Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Byli jsme spolu skoro čtyři roky. Když jsme spolu začínali, tak jí bylo patnáct a mně dvacet let. Vím, děsivé počty, ale já jsem si to nevybral, to mé srdce. Už od začátku jsme měli zvláštně silné pouto, protože jsem jí provedl skrze moc těžká období a nebylo jich málo. Takže naše pouto sílilo ještě více. Pro lepší pochopení…
když jsme spolu začínali, tak brala drogy (docela dost) a den předtím, než jsem jí poznal, tak byla znásilněna… já jsem jí nabídl pomocnou ruku (to jsem k ní nic necítil) a ze všech těch s*aček jsem jí vytáhnul a v tom procesu jsem se do ní zamiloval.Doma to měla také dost těžké…rodiče jí zanedbávali a dokázali u ní vyvinout dost silné psychické problémy plus z toho měla mnoho komplexů…
Jak jsem již tedy zmínil, tak jsem jí z drog vytáhl kompletně a ukázal jí, že se dá žít hezčí život. Celou dobu u mě pak (dá se říct) bydlela, protože doma je to nezajímalo…tam se jen chlastalo. V tom období jí pak zemřela nejlepší kamarádka, která se předávkovala. Takže jsem se stal zárověn i jejím nejlepším kamarádem a ona se jím pro mě stala také. Takže jsme spolu trávili celé ty roky každý jeden den spolu.
Hodně jsem se jí snažil pomoci vyvíjet charakter. Ukazoval jsem jí, jak se má mít ráda. Ukazoval jsem jí jak má poznat samu sebe. Povedlo se nám zbořit většinu jejích komplexů. Naučil jsem jí jak se dají řešit problémy a ukázal jsem jí, jaká v ní je síla. Naučil jsem jí komunikovat o problémech a vždy jsme je řešili s chladnou hlavou a racionálně.
Ona mi také v životě hodně pomohla. Dělal jsem chyby, ale vždycky jsme to dokázali vyřešit. A prostě dávala mi tak velkou lásku. Čirou, nefalšovanou, upřímnou lásku.
Když jí bylo 17, tak jsem se s ní rozešel a řekl jí, že chci zkusit mít něco s jinou ženou a že to nebudu dělat za jejíma zádama. Ale stačil mi jeden večer, když jsem si uvědomil, jak moc důležitá pro mě je a že sakra jinou nechci.Nic jsem tedy s nikým jiným mít nechtěl a neměl. Jenže ona přesně ten večer, se vyspala s náhodným klukem z párty. Samozřejmě, že jí to nevyčítám nebo něco podobného. Nakonec jsem to byl já, kdo se s ní „rozešel“.Jenže jí to vzalo mnohem víc než mě a byla z toho po zbylé roky vztahu hodně špatná, když si na to vzpomněla. Naše pouto bylo ovšem hrozně silné a ona mě milovala ještě silněji než já ji a já ji miluji opravdu hodně.
Pak jsme žili rok tak nějak klidně. Dokud mi neřekla, že ke mně nic už necití. Nebo jakože už mě nemiluje. Že není šťastná a že to sama nechápe. Že jí štve už i jen to, že dýchám. A to byla velká rána. Nějakou dobu už jsem si všímal, že se mnou už ani nechce pořádně spát a nějak jsem cítil, že se na mě netěší, ale proč…to nevím. Možná jsem jí ukázal zodpovědný život moc brzo a nestihla zažít, takový ten svobodný „teen life“.
Nicméně už spolu měsíc nejsme. Pro mě je to moc těžké. Ať se snažím jak chci nebo ať dělám cokoliv, tak naní nemůžu přestat myslet. Myslím na ní každý den a každou vtěřinu i přes to, že se ze všech sil snažím to opravdu nedělat. Dokonce i když jsem byl s jinou ženou, tak jsem na ní myslel nonstop i v při sexu.
Mám jí nechat jít nebo mám mít naději, že se k sobě třeba vrátíme? pokud jí mám nechat jít, tak jak se to dělá? Může to být způsobeno tím, že jsme spolu byli až nezdravě každý den? Třeba se teď po čtyřech letech svobodně nadechne a zjistí, že to byla ponorková nemoc?
Doplním, že jsme spolu od začátku bydleli.
