Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Já teda nevím, ale co čekáš za reakce nebo za odpovědi?
Nezlob se ale můžeš si za to sama, nevšimnout si, že do tebe proniknul a má s tebou sex…no to je asi nad moje chápání. Ale na druhou stranu bych ho snad i udala, za to co ti udělal na tý lavičce, můžeš bejt ráda že tě neznásilnil ![]()
Tak musím říct, že ač pro tebe nepříjemný zážitek, tak strašně hezky napsáno…úplně mě to vtáhlo do děje jako když čtu knížku a nemůžu se odtrhnout…
až mi bylo líto, že příspěvek končí…
Ano jsou takoví chlapi a doufám jen pro tvé dobro, že jsi ho viděla poprvé a naposledy…
A že těhotná nebudeš a vše bude za chvíli jen mlhavá vzpomínka…
Dočetla jsem to až do konce. Nevím, zda jsem úplně pochopila jak se to může někomu stát, na druhou stranu chápu, že stát se to určitě může.
Snad ti pomohlo alespoň to, že jsi to ze sebe nějakým způsobem, byť písemným, dostala ven.
Nejspíš tě zastihl v nelehké životní situaci a využil toho…
To spraví už jen čas…možná…
Jestli nechceš bejt těhotná, radim pelášit do lékárny pro Postinor. Je to sice svinstvo a stojí přes šest stovek, ale řekla bych, že radši tohle než případný těhotenství…
K ostatnímu se vyjadřovat nebudu, každý svýho štěstí strůjcem.. ![]()
Jo, to je tak člověk blbej, když si neváží sám sebe. A je v těžké životní situaci. poslední dobou mám pocit, že se to může jen zhoršovat, viz takové zážitky. A ano, dávám si za to vinu, že jsem spoustu věcí mohla udělat jinak… Kdybych tak ovšem nedoufala, že to bude on, kdo mě zachrání z toho bláta, ve kterém se plácám. ![]()
A nečekám žádné rady, jen jsem se vypsala. Děkuju Markéta
On tě vzal do nějakého kutlochu a kamarádi tam byli taky a pak odešli jako abyste měli soukromí nebo co? To se tam nenašel mezi nimi jeden co by tě proplesknul abyses vzpamatovala?
já už nevím co na to napsat
A co tvoji „přátelé“? Nechali tě opilou na pospas chlapovi, který se jim nepozdával? Asi bych v budoucnu měla s sebou někoho, komu opravdu věřím a kdo se o mě v případě indispozice postará. ![]()
Zakladatelko-smutný příběh, příště budeš jistě opatrnější, ale na tvým místě bych zkusila psát povídky, je to celkem strhující.
Přátelům přišel „divný“ a moc hrr, ale nechali mě s ním. Nemají za mě přeci zodpovědnost
.
Já nečekám, že mě tady budete litovat. Jen mě prosím neodsuzujte, to dělám sama…
@Anonymní píše:
Přátelům přišel „divný“ a moc hrr, ale nechali mě s ním. Nemají za mě přeci zodpovědnost.Já nečekám, že mě tady budete litovat. Jen mě prosím neodsuzujte, to dělám sama…
Myslím, že se zvládáš odsuzovat docela dobře sama. Já osobně bych valila do lékárny pro postinor, až by se mi za patami kouřilo.
@cilly Na ten je bohužel pozdě. Já měla co dělat vstát z postele za poslední dny. Jen jsem si říkala, že jestli otěhotním (což snad je šance malá- šlo asi o dva průniky-jasně, kapička „lásky“), tak budu mít o to větší důvod na světě nebýt ![]()
@Anonymní píše:
@cilly Na ten je bohužel pozdě. Já měla co dělat vstát z postele za poslední dny. Jen jsem si říkala, že jestli otěhotním (což snad je šance malá- šlo asi o dva průniky-jasně, kapička „lásky“), tak budu mít o to větší důvod na světě nebýt
Psala jsi, že máš děti. Tak to je přece dost velký důvod, abys tu byla, ne?! Tohle je hnusný zážitek, ale život jde dál. ![]()
@Anonymní píše:
@cilly Na ten je bohužel pozdě. Já měla co dělat vstát z postele za poslední dny. Jen jsem si říkala, že jestli otěhotním (což snad je šance malá- šlo asi o dva průniky-jasně, kapička „lásky“), tak budu mít o to větší důvod na světě nebýt
No, děvče, já ti nevím, ale ty máš důvod nebýt na světě? Máš manžela, děti, rodinu, ale chceš tady všechno nechat „jen“ proto, žes udělala blbost? Ano, je mi líto, co se ti stalo, je to hnus. Ale v dnešní době je na zábavách možné vše
![]()
