Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ne, nevěrná fakt nejsi a ani nemáš mít z čeho špatný svědomí. Je naprosto normální, že i když máš spokojený vztah, tak si ti občas nějaký chlap líbí a že mezi váma funguje chemie. Takhle to příroda zařídila a pudy jsou prostě silnější než rozum. Úplně stačí, když to budeš držet jen na bázi toho občasnýho kafe a nenecháš se feromonama položit na záda..
Kdybych měla počítat za nevěru každého chlapa, co se mi líbí a funguje mezi námi chemie, tak jsem byla nevěrná asi tak 10× během 17 letého manželství
Ne, fakt to není nevěra a ukončit s ním kontakt bys měla jedině v případě, že by sis začala myslet na něco víc, než flirt.
Zakladatelka si právě uvědomuje, že je nevěře blízko. Jde tomu naproti. Sama píše, že chemie tam je. Takové chození na kafe a oběd je fajn, ale nesmí se to přehánět. Takhle to častokrát začíná. Taky jsem občas zašel s kamarádkou na kafe, ale veděl jsem, že to není dobře a s každým dalším kafíčkem to bylo těžší. Jestli si myslíš, že to ukočíruješ, tak pokračuj, ale myslím si, že když píšeš sem, tak si tím nejsi jistá. Jak se zamiluješ, už bude pozdě, tedy pokud už se to nestalo.
Já bych kontakt s kolegou osekala. Už ten úvodní příspěvek zavání průserem, že o tom takhle přemýšlíš.
@Anonymní píše:
Vím, že diskuzí na toto téma je tu hodně, ale chtěla bych znát váš názor z trochu jiného pohledu. Fakt si moc rozumím se svým bývalým kolegou, kamarádem. Občas spolu zajdeme na kafe, na oběd. Je to fajn. Je to pěkný, inteligentní chlap, takový ten typ „milence“ - vysportovaný, vtipný, pozorný, když to řeknu blbě - tak žádná socka - prostě takový ten chlap ve stylu Pretty Woman. Kromě pusy k narozeninám a při loučení mezi námi nikdy nic nebylo, protože nechci. Chemie tam je, vlastně by se asi dalo klidně říct, že jsem nevěrná. A mě to na jednu stranu dost trápí. Když se to tak vezme, nikdy jsem svého manžela fakticky (fyzicky) nepodvedla a ani se k tomu nechystám, ale předpokládám, že to bude chtít přestat se s dotyčným stýkat. Ne že bych se bála, že to nedokážu ukočírovat, ale prostě svým způsobem nevěrná jsem… Díky tomu jsem vlastně pochopila, že podle mě není pravda, že za nevěru můžou vždycky oba - můj manžel je skvělý, nic mi nechybí, a přesto mě bolí u srdce, že se občas nemůžu sejít s tím druhým - pokecat, zpříjemnit si den. Chápete, jak to myslím? Zažili jste to někdo? Už nejsem tak mladá, abych nepochopila, že to za to v důsledku nestojí, ani že nemůžu mít všechno, ale přesto je mi nějak ouvej. Budu ráda, když mě úplně neodsoudíte.
Jistě se v práci nějaký ten sympoš najde, ale já když „vypnu stroje“, letím prostě domů. Sedět někde na kávičce s jiným chlapem, to je prostě pro mě sci-fi. Buď bych si říkala, že už mě vyhlíží dítě nebo že jsme s mužem nikde sami dlouho nebyli. Pro mě by to jistým způsobem nevěra byla.
Pokud je žena doma spokojená po všech stránkách, tak taková dilema neřeší. Možná se Ti doma od manželena něčeho nedostává, málo pozornosti apod.
No tak asi taky záleží, jak to bere on. Jestli kamarádsky, nebo jako formu lovení a sbližování se.
Jestli máš z něho vlhko v kalhotkách a nechceš být nevěrná, tak s ním na ty kafíčka nechoď.
Co chceš jako slyšet?