@Marrine hotová červená knihovna.. strašně se milujete, proto ty se s ní rozejdes kvůli potencionálnímu sexu ale jinou a ona se hned vyspí s jiným atd…ale hlavne, že je to hrozná láska.. nech ji jít a dospej
že se takhle chová malá holka je asi relativně ok. Ale že dospělý muž ![]()
@Marrine píše:
Byli jsme spolu skoro čtyři roky. Když jsme spolu začínali, tak jí bylo patnáct a mně dvacet let. Vím, děsivé počty, ale já jsem si to nevybral, to mé srdce. Už od začátku jsme měli zvláštně silné pouto, protože jsem jí provedl skrze moc těžká období a nebylo jich málo. Takže naše pouto sílilo ještě více. Pro lepší pochopení…když jsme spolu začínali, tak brala drogy (docela dost) a den předtím, než jsem jí poznal, tak byla znásilněna… já jsem jí nabídl pomocnou ruku (to jsem k ní nic necítil) a ze všech těch s*aček jsem jí vytáhnul a v tom procesu jsem se do ní zamiloval.Doma to měla také dost těžké…rodiče jí zanedbávali a dokázali u ní vyvinout dost silné psychické problémy plus z toho měla mnoho komplexů…
Jak jsem již tedy zmínil, tak jsem jí z drog vytáhl kompletně a ukázal jí, že se dá žít hezčí život. Celou dobu u mě pak (dá se říct) bydlela, protože doma je to nezajímalo…tam se jen chlastalo. V tom období jí pak zemřela nejlepší kamarádka, která se předávkovala. Takže jsem se stal zárověn i jejím nejlepším kamarádem a ona se jím pro mě stala také. Takže jsme spolu trávili celé ty roky každý jeden den spolu.
Hodně jsem se jí snažil pomoci vyvíjet charakter. Ukazoval jsem jí, jak se má mít ráda. Ukazoval jsem jí jak má poznat samu sebe. Povedlo se nám zbořit většinu jejích komplexů. Naučil jsem jí jak se dají řešit problémy a ukázal jsem jí, jaká v ní je síla. Naučil jsem jí komunikovat o problémech a vždy jsme je řešili s chladnou hlavou a racionálně.Ona mi také v životě hodně pomohla. Dělal jsem chyby, ale vždycky jsme to dokázali vyřešit. A prostě dávala mi tak velkou lásku. Čirou, nefalšovanou, upřímnou lásku.
Když jí bylo 17, tak jsem se s ní rozešel a řekl jí, že chci zkusit mít něco s jinou ženou a že to nebudu dělat za jejíma zádama. Ale stačil mi jeden večer, když jsem si uvědomil, jak moc důležitá pro mě je a že sakra jinou nechci.Nic jsem tedy s nikým jiným mít nechtěl a neměl. Jenže ona přesně ten večer, se vyspala s náhodným klukem z párty. Samozřejmě, že jí to nevyčítám nebo něco podobného. Nakonec jsem to byl já, kdo se s ní „rozešel“.Jenže jí to vzalo mnohem víc než mě a byla z toho po zbylé roky vztahu hodně špatná, když si na to vzpomněla. Naše pouto bylo ovšem hrozně silné a ona mě milovala ještě silněji než já ji a já ji miluji opravdu hodně.
Pak jsme žili rok tak nějak klidně. Dokud mi neřekla, že ke mně nic už necití. Nebo jakože už mě nemiluje. Že není šťastná a že to sama nechápe. Že jí štve už i jen to, že dýchám. A to byla velká rána. Nějakou dobu už jsem si všímal, že se mnou už ani nechce pořádně spát a nějak jsem cítil, že se na mě netěší, ale proč…to nevím. Možná jsem jí ukázal zodpovědný život moc brzo a nestihla zažít, takový ten svobodný „teen life“.
Nicméně už spolu měsíc nejsme. Pro mě je to moc těžké. Ať se snažím jak chci nebo ať dělám cokoliv, tak naní nemůžu přestat myslet. Myslím na ní každý den a každou vtěřinu i přes to, že se ze všech sil snažím to opravdu nedělat. Dokonce i když jsem byl s jinou ženou, tak jsem na ní myslel nonstop i v při sexu.
Mám jí nechat jít nebo mám mít naději, že se k sobě třeba vrátíme? pokud jí mám nechat jít, tak jak se to dělá? Může to být způsobeno tím, že jsme spolu byli až nezdravě každý den? Třeba se teď po čtyřech letech svobodně nadechne a zjistí, že to byla ponorková nemoc?
Doplním, že jsme spolu od začátku bydleli.
Nech ji jít a ty se taky posun v životě dál.
Chce to čas, zaměstnat hlavu jinak.
Musíš se řídit heslem:
Král je mrtev,
ať žije král!
(v tvém případě královna)
No, chvilku sis hrál na takového, v jejích očích, dospělého muže, ve skutečnosti samaritána. To vyprchá snadno. Ona brzo zase sklouzne a ty už snad budeš rozumnější.