Takže ač ti určitě bylo a je hodně mizerně, tak postinor měla být první věc, kterou bych sháněla, protože i když to byly jen „dva průniky“, tak náhoda je blbec. A co teď? Jak bys případné těhotenství vysvětlila doma? Jak bys přijala případné dítě, které není výsledkem lásky? Být tebou, tak hodně rychle letím na krev, a nějak to řeším. A asi bych to řekla manželovi. Nemusíš detaily, ale říct mu, že tě tam někdo obtěžoval. Asi by nebylo úplně v pořádku, kdyby se to dozvěděl od přátel…
Uff, no, trochu mi to přijde jak opsané z B-čkového „Harlekina“. Připomíná mi to pravdivé příběhy čtenářek z idnesu nebo Vlasty. Nu a pokud je na tom aspoň špetka pravdy, tak nezbývá než doufat, že se i takováhle do nebe volající hloupost obejde bez následků. ![]()
Jako každý týden, pokud mám čas, zavítám do klubu, kde potkávám spousty přátel. Vlastně nevím, jestli se na ně jako na přátele mohu spolehnout, ale nazývat je známými mi zase přijde příliš neosobní. Objevuji ale neznámou tvář, se kterou jsem dopředu byla dohodnuta, že se zastaví. Muž asi metr osmdesát, působící velice slušně, věk něco málo po třicítce. Cosi z něj vyzařovalo, hned jak jsem ho… Ne, nenapíšu hned jak jsem ho viděla, protože to přišlo, až když promluvil. Co bych dala za to, kdyby jeho nejsilnější zbraní byl právě vzhled místo slov.
Přisedla jsem si k němu a jiskry lítaly kolem nás, až to hezké nebylo. Já se snažila zalíbit, on slastně přijímal. Postupem rozhovoru ale přitvrzoval a mě klesal úsměv na rtech. Nejsem zvyklá na to, aby někdo obracel smysl mých slov. Začaly se odrážet jako vystřelené rány proti betonu. Cítila jsem se nejistá, začal mne ponižovat skoro každou větou. Ale nedávala jsem tomu žádný význam. Říkala jsem si, že asi ke mě je jen upřímný, což spousta mužů nedělá.
Když jsem ale zahlédla reakce mých přátel, přišla jsem si jako v jiném světě. Jako když se zastaví čas a vy víte, že něco je špatně, hodně špatně. Ten večer jsem to nazvala jinak. Bylo to jen „jiné“ či „divné“. Jenže něčím tento muž byl neodolatelný. Snad tím, jak mistrovsky dokázal skrýt a obalit svoje ostrá slova. Něco podobného člověk zažívá, když kousne do hořké čokolády, ale okolo je cosi sladkého, přebije to všechnu hořkost a my si dáme další bombon.
Byla jsem nervózní, a tak jsem upíjela víno mnohem rychleji, než jindy. Obvykle dokonce znám svou míru a přestávám pít včas. Ten večer jsem ale přeci psala, že bylo vše jinak. Pamatuji si, jak odcházíme do jedné místnosti se všichni podívat. Asi v tu chvíli padl k tomu místu rozhovor, přesně nevím. Ovšem do toho malého prostoru zatáhl zmiňovaný muž jen mne. Přátelé se dívali, co se bude dít, ale nakonec po pár vteřinách odešli. Protože jsem se ocitla v objetí muže, který mne začal líbat. Nebránila jsem se, prostě mě něčím dostal. Ovšem po chvíli (s vínem trochu pomalejšími reakcemi), jsem si uvědomila, že jak tak sedím na vyvýšené lavici a nohama jsem obklopovala jeho tělo, už mne jen neobjímá a nelíbá. Já kráva blbá, jen se líbat, jak si mohu myslet, že to chlapovi stačí. Ihned se odtahuji a je mi na zvracení. Ne z alkoholu, ale z šoku. Utíkám na WC, kde zjišťuji, že nemám ani co zvracet, že útěkem se mi udělalo dobře. Alespoň na žaludku.
Nevěřím tomu, co se stalo. Však neberu antikoncepci, toho chlapa neznám, kdyby se mě zeptal, ani nesouhlasím, tohle není můj styl. Využil mě tak rychle, jak mu to jen šlo. Je mi hrozně, on před přáteli říká: " Tak my už půjdeme" a mrká přede všemi na mě asi ve stylu: Podívejte se na tu blbku, opila se a já hrdina ji teď odvedu…
Ve vteřině mě opustila jakákoliv síla, slova, obrana, cokoliv. Vždy si tak člověk říká, jak by se zachoval v podobné situaci, ale realita je jiná. Už teď se nesnáším. Zvedám se a je mi jedno, co se mnou bude. Zklamala jsem sama sebe, že jsem nedokázala rychle reagovat. Odcházíme, procházíme pár ulicemi a zapadáme do dalšího klubu. Celou dobu mě nepřestává masírovat svými slovy, které mne manipulují přesně tam, kde mě potřebuje mít. Ano, moje chyba, ano, všechno jsem pos-ala během jediného večera. Je to se mnou těžké, ano, jak by on se mnou mohl být… Vybavuje se mi pár knížek od Simony Monyové a ty pocity, když jsem ji četla, mi začínají být víc blízké, než jsem tušila.
