Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Matka v koncích
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
7.9.17 19:32
Deti v tomto veku jsou narocne, je nutna znacna psychicka odolnost, ktera mi obcas taky chybi. Radu nemam, ale chapu Te 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.9.17 19:32
Mně toto dělá aktuálně mladší - také necelé 3 roky. Plus tedy ještě vzájemné žárlení se starší, buď se milují nebo jsou pořád v sobě. Když u ní nejsem, je to zlatíčko, teď byla o prázdninách pár dnů vkuse u babičky a dědy plus jen s tatínkem.. a dobrý.. Ale já se snažím přistupovat k tomu, že je to otázka času, byť ona je velký extrovert, stejně jako její sedmiletá sestra a mamál zároveň, takže se to v ní pere. Ona je taková héérečka (stejně jako starší 
) a tím kňouráním a vším kolem se ujišťuje tak nějak o tom, že je pro mě pořád miminko 
Vždycky byla velký mazel (jak píši - jako starší) a to mi „nevadí“ 
a teď třebas začala také chodit do školky a pak na mě až do večera skorem visí.. Ale stejně to měla s příchodem do MŠ i starší..
Edit: Se omlouvám za tu nesouvislost textu, právě se dívá na pohádku a sedí mi na klíně a hladí/tahá po vlasech.. to přejde, vydrž, je to náročné, znám to, jednou nám to bude chybět .. jdeme číst pohádku.. 
Příspěvek upraven 07.09.17 v 19:34
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.9.17 19:33
Já vždycky říkám „Nerozumím ti, když kňouráš, řekni mi to v klidu a normálně.“, případně „Já tu slyším nějaké kňouravé koťátko, to nemůže být můj kluk, ten přeci už umí hezky mluvit, tak kde může být to ukňourané zvířátko schované?“ Na kňourání se prostě u nás doma nereaguje a děti to vědí, stejně to zkusí (mám dvouleté a tříleté), ale jsou schopné přepnout a říct to znovu normálně.
Nic jiného než důslednost a výdrž podle mě v tomhle období nezabere. Nejhorší je, když se tím nechám vytočit, to je pak rozhodí ještě víc a už to šponujeme do řevu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.9.17 19:37
Mam to sami se ctyrletym synem, nevim co delam spatne taky toho mam dost nervove.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.9.17 19:53
Jo to znám 
dodnes je to úplně jiný dítě když jsem doma a to už ji je 5. Radu nemám ale zabírá mi alkohol
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.9.17 19:57
Tak ja na to :„Nerozumim ti, kdyz mluvis takhle. Zopakuj to normalne“…a opravdu „nerozumim“, dokud to nerekne normalne. I kdyby mi to mel zopakovat 10×.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.9.17 20:04
Mám taky 2,5 letýho ukňouránka a reaguju stejně, jako většina tady. Čili „nerozumím ti, když kňouráš, řekni to prosím hezky“. Někdy to zabere hned, jindy „napodesáté“. Občas už stačí jen říct „nekňourej“ a řekne to hezky. Z toho ale na mě prdí a kňourá pořád. Snad z toho vyroste dřív, než do toho doroste mladší 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Elenloth
7.9.17 20:17
Mám doma to samé se starším synem. Je mu už skoro pět, ale kňourá pořád. Není vyloženě mamánek, ale prostě cokoli není hned okamžitě po jeho, tak kňourání a brek. Když byl menší, tak kňoural ráno už cestou do kuchyně, že chce snídani, jako bych mu ji snad nechtěla dát. 
A dělá to téměř jen se mnou. Do školky začal chodit po druhém roce, prý ho tam nikdy neviděli plakat, spokojené, akční dítě, ani nechtěl domů. Nedalo se s ním nic dělat, nic mě s ním nebavilo, protože u všeho kňučel. Nestál mi teda pořád za zadkem, na to jsem měla mladšího, zabavil se sám, ale jednu dobu snad jinak než kňouráním a skučením nekomunikoval. Nikdy si nic nevykňučel, vyšla jsem mu vstříc až když si řekl aspoň trochu normálně, ale bylo to strašně náročné, každý den padesátkrát opakovat, že nerozumím a že to dostane, až přestane skučet. Bez výsledku.
Myslela jsem, že začnu chlastat. Teda vlastně jsem pomalu začínala. Pomalu z toho trochu vyrostl a samozřejmě se teď s ním dá lépe domluvit, než když mu bylo 2,5. Mladší je pro změnu hysterický zuřivec, ale u něj to nějak líp snáším a nenervuje mě to tolik.
Jinak radu nemám, kromě zvýšeného přísunu hořčíku na nervy, případně bylinek, ale mám spoustu pochopení. 
