Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jako rict mne muz, ze jsem krava a mam drzet hubu, tak ho teda poslu do pr.dele a dokud se neomluvi a nezacne se chovat normalne, tak na jeho emocni vylevy nejsem zvedava a at se obstarava sam, kdyz je to takovy kral sveta.
@Anonymní píše:
Holky, kdy začíná u chlapa přechod? Protože já si myslím, že u toho mého už asi začal a já to nedávám. Máme malé dítě, domek, oba práci, relativně spokojený život, jsme zdraví, myslím, že se máme i rádi, ale ta jeho komunikace poslední dobou…to je teda
Všechno je špatně, na všechno brblá. Sedám do auta, sjede mě, že kabelkou podřu palubovku (deset let staré auto), syn si zkouší boty v obchodě, nadává, že kvůli zlodějům tam mají ty přidělané kódy a tak si syn ty boty nemůže pohodlně vyzkoušet (téma dále rozvíjí asi tak půl hodiny, boty máme dávno koupené), asijskou večeři se mi podaří přepálit chilli (muž má rád jen trochu), tak se omlouvám, smířlivě nabízím jinou alternativu k večeři, ale on se těšil na tohle a po zbytek večera se mnou nemluví. Když mi minule vyčítal zase nějakou blbost, tak už jsem se ohradila, že je to pro mě nedůležité a že to moc řeší, tak mi řekl, že se chovám jako kráva a mám držet hubu
a jindy jsem synovi zapomněla přibalit krabičku do školy (měli mít ten den na něco), tak jsem začala zmatkovat a on tak opovrženíhodně pronese: Jsem myslel, že aspoň něco uděláš pořádně. Mě to vždy tak strašně zamrzí. Mrzí mě, že nevidí těch 100 věcí které se mi povedou a díky kterým má jednodušší život, ale že vypíchne tu 101. nepovedenou a ještě to je s nepříjemnou přednáškou.
Jinak se stará, pracuje i kolem domu, když řeknu, tak pomůže, ale jinak co se týče domácnosti a dětí je to tak v 80% na mě. Mrzí mě, že vidí na každém (zejména na mě) každou maličkost a asi si je jistý vlastní neomylností. Bez chyby ale samozřejmě není, jen já nemám potřebu na jeho chyby upozorňovat.
Je to věkem? Povahou? Byl to kdysi takový veselý kluk a teď je z něj nabručený chlap. Mě je 38, manželovi 44.
To není přechodem. Stal se z něj buran. Kde si zkoušíte boty, že je na nich čip? V dětské obuvi jsem si toho nikde nevšimla.
@Anonymní píše:
Holky, kdy začíná u chlapa přechod? Protože já si myslím, že u toho mého už asi začal a já to nedávám. Máme malé dítě, domek, oba práci, relativně spokojený život, jsme zdraví, myslím, že se máme i rádi, ale ta jeho komunikace poslední dobou…to je teda
Všechno je špatně, na všechno brblá. Sedám do auta, sjede mě, že kabelkou podřu palubovku (deset let staré auto), syn si zkouší boty v obchodě, nadává, že kvůli zlodějům tam mají ty přidělané kódy a tak si syn ty boty nemůže pohodlně vyzkoušet (téma dále rozvíjí asi tak půl hodiny, boty máme dávno koupené), asijskou večeři se mi podaří přepálit chilli (muž má rád jen trochu), tak se omlouvám, smířlivě nabízím jinou alternativu k večeři, ale on se těšil na tohle a po zbytek večera se mnou nemluví. Když mi minule vyčítal zase nějakou blbost, tak už jsem se ohradila, že je to pro mě nedůležité a že to moc řeší, tak mi řekl, že se chovám jako kráva a mám držet hubu
a jindy jsem synovi zapomněla přibalit krabičku do školy (měli mít ten den na něco), tak jsem začala zmatkovat a on tak opovrženíhodně pronese: Jsem myslel, že aspoň něco uděláš pořádně. Mě to vždy tak strašně zamrzí. Mrzí mě, že nevidí těch 100 věcí které se mi povedou a díky kterým má jednodušší život, ale že vypíchne tu 101. nepovedenou a ještě to je s nepříjemnou přednáškou.
Jinak se stará, pracuje i kolem domu, když řeknu, tak pomůže, ale jinak co se týče domácnosti a dětí je to tak v 80% na mě. Mrzí mě, že vidí na každém (zejména na mě) každou maličkost a asi sije jistý vlastní neomylností. Bez chyby ale samozřejmě není, jen já nemám potřebu na jeho chyby upozorňovat.
Je to věkem? Povahou? Byl to kdysi takový veselý kluk a teď je z něj nabručený chlap. Mě je 38, manželovi 44.
