Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
@Anonymní píše:
Zdravím,je mi 26 a s přítelem brzy budeme plánovat miminko. Našetřeno máme, dům máme, vlastně není nic, co by nam v tom bránilo. Teď k věci. Kamarádka má dvojčata, úžasná miminka. Potíž je v tom, že když to vidím, nevím, zda to chci a nevím, zda se dokážu postarat. Ona je měla neplánovaně a pak nějak prostě věděla, co dělá. A já k těm dětem nic necítím. Mám dost strach, že se to nevyvine… Stalo se vám to taky?
Dítě není povinnost, tak si ještě užívejte pouze ve dvou a třeba ten pocit přijde.
V 26 jsem byla poprvé těhotná. Prostě jsem dodělala školu, byla jsem vdaná, práce nebyla ( po krizi 2008), manžel o 5 let starší..bylo to spíš prostě, že to byl další krok. Měli jsme sice malé neteře, ale cizí děti jsou něco jiného ( cizí děti nemusím, ani když už mám svoje tři a mateřskou kariéru 13 let dlouhou). Překvapilo mě, že se to povedlo hned. První dny jsem byla rozpačitá, i jsem brečela, že je to moc brzo..ale brzy jsem si zvykla. Všechno bylo nové. Na těhotenském cvičení jsem si našla kamarádky.
Po dvou letech jsem měla dalšího prcka. Po 5 letech jsem byla těhotná potřetí, vždycky poněkud v šoku, protože to vždy vyšlo hned. Tohle těhotenství nevyšlo. Jediné opravdu plánované, vytoužené bylo až čtvrté těhotenství, v 35 letech. To už opravdu byly biologické hodiny a velká touha.
Někdy není ideální čekat až na mlácení biologických hodin a neskutečnou touhu. Někdy to pak naopak může být kontraproduktivní. A to, jak budeš vnímat své těhotenství a své dítě není vůbec závislé na tom, jak vnímáš děti jako bezdětná. To se nedá vůbec srovnávat.
Jo a 26 je poměrně ještě brzo. Já jsem byla tehdy jedna z prvních. Boom nastal až tak 28-32. A končí až teď, v posledních letech. Sama mám ve 40 čtyřletého prcka.
Co napřed svatba?
Tak k cizím dětem taky nic moc necítím, ani k těm v rodině a přitom svoje děti miluju ![]()
Pak ti naskočí mateřský instinkt, já třeba cizi děti taky nemusim, nemám k nim žádný vztah. Vlastní je jiné a cele těhotenství sem se bala jak to zvladnu a ono to po porodu naskočí samo
je to proste pud zakoreneny odjakživa, jinak by lidstvo vymrelo ![]()
Cizí děti nemusím. Když sem čekala první tak sem si taky říkala co s ním budu dělat. Ale to se vše naučíš za pochodu.
Cizí děti mám ráda ale vždycky jen chvíli než začnou být otravné…otěhotněla jsem neplanovane i když tehdy ještě s přítelem jsme o dětech mluvili a říkali jsme si že ano tak za rok…tak ne..tak bylo hned
(po 9m vztahu s tím že jsme se ale znali už dlouho předtím jen to nějak pořád nevycházelo
) svoje děti miluju ale taky jich mám chvilema plně kecky (no..chvilema..každý den) jsou od sebe jen rok a kousek a mladšímu je teď 6m takže je to náročnější 😂 🙈 ale i tak jsem ráda že je mám i když ještě před porodem prvního jsem si říkala jak to bude strašný jak moc se budu muset omezit ve svých zájmech a aktivitách…ale pak to nějak tak šlo samo 😊
Příspěvek upraven 16.06.23 v 17:06
Za mě je nesmysl pořídit si děti proto, že si to tak nějak okolnosti „žádají“. Dostudováno, dostavěný dům, svatba, kamarádi kolem už mají děti. Nic z toho neznamená, že je povinnost už mít dítě taky. Někdo ve 26 věděl jistě, že ano. Někdo tápal, na tom není nic divného. Pořád máš čas. Jen bych to nepřetahovala nějak o X let, ale klidně bych počkala a žila, jak mě baví. Začít honem honem šílet po 30-35 roce není nic moc, ale nikde není dáno, že zrovna teď MUSÍŠ.
