Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Dobrý den maminky, potřebovala bych poradit co dál… Mám přítele, jsme spolu teprve krátce ( 3 roky ), bydlíme spolu. Problém je v tom, že mě neposlouchá, když mu něco řeknu co mi vadí, tak jak kdybych mu nic neřekla, i přesto to udělá… Už mě to vážně začíná lézt krkem a vím, že takhle to dál nepůjde, nechci ten vztah hned ukončovat, protože je v něm mnoho hezkého, přítel se ke mně jinak chová hezky, v životě by mi nenadával, nic nevyčítal, ani na mě nevztáhl ruku. Je mi věrný a stará se. Plánujeme spolu i budoucnost, miminko, nový byt, baráček. Doma mi občas pomůže, je pracovitý a spolehlivý… Až tedy na to, že když něco „provede“, tak se mi prostě ani neomluví, spíš se urazí a dělá jak kdybych za to mohla já, i přes to, že je vina na jeho straně, nedokáže si to, ale přiznat a omluvit se mi, přitom by mi stačilo pouhé promiň… Kolikrát jsme o tom mluvili, řešili jsme to, jenže pokaždé musím být já ta která jde za ním, dá mu pusu a řekne že je to v pohodě. Nedokážu se na něj dlouho zlobit a to je chyba… Potřebuju poradit jak na to, aby přiznal svojí chybu a omluvil se mi. Vím, že bych měla být ráda za to jaký je a taky jsem ráda, ale tohle mně neskutečně moc vadí a on to ví a nic s tím nedělá.
Myslím, že hodně věcí dělá povaha. Někdy mám doma to samé. Jako partner i táta funguje, nemám na to nic co říct špatného, ale občas dojde na nějakou debatu, on se urazí, nechce to řešit. Nemluví a jsem vlastně otravná, když jen chci odpovědět na pár otázek.
Až se uklidní - někdy je to až další den, řeč s ním je. Buď pochopí, o co mi šlo, nebo je další debata. Někdy jsem já moc taková, že něco zbytečně řeším, tak se omluvím. Jindy uzná teda sám, že byla chyba u něj a omluví se. Někdy osobně, někdy zprávou - že mi napíše z práce, nebo si to ještě ujasníme ve zprávě, když to nejde osobně.
Pro někoho jsou určité věci důležité, pro někoho jsou to blbosti, takže se to těžko řeší. Záleží, o co třeba jde.
Samozřejmě, asi za každou cenu stále ustupovat, jen aby byl klid, je taky blbost. U nás naštěstí pomůže prostě čas, aby se to uleželo a došlo se tedy ke společnému řešení.
Když jinak člověk ve všem funguje, asi bych občas nad tím mávla rukou a neřešila to ![]()
U nás je kolikrát problém jen v tom, že když chci něco řešit, tak třeba ze všech stran a pořádně. On když řešit nechce, tak mlčí a nedostanu z něj nic, což mě právě o to víc vytáčí a ho to o to víc baví
![]()
Ahoj, tvůj přítel má holt tu povahu že se nedokáže omluvit, a dát stranou hrdost. To samé mám bohužel já ale nestalo se to ze dne na den. Také to samé: byla hádka, na 100% byla chyba u přítele ( ne vzdy ) ale i přesto jsem se omluvila vždy já. Pomůže jedině zatnout zuby a neomlouvat se. Tohle jsem jednou udělala. I když jsem byla v pohodě, s přítelem jsem nemluvila, jeho už to nebavilo a přišel se omluvit
žádné řešení asi není. Prostě se neomlouvej jako první když teda víš, že chyba je na jeho straně.
@Anonymní píše:
Doma mi občas pomůže, je pracovitý a spolehlivý…
Jak jako že TI občas pomůže? On bydlí jinde nebo co? Nebo tě živí a ty jsi žena v domácnosti? Nebo co teda dělá navíc?
O domácí práce se partneři DĚLÍ, ne že TI pomůže. Jsi snad nějaká služka? ![]()
Jedině odepřít přístup k frndě…dokud se neomluví. Tu odteď jen za odměnu.