Možná by nebylo na škodu, kdybys s tím začala. Atˇvidí, jaký to je, když ho někdo pořád peskuje kvůli blbinám. Říct mi ale, že se chovám jako kráva, a mám držet hubu, tak to bych asi těžko rozdýchávala. Jak jsi na to reagovala? Chová se jak kretén. Asi bych mu řekla, že jestli má se mnou takové problémy, že mu vše vadí, tak se mnou být nemusí ![]()
@debra.morgan Chodí do druhé třídy. @Russet Sprotisimo
@arinecka Jako upřímně jsem byla v naprostém šoku. Řekl to před malým, tak jsem se nechtěla hádat a nějak to dál rozvíjen. Sevřel se mi žaludek a chtělo se mi brečet
. Tak jsem to tak nějak spolkla a pak, když už byl prostor si o tom promluvit, tak jsem po pravdě ani to téma nechtěla otevírat, jak mi to bylo nepříjemné ![]()
@Anonymní píše:
@debra.morgan Chodí do druhé třídy. @Russet Sprotisimo@arinecka Jako upřímně jsem byla v naprostém šoku. Řekl to před malým, tak jsem se nechtěla hádat a nějak to dál rozvíjen. Sevřel se mi žaludek a chtělo se mi brečet
. Tak jsem to tak nějak spolkla a pak, když už byl prostor si o tom promluvit, tak jsem po pravdě ani to téma nechtěla otevírat, jak mi to bylo nepříjemné
Prave proto, ze to rekl pred malym, bych se ohradila, ze takhle spolu komunikovat nebudeme. Jinak z toho ma maly akorat pouceni, ze se to muze a je normalni mamince nadavat jak se tatickovi zlibi.
@Anonymní píše:
@debra.morgan Chodí do druhé třídy. @Russet Sprotisimo@arinecka Jako upřímně jsem byla v naprostém šoku. Řekl to před malým, tak jsem se nechtěla hádat a nějak to dál rozvíjen. Sevřel se mi žaludek a chtělo se mi brečet
. Tak jsem to tak nějak spolkla a pak, když už byl prostor si o tom promluvit, tak jsem po pravdě ani to téma nechtěla otevírat, jak mi to bylo nepříjemné
Právě proto si se měla ohradit, nemusíš křičet, ani se hádat, ale důrazně mu říct, že takhle s tebou mluvit nebude. Vždytˇsi pak syn bude myslet, že je to normální, když takhle mluví táta s mámou.
@Rebísek píše:
Prave proto, ze to rekl pred malym, bych se ohradila, ze takhle spolu komunikovat nebudeme. Jinak z toho ma maly akorat pouceni, ze se to muze a je normalni mamince nadavat jak se tatickovi zlibi.
Přesně. Já nechápu, co si takový člověk o sobě vlastně myslí? Že si z něj každý sedne na zadek?
@Anonymní píše:
@debra.morgan Chodí do druhé třídy. @Russet Sprotisimo@arinecka Jako upřímně jsem byla v naprostém šoku. Řekl to před malým, tak jsem se nechtěla hádat a nějak to dál rozvíjen. Sevřel se mi žaludek a chtělo se mi brečet
. Tak jsem to tak nějak spolkla a pak, když už byl prostor si o tom promluvit, tak jsem po pravdě ani to téma nechtěla otevírat, jak mi to bylo nepříjemné
Hádat ne. Jen říct, že to snad už přehání a že takhle s tebou mluvit nebude. Když se neohradíš, troufne si vic a víc.
@Anonymní píše: Řekl to před malým, tak jsem se nechtěla hádat a nějak to dál rozvíjen. Sevřel se mi žaludek a chtělo se mi brečet. Tak jsem to tak nějak spolkla a pak, když už byl prostor si o tom promluvit, tak jsem po pravdě ani to téma nechtěla otevírat, jak mi to bylo nepříjemné
Tohle není dobrý přístup. Naopak, právě před synem jsi to měla řešit - resp. ne „řešit“, ale okamžitě se ostře a důrazně ohradit. Tvůj syn potřebuje přece odmalička vědět, že jsou nějaká pravidla slušného chování, která platí nejen pro děti, ale i pro dospělé… a že tímto způsobem se nikdo nesmí k nikomu chovat (natož muž ke své ženě).
Jestli budeš i nadále takové situace tiše „nějak polykat“, tak se to bude zhoršovat - ty meze je potřeba nastavit okamžitě, rázně a jednoznačně, jinak už se potom z toho nevymotáš. Opět ono tradiční „jaké si to uděláš, takové to budeš mít“… a teď jsi přesně v té kritické fázi, kdy to buď včas utneš nebo si připravíš peklíčko do budoucna.
