Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Mě tak občas oslovuje matka a je jí 70 +. Respektive neříká přímo mně vole, ale když ji něco překvapí nebo se něčemu diví. Dcera mi jednou řekla - hele mami vole, Ale jinak u nás frčí kámo. Tak si říká s kamarádkami i kamarády. Každopádně bych to nehrotila, všechno je jen epizoda. Ale samozřejmě, pokud by to používal cíleně, ne omylem a opakoval vaně, tak bych ho zarazila, že takhle ne
Příspěvek upraven 06.03.25 v 13:15
Překvapuje mně, že dnešní puberťák hovoří jazykem Voskovce a Wericha. ![]()
Slýchám hodně „kámo“, vola už jsem dlouho neslyšela. Zažila. Je to slovní parazit, používají to, aniž by to mělo nějaký význam. Nebrala bych to osobně.
@MartaProchajda píše: Více
dceři to doma taky občas ulítne, a byť vím, že je to jak říkáš, tak přesto ji na to vždycky upozorním, že ať mi tak neříká. Musí si dávat pozor, nemůže jí to uletět kdekoliv--- učitel, cizí člověk na ulici, tož tak.
Vole používám ja
Prostě slovní vata. Dítě používá kámo, hoši, bro… Takže kdyby mi řekl vole asi bych se divila, zhnusená bych nebyla, ale my to doma tak neprozivame. Cíleně nenadava, spíš mu to ujede.
Pokud to ujede synovi v oslovení směrem ke mě tak říkám to je samý vole, vole a stádo nikde, já teda osobně taky občas vole říkám ve chvíli kdy se mi něco povede nebo nepovede, ale oslovuju sama sebe ![]()
Vzpominky na mladi… jsme byli jako parta na gymplu kalit. A jeden kluk od nas ze tridy (vyrustal pouze s babickou), ze musi babicce zavolat domu, ze prijde pozdeji. Zavolal, vysvetlil babi o co mu jde, pak bylo chvilku ticho, kdy mu babicka evidentne sdelovala, co si o tom mysli ona a spoluzak na to jenom: Ty vole babiiiii… ty voleee… ty vole babiiiiiiii, prosim te.
@Anonymní píše: Více
Naposled rekla moje jinak slusna sestra, kdyz zjistila, ze si nechala doma pas i obcanku pred letem..nastesti letela az druhy den tak tech 300km pro obé, zvládla
Tak za mě…já jsem vyrostla na punku…dodnes punk…oslovuju tak lepší známé…a kolegy…u kterých tak nějak cítím, že si to mohu dovolit a to ještě v přátelské konverzaci…doma u dětí by mě to tedy dost štvalo…
Zvyk…železná košile…záleží jak dlouho to říká.
To říká můj otec 70+, říká to pořád, oslovují se tak s vrstevníky dosud, říkal to i nám, když jsme byli děcka. Říká tak i matce 90+, o kterou se stará, ale té je to jedno, ta je ráda, že jí někdo utře zadek. A i když byla ještě schopná se ohradit, tak jí to bylo taky fuk, nereagovala na to. Já to umím neříkat, ale musím se na to soustředit. U syna vrstevníci používají pi. čo, on samozřejmě taky, taky mu to ujede občas i ke mně, ale to mně teda vadí a dostane přednášku, že se musí ovládat. Dál to nějak neřeším, to si musí uvědomit sám.
Náš puberťák si takto začal říkat s vrstevníky. Ok, běžné. Ovšem ujede mu to i doma a když se mu do něčeho nechce, osloví nás stejně. Jsem z toho mírně zhnuseni. Zažili jste něco takového?