Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Precti si Jedovata slova od Patricie Evans, je to o psychickem nasili, hodne ti to pomuze.
Muj nazor je, ze je potreba se ridit svymi pocity. Pokud se citis zranena z jeho chovani a reknes mu to a on to opakuje, tak uz je to umyslne ublizovani z jeho strany. Nerespektuje Te a nevazi si Te. Neresila bych, kolik casu jsi s nim stravila, ale naopak kolik casu Ti jeste zbyva. A ten zbyvajici cas je lepsi prozit bud prozatim sama v klidu a pozdeji s nekym, kdo si Te bude opravdu vazit. Ver mi, ze takovi muzi jsou a urcite Ti to tady potvrdi spoustu zen, ze je nesmysl si myslet, ze nikoho lepsiho nenajdes, zvlast kdyz Te ponizuje a urazi.
Pokud mu chces jeste davat sanci, dala bych mu opravdu posledni sanci a pozadovala po nem, at chodi na terapie, protoze on ma problem. A sdelila bych mu, ze jeste jednou nejake urazky a ponizovani a bylo to naposled.
@Lucie_Sx píše:
Precti si Jedovata slova od Patricie Evans, je to o psychickem nasili, hodne ti to pomuze.
Hledala jsem a všude vyprodané
nevíte o nějakém odkazu, kde by se dala zakoupit klidně i elektronicky? Moc děkuji 🙏
@cernaselma píše:
Muj nazor je, ze je potreba se ridit svymi pocity. Pokud se citis zranena z jeho chovani a reknes mu to a on to opakuje, tak uz je to umyslne ublizovani z jeho strany. Nerespektuje Te a nevazi si Te. Neresila bych, kolik casu jsi s nim stravila, ale naopak kolik casu Ti jeste zbyva. A ten zbyvajici cas je lepsi prozit bud prozatim sama v klidu a pozdeji s nekym, kdo si Te bude opravdu vazit. Ver mi, ze takovi muzi jsou a urcite Ti to tady potvrdi spoustu zen, ze je nesmysl si myslet, ze nikoho lepsiho nenajdes, zvlast kdyz Te ponizuje a urazi.
Pokud mu chces jeste davat sanci, dala bych mu opravdu posledni sanci a pozadovala po nem, at chodi na terapie, protoze on ma problem. A sdelila bych mu, ze jeste jednou nejake urazky a ponizovani a bylo to naposled.
To jsem mu říkala tolikrát.. nejhorší je právě to, ze se umí chovat hezky, umí si mě omotat, umí to přesně tak abych nikdy nedokázala odejít…:( a ano za těch 15 let jsem narazila i na jednoho muže který mi byl oporou a upozorňoval mě na to, že to takto není v pořádku… i přesto jsem to nezvládla.
@cernaselma píše:
Muj nazor je, ze je potreba se ridit svymi pocity. Pokud se citis zranena z jeho chovani a reknes mu to a on to opakuje, tak uz je to umyslne ublizovani z jeho strany. Nerespektuje Te a nevazi si Te. Neresila bych, kolik casu jsi s nim stravila, ale naopak kolik casu Ti jeste zbyva. A ten zbyvajici cas je lepsi prozit bud prozatim sama v klidu a pozdeji s nekym, kdo si Te bude opravdu vazit. Ver mi, ze takovi muzi jsou a urcite Ti to tady potvrdi spoustu zen, ze je nesmysl si myslet, ze nikoho lepsiho nenajdes, zvlast kdyz Te ponizuje a urazi.
Pokud mu chces jeste davat sanci, dala bych mu opravdu posledni sanci a pozadovala po nem, at chodi na terapie, protoze on ma problem. A sdelila bych mu, ze jeste jednou nejake urazky a ponizovani a bylo to naposled.