Podle toho co píšeš, tak máš k té nevěře slušně nakročeno.
Taky záleží, jestli ty kafíčka a obídky jsou „na tajňačku“, nebo ne.
Manžel ví, že máš takového kamaráda, a že chodíte na obědy, kávičky?
Jako to, že se Ti líbí jiný muž nevěra není. Ale za mě osobně by asi záleželo jak často se vídáte na ty obídky a kávičky. Navíc, pusa k narozeninám ok, to dělá člověk většinou s každým kolegou, ale pusa na rozloučenou? To dělám opravdu jen s partnerem a prarodiči či vzdálenými příbuznými. ![]()
@slivovickapalena píše:
Manžel ví, že máš takového kamaráda, a že chodíte na obědy, kávičky?Jako to, že se Ti líbí jiný muž nevěra není. Ale za mě osobně by asi záleželo jak často se vídáte na ty obídky a kávičky. Navíc, pusa k narozeninám ok, to dělá člověk většinou s každým kolegou, ale pusa na rozloučenou? To dělám opravdu jen s partnerem a prarodiči či vzdálenými příbuznými.
Tak ta pusa na rozloučenou dost záleží na zvyklostech jednotlivců a kultuře. V hodně zemích je to normální standard, včetně obejmutí a nic erotického v tom není.
Normální, obzvlášť po letech v manželství. Nejsme roboti, aby se nám občas někdo nelíbil, já jsem na nevěru už docela líná, ale neříkám, že myšlenka nikdy není
Manželstvi mám spokojené.
Upřímně, v dlouhodobém manželství si myslím, že byť třeba i jen platonické milenecké vztahy jsou životní inspiraci a mohou být všeobecně prospěšné.
Nejlíp ve stáří vypadají dědkové, kteří běhají za ženskýma a mají důvod se o sebe starat.
U žen je to podobně.
Když jsem viděl třídní srazy svých rodičů, vizuální rozdíly mezi spolužáky byly klidně i 20 let…
Takže za mne: (zatím) nic neděláš špatně, neměj výčitky a těch emocí si užívej…
@Josefuna píše:
Tak ta pusa na rozloučenou dost záleží na zvyklostech jednotlivců a kultuře. V hodně zemích je to normální standard, včetně obejmutí a nic erotického v tom není.
Vím, jedné takové zemi jsem žila. Ale tady mi to moc nesedí. Jak říkám, záleží i jak často se stýkají…
Vím, že diskuzí na toto téma je tu hodně, ale chtěla bych znát váš názor z trochu jiného pohledu. Fakt si moc rozumím se svým bývalým kolegou, kamarádem. Občas spolu zajdeme na kafe, na oběd. Je to fajn. Je to pěkný, inteligentní chlap, takový ten typ „milence“ - vysportovaný, vtipný, pozorný, když to řeknu blbě - tak žádná socka - prostě takový ten chlap ve stylu Pretty Woman. Kromě pusy k narozeninám a při loučení mezi námi nikdy nic nebylo, protože nechci. Chemie tam je, vlastně by se asi dalo klidně říct, že jsem nevěrná. A mě to na jednu stranu dost trápí. Když se to tak vezme, nikdy jsem svého manžela fakticky (fyzicky) nepodvedla a ani se k tomu nechystám, ale předpokládám, že to bude chtít přestat se s dotyčným stýkat. Ne že bych se bála, že to nedokážu ukočírovat, ale prostě svým způsobem nevěrná jsem… Díky tomu jsem vlastně pochopila, že podle mě není pravda, že za nevěru můžou vždycky oba - můj manžel je skvělý, nic mi nechybí, a přesto mě bolí u srdce, že se občas nemůžu sejít s tím druhým - pokecat, zpříjemnit si den. Chápete, jak to myslím? Zažili jste to někdo? Už nejsem tak mladá, abych nepochopila, že to za to v důsledku nestojí, ani že nemůžu mít všechno, ale přesto je mi nějak ouvej. Budu ráda, když mě úplně neodsoudíte.