Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Potkala jsem klika, byl milý, sympatický, vtipný, bavil mě a bylo mi s ním dobře, fyzicky mi nevadil… ale nebyla tam zamilovanost. Potkávali jsme se s přestávkami, pak intenzivně 3 měsíce několikrát týdně a po těch třech měsících buch! Zamilovanost, potřeba být s ním pořád… byla z toho velká láska a je to už 17 let, co jsme spolu. Pořád je pro mě jeden z nejlepších chlapů, co znám a neměnila bych, vše funguje i po letech.
Přesto do toho dvakrát vstoupilo platonicke zamilovaní z mě strany, ale jen v hlavě.
Takže nikdy nevíš, co přijde a asi nemá smysl si teď lámat hlavu, co bude za pět let. ![]()
Myslím si, že to fungovat určitě může. Moje kamarádky dokonce říkaly, že se jim jejich partneři nelíbili/protivili na začátku vzhledově, a pak se zamilovaly. Takže vývoj k lepšímu určitě nastat může ![]()
@Anonymní píše:
Jenže se upřímně bojím, aby se třeba za 5let někde nezamiloval, neztratil hlavu a neopustil pak vztah.
Za mě, když tam chybí ta chemická přitažlivost, která způsobí právě to „pubertální pobláznění“ ze začátku, to dlouhodobě fungovat může pouze na úrovni víceméně přátelského vztahu. Nedovedu si představit, jak vypadají vaše intimnosti, pokud do sebe nejste zamilovaní a necloumají s vámi hormony.. Jako manželský sex po 20 letech?
Ono to ve výsledku nemusí být špatně, můžete mít v tenhle racionální vztah třeba až do konce života, jen se nesmí kolem nachomýtnout někdo, kvůli komu se jednomu z vás ty hormony spustí ![]()
@řeřicha píše:
Potkala jsem klika, byl milý, sympatický, vtipný, bavil mě a bylo mi s ním dobře, fyzicky mi nevadil… ale nebyla tam zamilovanost. Potkávali jsme se s přestávkami, pak intenzivně 3 měsíce několikrát týdně a po těch třech měsících buch! Zamilovanost, potřeba být s ním pořád… byla z toho velká láska a je to už 17 let, co jsme spolu. Pořád je pro mě jeden z nejlepších chlapů, co znám a neměnila bych, vše funguje i po letech.
Přesto do toho dvakrát vstoupilo platonicke zamilovaní z mě strany, ale jen v hlavě.
Takže nikdy nevíš, co přijde a asi nemá smysl si teď lámat hlavu, co bude za pět let.
Moc tomu nevěřím, spíš to vypadá na vztah z „rozumu“…
Když se ti nelíbí hodně hned od začátku jako chlap, tak že by ses najednou takhle zabouchla časem? ![]()
@Pírko2 píše:
Moc tomu nevěřím, spíš to vypadá na vztah z „rozumu“…Když se ti nelíbí hodně hned od začátku jako chlap, tak že by ses najednou takhle zabouchla časem?
Hele, byl mladý, takový kuře.
Fyzicky průměrný, normální kluk. Píšu v tom příspěvků, že fyzicky mi nevadil, což pro me znamená, že od začátku probíhala pusa, líbání, doteky… pak teda přišla zamilovanost, že na toho člověka myslíš pořád, v tu dobu přišel i sex s ním. Dnes po 17 letech máme pořád sex 2-3× týdně, pořád je tam chtíč a touha, baví nás to spolu. ![]()
A dnes je z něho pěkný zralý muz, udržovaný ctyricatnik, dozral prostě, zmužněl, šediny mu sluší.
Myslím, že chemie tam byla a je pořád a že zamilovanost je i o zkušenostech, o tom si dovolit být zamilovaný, poddat se tomu, proto to u mě naskocilo až později.
@Anonymní píše:
Ahoj,
chci se zeptat zda si myslíte, že jde vztah i bez takové té zamilovanosti. Když jsem byla mladší, tak jsme vždy byla poblázněná a chtěla být s partnerem 24/7, chyběl mi a vždy jsem se na něj strašně těšila. Po pár krátkých vztazích (průměrně 4roky) jsem se rozhodla být chvíli sama a momentálně jsem si po té pauze našla snad již spřízněnou duši. Jsme spolu teprve pár měsíců, takže přesně člověk neví co se z toho vyklube za pár let … Ale aktuálně jediné pochybnosti co v sobě mám jsou ohledně citu. Může být vztah zdravý a fungující i když nejsem ze začátku s partnerem ze sebe PAF jak puberťaci? Máme se rádi, ale neřekla bych že jsme zamilovaní. I jsme se o tom bavili, že v tom je rozdíl a dle jeho slov je zamilovanost pomíjivá, že se láska musí budovat a to je lepší budovat na tom, že máš někoho rád a respektuješ ho.
Jenže se upřímně bojím, aby se třeba za 5let někde nezamiloval, neztratil hlavu a neopustil pak vztah.
Zajímají mě tedy vaše názory a případně i zkušenosti zda jste někdo třeba začínal už tak klidněji a vyšlo z toho třeba něco fajn.