Na druhou stranu, ono nějaké probuzení do mateřského citu často neexistuje. Nečekej, že je nějaký zlom, který najednou pocítíš, každá se to musela naučit a tak nějak se i s tou životní změnou srovnat, kolikrát se úplně pragmaticky rozhodnout, že teda „už jo“. Jsou jistě typy, co po dětech toužily už od střední, ale fakt si nemysli, že když nemáš jasno, neslzíš a nešišláš nad každým kočárem, že jsi nějak divná. Já v 26 řešila, zda vzít TOP pracovní nabídku, nebo odfrčet za kopce na pár let, kam na hory a kam do džungle s ruksakem. Když se ohlídnu dnes, začala bych děti plánovat lehce dřív, rodila jsem pozdě. Ale na tvé situaci nevidím nic, čím byl měla být nějak rozčarovaná. Sama říkáš, že kámoška má děti neplánovaně, jasně že do toho vplula. Taky do toho vpluješ, až bude čas. A nemysli si, že všechno zvládá levou zadní a vše je sluncem zalitý, zvlášť s dvojčaty… Doma s nimi nejsi a sžít se s miminkem (krát 2) zas není tak snadný, jak z reklamy na sudokrem…
Rozhodně si nepořizuj děti jenom proto, že je to zrovna vychází jako další krok.
Jsi mladá a nemáš kam spěchat, pokud si nejsi jistá, že to chceš, nechoď do toho.
Na druhou stranu já celý svůj život nejsem odvařená z dětí celkově. Z cizích vůbec, z dětí od rodiny tak nějak jakože… no… jsou z části i moje krev.
Moje děti miluju, dýchala bych za ně, ale taky se těším na to, až vyrostou ![]()
Jinak na mateřství se nikdy nebudeš cítit připravená. Nikdy. Nejhorší šok je držet v rukách ten pozitivní test a být zděšená, že tyjo… už je to tady. Čas být zodpovědná
Vpluješ do toho stejně jako kamarádka, protože prostě nebudeš mít na výběr.
Takže žijte svůj život tak jak si přeješ ho žít - realizovat se v práci, cestovat, festivaly, výlety… cokoliv. Až budeš cítit že ano, teď už máš toho všeho dost a chceš hnízdit, zahnízdi.
Ale fakt se vyhni toho, že jsme manželé, máme dům, tak teď ty děti teda no, ať to máme sfouklé…
Myslím, že každá to má jinak. Ještě máš určitě čas ![]()
Já to mám zas opačně, po dítěti toužím snad už od patnácti. Je mi 22 a jsem těhotná teď. A bylo to plánované. U každé je to prostě jinaok ![]()
Tak ne chytnul matersky instinkt, az kdyz mi bylo 32, pozde, ale prece
![]()
Já otěhotněla v 26 a jsem TAK ráda, že už mám skoro ctyrletyho kluka a skoro roční holčičku a už mám za sebou porody, těhotenství, brzy i kojení.. strašně se těším, až děti ještě povyrostou a nechtělo by se mi teď teprve začínat.
@Anett.taa taky jsem byla ráda. Kamarádky taky. Pak jsme si kolem 35 pořídily benjamínky
Ale teď už fakt konec.
Já otěhotněla ve 24, malej má skoro půlrok a furt nevím co s ním
mateřství je improvizace, učení se za pochodu. A to že nemusíš cizí děcka nic moc neznamená, dospělí ti taky všichni nesednou, tak je to stejný s dětmi, některý super některý tě se-re. U vlastního to je jiný, uvidíš sama jak se rozhodneš, 26 ještě nic není
Zdravím,
je mi 26 a s přítelem brzy budeme plánovat miminko. Našetřeno máme, dům máme, vlastně není nic, co by nam v tom bránilo. Teď k věci. Kamarádka má dvojčata, úžasná miminka. Potíž je v tom, že když to vidím, nevím, zda to chci a nevím, zda se dokážu postarat. Ona je měla neplánovaně a pak nějak prostě věděla, co dělá. A já k těm dětem nic necítím. Mám dost strach, že se to nevyvine… Stalo se vám to taky?