Chce zatancovat, tak jdu. Připojí se ke mě ale jeden mladík, co má již vypito a chytá mě za zadek. V tu chvíli se objeví On a bere mě ke kraji parketu. „Jak si to představuješ? Co to mělo znamenat? Víš jak mě tu ztrapňuješ?“ spustil. Nemám slov, dokonce mu to vše věřím, že jsem to já, kdo si na ten zadek nechal sáhnout a nedal chlapci pěstí, když se ke mě jen přiblížil. A vůbec… Věřila jsem tomu, že od.. nevím od kdy, patřím jedině onomu okouzlujícímu muži. Dává mi to najevo a připomíná mi, že to k němu jsem si ten večer sedla, tudíž jsem jeho a nemám právo dělat mu ostudu. A jestli si uvědomuju, v jakém příšerném stavu mě vůbec vzal do tohodle podniku. On mě… Měla bych mu být vděčná a v tu chvíli jsem i byla. Bohužel jsem pouhým seniorem, který si koupí hrnec za 30tisíc, což mi dochází stejně pozdě, jako těm seniorům.
Začíná mě deptat slovy natolik, že pobyt na diskotéce se mi spojuje v barevná světla, ohlušující zvuk bubnů a mě, který se svíjí v rohu parketu, celá se třesu. Nehty zatínám do svých rukou s pocitem, že mě to vysvobodí nebo že mi snad bude takhle líp. Chci umřít. Vypadá to, že bez něj jsem naprosté nic. Marné vysvětlovat, že jsem jiná, než jak o mě mluví. Nejsem promiskuitní, ani nelžu v každé větě. Ovšem bezmoc, s jakou se snažím bránit, je zničující. A nakonec nepochopitelně jediné, po čem toužím je, aby mi to všechno! (vlastně nevěřím tomu, že jsem něco udělala), odpustil a objal mě. Přichází ke mě ze strany nějaký mladík a říká:" Hele už ji nech být, co jí to tu furt děláš?" A já? Nenapadne mne nic jiného, než mu říct, ať jde pryč a nechá mě být. Ještě jsem ho poslala pryč, možnou záchranu, chápete? Já ne. A dál brečím…
Vyrážíme ven na vzduch. Vůbec nevím, kde jsem, ale mám pocit, že ze mě zbyl už stejně jen nějaký základ, kostra, loutka, kterou on kamsi vede. Nepřestává se slovními útoky, snad každou vteřinu ho přesvědčuji o tom, že co říká, není pravda. Nakonec začínám mluvit o tom, jak mi život už za nic nestojí a tím ho rozčiluji ještě víc. Jsme v nějakém parku, kde sedíme na lavičce a já mám jednu chvíli pocit, že mě snad chce k sobě přitisknout. Říct, že to vzal za špatný konec a že se choval jako idiot. Ale ne, stahuje si kalhoty a stojí nade mnou. Já brečím co mi síly stačí. Ano, to je ten můj konec, teď mě znásilní do konce, třeba zabije a budu lítat mezi Anděly. Brečím a on mi vráží svoje přirození do pusy, vlastně až do krku. Po chvíli pochopil, že takto si zřejmě neužije a přestává. Pořád vidím jeho rozkrok, slyším jeho: „pšššt, ale no taaak, pšššt“.
Nakonec mi dává pusu na čelo.
Něco je hodně jinak, tenhle večer je něco špatně.
Domů přicházím v 7 ráno. Manžel se podivuje, že přicházím tak pozdě, ale stačilo říct, že se to v klubu protáhlo. Vlastně mě ani nehledal dřív. Náš vztah je dávno v háji. Děti zrovna vstaly a já padla do postele. Spala jsem jen 2 hodiny, děti s manželem odjeli k babičce a já jsem víc spát prostě nemohla.
Nedokážu pochopit, proč jsem se jeho kecům nedokázala ubránit. Proč jsem mu nevrazila facku nebo ho nekopla do koulí, když se ocitl ve mě. Jak to, že má takovou moc ovlivnit moje chování, myšlení jen slovy.
A teď přemýšlím, jak se smířit s tím, že jsem debilní kráva… A budu se modlit, ať nejsem alespoň těhotná.
A podepíšu se třeba jako Markéta