Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Tak asi ho to mrzi no. Viděl te hezkou nalicenou vedle ostatních a mrzi ho ze jsi obézní. Tak s tím asi zkus něco udělat ![]()
Podívej, manžel evidentně stojí při tobě, pomáhal ti v nemoci a staral se o tebe. Opravdu bych se na něj nezlobila, že měl koule ti říct pravdu. Neřekl ti, že jsi ošklivá, jen to, že ho tvoje obezita mrzí. V první řadě je potřeba sobě i jemu přiznat, že ti to vadí tady a začít s tím něco dělat. Zajdi za praktikem, pošle tě k odborníkovi a tam ti pomohou upravit jídelníček tak, aby jsi začala hubnout i bez pohybu. Sama víš, že v jídle je zakopaný pes. Manžel tě jistě rád podpoří.
Jo, strasne by me to mrzelo a zasahlo a probrecela bych tři noci. A pak si plivla do dlani a prestala se litovat a zacala se snazit. Treba bych se s nim vsadila ![]()
Nejdřív by mě to zamrzlo, ale zamysli se nad tím. On neřekl, že tě nemá rád. Neřekl ani, že nechápe proč jsi obézní. Řekl jen pravdu, že ho to mrzí, že jsi. Já ho i chápu, taky by mě mrzelo, kdyby můj manžel byl. Já bych to obrátila na pomoc, řekla bych mu, že chápu že ho to mrzí a poprosila ho o pomoc a podporu s hubnutím. Máš zjevně fajn manžela, když píšeš jak ti pomáhal, zkus se na to koukat jinak, než přes svou zraněnou pýchu.
Jako… přijde mi to dost netaktní, po tom roce bych byla ráda, že to žena vůbec přežila a je relativně provozuschopná. Říkalas manželovi, že tě to ranilo?
Tak určitě to zamrzí, to chápu. Ale manžela taky chápu. Ber to jako nakopnutí, abys s tím něco začala dělat. Jsi doma, můžeš se sama sobě věnovat a i tobě samotné to pomůže. Uprav si jídelníček a na netu si najdi nějaké cvičení které zvládneš. Ono čím dýl budeš kynout, tím hůř se s tím pak budeš prát.
Mohl si to odpustit, když ví, jak na tom jsi. Říkala jsi mu, že tě to mrzí?
Hlavně neblbni a nevrhni se hned do bezhlavého hubnutí. Nejdřív se musíš dát dohromady po zdravotní stránce.
Me by to taky moc mrzelo, ale mel koule ti to rict. Ted je to na tobe a urcite to po malych kouskach zvladnes
Me manzel sejmul predevcirem. Trochu jsem pribrala a muz vtipne prohodil, ze by to uz asi chtelo trochu neco delat, protoze misto na kozy si cintam na pupek. Tak jsem si sla dat cokiladu, zmrzlinu a po hlave se vrhla do hubnuti
drzim palce
@lucenka píše:
Mohl si to odpustit, když ví, jak na tom jsi. Říkala jsi mu, že tě to mrzí?
Hlavně neblbni a nevrhni se hned do bezhlavého hubnutí. Nejdřív se musíš dát dohromady po zdravotní stránce.
Já právě nejsem z toho venku, momentálně docházíme na chemo. Jsem zničena, uplakaná, doma 4 děti…to jídlo se přiznám, neřešila jsem. Mě to hrozně zasáhlo ta věta. Nejsem jako ostatní, nejsem prostě zdravá. Řekla jsem mu to a odpověď mi byla, že ostatní to zvládají…
Jen dodám, abys nejancila s nejedenim - ze k hubnutí naopak jist musíš, a to docela dost. Ale záleží na tom co. Tak žádné diety prosím …kdyžtak výživový poradce ti pomůže. Sama to při tvých problémech nezkoušej.
Chápu, že je ti to líto. Ale proč šílený stres? Ty jsi nepracovala a nepobíráš nemocenskou? Kila navíc se přece dají shodit. Ne každému to jde rychle, ale jde to. Manželovi bych řekla, že je mi to líto a budu se snažit zhubnout. A šla bych k psychologovi, máš toho naloženo víc než dost.