Souhlas! Neřeš promarněný čas, ale budoucnost, kterou si nechces zkazit a zasloužíš si, aby byla lepší. Podle mě tvůj manžel využívá tvojí slabiny, že nemáš vůli odejít. Dala bych mu nůž na krk, buď se bude ovládat a půjde na terapie a něco se sebou začne dělat, nebo pápá. Tak bychom to udělaly my, které to vidíme zvenčí a s odstupem. Jeho rodinu neřeš, vždyť se s nimi budeš vídat i po rozvodu, už kvůli společnému dítěti. Měla bys najít odvahu a sílu odejít. Ale je to tvůj život. Za mě si ho kazíš s nějakým zakomplexovaným chudákem. Jo, jste spolu dlouho a lidi se můžou změnit, prostě každý člověk se i ve vztahu tak nějak posouvá, vyvíjí… A často si pár, který je spolu dlouho, přestane rozumět…neber to jako životní tragédii…já vím, dobře se mi to kecá z venku, že jo ![]()
@Anonymní píše:
Ahoj, chtěla bych poprosit o Váš názor. Mám partnera již 15 let s kterým mám dítě (3 roky), jsem s nim od mých 15 let. Posledních 5 let se ke mně nechová hezky, často mě uráží, ponižuje, jenomže v okamžiku kdy zjisti, že toho mám opravdu už dost, začne být zase pozorný… stále je to jak na horské dráze a já už toho opravdu začínám mít dost. Jsem ve vztahu který mi nic nepřináší, jen bere….jenomže máme dítě, znám jeho rodinu jako svoji vlastní a nedokážu to ukončit, snažila jsem se opravdu tolikrát. Bojím se, že když odejdu tak stejně nenajdu nikoho lepšího, že nezvládnu tu samotu, že nezvládnu reakce okolí.. Je to půlka mého života a nedokážu se hnout z místa. Je tu někdo, kdo měl podobný vztah? Bylo to časem lepší? Mluvili jsem o tom opravdu mockrát, vždy se omluví a řekne, že vlastně neví proč je ke mně takový a že mě miluje a váží si mě. Je to jak v začarovaném kruhu. 🤦♀️ 🤷♀️ 🥺
Pryč od něj.
@Anonymní píše:
To jsem mu říkala tolikrát.. nejhorší je právě to, ze se umí chovat hezky, umí si mě omotat, umí to přesně tak abych nikdy nedokázala odejít…:( a ano za těch 15 let jsem narazila i na jednoho muže který mi byl oporou a upozorňoval mě na to, že to takto není v pořádku… i přesto jsem to nezvládla.
To, zes to zatim nezvladla, neznamena, ze to nezvladnes ted nebo v budoucnu. Urazky nejsou dobrym vzorem pro dite. Preji hodne sily.
Zakladatelko,
zde je spousta a spousta diskusí na toto téma, když buděš mít čas, něco si načti.
Já zkušenost nemám, ale znám pár žen - ty, co dokázaly odejít jsou šťastné, ty, co to nezvládly jsou na tom špatně, jakože alkohol, psychiatr, léky…
Je úžasné že si to všechno uvědomuješ! Neboj se toho, bude ti fakt fajn! Kecy od rodiny a okolí, tak to je poslední, na čem by mi fakt záleželo. Seš dospělá, na kecy se prosím vy*ser ![]()
Píšeš, že je to půlka života…a to víš, že klidně můžeš mít 50-60 let života před sebou? Čím dřív odejdeš, tím dřív ti bude líp.
Ahoj, chtěla bych poprosit o Váš názor. Mám partnera již 15 let s kterým mám dítě (3 roky), jsem s nim od mých 15 let. Posledních 5 let se ke mně nechová hezky, často mě uráží, ponižuje, jenomže v okamžiku kdy zjisti, že toho mám opravdu už dost, začne být zase pozorný… stále je to jak na horské dráze a já už toho opravdu začínám mít dost. Jsem ve vztahu který mi nic nepřináší, jen bere….jenomže máme dítě, znám jeho rodinu jako svoji vlastní a nedokážu to ukončit, snažila jsem se opravdu tolikrát. Bojím se, že když odejdu tak stejně nenajdu nikoho lepšího, že nezvládnu tu samotu, že nezvládnu reakce okolí.. Je to půlka mého života a nedokážu se hnout z místa. Je tu někdo, kdo měl podobný vztah? Bylo to časem lepší? Mluvili jsem o tom opravdu mockrát, vždy se omluví a řekne, že vlastně neví proč je ke mně takový a že mě miluje a váží si mě. Je to jak v začarovaném kruhu. 🤦♀️ 🤷♀️ 🥺