Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj. Kojíš ještě? Asi tě zaplnila láska k miminku a chlapa nepotřebuješ…teď. Vypadá to že se máte rádi. Určitě bych zašla k psycholožce, nejdřív sama a pak s partnerem. Určitě se s ním jen tak nerozcházej a važ si toho že je v pohodě. Nejspíš jsou to jen hormony. ![]()
To jsme na tom uplně stejně. Jen jsem už dva roky po porodu
Stačí mi jen má holčička a s manželem to mam jak ty, tak snad někdo poradí.
Psychiatr ne, začla bych u psychologa. Normální to určitě není, ale to ty sama víš.
Údajně to může být doprovodný jev ke kojení, pokud tedy kojíš, je možné to svalit na to.
Nijakou pomoc - je to normální stav. Prostě počkej až dokojíš a srovnaj se ti hormony. Tvé pocity jsou přirozené, takhle to prostě v přírodě chodí, ale nedělala bych ukvapené závěry - píšeš, že partnera miluješ, tak proč ho nenecháš jen tak vedle sebe žít, když je v pohodě?
Co ti vlastně na celé situaci vadí?
Přesně tak, je to naprosto normální. Já mám naprosto to samý. Nejradši bych ho vystřelila na měsíc. Leze mi na nervy, doslova mi doma překáží. Skoro bych řekla až hnusí, ale tak drsné to není. Jsem půl roku po porodu, kojím, takže na tom možná něco bude, prostě nějaké hormony…A jak píšeš, toho mazlení a fyzického kontaktu mám hrozně moc s malou, takže s ním už nějak nemám potřebu. Jinak je to teda super chlap a tohle beru jako nějaké pocity, které k tomu všemu patří. Řešit to nebudu, podle mě je to normální…tak doufám, že se to časem zlepší.
Hodím to radši anonymně protože přítel si tady občas brouzdá po diskuzích, tak aby si to náhodou nepřečet ![]()
Příroda no… hodí mimino na první příčku
to budou hormony, partnera bych se kvuli tomu nezbavovala.
@Anonymní píše:
Přesně tak, je to naprosto normální. Já mám naprosto to samý. Nejradši bych ho vystřelila na měsíc. Leze mi na nervy, doslova mi doma překáží. Skoro bych řekla až hnusí, ale tak drsné to není. Jsem půl roku po porodu, kojím, takže na tom možná něco bude, prostě nějaké hormony…A jak píšeš, toho mazlení a fyzického kontaktu mám hrozně moc s malou, takže s ním už nějak nemám potřebu. Jinak je to teda super chlap a tohle beru jako nějaké pocity, které k tomu všemu patří. Řešit to nebudu, podle mě je to normální…tak doufám, že se to časem zlepší.Hodím to radši anonymně protože přítel si tady občas brouzdá po diskuzích, tak aby si to náhodou nepřečet
Ještě EDIT: příteli to vysvětli normálně, prostě vědecky, jak to je, že to takhle příroda zařídila, že je to normální a ať má s tebou trpělivost.
@Anonymní píše:
Přesně tak, je to naprosto normální. Já mám naprosto to samý. Nejradši bych ho vystřelila na měsíc. Leze mi na nervy, doslova mi doma překáží. Skoro bych řekla až hnusí, ale tak drsné to není. Jsem půl roku po porodu, kojím, takže na tom možná něco bude, prostě nějaké hormony…A jak píšeš, toho mazlení a fyzického kontaktu mám hrozně moc s malou, takže s ním už nějak nemám potřebu. Jinak je to teda super chlap a tohle beru jako nějaké pocity, které k tomu všemu patří. Řešit to nebudu, podle mě je to normální…tak doufám, že se to časem zlepší.Hodím to radši anonymně protože přítel si tady občas brouzdá po diskuzích, tak aby si to náhodou nepřečet
Ja ještě po porodu nejsem a už mám ten pocit že přítele nepotřebuji že mam maleho (rodit budu ta 3tydny) a chtěla bych byt sama.. Pritel normalně pracuje, nosí domu slušné peníze a nějak se nehádame prostě klasickej vztah ale od cca 6 měsícu už mne nepřitahuje, nepotřebuji s ním trávit čas, nepotřebuji ho doma.. Ale zase nechci maleho připravot jen tak o otce…
Ja by som to skusila na tvojom mieste riesit. Mne to az tak uplne normalne nepride. A ak ti na tom vztahu zalezi asi by som sa pre istotu povypytovala najprv u gynekologa a on ti poradi. Aj ten partner ma svoje prava a lasku potrebuje
Pride mi to voci nemu nefer trochu a byt na tvojom mieste dost by ma to trapilo.