@Anonymní píše:
Já právě nejsem z toho venku, momentálně docházíme na chemo. Jsem zničena, uplakaná, doma 4 děti…to jídlo se přiznám, neřešila jsem. Mě to hrozně zasáhlo ta věta. Nejsem jako ostatní, nejsem prostě zdravá. Řekla jsem mu to a odpověď mi byla, že ostatní to zvládají…
Tak to je s prominutím v. ůl. Drž se a nenech se tou poznámkou zdeptat
s hubnutím začni, až budeš mít ukončenou léčbu.
Holky, to samozřejmě vím, že musím kila dát dolů..ale přiznám se, teď nemám sílu řešit kila. Už prostě nemám. Jsem ráda, že nějak fungují kolem děti a domácnosti. Manžel také přibral, dost…a naopak u mě má podporu, nikdy bych mu to nevmezla do tváře a ještě po tom, že vidím jeho štíhlé kamarády…kila navíc jsou to poslední, co bych řešila.
@Anonymní píše:
Hezké ráno..Po velmi dlouhé době, píšu tento příspěvek. Už týden se trápím..Před rokem jsem velmi vážně onemocněla, do toho jsem pohřbila otce, skončila jsem na plicní ventilaci..hrozně moc starosti. Rok mě opravdu semlel, přibrala jsem 25 kg. Jsem opravdu tlustá. Ale jsem v šíleném stresu, pořád jsem v léčbě, jsem bez práce, bez peněz. Muž se zdálo, že mě podporuje. Ale před týdnem jsme byli u jeho kamarádů má zahradní párty…hezký jsem se oblékla, nalicila, tak nějak i s kilama navíc se snažím vypadat hezky…doma mi řekl, že ho mrzí že jsem obézní…jak mě viděl vedle manželek ostatních. Hrozně mě to ranilo. Hrozně moc. Ví, co ten rok znamenal...byla jsem 6 měsíců nechodici, pak jsem tedy začala, ale dlouhé trasy neujdu, mám velké bolesti…přiznávám na jídlo jsem kašlala, bylo to poslední, co jsem měla sílu řešit. Ale u všeho stál vedle mě…v noci mě „nosil“ na WC, volal mi rychlou, stal v nemocnici u postele…
Sám mi řekl, že je šťastný že žiju. Jsem bývala bulimicka. Ano mám deprese, z té jedné věty. A neumím se s tím poprat sama. Holky..já ani nevím, co od vás chci…mrzelo by vás to?
Mrzelo by mě to fest.
Právě pro tohle.
Kdyby se můj muž covidový rok cpal od rána do večera, bez pohybu a přibral 20 kg, pak si umím představit, že bych mu dokázala říct, že mě mrzí, jak na sebe kašle a že ho podpořím, aby dal kila dolů.
Neumím si představit, že bych mu to řekla po roce, kterým se protrápil a ještě pořád není zdravotně v pořádku. ![]()
Hezké ráno..
Po velmi dlouhé době, píšu tento příspěvek. Už týden se trápím..Před rokem jsem velmi vážně onemocněla, do toho jsem pohřbila otce, skončila jsem na plicní ventilaci..hrozně moc starosti. Rok mě opravdu semlel, přibrala jsem 25 kg. Jsem opravdu tlustá. Ale jsem v šíleném stresu, pořád jsem v léčbě, jsem bez práce, bez peněz. Muž se zdálo, že mě podporuje. Ale před týdnem jsme byli u jeho kamarádů má zahradní párty…hezký jsem se oblékla, nalicila, tak nějak i s kilama navíc se snažím vypadat hezky…doma mi řekl, že ho mrzí že jsem obézní…jak mě viděl vedle manželek ostatních. Hrozně mě to ranilo. Hrozně moc. Ví, co ten rok znamenal…byla jsem 6 měsíců nechodici, pak jsem tedy začala, ale dlouhé trasy neujdu, mám velké bolesti…přiznávám na jídlo jsem kašlala, bylo to poslední, co jsem měla sílu řešit. Ale u všeho stál vedle mě…v noci mě „nosil“ na WC, volal mi rychlou, stal v nemocnici u postele…
Sám mi řekl, že je šťastný že žiju. Jsem bývala bulimicka. Ano mám deprese, z té jedné věty. A neumím se s tím poprat sama. Holky..já ani nevím, co od vás chci…mrzelo by vás to?