@AnoNe píše:
Jak jako že TI občas pomůže? On bydlí jinde nebo co? Nebo tě živí a ty jsi žena v domácnosti? Nebo co teda dělá navíc?
O domácí práce se partneři DĚLÍ, ne že TI pomůže. Jsi snad nějaká služka?
Laťka pro chlapy je v tomto ohledu obecně proklatě nízko, to nevíš? ![]()
Ty máš doma mého chlapa? ![]()
Mám to samé. Skvělý partner, nosí mě na rukou, ale bohužel jsou věci, které mi říká na poslední chvíli a nebo jako poslednímu v řadě a protože jsou to věci zásadní, tak je to hrozné.
Když mu řeknu, že ze mě opět udělal blbce, že po mě chce pak pomoc nebo organizovat šílené věci, které se dozvím jako poslední. Neumí se omluvit, slovo promiň není v jeho slovníku. Už jsem mu to řekla mockrát. Omlovat se umí u kravin. Například zaparkuje před garáži na mém místě a pak mi sáhodlouze vysvětluje a omlouvá se, proč to tak udělal. Přitom je to kravina a já ani nejsem naštvaná nebo dokonce nevím, že stojí na mém místě ani to neřeším, protože je to fuk.
Smiř se s tím. Já si vždy jen rýpnu po konfliktu, že omluvat se ještě nenaučil.
@alisekR píše:
Ty máš doma mého chlapa?
Mám to samé. Skvělý partner, nosí mě na rukou, ale bohužel jsou věci, které mi říká na poslední chvíli a nebo jako poslednímu v řadě a protože jsou to věci zásadní, tak je to hrozné.
Když mu řeknu, že ze mě opět udělal blbce, že po mě chce pak pomoc nebo organizovat šílené věci, které se dozvím jako poslední. Neumí se omluvit, slovo promiň není v jeho slovníku. Už jsem mu to řekla mockrát. Omlovat se umí u kravin. Například zaparkuje před garáži na mém místě a pak mi sáhodlouze vysvětluje a omlouvá se, proč to tak udělal. Přitom je to kravina a já ani nejsem naštvaná nebo dokonce nevím, že stojí na mém místě ani to neřeším, protože je to fuk.
Smiř se s tím. Já si vždy jen rýpnu po konfliktu, že omluvat se ještě nenaučil.
Tak to máme hodně podobně… Někdy už jsem z toho na palici ![]()
@OpportunityNox píše:
Tak to máme hodně podobně… Někdy už jsem z toho na palici
I já holka moje. Je to velmi náročné, až si říkám, jestli to chci žít dát. ![]()
I přes to, že mě jinak miluje. Jsou dny, kdy mě nosí na rukou a pak blbne. A já to už to často nedávám.
Dobrý den maminky, potřebovala bych poradit co dál… Mám přítele, jsme spolu teprve krátce ( 3 roky ), bydlíme spolu. Problém je v tom, že mě neposlouchá, když mu něco řeknu co mi vadí, tak jak kdybych mu nic neřekla, i přesto to udělá… Už mě to vážně začíná lézt krkem a vím, že takhle to dál nepůjde, nechci ten vztah hned ukončovat, protože je v něm mnoho hezkého, přítel se ke mně jinak chová hezky, v životě by mi nenadával, nic nevyčítal, ani na mě nevztáhl ruku. Je mi věrný a stará se. Plánujeme spolu i budoucnost, miminko, nový byt, baráček. Doma mi občas pomůže, je pracovitý a spolehlivý… Až tedy na to, že když něco „provede“, tak se mi prostě ani neomluví, spíš se urazí a dělá jak kdybych za to mohla já, i přes to, že je vina na jeho straně, nedokáže si to, ale přiznat a omluvit se mi, přitom by mi stačilo pouhé promiň… Kolikrát jsme o tom mluvili, řešili jsme to, jenže pokaždé musím být já ta která jde za ním, dá mu pusu a řekne že je to v pohodě. Nedokážu se na něj dlouho zlobit a to je chyba… Potřebuju poradit jak na to, aby přiznal svojí chybu a omluvil se mi. Vím, že bych měla být ráda za to jaký je a taky jsem ráda, ale tohle mně neskutečně moc vadí a on to ví a nic s tím nedělá.