Tak mě to tedy zas tak normální nepřijde. Ano, asi to bude hormonama, ale já bych to už asi začala řešit. První na gyndě a pak případně u psychologa. Půl roku už nějaká doba je a je škoda mimčo připravit o tatínka a sebe o fajn muže. Přece jenom i ten chlap musí vědět, že ho máš ráda a že ho potřebuješ. Taky by jsi nechtěla být v rodině jenom kvůli tomu, že vyděláváš. Pokuď se nezvládneš „překonat“ a zapojit ho mezi sebe a dítě, aby věděl, že je pro vás důležitý, že ho máte rádi a zbytek mu nevysvětlíš, je dost možné, že ho to po nějakém čase přestane bavit. Člověk přeci musí na vztahu pracovat a né to odložit, že se to časem samo zlepší. Jak dlouho by jsi čekala?
@Anonymní píše:
Prosím o zachování anonymity, je to pro mě velmi citlivé..Jsem skoro půl roku po porodu. Na miminko jsme čekali dva roky.. Svého přítele miluju, je to skvělý životní partner a táta našeho syna. Od porodu mám ale čím dál, tím větší pocit, že nechci být s přítelem. Nedokážu si to odůvodnit. Prostě mi nechybí, když přijde pozdě z práce. Fyzicky mě nepřitahuje, skoro se nemilujeme. Nerada se s ním mazlím jako dříve. Teď se radši věnuji a mazlím se synem. Nemám potřebu mít vedle sebe chlapa..
Vím, že je to špatně a chci to řešit. Jen nevím, jak s přítelem o tomhle mluvit..Jakou odbornou pomoc byste mi doporučili? Nevyznám se v tom-psycholog, psychiatr, manželská poradna? Kam se obrátit?
Děkuji
Bych řekla, že přítele už nemiluješ (píšeš, že tě vůbec nepřitahuje a pod.) a to že říkáš, že ho miluješ je jen zvyk
Biologicky nastavené - matka věnuje veškerou energii na péči o potomka. Jestli navíc kojiíš, tak prostě nemáš zájem o chlapa jako samce, rozmnožovatele. Je dobře, že si to uvědomuješ. Promluvte si spolu, ptž tvůj přítel to asi taky cítí, ne? Mám to podobně a snažím se chovat se i jako manželka milenka. Nakonec je to vždycky moc fajn být zase jen žena a neřešit nic jiného.
Prosím o zachování anonymity, je to pro mě velmi citlivé..
Jsem skoro půl roku po porodu. Na miminko jsme čekali dva roky.. Svého přítele miluju, je to skvělý životní partner a táta našeho syna. Od porodu mám ale čím dál, tím větší pocit, že nechci být s přítelem. Nedokážu si to odůvodnit. Prostě mi nechybí, když přijde pozdě z práce. Fyzicky mě nepřitahuje, skoro se nemilujeme. Nerada se s ním mazlím jako dříve. Teď se radši věnuji a mazlím se synem. Nemám potřebu mít vedle sebe chlapa..
Vím, že je to špatně a chci to řešit. Jen nevím, jak s přítelem o tomhle mluvit..
Jakou odbornou pomoc byste mi doporučili? Nevyznám se v tom-psycholog, psychiatr, manželská poradna? Kam se obrátit?
Děkuji