 milicionářů s obuškama a já věděla, že pokud se nezjeví ještě někdo, koho by mohli také mlátit, tak se zaměří jen na mě a spolehlivě mě umlátí. Vyvázla jsem nakonec jen s jednou šílenou ránou přes ledviny a záda, na asi 30 sekund jsem přestala vidět a věděla jsem, že nesmím upadnout a musím utíkat i „slepá“, že mi jde o život. Zázrakem jsem vyvázla. Po druhé mi šlo o život, když jsem byla na procházce s tehdejším přítelem v přírodě. Přiblížila jsem se příliš blízko na kraj srázu, kde byl nestabilní povrch a já sotva udržela balanc, byla jsem asi 20 cm od šíleného srázu a při každém pohnutí jsem sklouzávala do propasti. Přítel se ke mě nemohl dostat, ujížděly tam nohy, nakonec mě zázrakem vytáhl, přiznal se mi ale potom, že v jednu chvíli myslel, že mě pustí, že to nedá. A po třetí jsem se bála, když jsem šla přes koleje a nějakým zázrakem jsem se včas zarazila. Kdybych udělala krok, přejel by mě vlak. Uvízla jsem v prostoru mezi dvěma kolejemi a v ten moment kolem mě svištěly dva vlaky, každý v opačném směru, nekonečně oba dlouhé, od ramen ode mě byly asi 10 cm a já se modlila, ať mě nestrhnou. Doufám, že žádný podobný zážitek už nikdy neprožiju. A děkuji Bohu, že jsem vždy přežila.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.6.24 23:01
Když. mi zazvonil telefon, že syna srazil na přechodě kamion. Víc informací jsem nedostala, cesta k místu byla nekonečná a málem mi puklo srdce. Nechtěli mě vzít do vrtulníku a do nemocnice jsem to měla 2,5 hodiny autem. Málem jsem strachy umřela.
A pak když mě opustil partner před porodem druhého syna a na vše jsem zůstala sama.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.6.24 23:33
Když se dítě pokusilo o sebevraždu.
Když jsem v pokročilém těhotenství začala náhle hodně krvácet a stála jsem tam venku sama s malými dětmi.
Když nám doma začalo hořet. Naštěstí to manžel pohotově šel řešit. Bez jeho reakce bychom asi opravdu vyhořeli.
Když mi v nestřeženém okamžiku utekl syn ( 5 let), nemluvil, nerozuměl. Kousek od opuštěného rybníka. Naštěstí nešel k vodě ale zadem po silnici domů. Těch několik minut bylo šílených.
A úplně šíleně se bojím kotle. Být doma s hořícím kotlem na uhlí ve mě vyvolávalo úzkost, zvracení, strach. Bylo to získané. Kdysi jsem v něm sama topila. 
Při tom souběžně topit v krbu jsem zvládala. Magor.
Když syn přestal chodit a hýbat se a jeli jsme s nim v noci na pohotovost.
Když děti měly první horečku, aby neměly febrilní křeče. Zažila jsem je v rodině a děkuji, nechci 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Byly nějaké situace, ve kterých jste se opravdu báli a měli strach?