Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Psychicke problémy ( strach ) stavy
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
1.11.22 15:54
@Anonymní píše:
Dobrý den je mi 25 let už od malička co si pamatuji trpim na psychicke problémy takové ze mi je každý večer zle a bojím se ze se pozvracím dříve jsem klepala na brachovi postel ať nespi a je semnou vzhůru protože jsem se bála.
Ve škole jsem měla problém tam chodit neboť každý den to bylo to samé ze mi bylo zle pak jsem zacela chodit do práce a stále jsem měla nemocenskou kvůli tomu zacela jsem chodit k psychiatrovi ale tam mi nijak nepomohli řekli mi ze asi trpim poruchou osobnosti chtěli mě léčit ze někde budu cely rok ale to jsem nechtěla nedokázala jsem si představit ze budu od mě rodiny někde daleko ve 23 jsem si našla přítele se kterým jsem do teď ze začátku to byla hruza ale pak jsem si našla práci chodila jsem do ni nějak mi to zmyzlo všechno a bylo mi dobre pak jsme letěli na dovolenou a zase to vše znovu zacelo uz jsem zacela i tomu mít závratě nechodím uz ani ven nikam se nehnu s postele dokud nemusím a jak jdu někam tak je to hrozné chce se mi zvracet trepu se mám strach motá se mi hlava uz ani nejim skoro 2 bulky za den a to jsem rada ze to do sebe dam večer trpim tým stejným nevi někdo nějakou radu jak se toho zbavit co dělat teď jsem na nemocenské protože práci uz nemám a doktorka uz mě nemůže tak dlouho mít na nemocenské ale nevím jak se mám postavit na nohy a někde začít nejde mi to
tak co jiného než léčení. Určitě tě poslala doktorka k psychologovi a psychiatrovi. Ten ti nenapsal žádné léky?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.11.22 16:05
@vokishka doktorka mě poslala na kameru a tu mám až v lednu a už mr nechce nechat na nemocenské tak už nevím co mám dělat říkala jsem si ze zkusim ještě toho psychiatra ale v městě kde bydlim tam mají plno a ze až v únoru a okolo v lednu jakoze ještě zítra zkusim volat fakt se do práce necitim ani připadám si už jak blázen co nic nezvládne 😰
- Citovat
- Upravit
1.11.22 16:10
@Anonymní píše:
@vokishka doktorka mě poslala na kameru a tu mám až v lednu a už mr nechce nechat na nemocenské tak už nevím co mám dělat říkala jsem si ze zkusim ještě toho psychiatra ale v městě kde bydlim tam mají plno a ze až v únoru a okolo v lednu jakoze ještě zítra zkusim volat fakt se do práce necitim ani připadám si už jak blázen co nic nezvládne 😰
na jakou kameru. Psychiatra jsi měla řešit už dávno.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.11.22 16:12
@vokishka do žaludku jestli tam je vše v poradku.
Jo já vím chodila jsem k němu predtim ale pak jsem se odstěhovala našla si přítele a myslela jsem si ze už jsem to všechno překonala a zase to znovu zacelo je to čím dal víc horsi
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.11.22 16:19
@Anonymní píše:A jak dlouho uz jsi doma, ze toho psychiatra resis az ted?
@vokishka doktorka mě poslala na kameru a tu mám až v lednu a už mr nechce nechat na nemocenské tak už nevím co mám dělat říkala jsem si ze zkusim ještě toho psychiatra ale v městě kde bydlim tam mají plno a ze až v únoru a okolo v lednu jakoze ještě zítra zkusim volat fakt se do práce necitim ani připadám si už jak blázen co nic nezvládne 😰
Ja jsem ted take po zhrouceni na PN, ale tam toho bylo vic, predevsim umrti v rodine atd.
- Citovat
- Upravit
1.11.22 16:34
To je mi líto co zazivas, vím jaký to je. Ale prostě potřebuješ psychiatrickou pomoc. Zkus obvolat nějaký i vzdálenější. Nějaký lehčí antidepresiva ti může předepsat i praktická
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.11.22 16:41
@Anonymní píše:
A jak dlouho uz jsi doma, ze toho psychiatra resis az ted?