- Citovat
- Upravit
7.9.17 20:23
Presne tak, jak pisou holky,„nerozumim ti, kdyz knouras, co povidas? Rekni mi to normalne“ a na knouravy a fnukavy ton nereaguji. Dcera ma 2,5 a uz to nejakou dobu chape.
vydrz.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.9.17 20:30
Chápu, chápu, chápu… jenže ono s tím asi nic moc neuděláš, jsou prostě různé děti a to tvoje je náročné… a nejhorší je, že ti to ani nikdo moc neuvěří a nepochopí, jestli je jak ten náš, tak na veřejnosti je vzorňák… bojujeme doteď, je mu 8 a taky mám pocit, že mi nenechá ani minutu, pořád řada otázek… vždycky vyhledával spíš nás než chvíli samostatného hraní… vydrž a bojuj 
, s nástupem do ústavů si odpočineš a bude to lepší.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.9.17 20:32
Synovi je 27 měsíců, ještě moc nemluví, za to kňourá nonstop od probuzení ke spánku. Taky z toho šílím a jsem na něj kvůli tomu nepříjemná. Máte alespoň výhodu, že víte proč kňourají, ale jak syn nemluví a já nevím, co chce, kňourá pořád. Věčně na mě vysí, nahodí tragický výraz a jede. Mám ještě 15 měsíčního, hodného a usměvavého chlapečka, tak snad nenakazí i jeho 
musím říct, že jsem každý den, co jsem sama doma tak grogy a syn ne a ne přestat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.9.17 20:39
Zakladatelka. Holky děkuji za podporu. Já mu říkám, že mu nerozumím, ať mi to řekne normálně. Říkám, že se mi nelíbí když tohle dělá…on mi to řekne normálně ale to nemění nic na situaci, že když vařím, tak si s ním hrát jít nemůžu a scéna se rozjede pořádně…Tak jednou denně mi rupnou nervy a zařvu na něj tak, že se sama leknu, on se rozbrečí a mě je to potom líto. Vždy si říkám, že dnes se už vynervovat nenechám, ale téměř každý den své předsevzetí poruším. On prostě bez plné pozornosti maminky nevydrží ani vteřinu. I když mu pustím písničky (pohádky ho nebaví), tak musím sedět u něj a neustále je přepínat, protože ho přestanou bavit…nebo má pocit, že maminku už dlouho „nebuzeroval“.
- Citovat
- Upravit
7.9.17 20:49
@Anonymní píše:
Zakladatelka. Holky děkuji za podporu. Já mu říkám, že mu nerozumím, ať mi to řekne normálně. Říkám, že se mi nelíbí když tohle dělá…on mi to řekne normálně ale to nemění nic na situaci, že když vařím, tak si s ním hrát jít nemůžu a scéna se rozjede pořádně…Tak jednou denně mi rupnou nervy a zařvu na něj tak, že se sama leknu, on se rozbrečí a mě je to potom líto. Vždy si říkám, že dnes se už vynervovat nenechám, ale téměř každý den své předsevzetí poruším. On prostě bez plné pozornosti maminky nevydrží ani vteřinu. I když mu pustím písničky (pohádky ho nebaví), tak musím sedět u něj a neustále je přepínat, protože ho přestanou bavit…nebo má pocit, že maminku už dlouho „nebuzeroval“.
Budeš muset zvykat postupně. Dost možná je to důsledek přehnané pozornosti v minulých letech/ měsících.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.9.17 20:55
@unuděná ano taky si myslím, že je to důsledek přehnané pozornosti od narození…lituji toho každý den, ale přišlo mi to normální až poslední dobou chápu, že moc pozornosti taky škodí a o tom se v žádné knížce nepíše 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Syn hodně vodí za ruku
- 16.09.26
- Anonymní
Dítě se bojí jít ven
- 08.09.26
- Kris308
strach z otce
- 23.08.26
- babča1950
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Ahoj holky, jdu si k Vám pro radu. Mám doma chlapečka 2,5 roku a je to strašný ukňouránek. V jeho dvou letech jsem před ním utekla na pár hodin týdně do práce a jeho dala do soukromé školky, jinak bych asi skončila v blázinci. Ve školce ho chválí jak je strašně šikovný, vychovaný, poslouchá…atd ale doma se změní v maminčáka a já jsem zase s nervama v pr*eli. Manžel říká, že máme dvě děti - když je s ním je to zlaté dítě ale jakmile jsem v jeho přítomnosti i já, tak neustále kňourá (změní i tón hlasu, takže normální větu řekne „kňouravým“ stylem). Manžel už s námi nechce ani trávit čas, prý na to nemá nervy. Nejsem máma, která by ho extrémně rozmazlovala, poslouchá (až na to kňourání), jsem důsledná…ale už prostě nevím co s tím mám dělat. Vím, že kdybych mu věnovala 100% pozornost a dělala jen to co chce on, tak je spoky a nekňourá, ale to prostě nejde. Uvedu příklad - dnes jsem šla vařit večeři, on že mi bude pomáhat - vydrželo mu to cca minutu a už mě tahal dělat něco jiného. Já mu říkám, maminka teď musí uvařit, abychom měli co večeřet můžeš si jít hrát a už to začalo…posadila jsem ho 2× na chodbu s tím, ať se vrátí až se uklidní…řval tam pokaždé dobrý pár minut, potom se uklidnil, vrátil se a šel si hrát ale za minutu byl zase u mě a maminko pojď si hrát…a celé to bylo dokola. A takhle to vypadá vždycky když nemá mou 100% pozornost. Většinu domácích prací dělám po večerech kdy jde spát, ale už to nezvládám. Stačí i situace kdy mluvím s prodavačkou, kdy zvednu telefon, když mluvím s návštěvou, která je u nás (u toho si s ním hraju) a zase kňourá. Popravdě mě už ani nebaví si s ním hrát protože jakákoliv činnost ho baví asi tak minutu (malování, lepení, kostky, lego, auta, vláčky…) zblázním se. Psychicky je to strašně náročné. Omlouvám se za román, nějak to ze mě padalo samo.