Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše: …Omlouvám se za sloh. Budu ráda za názory, jak to vidíte a třeba radu, jak se chovat
V tomto případě bude asi lepší nechat věci jak jsou.
Soustředit se na dítě a NIC nevymýšlet.
Těžko říct, může tím řešit pocit viny za syna, ale může na vás mít i zálusk do budoucna. Také to může být kombinace obého. Vy máte určitě zblblé hormony, ale neměla byste zblbnout úplně. Z mého pohledu vděčná být můžete, ale to je tak asi všechno. Z čehokoliv navíc budou pravděpodobně jen velké problémy. Nemusí přijít hned, ale jejich pravděpodobnost je dost veliká.
Buď ráda, že se o tebe stará. Asi se cítí trochu vinen za toho debbila s kterým máš dítě.
Podle mne to bude normální, férovej, zodpovědnej chlap.
Dovedu si představit sebe v podobné situaci. Skutečně by mi vůbec nešlo o to dostat tě do postele.
Na rozdíl od svého syna je to evidentně vyzrálý, poctivý, férový a čestný chlap. A navíc obětavý. Nechala bych věcem volný průchod, obzvláště když se k miminku chová výrazně lépe než bio tatík. Třebas nakonec dostaneš prstýnek od něho a spokojenost bude na všech stranách. ![]()
Buď ráda že ho máš.
Pusť si Útěk do Budína
Oprava názvu, jinak, tam mel otec větší charisma než syn!
Příspěvek upraven 01.06.23 v 15:27
@Anonymní píše:
Zdravím, předem prosím aby jste mě nehejtily.Potřebovala bych od Vás poradit a nejvíc se asi vypsat. Nemám to s kým probrat.
Ano jsem hloupá mladá holka (18), která se nechala zbouchnout a ukecat, že si dítě necháme.
Už v těhotenství přítel (19) přetočil a začal se ke mě chovat chovat zle, nakonec když jsem byla v 8 měsíci se sebral a odjel do zahraničí a ještě se nevrátil.Bydlím u jeho táty ( bydleli jsme u něj předtím s přítelem), který mě u sebe nechal bydlet než porodim a že mi do začátku pomůže a pak mi pomůže zařídit bydlení. Já se s rodinou nestýkám.
Už jsem 3 měsíce po porodu a mám pocit, že se mezi námi něco stalo/děje. Ale nevím, jestli to nejsou jen moje pobouřené hormony a ta neskutečná vděčnost.
Travíme společné večery, jezdíme na výlety, kupuje mi věci, chodí se mnou s malým k Dr,… když se zmíním, že už bych začala hledat bydlení, smete to ze stolu ať to neřeším. Ale zároveň se nepokouší o nic víc. Jakože občas mě pohladí, obejme ale bývá to většinou v souvislosti s malým. Řekla bych spíše útěcha.
Tak co myslíte? Mám jen zblble hormony a nejspíš mi hrabe, že?
Omlouvám se za sloh. Budu ráda za názory, jak to vidíte a třeba radu, jak se chovat
Ano přiznávám se, že asi k němu něco cítím, ale teď mám jednou velkou hormonální bouři
Bude to férovej chlap. Nevymýšlej blbosti a buď ráda. On je určitě rád, že má vnuka blízko.
Opatrně!!!
Opravdu on muze být jen mily a citit vinu za syna…
A Ty bys to totálně zhatila projevem něčeho víc.
Nebo po tobe treba i muze jit, ale uprimne, ani do toho bych nešla. Pres přesvědčení, i přes názory okolí. Asi bych nechtela byt za tu, co vezme za vdek dedovi, když otec nefunguje… ![]()
Radsi bych měla hodneho tchana, ktery mi se vsim pomuze, nez do toho tahat hormony a nemit pak nic. Treba se to casem vyvine, ale rozhodne bych to nechala, az se osamostatnim, az to nebude z nějakého vděku a jinych podobnych pohnutek.
Řekla bych spíš, že je rád za vnuka a současně má pocit viny za synáčka a tak je milý a pozorný. Buď za to ráda, že se nezachoval nějak zle. Ty to ber opravdu takhle, nepouštěj se do nějakých velkých citů nebo očekávání.
Holky mají pravdu, buď šťastná že to takto je. Jen mu řekni ať ti dá včas vědět až bude čas odejít, abys měla čas. V klidu něco najít. Starej se o něj a o dům, at vidí že jsi vděčná. Můžete takto koexistovat roku. Jestli bude něco víc, časem proc ne když si rozumíte a chová se jako partner, ale rozhodně to musí přijít od něj.
Jak píší všichni ostatní. Může to být opravdu z jeho strany jen starost a péče. Ty na něho nic nezkoušej. Jestli to zkusí on na tebe a ty to taky tak cítíš, tak tomu nech volný průběh, neviděla bych to až tak zle, kdybyste se třeba i dali dohromady. V životě se dějí různé podivné věci a na nějaké soudy okolí bych se vykašlala.
Osobně si myslím, že jestli tam cítíš něco víc, tak tam něco víc je, ta intuice většinou neklame.
Nechala bych tomu volný průběh… Jste nezadani, co se stane, má se stát.
Zdravím, předem prosím aby jste mě nehejtily.
Potřebovala bych od Vás poradit a nejvíc se asi vypsat. Nemám to s kým probrat.
Ano jsem hloupá mladá holka (18), která se nechala zbouchnout a ukecat, že si dítě necháme.
Už v těhotenství přítel (19) přetočil a začal se ke mě chovat chovat zle, nakonec když jsem byla v 8 měsíci se sebral a odjel do zahraničí a ještě se nevrátil.
Bydlím u jeho táty ( bydleli jsme u něj předtím s přítelem), který mě u sebe nechal bydlet než porodim a že mi do začátku pomůže a pak mi pomůže zařídit bydlení. Já se s rodinou nestýkám.
Už jsem 3 měsíce po porodu a mám pocit, že se mezi námi něco stalo/děje. Ale nevím, jestli to nejsou jen moje pobouřené hormony a ta neskutečná vděčnost.
Travíme společné večery, jezdíme na výlety, kupuje mi věci, chodí se mnou s malým k Dr,… když se zmíním, že už bych začala hledat bydlení, smete to ze stolu ať to neřeším. Ale zároveň se nepokouší o nic víc. Jakože občas mě pohladí, obejme ale bývá to většinou v souvislosti s malým. Řekla bych spíše útěcha.
Tak co myslíte? Mám jen zblble hormony a nejspíš mi hrabe, že?
Ano přiznávám se, že asi k němu něco cítím, ale teď mám jednou velkou hormonální bouři
Omlouvám se za sloh. Budu ráda za názory, jak to vidíte a třeba radu, jak se chovat