Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Pokud se dohodnete na tom, že bude mít syna v péči on, tak není problém, tobě určí nějaké alimenty a styk a hotovo. Máme v širší rodině taky otce, co měl děti ve své péči, teď jsou již dávno dospělé, takže tou dobou to byla celkem rarita.
Akorát jestli je pro dítko lepší, když u zmizíš, nebo když zůstanete spolu spíš jako kamarádi, než partneři, to už si musíš odpovědět ty.
Myslím, že je to čerstvé a ty by jsi se měla zaměřit na to, že syn potřebuje také matku. Nemůže za to co provedl otec jeho matce. Jestli to nezvládáš zajdi k psychologovi a tuto situaci začni řešit i jinak než jen pilulemi. Drž se ![]()
Nedělej to, pokud se nemůžeš vyrovnat s nevěrou svého muže, s takovouto ztrátou dítěte se nevyrovnáš nikdy a bude to už navždy determinovat tvůj život v negativním smyslu. Nemusíš se ho přece hned vzdávat, dej ho na přechodnou dobu do péče otci, denně ho navštěvuj a dej se do kupy. Mysli na to, že tady jde o tvoje dítě a to potřebuje mámu a tátu. Jsi evidentně v hrozném psychickém stavu, jinak by tě to ani nenapadlo, z příspěvku je jasně poznat, jak své dítě miluješ. Hodně štěstí. ![]()
Příspěvek upraven 12.11.15 v 14:19
Já bych se dítěte nevzdala… neboj, nebude to vždy jen špatné… teď je to kruté období, ale bude lépe, uvidíš
proč směšné výživné? Jste manželé? Můžeš žádat i výživné na sebe.
Možné to úředně je. Ale je to opravdu nutné? On potřebuje mámu a né hodně peněz.
Pokud je tvá situace opravdu tak zoufalá, nejsi schopná s partnerem třeba nějak vyjít? Nebo se doma hádáte, řvete na sebe? Znám spoustu takových „párů“, kteří vedle sebe žijí, dokáží se domluvit, vycházejí spolu, jen prostě nedokážou fungovat jako manžele v pravém slova smyslu. Pokud byste tohle dokázali, asi by to v tuto chvíli bylo ideální.
Jinak, Ty opravdu nemáš absolutně nikoho jiného, na koho by ses mohla kdyžtak obrátit? Sourozence, prarodiče, tetu, strejdu, sestřenice, kamarádky…?
No nevim… já bych radši žila na skládce s matkou
ale chápu co tim myslíš…
Zkus si najít dobrého psychologa, přestaň jíst antidepresiva, očividně nepomáhají. Zamysli se, neni možnost partnerské poradny? Zkusit začít s partnerem znovu? Už kvůli synovi ![]()
@Junkyska K psychologovi už chodím, až později jsem začala brát ty léky, postupně jsem se totiž dozvídala, jaké prasárny mi chlap dělal a já se každým dnem více a více hroutila a stále hroutím..
Vím, že malý potřebuje i matku, ale pro mě je teď těžké dávat lásku, když jsem sama vyprahlá a zoufalá, dítě potřebuje vyrovnanou silnou maminku.. Starám se teď o malého, protože musím, žádnou radost mi to nyní nepřináší, jen trápení z toho všeho.
@3HE Manželé nejsme. Zda bude lépe, to nevím. Nevím, zda bych mu ještě někdy mohla důvěřovat po tom všem, co vím a jak mi ublížil. Už je to dost dlouho a k úlevě, byť sebemenší, nedochází. Naopak, každým dnem mi je hůře..
Jak to myslíš, vzdát? Nechat mu ho ve výhradní péči s tím, že budeš mít určený styk, alimenty a později třeba budeš chtít střídavku?
Samozřejmě víš jen ty, jak jsi na tom psychicky, ale upřímně si myslím, že takhle malé dítě profituje víc z kontaktu s matkou než z nějakého super zázemí (za předpokladu, že nebydlíš pod mostem). Pokud syna bude mít ve výhradní péči otec, ty přijdeš o rodičák a ještě budeš platit ty alimenty, ale bez dítěte zase můžeš jít snadno do práce na plný úvazek. Pokud bys syna měla v péči ty, budeš mít rodičák, alimenty a v době, kdy bude mít syna u sebe jeho otec, můžeš třeba chodit na brigádu. Takže finančně se to zvládnout dá, u tebe spíš jde o ten psychický stav.
@Anonymní píše:
@Junkyska K psychologovi už chodím, až později jsem začala brát ty léky, postupně jsem se totiž dozvídala, jaké prasárny mi chlap dělal a já se každým dnem více a více hroutila a stále hroutím..