Ja jsem ted take po zhrouceni na PN, ale tam toho bylo vic, predevsim umrti v rodine atd.
Jsem teprve 3 měsíc což není moc taky mi umřela babicka a upřímnou soustras ale nemyslím si ze to mám stoho mám to už delší dobu a vrátilo se mi to vážně je to hruza ale jsem rada ze můj přítel tak trochu to chápe a není takový jako ostatní byli má mě rad ale vážně už kolikrát v noci si říkám ze asi jsem blázen ze takto třeba sedím na posteli a trepu se ze mi je blbě no není to žádná sláva a musím teď odvolat všechny psyatri protože si nemůžu ani dovolit být doma bez peněz a doktorka to bohužel nechápe ze bych aspoň byla u ni na nemocneske do doby než si najdu nějakého psychiatra
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.11.22 17:07
To co zažíváš ty, jsem začala prožívat v srpnu já. Od srpna do dnes jsem ač s velkým bojem sama se sebou chodila do práce. Minulý týden jsme se odhodlala problém začít řešit, dnes jsem nastoupila pn a léčbu (terapie) v denním stacionáři. Jako první pomoc jsme hned v srpnu dostala Lexaurin při problému a kontrakty na psychologa, psychiatra. Vyhledej ve svém okolí nějaký centrum pomoci s psychickými poruchami a tam ti pomůžou, jako sos jsou i telefonické linky pomoci. Přeji ti hodně štěstí ale hlavně hledej cestu k pomoci a uzdravení se 
není ostuda si říct o pomoc, je ostuda neřešit to a utíkat před problémem.
- Citovat
- Upravit
1.11.22 18:54
Hele je mi líto, ale prostě ti došly síly bojovat se svým rozbitým mozkem. To nejlepší co můžeš ted udělat je nechat se někde hospitalizovat, počat až se podaří najít léky, které ti uleví, pak si najít psychoterapeutka/ku a najít si další práci a pokusit se si ji udržet.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.11.22 07:20
@Anonymní píše:
Dobrý den je mi 25 let už od malička co si pamatuji trpim na psychicke problémy takové ze mi je každý večer zle a bojím se ze se pozvracím dříve jsem klepala na brachovi postel ať nespi a je semnou vzhůru protože jsem se bála.
Ve škole jsem měla problém tam chodit neboť každý den to bylo to samé ze mi bylo zle pak jsem zacela chodit do práce a stále jsem měla nemocenskou kvůli tomu zacela jsem chodit k psychiatrovi ale tam mi nijak nepomohli řekli mi ze asi trpim poruchou osobnosti chtěli mě léčit ze někde budu cely rok ale to jsem nechtěla nedokázala jsem si představit ze budu od mě rodiny někde daleko ve 23 jsem si našla přítele se kterým jsem do teď ze začátku to byla hruza ale pak jsem si našla práci chodila jsem do ni nějak mi to zmyzlo všechno a bylo mi dobre pak jsme letěli na dovolenou a zase to vše znovu zacelo uz jsem zacela i tomu mít závratě nechodím uz ani ven nikam se nehnu s postele dokud nemusím a jak jdu někam tak je to hrozné chce se mi zvracet trepu se mám strach motá se mi hlava uz ani nejim skoro 2 bulky za den a to jsem rada ze to do sebe dam večer trpim tým stejným nevi někdo nějakou radu jak se toho zbavit co dělat teď jsem na nemocenské protože práci uz nemám a doktorka uz mě nemůže tak dlouho mít na nemocenské ale nevím jak se mám postavit na nohy a někde začít nejde mi to
Ahoj jestli chceš napiš mi, mám úplně to samé, vždycky mi pomůze když si o tom z někým promluvím. treba si pomůžeme navzájem 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.11.22 07:37
@Anonymní píše:
@vokishka doktorka mě poslala na kameru a tu mám až v lednu a už mr nechce nechat na nemocenské tak už nevím co mám dělat říkala jsem si ze zkusim ještě toho psychiatra ale v městě kde bydlim tam mají plno a ze až v únoru a okolo v lednu jakoze ještě zítra zkusim volat fakt se do práce necitim ani připadám si už jak blázen co nic nezvládne 😰
Na gastru s nejvetsi pravdepodobnosti nic abnormalniho nenajdou. Resenim je psychiatr.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.11.22 21:23
Psychické problémy
Zdravím. Můj život nezačal prakticky nijak pěkně. Je mi 16 let, můj táta mámu podváděl dlouhou dobu a v mých 2 letech se rozvedli, od té doby je to střídavá péče, nic moc. Můj táta měl práci a nechtěl si se mnou hrát a až mámě skončila mateřská, hlídal mě brácha když máma nebyla doma.
