Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Dobrý den všem.
Jsem si jistá, že tu nepadnou milá slova. Chtěla bych si tu jen přečíst názor/zkušenosti/vypovídat se…
Předem píšu, že vím, že spousta věcí, co tu napíšu, nejsou správná. Jde o můj vztah. Je mi 21 let a mému příteli je 31 let. Známe se už z mládí, bydlíme vesnici od sebe. Nyní jsme spolu 3,5 roku. První půl rok byl krásný, je to můj první vztah, takže z mé strany extrémní zamilovanost. Když se na to dívám zpětně, tak byl nějakým způsobem zamilovaný i on. Chtěl mě pořád vidět, vymýšlel výlety, rande… Jeho koníčkem je myslivost a s ní spojené posedávání v hospodě u piva. První měsíce trávil čas jen se mnou a do lesa jsme chodili společně. Byla jsem ještě na střední, takže jsme se vídali jen víkendy, postupně jsem z intru začala jezdit na otočku za ním i v týdnu. Zpětně přiznávám, že jsem na něm byla velmi závislá. Po pár měsících, kdy mu opadly růžové brýle a já ho svou láskou začala dosti dusit začalo jeho pravidelné chození do hospody. Každý pátek + někdy i sobota. Nemám špatný vztah k alkoholu, ale kvůli němu a vysedávání v hospodě se rozpadlo manželství mé mamky a táty. Táta chodil skoro denně domu opilý a byl na mamku hrubý… až se kvůli tomu rozvedli. Nejspíš si dodnes nesu nějaký ten strach z téhle „situace“. No prostě se přítel každý víkend opíjel a někdy jsme byli společně, někdy ne. Z jeho strany se nikdy nic zlého v tomto stavu nestalo, ale mně nějak postupně tohle pití začalo vadit, a teď vím, že mě tu 99% z Vás ukamenuje, ale začala jsem být za zlá a agresivní já. Několikrát jsem mu dala facku a podobné odpornosti a velmi se za to stydím a jsem sama ze sebe zhnusená, že jsem takové věci dokázala. Začala jsem své chování řešit s psychiatry a doteď beru AD. Od té doby už se nic podobného neděje. Ale jsem si vědoma toho, že to jeho pohled a vnímání mě jako partnerky hodně změnilo… Nedivím se a nevyčítám mu, že mě nedokázal milovat. I po několika řečích o rozchodu se mnou i přes vše zůstal. Snažím se mu vše „vynahradit“ i když vím, že to prostě nejde zapomenout.
Jenže problém nyní nastává v tom, že „už“ rok je vše OK, nedohadujeme se, já jsem v klidu, respektuji jeho koníček, podporuji ho a podobně. Ale přítel mě bohužel pořád nemiluje, navíc si ještě z předešlého vztahu nese nedůvěru, protože ho ex podváděla… Takže k tomu všemu ještě nedůvěra z jeho strany. Podezřívání, když jdu s kamarádkami na kafe, na jídlo, na nákupy, když chvíli neodepisuji… To je zase dost otravné a nepříjemné pro mě. Prostě mě tím dost shazuje.
Přítel ve 31 letech stále bydlí u rodičů a mám pocit, že ani nemá touhu začít nějaký svůj život. Případně náš život… Netlačím na něj, taky nemám extra peněz navíc na bydlení, ale oba pracujeme a ve dvou lze nájem utáhnout v pohodě… Štve mě to, spíš mi jde o jeho vidinu nějaké společně budoucnosti, ne hned teď bydlet společně. Když se o tom bavíme, tak pořád dokola říká, že prostě nemá peníze. Další věcí, která mi vadí je to, že nedokáže řešit žádné problémy. Když se něco děje, něco mě štve, něco mi vadí, tak vždy řekne/napíše jen to, že se mnou nebude nic řešit jen proto, že se asi nudím. Když jsme pak oba nepříjemní, tak mě obvykle pošle do prd.ele, že nic řešit nebude, že pořád řeším kraviny… Chybí mi od něj pocit náklonnosti, lásky, chtíče. On je strašně super jako kamarád, vtipný, sympatický, ale právě mám pocit, že se ke mně chová spíš jako ke kamarádce. Přitom když večer usínáme společně, tak se ke mně chová krásně, jakoby byl vyměněný…
No, poslední měsíce nad tím dost přemýšlím, že mi od něj toto chybí, ale když se zmíním o rozchodu (ke kterému mi řekne on jen, že jak chci, že je mu to jedno), tak couvnu, protože jsem pořád zamilovaná a jsou chvíle, kdy je mi s ním nádherně… Jenže pak si vzpomenu na to, že mě nepohladí, nikdy mi neřekl, že mě miluje, ani mi taková slova neopětuje, řekne, že mě nepotřebuje… Když se ho ale zeptám, jestli mě má rád, tak mi odpoví, že by se mnou jinak nebyl, kor přes to vše. No a já nevím, co vlastně chci já. Na jednu stranu mi to vše chybí, ale na druhou stranu ho miluji a nedokážu bez něj představit dny… (může to být první láskou?)