Vím, že malý potřebuje i matku, ale pro mě je teď těžké dávat lásku, když jsem sama vyprahlá a zoufalá, dítě potřebuje vyrovnanou silnou maminku.. Starám se teď o malého, protože musím, žádnou radost mi to nyní nepřináší, jen trápení z toho všeho.
Je mi to líto…musí to být těžké…něco podobného (ne teda takové brutality) jsem zažila a fungovala jsem také na půl…antidepresiva mi pomáhala…pomáhali mi přátelé a za pár dní mi bylo líp. Záleží jak spolu doma vycházíte, jak se teď chová, jak ne/fungujete. Zkuste poradnu…každopádně asi bych chlapovi dítě po tom všem už vůbec nenechala…snažila bych se už kvůli prckovi tohle všechno překonat. Ať chlap vidí, že jsi silná ![]()
Znam to. Dulezite je jak funguje ted? Snazi se? Jak dlouho beres leky? Maji take dlouhy nastup. A opravdu na neco trosku pomuze az cas. Rozhodne se v zadnem pripade nevzdavej ditete, ver ze s tim by ses nevyrovnala nikdy.
Hele, jednou jsi si dítě pořídila, tak přestaň fňukat a něco dělej, třeba začni šetřit a odejdi až budeš mít našetřeno, přijde mi to pěkně sobecký. Přestaň se litovat a něco dělej! ![]()
@Lejaa Doma jakž takž fungujeme, ale občas se strhne hádka, která je pak celkem vyhrocená, protože teď neumím ovládnout své emoce a začnu mu předhazovat ty své zálety, bohužel to bývá i před malým, pak mi je z toho ještě hůře. Nevím, kdybych ho i přes to všechno nemilovala, tak bych možná s ním vydržela, ale miluji ho a mě to ničí, jaký je a dostává mě to do horšího stavu, než bylo prvně. Proto bych raděj odešla.
Jinak má maminka a otec jsou mrtví, jsem jedináček. Kamarádky si mě domů nenastěhují.
A jak jste na tom s partnerem teď? On tě nějak vyhání nebo jste se rozešli nebo nějak tak? Nechceš zkusit tomu dát čas, než se aspoň vzchopíš a postavíš se zase na nohy? I kdyby jsi teď podepsala, že malý bude v péči otce, tak co bude s tebou? O rodičák bys přišla, tím pádem o bydlení a s prací by to bylo jak? Máš nějakou? Byla bys schopná v takovém stavu pracovat? Kolik malému vůbec je? Jako obdivuju, že opravdu uvažuješ racionálně a dokážeš si přiznat, že teď bys toho malému moc dát nemohla, to jsi opravdu dobrá. Ale přemýšlej ještě trochu dál. Ono už se to potom těžko bude vracet alespoň trochu zpátky. Jak by ses se synem mohla vídat dál? Pokud bys neplatila alimenty a neměla zázemí pro sebe, natož pro dítě, tak bys sotva mohla žádat nějaký styk. Zvládla bys to?
Já bych se na tvém místě momentálně oprostila od nějakých citů k partnerovi a začala pracovat na tom, abys při nejmenším měla zázemí pro styk, i kdyby měl syna v péči jeho otec. Pak až bych teprve začala řešit vaše „partnerství“.
Prosím, neukamenujte mě..
Žiji s partnerem v jedné domácnosti, máme rok a půl starého kloučka. Partner mi byl několikrát nevěrný, což jsem zjistila v době těhotenství, že to tak je. Prakticky byl vždy takový, ale to jsem dříve nevěděla. Jsem z toho na dně, moc mě zklamal, ublížil mi, hrozně to bolí, hlavně kvůli malému, který za nic nemůže. Chtěla jsem pro své dítě vždy jen to nejlepší, milující rodinu, která mu bude oporou, dá mu zázemí a nějakou životní úroveň. A vše je nakonec jinak.
Skončila jsem na antidepresivech, jsem úplně na dně, jsou dny, kdy se mi chce jen plakat a dochází mi síla se starat o malého. Navíc nemám ani žádnou rodinu, zázemí, nic, což na psychice nepřidá. Začínám uvažovat nad tím, že vztah skončím a malého nechám mu, protože s ním se bude mít lépe.. Bude mít kam odejít, má velkou rodinu, zázemí, mohl by bydlet u rodičů na baráku. Jako otec je skvělý, ale jako partner selhal a já se s tím neumím vypořádat. Se mnou by byl malý na mizině, neměla bych kam jít, z rodičáku a směšného výživného bych nevyžila, jedině ňáký azyl, ale stejnak bych mu nedopřála normální životní úroveň. A já chci pro něj to nejlepší, což teď je zůstat u jeho otce. Navíc když se na malého dívám, jdou mi slzy do očí z toho, do jaké rodiny se dostal, protože je v tom zcela nevině. Prostě jsem z toho vyšťavená.
Je vůbec možné se vzdát dítěte?
Co si o tom myslíte?