Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Kdybych měla něco takového doma a nechtěla se rozejít, tak bych si asi žila po svém…
To je fakt hustý, v čem některý lidi žijou. Život je tak kratkej a tohle mi přijde úplně neskutečný. Potřebovala byste se zamilovat… zpětně pak totiž člověk vidí v čem žil a nafackoval by si za to…a za ty ztracený roky, kdy mohl bejt šťastnej.
@Taao Nevím, jestli bych ho k psychologovi dostala…A jestli jo, tak jestli tam by komunikoval…
@MilijonDolarBejby Fyzické násilí ne…
@Anonymní píše:
@Taao Nevím, jestli bych ho k psychologovi dostala…A jestli jo, tak jestli tam by komunikoval…
@MilijonDolarBejby Fyzické násilí ne…
Nemluvím o fyzickým
@sediza Já sice vidím, že to není úplně v pořádku, ale pořád si říkám, že třeba přeháním a jsem přecitlivělá, že to není tak hrozné…ale asi je
…Jenže já chtěla aby byl šťastnej i on, ale dá to tolik práce a energie výsledek nevidím…
@Anonymní píše:
@sediza Já sice vidím, že to není úplně v pořádku, ale pořád si říkám, že třeba přeháním a jsem přecitlivělá, že to není tak hrozné…ale asi je…Jenže já chtěla aby byl šťastnej i on, ale dá to tolik práce a energie výsledek nevidím… [/cit
Nemůžeš nikoho přinutit, aby byl šťastnýto si musí zajistit hlavně on sám…
@sediza píše:
To je fakt hustý, v čem některý lidi žijou. Život je tak kratkej a tohle mi přijde úplně neskutečný. Potřebovala byste se zamilovat… zpětně pak totiž člověk vidí v čem žil a nafackoval by si za to…a za ty ztracený roky, kdy mohl bejt šťastnej.
Hezky receno ![]()
@Anonymní píše:
S partnerem jsme spolu 10 let. Máme dvouletého syna. Už od začátku nebyl náš vztah úplně jednoduchý, ale nějak jsme to spolu vždycky zvládli. Postupem času se náš vztah dostal spíš do fáze dvou spolubydlících, než partnerů. Podle přítele dělám všechno špatně, za všechno můžu já, neustále mě ponižuje, kolikrát i před synem…Máme jiný názor na výchovu, trávení volného času, i celkově pohled na život. Už jsem pomýšlela i na rozchod, ale nejsem si jistá, jestli to tak chci, sebrat synovi tátu, stěhovat se…Měli bysme si o tom promluvit, jasně…ALE…Partner se mnou nekomunikuje, odpovídá mi na vše jedním slovem, max. větou.
Už dříve jsme měli problémy některé věci spolu řešit osobně, takže jsme je řešili písemně, třeba emailem, ale vždy jsme se k nějakému vyřešení situace dobrali.
Teď, když je v práci a napíšu mu, ani mi neodepíše. Doma pak dělá, že nic. A když to zkusím osobně, začít nějaké vážné téma, neodpoví, nebo se zasměje vtipu, který právě někdo řekl v televizi
Nevím, jak z téhle situace ven, rozchod je ta nejposlednější možnost, spíš by mě zajímalo, jak ho donutit mluvit a situaci řešit a nebo, jak se zařídit, abych v tomhle dokázala žít nějak s nadhledem, nebyla denně nešťastná, že se mnou nikdo nemluví (ani se mě nezeptá, co jsme se synem dělali doma, jak jsme se měli když nebyl doma, o ničem nediskutujeme, prostě nic, maximálně mi tedy vynadá a já z toho začínám šílet. Absolutně me ignoruje.
)
ty jsi nějak mimo mísu, až ho začneš ignorovat, jako on tebe, tak se možná něco změní, ale jen možná ![]()
@Taao píše:
Co takhle zajít k psychologovi? Potřebujete pomoc, jak spolu komunikovat. Já vím, že ty chces, ale on ne a to je problém. Jinak chápu jaké to je, naši spolu byli dvacet let, a jestli spolu komunikovali tak osm, tak to je hodně.
a co takhle kouzelnej prsten by to nechtělo? ![]()
@MilijonDolarBejby píše:
To smrdí domácím násilím..
zatím ještě ne ![]()
@ontario7 píše:
zatím ještě ne
Schyluje se k tomu.. Aspon z moji zkušenosti. A pak se dostane i na to fyzický. Nemusí to tak byt v tomto případě, ale já to tam už trochu cítím
@MilijonDolarBejby píše:
Schyluje se k tomu.. Aspon z moji zkušenosti. A pak se dostane i na to fyzický. Nemusí to tak byt v tomto případě, ale já to tam už trochu cítím
nechápu, jak je někdo tak hloupej a všechno si nechá líbit i, když láska je slepá ![]()
Příspěvek upraven 16.11.16 v 21:40
Jste spolu 10 let, vlastně to nikdy nebylo ideální, do toho dítě.. čekala jsi na zázrak? A on se nejspíš nestane. Dobře si rozmysli co dál. Pak napiš nebo mu řekni poslední návrh, jinak končíš. Pokud se nedohondete, konec. Tohle není život.
S partnerem jsme spolu 10 let. Máme dvouletého syna. Už od začátku nebyl náš vztah úplně jednoduchý, ale nějak jsme to spolu vždycky zvládli. Postupem času se náš vztah dostal spíš do fáze dvou spolubydlících, než partnerů. Podle přítele dělám všechno špatně, za všechno můžu já, neustále mě ponižuje, kolikrát i před synem…Máme jiný názor na výchovu, trávení volného času, i celkově pohled na život. Už jsem pomýšlela i na rozchod, ale nejsem si jistá, jestli to tak chci, sebrat synovi tátu, stěhovat se…
Měli bysme si o tom promluvit, jasně…ALE…Partner se mnou nekomunikuje, odpovídá mi na vše jedním slovem, max. větou.
Už dříve jsme měli problémy některé věci spolu řešit osobně, takže jsme je řešili písemně, třeba emailem, ale vždy jsme se k nějakému vyřešení situace dobrali.
Teď, když je v práci a napíšu mu, ani mi neodepíše. Doma pak dělá, že nic. A když to zkusím osobně, začít nějaké vážné téma, neodpoví, nebo se zasměje vtipu, který právě někdo řekl v televizi
. Absolutně me ignoruje.
Nevím, jak z téhle situace ven, rozchod je ta nejposlednější možnost, spíš by mě zajímalo, jak ho donutit mluvit a situaci řešit a nebo, jak se zařídit, abych v tomhle dokázala žít nějak s nadhledem, nebyla denně nešťastná, že se mnou nikdo nemluví (ani se mě nezeptá, co jsme se synem dělali doma, jak jsme se měli když nebyl doma, o ničem nediskutujeme, prostě nic, maximálně mi tedy vynadá a já z toho začínám šílet
)