Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
A chces byt s nekym kdo ti nadava? To do normalniho vztahu nepatri. Kdyby si te vazil, tak ti nenadava. Fajn, ze se milujete, ale to taky neni vsechno. Musi tam byt i urcita vzajemna ucta.
Tak píšeš, že přišel a omluvil se, a snažil se to napravit. Proč tedy stále čekáš, kdy mu dojde, jak se zachoval? Evidentně mu to došlo, když se ti už omluvil a chtěl to napravit. Nebo se ti má omlouvat stále dokola? Někdy se stane, že má toho člověk už dost a ujedou mu nervy, řekně něco, co nechtěl nebo nemyslel vážně. Těžko soudit, jaká byla u vás situace. On tě i bil? Pokud ano, tak od takového běž pryč. Pravděpodobně by se to opakovalo. ![]()
@Anonymní píše: Více
Málokdo je čtenář myšlenek. Obávám se, že pokud mu přímo neřekneš o co ti jde, tak mu to nedojde.
Za mě cholerika nebrat. Těžko se to dá změnit. On se může snažit, ale většinou to nakonec stejně bouchne. A těžko se s takovými lidmi žije. Pak se to může měnit s věkem, ale oběma směry, může to být nakonec ještě horší. Já bych s někým impulsivním být nemohla. Strašně mi vadí křik, nadávky, prostě to nesnesu. To neznamená, že se neumím pohádat, ale zásadně bez urážek.
Kdyby si aspoň jen zanadával někam do éteru, ale jemu se něco nedaří a začne nadávat tobě?
Příspěvek upraven 05.08.24 v 00:04
@Krutoslav Nabodavač píše: Více
Kritizuj si co chceš, však je to tvé právo. V mých očích jsi ale jen ubohý trapák.
Mimochodem, plevelíš tu diskuzi jiných a ještě takovými nesmyslnými kecy.
Takových jako ty je mi fakt líto.
@Anonymní píše: Více
Pokud to bylo za tu dobu, co jste spolu poprvé, že mu takhle vůči tobě ujely nervy, tak bych asi přijala omluvu. Zase bych ho asi nemučila donekonečna. Jakože když se přišel omluvit a má nějakou snahu, tak si to uvědomil a dala bych mu tu šanci, aby tedy ukázal, že to myslí vážně a že už se to nebude opakovat. Jakože naštvat ho může ledacos, ale na tobě by si to výlévat neměl. Na druhou stranu zase mu nemůžeš pořád připomínat jeden prohřešek. Takže přijala bych jeho omluvu, jasně si o tom promluvila, že tohle je pro tebe nepřípustné a že už nechceš, aby se to opakovalo a tím bych to úplně hodila za hlavu a považovala za vyřízené.
Ja bych na nej nedokazala byt tak dlouho nastavana. Omluvil se a je mu to uprimne lito. Ale co je dulezitejsi, nedokazala bych zit s cholerikem. To je pro me pro vztah absolutne vyloucene. Zit s nim a nedej boze s nim vychovavat deti ![]()
A jeste poznamka k uvodu tveho prispevku. Ne v kazdem vztahu jsou obcas hadky. Aspon ne po pouhych 3 letech. My jsme spolu necelych 22 let a prvni vymenu nazoru jsme meli snad po nejakych 18 letech. A ani bych to nenazvala hadkou. Jinak veskere neshody v nazorech resime klidnou rozmluvou, kdy kazdy rekne svuj pohled na vec, vzajemne se pochopime a nejak se dobereme reseni
Nějak ve tvém řešení postrádám komunikaci. “Ahoj, tohle se mě velice dotklo a nehodlám to tolerovat, překročil si hranici, proč máš potřebu si ze mě dělat boxovacího panáka?” A tak dále. Ale ne jenom mluvit, ale chápat se. Komunikace a pochopení, ty mu můžeš říct, jak se cítíš a že to tak dál nejde, ale pokud to opravdu nepochopí a neucítí to, tak si těžko něco uvědomí. Jenže toho, aby to ucítil nedocílíš ignorací a naštváním, ale komunikací, vykreslením opačného případu, adresováním svých hranic, najitím důvodu agrese. Pokud to nebude schopen přijmout a pochopit, uteč.
Může mít traumata a problémy z dětství, ale je dostatečně dospělý na to, aby se sebou pracoval, pokud není ochotný na sobě pracovat, bude to jen a jen horší.
@Krutoslav Nabodavač píše: Více
Hulis blby matros, realizuj se na jinym webu.
Vždycky záleží na tom, kdo co od života očekává.
Pro mě by tenhle chlap nebyl, nikdy mi žádný chlap nijak nenadával, ani nezvýšil hlas, nebyl důvod - já taky nikdy na nikoho neřvala. A s nějakým cholerickým nešikou (píšeš, že se rozčílil, že mu něco nešlo), to bych taky teda nebyla. To, že jste na sebe zvyklí a nevěříte, že můžete najít i lepší vztah (každý pár se fakt nehádá co čtvrt roku), ještě neznamená, že se milujete, láska je hlavně o respektu a komunikaci, to u vás chybí. ![]()
@Janča6 píše: Více
Já doma cholerika mám a sama jsem cholerik taky
Ale umíme s tím žít a vzájemné vycházet
Občas se někdo z nás rozčiluje, když se to nakupí, ale jak to přijde, tak to i odejde. A hádka sem tam nějaká byla, ale v tomhle je manžel naopak takový, že než aby se hádal (myšleno než aby třeba řekl názor, nebo mi něco vysvětlil, co se mi nelíbí), tak mlčí. Ale to dělá jen u mě. Jinak se klidně hádá, když na to přijde někde kolem.
Ale není to denně, že by byl výbuch. Každý je nějaký a kdyby nikdo s cholerikem být neměl, tak je plno lidí na život samo
![]()
Jinak tazatelka, chápu, že se ti to nelíbilo. Ale přišel a omluvil se. To je teda málo, čekáš ještě něco víc? ![]()
Ahoj,
s přítelem jsme spolu přes 3 roky. Jako v každém vztahu i občas hádky. Občas myslím tak jednou za čas, třeba pár měsíců… Vše nám vyhovuje, je to super. Teda do pátku… Přítel je cholerik, ale nijak to vylozene nezasahuje do našeho vztahu. Každopádně to pěkně přehnal. Něco mu nešlo doma a já se tam objevila. Samozřejmě jsem dostala kupu nadávek, a ať jdu víte kam a že jsem tohle a tamto. Tak jsem se fakt už naštvala. Vždycky jsem byla taková, že do pár hodin jsem na to zapomněla, ale teď už nešlo. Přestala jsem se s ním bavit, zrušila výlety, společnou večeři jsem vyměnila za rande s kámoškou a on byl doma. Od té doby je to takový divný. On teda přišel a omluvil se, a snažil se to napravit. Ale já už neměla nervy.. takže ho ignoruji a čekám, kdy mu dojde, jak se zachoval. Myslíte, že jsem udělala špatně? Jako fakt se milujeme… Protože to úplně vidím, jak jeden bez druhého nemůžeme být a trápí mě to, ostatně jako jeho. Ale prostě já chci, aby si uvědomil, jak se má chovat ke mě, že nejsem nějaky boxovací panák…