Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Znám několik měsíců jednoho muže. Spojuje nás sport. Hrajeme badminton, ve skupině dalších lidí. On ho umí na dobré úrovni, já jsem začátečník. Ten muž se mi vzhledově vůbec nelíbí, jeho povaha je pro vztah se mnou otřesná. Ale jsem celá natěšená, až ho uvidím. Když jsem s ním nebije mi srdce rychleji, nepředstavuji si ho se mnou při sexu, ale chci, aby mi věnoval pozornost, aby chválil mé výkony. Od ostatních ve skupině mě taky chvála potěší, ale od něj obzvlášť.
On je hodně sarkastický, často si mě dobírá. Mám pocit, že jen mě. Usmívá se u toho, takže mi několik týdnů trvalo, než jsem si uvědomila, že kdyby se neusmíval, brala bych to jako posměch nebo urážku. Mě to kupodivu nevadí, beru to jako legraci a zasměju se tomu.
Je mi ke 40tce, je normální, abych se chovala jako osmiletá?
Je to normální a je to krásný! ![]()
Nemusíme být pořád dospělí, ne? ![]()
Taky se těšívám na kolegy do práce. A ne, nic si s nima nepředstavuji, žádná jiskra tam není, nic, nula. A přesto jsou to skvělí chlapi, které mám ráda
.