Zamilovat a pobláznit se jinde se může, i když bude zamilovaný teď do tebe ![]()
Z mojí zkušenosti takový vztah nefunguje. Nikdy se mi nestalo, že bych ke svému kamarádovi začala cítit takovou tu pravou zamilovanost, naopak dostkrát jsem získala fyzický odpor k někomu, koho jsem měla „jen ráda“. Podle mě stojí za to hledat dál, protože bez té jiskry to prostě není ono.
U nás se to vyplatilo, našla jsem super partnera, funguje chemie i osobnostní a názorová kompatibilita a věřím, že to vydrží. Protože proč by nemělo? ![]()
Držím palce, ať už se rozhodneš jakkoli.
O zdravotním stavu vašeho vztahu rozhodujete jen vy dva. A jsou případy, kdy mít rád znamená mnohem více, než milovat.
@Anonymní píše:
Ahoj,
chci se zeptat zda si myslíte, že jde vztah i bez takové té zamilovanosti. Když jsem byla mladší, tak jsme vždy byla poblázněná a chtěla být s partnerem 24/7, chyběl mi a vždy jsem se na něj strašně těšila. Po pár krátkých vztazích (průměrně 4roky) jsem se rozhodla být chvíli sama a momentálně jsem si po té pauze našla snad již spřízněnou duši. Jsme spolu teprve pár měsíců, takže přesně člověk neví co se z toho vyklube za pár let … Ale aktuálně jediné pochybnosti co v sobě mám jsou ohledně citu. Může být vztah zdravý a fungující i když nejsem ze začátku s partnerem ze sebe PAF jak puberťaci? Máme se rádi, ale neřekla bych že jsme zamilovaní. I jsme se o tom bavili, že v tom je rozdíl a dle jeho slov je zamilovanost pomíjivá, že se láska musí budovat a to je lepší budovat na tom, že máš někoho rád a respektuješ ho.
Jenže se upřímně bojím, aby se třeba za 5let někde nezamiloval, neztratil hlavu a neopustil pak vztah.
Zajímají mě tedy vaše názory a případně i zkušenosti zda jste někdo třeba začínal už tak klidněji a vyšlo z toho třeba něco fajn.
Zamilovanost opravdu není všechno a časem zmizí. Sama si musíš zvážit, jestli se bez ní obejdeš nebo ne.
Lepší než hledat důvody, proč by to nemělo vydržet je hledat způsoby, aby to vydrželo.
@Paja-Maya píše:
Z mojí zkušenosti takový vztah nefunguje. Nikdy se mi nestalo, že bych ke svému kamarádovi začala cítit takovou tu pravou zamilovanost, naopak dostkrát jsem získala fyzický odpor k někomu, koho jsem měla „jen ráda“. Podle mě stojí za to hledat dál, protože bez té jiskry to prostě není ono.U nás se to vyplatilo, našla jsem super partnera, funguje chemie i osobnostní a názorová kompatibilita a věřím, že to vydrží. Protože proč by nemělo?
Držím palce, ať už se rozhodneš jakkoli.
@Prostě Vodnář píše:
Lepší než hledat důvody, proč by to nemělo vydržet je hledat způsoby, aby to vydrželo.
To byla řečnická otázka. ![]()
Ja bych to nazvala vztah z rozumu a mne to teda nefungovalo, kdyz jsem to jednou zkusila. Podobne mi rikal pritel, ze byl vzdycky s holkou, protoze ji mel rad a bylo mu s ni fajn, ale protoze nebyl opravdu zamilovany, tak pro nej nebyl problem ty vztahy treba po roce ukoncit. Spolu jsme si zacli vlastne uplne nahodou, mne se ani nelibil, ale nechali jsme tomu volny prubeh, protoze nam spolu bylo dobre a sex byl super. Po mesici jsem zjistila, ze jsem zamilovana ja, o neco pozdeji zjistil ke svemu udivu i on, ze je zamilovany, a od te doby, a to uz bude skoro rok, jsme na tom porad stejne. A byl z toho dost na vetvi, protoze se mu neco takoveho uz deset let nestalo. Tak uvidime treba za dva roky, jak to bude vypadat ![]()
Ahoj,
chci se zeptat zda si myslíte, že jde vztah i bez takové té zamilovanosti. Když jsem byla mladší, tak jsme vždy byla poblázněná a chtěla být s partnerem 24/7, chyběl mi a vždy jsem se na něj strašně těšila. Po pár krátkých vztazích (průměrně 4roky) jsem se rozhodla být chvíli sama a momentálně jsem si po té pauze našla snad již spřízněnou duši. Jsme spolu teprve pár měsíců, takže přesně člověk neví co se z toho vyklube za pár let … Ale aktuálně jediné pochybnosti co v sobě mám jsou ohledně citu. Může být vztah zdravý a fungující i když nejsem ze začátku s partnerem ze sebe PAF jak puberťaci? Máme se rádi, ale neřekla bych že jsme zamilovaní. I jsme se o tom bavili, že v tom je rozdíl a dle jeho slov je zamilovanost pomíjivá, že se láska musí budovat a to je lepší budovat na tom, že máš někoho rád a respektuješ ho.
Jenže se upřímně bojím, aby se třeba za 5let někde nezamiloval, neztratil hlavu a neopustil pak vztah.
Zajímají mě tedy vaše názory a případně i zkušenosti zda jste někdo třeba začínal už tak klidněji a vyšlo z toho třeba něco fajn.