Vím, že v rodině neměl vztahy nikdy jednoduché a tak jsem toto chladné chování připisovala nejspíš tomu, že tak vyrůstal. Jenže jsem myslela, že tím, že se pro něj snažím být vším, ho to „naučím“…
Omlouvám se za dlouhý příběh a kdyby se někdo z Vás nudil, budu ráda za Vás názor. Jestli si myslíte, že jsem to bohužel pokazila svým psychickým problémem a následky jsou nevratné, nebo jestli je chyba v něm, v něčem jiném…
Děkuji za přečtení a za případné názory. ![]()
Téma je zamknuté a nelze do něj již dále přispívat
@KKristyna2124 píše:
Dobrý den všem.
Jsem si jistá, že tu nepadnou milá slova. Chtěla bych si tu jen přečíst názor/zkušenosti/vypovídat se…
Předem píšu, že vím, že spousta věcí, co tu napíšu, nejsou správná. Jde o můj vztah. Je mi 21 let a mému příteli je 31 let. Známe se už z mládí, bydlíme vesnici od sebe. Nyní jsme spolu 3,5 roku. První půl rok byl krásný, je to můj první vztah, takže z mé strany extrémní zamilovanost. Když se na to dívám zpětně, tak byl nějakým způsobem zamilovaný i on. Chtěl mě pořád vidět, vymýšlel výlety, rande… Jeho koníčkem je myslivost a s ní spojené posedávání v hospodě u piva. První měsíce trávil čas jen se mnou a do lesa jsme chodili společně. Byla jsem ještě na střední, takže jsme se vídali jen víkendy, postupně jsem z intru začala jezdit na otočku za ním i v týdnu. Zpětně přiznávám, že jsem na něm byla velmi závislá. Po pár měsících, kdy mu opadly růžové brýle a já ho svou láskou začala dosti dusit začalo jeho pravidelné chození do hospody. Každý pátek + někdy i sobota. Nemám špatný vztah k alkoholu, ale kvůli němu a vysedávání v hospodě se rozpadlo manželství mé mamky a táty. Táta chodil skoro denně domu opilý a byl na mamku hrubý… až se kvůli tomu rozvedli. Nejspíš si dodnes nesu nějaký ten strach z téhle „situace“. No prostě se přítel každý víkend opíjel a někdy jsme byli společně, někdy ne. Z jeho strany se nikdy nic zlého v tomto stavu nestalo, ale mně nějak postupně tohle pití začalo vadit, a teď vím, že mě tu 99% z Vás ukamenuje, ale začala jsem být za zlá a agresivní já. Několikrát jsem mu dala facku a podobné odpornosti a velmi se za to stydím a jsem sama ze sebe zhnusená, že jsem takové věci dokázala. Začala jsem své chování řešit s psychiatry a doteď beru AD. Od té doby už se nic podobného neděje. Ale jsem si vědoma toho, že to jeho pohled a vnímání mě jako partnerky hodně změnilo… Nedivím se a nevyčítám mu, že mě nedokázal milovat. I po několika řečích o rozchodu se mnou i přes vše zůstal. Snažím se mu vše „vynahradit“ i když vím, že to prostě nejde zapomenout.
