Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Přestávám mít ráda svoje dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
29.3.24 18:44
@Anonymní píše: Více
Nech se zavřit do blazince a deti dej buď rodine nebo do klokánku. Jinak zničíš sebe i je. Potrebuješ si odpočinout. Sama to nezvládneš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.24 18:50
@Anonymní píše: Více
Je to dítě, pouze na sebe poutá pozornost.
Je mu jedno jakou.
Co ti řekl otec kluka.
Jak se stane, že je druhé dítě nehoda? Uvedom si laskavě, že jsi dospělá a jsi plně odpovědná za to, co děláš.
Pokud se potřebuješ léčit, tak to urychleně udělej.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
29.3.24 18:51
@Vada s druhým dítětem jsem uplně v pohodě od 8 do 3 je nám skvěle. Potřebuju poradit jak na prvního, protože jeho chování je už neúnosné a není to dobré ani pro jednoho z nás.
- Citovat
- Upravit
29.3.24 18:53
Tohle se cte fakt hrozne.. Chapu, jak narocne je mit dve maly deti, sama je mam a obcas mi tecou nervy, ale fakt se snazim hledat zpusoby, jak si ulevit, aniz by to odskakalo jedno z nich (zatim teda jen starsi, mladsi je jeste mimino) - otevrit na sebe okno a nadychat se vzduchu, odejit do vedlejsi mistnosti a do neceho si tam prastit, skakat, hluboce dychat.. proste neco, cim si ulevim jinak nez ublizenim diteti. Samozrejme ze te starsi tak silene zlobi, kdyz uz od tehotenstvi od tebe dostava cocku, rves po nem a dostava na zadek. Vola uz dlouho o pozornost a misto toho dostava tohle. Deti jsou hrozne vnimavy, takze z tebe citi presne to, co jsi sem napsala a timhle zpusobem vola o pozornost a tvoji lasku. Je mi ho fakt lito. Bohuzel na vine jste vy dva, privedete mimino do nefunkcniho stavu a odskace to prvni dite.. Potrebujes si hlavne odpocinout a dat se dohromady, nemuze nekdo pomoct? A otec by taky mel prilozit ruku k dilu..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.24 18:53
Zkusila ses třeba vžít do pozice toho dítěte? Tátu skoro nevidi, rodiče spolu nejsou. Byla těhotná a skrz nevolnosti si na něj neměla čas, teď se tam objevilo mimino a zase na něj nemáš čas a ještě si na něj hnusná. Tak na sebe prostě upozorňuje. To děti dělaj. Panicky ataky se ti možná rozjely z toho, že zlobí, ale kdyby ses chovala k němu hezký a empaticky, myslím, že by vůbec takhle nevyvádel. Nerozumím tomu, proč sis nechala další dítě, když s otcem dětí nezijes a nezvládáš ani to jedno. Každopádně už se stalo a dospělá si ty.. Ty musíš změnit přístup ke staršímu dítěti. Co čekáš, že na něj budeš celý dny ječet a on na tebe bude hodnej?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.24 18:56
Jsi unavená, nevyspalá, nemáš na nic čas, hlavně na sebe, bez dětí se nikam nehneš, jsi permanentně ve stresu. A ten klučík to vidí a přenášíš to i na něj. Musíš se zklidnit, já vím, že je to strašně těžké, ale přestaň se vytáčet, nadávat, fackovat. Tím nevyřešíš nic, naopak. Nemáš nikoho, kdo by ti pohlídal aspoň chvíli? Píšeš, že bys ho chtěla dát do péče jeho otci. Nestačilo by, kdyby si ho třeba vzal dvě odpoledne v týdnu nebo občas přes víkend? Neměl by se konečně zapojit? Teď bude už hezky, ber děti co nejvíc ven, ať se starší vyběhá na hřišti, vybije si energii. Je mu pět, to už berou i do skauta, možná by se mu tam líbilo, ona je to docela prospěšná organizace 
. Taky bych toho staršího zkusila zapojit do práce doma, jako aby si připadal důležitý. Nějakou povinnost jako zalít kytku, nakrmit rybičky, hodit prádlo do pračky, podat malému dudlík a takové drobnosti. A chválit, chválit, chválit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
29.3.24 18:59
@Trojlístek já se nepotřebuju léčit, potřebuju poradit co stím dítětem. Když ho doma nemám, tak je mi dobře, nejsem ve stresu. Ale pro něj je problém jen si v šatně vzít na sebe bundu a začne dělat ty svoje scény, že si bundu brát prostě nebude. Atak to je pořád s něčím. Nějak vysvětlování, že je venku zima, že nechci aby bylo nemocný, že mu to klidně zapnu, ne stejně scéna a ve mě se to prostě vaří. Chodím k psychiatrovi, který všechno ví.. a otec ho nechce, nemá pracovni podminky vhodné pro školku. Já bych mu ho nedala, nevěřím že by se dokázal postarat, uvařit pořádný jidlo. Kolikrát se mi vrátil od něj(pátek- neděle) nekoupaný, nepřevlečený. Ale v tý chvíli zoufalství jsem už nevedela co.