Můj Táta bydlel pár zastávek od mámy ale pak se odstěhoval hodně daleko, a já tam jezdila, střídavá péče se nezměnila. Když mi bylo zhruba 5,6-8 let, poznala jsem kousek od mého táty jednu holku co byla o 2 roky starší než já. Od té doby to začínalo být divný, bavili jsme se vážně hodně, já přespávala u ní, ona u nás, chodili jsmě před barák si hrát, a tak různě. Pak se to ale nějakým způsobem zvrtlo a ta holka mě začala nutit abych s ní spala takže mě prakticky znásilňovala, nechci to nijak rozšiřovat ale pokud jsem nechtěla tak mě třeba shodila z patrové postele, nebo mě začala kousat, škrtit, spoutala mi ruce (vědela kde mají její rodiče hračky) a takhle to trvalo dost dlouhou dobu. Já jako malé dítě jsem si neuvědomovala že to vlastně není normální, a že bych se s ní bavit neměla. Neřešila jsem to a byla jsem stále šťastné dítě, v 10ti letech jsem ale začala poznávat a uvědomovat si, že né každý člověk na světě je hodný, milý, ohleduplný a rozkrájel by se pro mě. Hodně mě to vzalo a protože jsem byla už starší, uvědomila jsem si to věc s tou holkou v dětství, začala jsem přemýšlet jestli tu vlastně chci být, či ne. Vzdala jsem se věcí a činností co mě bavili, a opustila svoje kamarády po tom co mě opustila jedna o 3 roky starší kamarádka. Začala jsem se sebepoškozovat, nejprve to bylo slabé, takřka jen škrábání, pak se to rozjelo kružítkem, pak nožem, pak jsem si odmontovávala ořezávátko a řezala se tím, a následně žiletka a to mi zůstalo až do teď. Ve svých 12ti letech se jedním složitým způsobem 2 učitelky dozvěděli že se sebepoškozuji a řešili to se mnou v kabinetě 3 hodiny, pak mi chodili kontrolovat ruce ale já se řezala na stehnech. Už ve 12ti letech jsem se rozhodla utéct z domu. S mojí mámou jsem se hádala, hrozil mi pasťák protože jsem nechtěla chodit do školy a utápěla se v problémech už v takhle malým věku. S mým tátou jsem se taky hádala a pokaždé mi jen máma říkala,, odstěhuješ se k fotrovi!,, a tata mi řekl,,zůstaneš u matky,,.
Začala jsem mít pocit, že mě doma nechce ani jeden a proto jsem se rozhodla utéct, moc dlouho to nevydrželo a už na mě máma chtěla volat policajty, tak jsem se vrátila domů. Dělala jsem si co jsem chtěla, nevěděla jsem jak se se svými problémy naložit, nikdo mi nevěřil že se trápím, bylo mi přece tak málo, to je neskutečné. To nemůže být pravda, to děláš jen pro pozornost.