Jenže problém nyní nastává v tom, že „už“ rok je vše OK, nedohadujeme se, já jsem v klidu, respektuji jeho koníček, podporuji ho a podobně. Ale přítel mě bohužel pořád nemiluje, navíc si ještě z předešlého vztahu nese nedůvěru, protože ho ex podváděla… Takže k tomu všemu ještě nedůvěra z jeho strany. Podezřívání, když jdu s kamarádkami na kafe, na jídlo, na nákupy, když chvíli neodepisuji… To je zase dost otravné a nepříjemné pro mě. Prostě mě tím dost shazuje.
Přítel ve 31 letech stále bydlí u rodičů a mám pocit, že ani nemá touhu začít nějaký svůj život. Případně náš život… Netlačím na něj, taky nemám extra peněz navíc na bydlení, ale oba pracujeme a ve dvou lze nájem utáhnout v pohodě… Štve mě to, spíš mi jde o jeho vidinu nějaké společně budoucnosti, ne hned teď bydlet společně. Když se o tom bavíme, tak pořád dokola říká, že prostě nemá peníze. Další věcí, která mi vadí je to, že nedokáže řešit žádné problémy. Když se něco děje, něco mě štve, něco mi vadí, tak vždy řekne/napíše jen to, že se mnou nebude nic řešit jen proto, že se asi nudím. Když jsme pak oba nepříjemní, tak mě obvykle pošle do prd.ele, že nic řešit nebude, že pořád řeším kraviny… Chybí mi od něj pocit náklonnosti, lásky, chtíče. On je strašně super jako kamarád, vtipný, sympatický, ale právě mám pocit, že se ke mně chová spíš jako ke kamarádce. Přitom když večer usínáme společně, tak se ke mně chová krásně, jakoby byl vyměněný…
No, poslední měsíce nad tím dost přemýšlím, že mi od něj toto chybí, ale když se zmíním o rozchodu (ke kterému mi řekne on jen, že jak chci, že je mu to jedno), tak couvnu, protože jsem pořád zamilovaná a jsou chvíle, kdy je mi s ním nádherně… Jenže pak si vzpomenu na to, že mě nepohladí, nikdy mi neřekl, že mě miluje, ani mi taková slova neopětuje, řekne, že mě nepotřebuje… Když se ho ale zeptám, jestli mě má rád, tak mi odpoví, že by se mnou jinak nebyl, kor přes to vše. No a já nevím, co vlastně chci já. Na jednu stranu mi to vše chybí, ale na druhou stranu ho miluji a nedokážu bez něj představit dny… (může to být první láskou?)
Vím, že v rodině neměl vztahy nikdy jednoduché a tak jsem toto chladné chování připisovala nejspíš tomu, že tak vyrůstal. Jenže jsem myslela, že tím, že se pro něj snažím být vším, ho to „naučím“…
Omlouvám se za dlouhý příběh a kdyby se někdo z Vás nudil, budu ráda za Vás názor. Jestli si myslíte, že jsem to bohužel pokazila svým psychickým problémem a následky jsou nevratné, nebo jestli je chyba v něm, v něčem jiném…Děkuji za přečtení a za případné názory.
Znám několik myslivců a fakt nevysedavaji víkendy v hospodě a liji první ligu.
Jste oba nevyzrali a nehodite se k sobě. Rozchod bude nejlepší řešení.
Moc mě to nebavilo cely číst, ale ty beres antidepresiva proto, ze on sedel o víkendu v hospodě a ty jsi mu za to dávala facky?
Ve 31 nemá peníze ani na bydlení v nájmu? Takže si to představuje jak, že bude do padesáti čerpat servis v mamahotelu nebo?
Uuuf tady je všechno špatně. Jste spolu jen ze zvyku. Jsi mladá, tenhle týpek Tě táhne jen ke dnu. Vysedávání v hospodě, žádná společná budoucnost, nemiluje Tě, nezajímá se o Tebe, jen Tě vlastně tak nějak toleruje. Kašli na něj.