- Citovat
- Upravit
29.3.24 18:59
@Anonymní píše: Více
Ahoj
Rozhodně nechci odsuzovat a ani moralizovat. Mám děti 3. První byli neplánované a v 19ti dvojčata. Zvládla jsem to i sama a věř že to byla síla teď už se tomu směju. Třetí z druhého vztahu je po 20ti letech vymodlená.(19 měsíců). 15 let se léčím s rekurentní úzkostnou poruchou s panickými ataky.. Taky jsem si kolikrát pro sebe říkala, že je nechci, ale hned mě to přešlo. Cítila jsem v bříšku každý jejich pohyb. A celkem často, až povyrostli mě fakt zlobili. Byvalej vecne po misich a nebo srazech. Doma vecne nebyl a kdyz uz tak byl křik. Děti jsou parťáci, spoléhají na mámu, že je bude chránit. Neříkej mu zlé věci…Vždyť na tebe spoléhá.. Děti takové divoké bývají a musíš se hryznout i s ataky… Bereš antidepresiva?? Trvá delší dobu než zaberou a hlavně každý typ ti sedět nemusí… Držím palce, ty to zvladneš, musíš… a před kloučkem se kočíruj 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.24 19:02
@Anonymní píše: Více
Evidentně toho máš plný kecky, ale je třeba si uvědomit, že ty jsi matka - dospělá osoba - a tvůj syn je jenom dítě. Proto není schopen být empatický, jak bys asi teď potřebovala a chtěla.
Bohužel mi to dost připomíná mojí mámu, která si taky pořídila mě a sestru blízko po sobě a pak se celý naše dětství litovala a bylo vidět, jak ji to mateřství děsně sere. Navíc emočně totálně labilní, pravidelně docházející k psychiatrovi. Nejlíp mi bylo u příbuzných nebo u kamarádek a domů jsem se vždycky vracela se sevřeným hrdlem. Později to vyústilo v to, že si z nás se sestrou dělala důvěrnice a řešila s náma věci, které dětem absolutně nepřísluší a nevědomky tak na nás strašně nakládala. Řešení? Musely jsme holt předčasně dospět.
Takže za mě, pokud je otec aspoň trochu schopný a dospěle uvažující osoba, zkusila bych se s ním domluvit aspoň na střídavce. Dál, zkusila bych nějak vyřešit, abych každodenně nebyla na péči úplně sama. Je možné nějaké sestěhování/přiblížení se k babičkám? Jasně, není to vždy ideál, ale ušetří ti to peníze, energie a péče se rozloží na více osob a ty třeba budeš mít prostor trávit taky nějaký čas jen se starším synem. Evidentně to dost potřebuje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
29.3.24 19:05
@Luminance ja to vim, ale snazim se mu věnovat. Snažím se snim na všem domlouvat, ale on mě vůbec nerespektuje. Mladší je zlatíčko, tam problém vůbec nemám. Co chce, tak mu koupim většinou, snažim se pořád něčím dělat radost. Možná jsem to napsala trošku blbě, že to vypadá že jen ječim nonstop. To ne, ale často a jsem už vyčerpaná se snažit a nemít z toho nic.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
29.3.24 19:10
@Anonymní píše: Více
To jsou běžné starosti s dětmi, které mívá snad každá máma.. Dej do pohody hlavně sebe… A pak bude klidnější i malej. Nebude to hned, chce to trpělivost. Jako když vidím, jak se některé mámy ňuňaj s mimi a starší odstrkují, bolí mě srdce!! Holt jednou si máma a děti máš dvě… vem si je k sobě obě a pomazli je najednou… Věř, že tak to prostě je skoro všude a taky se to zvládne..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.24 19:11
Zkuste psychoterapii i s dítětem, uklidníte se oba dva, nemusíte se stydět vyhledat pomoci, odborníci přesně na tohle jsou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
Ahoj, tohle je dost citlivé téma za které se stydím. Ale mám 5 leté dítě a od narození dalšího dítěte ho postupně přestávám mít ráda, jsou dny jako třeba dnes, kdy si řikám, že by mi bez něj bylo líp. Jsem na ně sama, otec se nějak nestará, občas si je vezme ven, druhé je nehoda a to jsme spolu už dlouho nebyli, ale bohužel jsme spolu občas skončili v posteli, to teď nechci řešit. Ale v těhotenství mi bylo neustále zle, takže jsem na něj neměla vůbec čas, do té doby zlobil, ale dalo se to. Jenže to začalo a bylo to šílené, celé těhotenství jsem jen křičela a byla ve stresu. Ale stejně jsem ho milovala nejvíc na světě, měli jsme jen sebe. Po narození jsem druhé dítě i chvíli odmítala, bylo to divné. Ale zvykla jsem si a bylo to super. Jenže první začal nejspíš žárlit a šíleně zlobit, je drzý a absolutně neposlouchá. Začal lhát a já postupně díky tomu k němu mám strašnou averzi. Kolikrát řvu už ráno, protoze se vzbudí v 5, někdy o půl 5 a vzbudí i mě a druhé dítě, když my chceme ještě spát(druhé se budí 10× za noc na kojení). Hned dělá bordel a křičí, skáče tu. Těšim se až ho dám do školky a ze školky pro něj chodím před zavíračkou. Kolikrát už mě vytočí v šatně a já se nemůžu dočkat až pujde spát.. dennodenne jecim, kolikrat dostane i na ten zadek, protože to jinak nejde, směje se mi do obličeje. Dneska jsem volala jejich otci, že chci aby si ho vzal do péče, že ho nezvládám. Kvůli němu se mi rozjeli i panické ataky, ano bohužel mi to potvrdila i psychiatrička, že z něj mám hrozný stres a tim se mi vše spustilo, když začal takto extrémně zlobit. Já ho miluju v hloubi duši, vím že jo, kdyby se mu něco stalo, tak to nepřežiju(to si vždy řikám, když mám hnusné myšlenky, že by mi bylo bez něj líp - NEBYLO!), ale vůbec nevím co stím dělat. Nedokážu to ovlivnit, že mám takové pocity. Snažím se sním domlouvat, snažim se mu věnovat, ale nic nepomáhá. Dnes jsem mu řekla spoustu hnusných věcí, jsem hrozná matka, ale proč nemůže sakra poslouchat? Já jsem už na pokraji svých sil.