celé to je prostě nedospělé a myslím, že toho mezi váma už stačilo a je na čase jít dál a posunout se v životě - oba…
Ty jo, to je uplne story k neuvereni ![]()
Tam je zakomponovano snad vsechno…drogy, sex, znasilneni, psychicky teror, ztracene duse…
Asi neporadim, ale budu sledovat. Ja mela coby „teen“ rada ty storky v Bravicku ![]()
@Marrine píše:
Byli jsme spolu skoro čtyři roky. Když jsme spolu začínali, tak jí bylo patnáct a mně dvacet let. Vím, děsivé počty, ale já jsem si to nevybral, to mé srdce. Už od začátku jsme měli zvláštně silné pouto, protože jsem jí provedl skrze moc těžká období a nebylo jich málo. Takže naše pouto sílilo ještě více. Pro lepší pochopení…když jsme spolu začínali, tak brala drogy (docela dost) a den předtím, než jsem jí poznal, tak byla znásilněna… já jsem jí nabídl pomocnou ruku (to jsem k ní nic necítil) a ze všech těch s*aček jsem jí vytáhnul a v tom procesu jsem se do ní zamiloval.Doma to měla také dost těžké…rodiče jí zanedbávali a dokázali u ní vyvinout dost silné psychické problémy plus z toho měla mnoho komplexů…
Jak jsem již tedy zmínil, tak jsem jí z drog vytáhl kompletně a ukázal jí, že se dá žít hezčí život. Celou dobu u mě pak (dá se říct) bydlela, protože doma je to nezajímalo…tam se jen chlastalo. V tom období jí pak zemřela nejlepší kamarádka, která se předávkovala. Takže jsem se stal zárověn i jejím nejlepším kamarádem a ona se jím pro mě stala také. Takže jsme spolu trávili celé ty roky každý jeden den spolu.
Hodně jsem se jí snažil pomoci vyvíjet charakter. Ukazoval jsem jí, jak se má mít ráda. Ukazoval jsem jí jak má poznat samu sebe. Povedlo se nám zbořit většinu jejích komplexů. Naučil jsem jí jak se dají řešit problémy a ukázal jsem jí, jaká v ní je síla. Naučil jsem jí komunikovat o problémech a vždy jsme je řešili s chladnou hlavou a racionálně.Ona mi také v životě hodně pomohla. Dělal jsem chyby, ale vždycky jsme to dokázali vyřešit. A prostě dávala mi tak velkou lásku. Čirou, nefalšovanou, upřímnou lásku.
Když jí bylo 17, tak jsem se s ní rozešel a řekl jí, že chci zkusit mít něco s jinou ženou a že to nebudu dělat za jejíma zádama. Ale stačil mi jeden večer, když jsem si uvědomil, jak moc důležitá pro mě je a že sakra jinou nechci.Nic jsem tedy s nikým jiným mít nechtěl a neměl. Jenže ona přesně ten večer, se vyspala s náhodným klukem z párty. Samozřejmě, že jí to nevyčítám nebo něco podobného. Nakonec jsem to byl já, kdo se s ní „rozešel“.Jenže jí to vzalo mnohem víc než mě a byla z toho po zbylé roky vztahu hodně špatná, když si na to vzpomněla. Naše pouto bylo ovšem hrozně silné a ona mě milovala ještě silněji než já ji a já ji miluji opravdu hodně.
Pak jsme žili rok tak nějak klidně. Dokud mi neřekla, že ke mně nic už necití. Nebo jakože už mě nemiluje. Že není šťastná a že to sama nechápe. Že jí štve už i jen to, že dýchám. A to byla velká rána. Nějakou dobu už jsem si všímal, že se mnou už ani nechce pořádně spát a nějak jsem cítil, že se na mě netěší, ale proč…to nevím. Možná jsem jí ukázal zodpovědný život moc brzo a nestihla zažít, takový ten svobodný „teen life“.
Nicméně už spolu měsíc nejsme. Pro mě je to moc těžké. Ať se snažím jak chci nebo ať dělám cokoliv, tak naní nemůžu přestat myslet. Myslím na ní každý den a každou vtěřinu i přes to, že se ze všech sil snažím to opravdu nedělat. Dokonce i když jsem byl s jinou ženou, tak jsem na ní myslel nonstop i v při sexu.
Mám jí nechat jít nebo mám mít naději, že se k sobě třeba vrátíme? pokud jí mám nechat jít, tak jak se to dělá? Může to být způsobeno tím, že jsme spolu byli až nezdravě každý den? Třeba se teď po čtyřech letech svobodně nadechne a zjistí, že to byla ponorková nemoc?
Doplním, že jsme spolu od začátku bydleli.
Jo Bohusi, Lucinka už je pase
vše jsi ji ukazal, naučil, pomohl… tebe ukřižovat tak je to komplet
res hlavně sám sebe. Spasitelsky syndrom se tomu myslím říká.
@jamik1416 píše:
Ty jo, to je uplne story k neuvereni
Tam je zakomponovano snad vsechno…drogy, sex, znasilneni, psychicky teror, ztracene duse…
Asi neporadim, ale budu sledovat. Ja mela coby „teen“ rada ty storky v Bravicku
Ze jo… pak ji uvidi se spenatem mezi zubama a láska skončí ![]()
@hospodki Dobrý postřeh. Netušil jsem, že takový komplex existuje
To bych mohl začít řešit. Díky
@hospodki píše:
Ze jo… pak ji uvidi se spenatem mezi zubama a láska skončí