No, tak s ním nikdy šťastná nebudeš a abys byla někdy šťastná bez něj, tak to na sobě ještě budeš muset máknout. Ale jsi mladá, to dáš ![]()
To musíte vědět vy, jestli vám ten vztah vyhovuje. Já bych takového chlapa nechtěla, nicméně nechtěla bych ani takovou holku. ![]()
Tak dospělý pracující třicátník, co si začne s holkou ze střední školy, vyvolává podezření, že tam asi nebude něco úplně v pořádku, pokud to není výjimka, kdy je holka mentálně opravdu hodně napřed. Další část textu, že bydlí s rodiči a nikam se vlastně nechystá, potvrzuje, že se nebude jednat o výjimku a spíš on je pozadu. Využívá toho, že jsi mladá a nemáš takové zkušenosti, snažíš se udržet ten první vztah za každou cenu. Ty podle mě začínáš z toho vztahu vyrůstat, ale on stagnuje stále na stejném místě.
Ahoj, jsi mladá a je to tvůj první vztah. Chlap tě nemiluje, společná budoucnost žádná, stále bydlí u rodičů a nejspíš bude ještě dlouho. Každý si představujete vztah jinak. Žít ve vztahu bez dětí který tě ničí, je toxický. Asi proto bereš AD ne? Řekni mu to co nám a pokud se bude chovat stejně, pak rozchod.
Upřímně, kdyby můj chlap vysedával každý pátek a sobotu do umrtvení v hospodě, taky bych ho profackovala a pro žádné antidepresiva bych si fakt nechodila
Ale spíš bych z něj dávno udělala expřítele.
Nemiluje tě, nestojí o společnou budoucnost, vysmívá se ti a přitom je to alkoholik a mamánek. Ber to jako cennou první zkušenost a jdi dál. Najdi si partnera, který si tě bude vážit a bude šťastný, že trávíš víkendy s ním. A nebude chlastat pod záminkou koníčku.
Zažila jsi první lásku, pomohlo ti to posunout se od vlastních problémů dál.
Tvůj partner ale zamrzl tam, kde byl a dál s tebou jít nechce. Proto si tě taky nabrnkl jako mladou a psychicky křehkou, aby si po něm čirou náhodou nechtěla, aby byl zralý a zodpovědný.
Rozloučila bych se, poděkovala za to pěkné a nechala ho v lese a u maminky zapíjet vlastní démony, kterém nemá odvahu čelit a poprat se s nimi tak, jako si to zvládla ty.
Jsi s nim od 18, je ti 21 a znas ho ‘uz z mladi’? Nemiluje te, tak bych s nim neztracela cas. Ty jsi ho fackovala, on te posila do pr… jste oba nevyzrali a nehodite se k sobe.
První lásky jsou dycky intenzivní a blbě se končí. Oba jste nevyzrálí a potřebovali by jste dospět. Pokud možno každý zvlášť.
Ty ho miluješ ale on tě má ze zvyku, když si chce zasouložit, nemusí se až tak moc snažit, než kdyby chtěl zlomit nějakou jinou. Jsi mladá, seber se, dospěj a pak si hledej někoho na vztah. Dělej co tě baví, aniž by ses omezovala kvůli partnera, který se sám chová jako puberťák.
Proti mamahotelu nic nemám, pokud ten daný člověk chce šetřit víc peněz aby si právě mohl dovolit hypotéku a nebo hezký byt. Nebo vypomáhá rodičům, aby utáhli bydlení. Tady to ale asi nebude, když na nic nemá peníze a neustále vysedává v hospodě.
K tomu všemu navíc ani nechce nic řešit. Lhostejnost je naprostý zabiják všech vztahů. Pokud se nerozejdete teď, tak se vsaď, že za nějakou dobu to stejně proběhne. Protože ty momenty, kdy ti je s ním nádherně, budou méně a méně, až ti nebudou stát za to se potýkat s někým, kdo na tebe kašle.
Existuje takový vtip: Žena si vezme muže a doufá, že se změní, ale marně. Muž si vezme ženu a doufá, že se nezmění, ale marně. — je to obrovský kus pravdy a drž se ho. Jenom naprosté minimum chlapů se změní. A většinou jenom dočasně. Takže si najdi takového, s kterým si budeš rozumět a budete schopni komunikovat.
Dobrý deň,
diskusiu na žiadosť zakladateľky zamykám.
Ďakujem za pochopenie,
Kristína
Téma je zamknuté a nelze do něj již dále přispívat