Mám doma podobný exemplář, ale já se tedy od začátku nebojím ohradit, takže do takových extrémů to nezachází. Někdy má dny, kdy všechno, co děláme, je špatně, včetně dýchání
Co s tím, to netuším. Já jsem se rozhodla, že pokud chce být zpruzelý, ať klidně je, ale mě to ovlivňovat nebude. Takže částečně kritickým situacím předcházím (fakt ho netahám, aby s námi šel kupovat dětem boty apod.), částečně ignoruji a někdy ho trochu postavím nohama na zem („jestli se hodláš tvářit jako kakabus, tak si zůstaň doma, my jedeme na výlet sami“ atd.) a snažím se nebrat si to osobně. Ale mě tedy krávou netituluje ![]()
Klidně napiš SZ, nechci tu veřejně zacházet do větších detailů ![]()
Upřímnou soustrast..
ve 44 to teprve začíná a léty se to zhoršuje, rok od roku je to horší (aktuálně je mu 52), k tomu bručení je navíc cholerik (úplně jak vidíš Pelíšky Kodeta, ty jeho reakce, tak to přesně mám doma)… jinak funguje skvěle, maká, stará se, vaří, je spolehlivý
ALE tohle tě postupně zabije… minimálně vztah k němu…
důrazně se ohrazuj (my třeba v rámci prevence už pár let ani nejezdíme na společné dovolené, vím, jak to tam dopadalo)… nenech se urážet, to je základ…
vymez si hranice, řekni mu, že pokud to překročí hranici urážek, tak končíš a jdeš od něj..
(na chvíli to pomůže… ale povaha se nezmění).. mají to v rodině??
můj je celý jeho otec.. naprosto věrná kopie
přesto byl tak charismatický, že ačkoliv se s ním jeho vlastní manželka (moje tchýně) rozvedla, tak si ho zas vzala
a co myslíš? zas se rozvedli… ono se s těmi cholery moc v klidu žít nedá.
@Anonymní píše:
@debra.morgan Chodí do druhé třídy. @Russet Sprotisimo@arinecka Jako upřímně jsem byla v naprostém šoku. Řekl to před malým, tak jsem se nechtěla hádat a nějak to dál rozvíjen. Sevřel se mi žaludek a chtělo se mi brečet
. Tak jsem to tak nějak spolkla a pak, když už byl prostor si o tom promluvit, tak jsem po pravdě ani to téma nechtěla otevírat, jak mi to bylo nepříjemné
Jasně..takže manžel je na tebe sprostý..tohle se říká lidem, které nemáš rád a nevazis si jich.. tobě to bylo nepříjemné, tak jsi to radši nechala být.
Príště může přijít i nějaká p.ca a zvýrazníme to fackou, ne? A ještě ukážeme dítěti, že takhle je to ok.
Je potřeba taky ukázat dítěti, že jsou určité meze a je potřeba se za sebe brát..
Nevíme, proč se z tvého muže stal tvůj nepřítel, ale samo se to asi nespravi..
Co se stane, když prostě řekneš -tohle nehodlám poslouchat a jdeš pryč? Co se stane, když celý večer remcá na případnou večeři a ty řekneš -priste vaříš ty?
Mluvili jste o tom, jaký je nesnesitelný?
Holky, kdy začíná u chlapa přechod? Protože já si myslím, že u toho mého už asi začal a já to nedávám
. Máme malé dítě, domek, oba práci, relativně spokojený život, jsme zdraví, myslím, že se máme i rádi, ale ta jeho komunikace poslední dobou…to je teda
Všechno je špatně, na všechno brblá. Sedám do auta, sjede mě, že kabelkou podřu palubovku (deset let staré auto), syn si zkouší boty v obchodě, nadává, že kvůli zlodějům tam mají ty přidělané kódy a tak si syn ty boty nemůže pohodlně vyzkoušet (téma dále rozvíjí asi tak půl hodiny, boty máme dávno koupené), asijskou večeři se mi podaří přepálit chilli (muž má rád jen trochu), tak se omlouvám, smířlivě nabízím jinou alternativu k večeři, ale on se těšil na tohle a po zbytek večera se mnou nemluví. Když mi minule vyčítal zase nějakou blbost, tak už jsem se ohradila, že je to pro mě nedůležité a že to moc řeší, tak mi řekl, že se chovám jako kráva a mám držet hubu
a jindy jsem synovi zapomněla přibalit krabičku do školy (měli mít ten den na něco), tak jsem začala zmatkovat a on tak opovrženíhodně pronese: Jsem myslel, že aspoň něco uděláš pořádně. Mě to vždy tak strašně zamrzí. Mrzí mě, že nevidí těch 100 věcí které se mi povedou a díky kterým má jednodušší život, ale že vypíchne tu 101. nepovedenou a ještě to je s nepříjemnou přednáškou.
. Mě je 38, manželovi 44.
Jinak se stará, pracuje i kolem domu, když řeknu, tak pomůže, ale jinak co se týče domácnosti a dětí je to tak v 80% na mě. Mrzí mě, že vidí na každém (zejména na mě) každou maličkost a asi si je jistý vlastní neomylností. Bez chyby ale samozřejmě není, jen já nemám potřebu na jeho chyby upozorňovat.
Je to věkem? Povahou? Byl to kdysi takový veselý kluk a teď je z něj nabručený chlap