Pro jakou pozornost? Žádnou jsem neměla. Ani od rodičů, ani od spolužáků kteří mě šikanovali a psali mi že se mám zabít. Pamatuji si jeden den kdy mi bylo na přelomu 11ti a 12ti. Byla zima a já šla se svou kamarádkou ven, tehdy jsem mohla být venku do 8mi nebo 7mi večer. Když jsem kamarádku doprovodila domů, začala jsem lovit peníze v peněžence a chtěla jsem si do trafiky jít koupit kredit, ale peněz jsem už moc neměla. Ten kredit jsem si chtěla koupit z důvodu, že jsem si za kredit chtěla koupit data a napsat lidem že se s nimi loučím a že se jdu zabít. Ale peníze jsem neměla z důvodu, že mi půl roku máma nechtěla dát heslo od wifi. Takž všechny peníze co jsem si jako malá šetřila jsem začala utrácet za kredit v trafice, na kredit jsem se vysrala a pokusila se zabít, šla jsem ke kolejím, čekala na vlak ale ten nikde. Jen tak jsem seděla a přemýšlela proč tu vlastně ještě jsem. V mých 13ti letech moje máma zjistila že se sebepoškozuji, zmlátila mě a chtěla mě odvézt na psychárnu. Zachránil mě ale můj starší bratr kterej matku uklidnil, teď bych se ale na psychinu zavřít nechala protože to jak se cítím je neskutečné. Chtěla mi sehnat pomoct kterou mi ale stejně nesehnala. Pokusila jsem se podřezat, už jsem začala i omdlívat ale stále nic, od 13ti do skoro 15ti jsem měla problémy s jídlem, nechtěla jsem jíst, kolabovala jsem, omdlívala a měla výčitky. Když mi bylo 14 začali se u mě projevovat zvláštní věci. Už od tech 10ti let jsem měla úzkosti, panické ataky a tak různě. Ale ve 14ti se mi projevili tak trochu vidiny. Jednou jsem třeba slyšela hudbu, bydlím úplně nahoře v paneláku a jakoby jsem usínala a slyšela hudbu jak hraje úplně ze zdola z bytu. Pak občas slyším že na mě bratr volá, pak občas vidím jak jde ze zdi kouř. Pak vidím jak se třeba zavřou dveře přitom je neměl kdo a jak zavřít. Pak třeba vidím jak se něco mihne. Máma říkala že to je pubertou, ale to říká na všechny moje problémy. Proto hned co mi padlo 15 jsem si sama domluvila psychiatra, zatím mám jen diagnostikovanou GAD, a příznaky psychastenie, ale psychiatrovi jsem o vidinách a slyšinách neřekla. Nemám to časté, třeba i jednou za 2 týdny, za 3, za 4, ale kolikrát to mám i 2dny za sebou, prostě nejsem si jistá, zda to svému psychiatrovi říct, či ne. Bojím se lidí, jsem náladová a na lidi agresivní, nechci chodit někam do center města kde je hodně lidí, jsem uzavřená do sebe, fakt už bych vážně chtěla umřít. V mém životě je toho ještě tolik, že kdybych napsala vše tak se to nikomu nechce ani číst.. tak snad si to někdo přečte a budu ráda za odpovědi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Dobrý den je mi 25 let už od malička co si pamatuji trpim na psychicke problémy takové ze mi je každý večer zle a bojím se ze se pozvracím dříve jsem klepala na brachovi postel ať nespi a je semnou vzhůru protože jsem se bála.
Ve škole jsem měla problém tam chodit neboť každý den to bylo to samé ze mi bylo zle pak jsem zacela chodit do práce a stále jsem měla nemocenskou kvůli tomu zacela jsem chodit k psychiatrovi ale tam mi nijak nepomohli řekli mi ze asi trpim poruchou osobnosti chtěli mě léčit ze někde budu cely rok ale to jsem nechtěla nedokázala jsem si představit ze budu od mě rodiny někde daleko ve 23 jsem si našla přítele se kterým jsem do teď ze začátku to byla hruza ale pak jsem si našla práci chodila jsem do ni nějak mi to zmyzlo všechno a bylo mi dobre pak jsme letěli na dovolenou a zase to vše znovu zacelo uz jsem zacela i tomu mít závratě nechodím uz ani ven nikam se nehnu s postele dokud nemusím a jak jdu někam tak je to hrozné chce se mi zvracet trepu se mám strach motá se mi hlava uz ani nejim skoro 2 bulky za den a to jsem rada ze to do sebe dam večer trpim tým stejným nevi někdo nějakou radu jak se toho zbavit co dělat teď jsem na nemocenské protože práci uz nemám a doktorka uz mě nemůže tak dlouho mít na nemocenské ale nevím jak se mám postavit na nohy a někde začít nejde mi to