Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Myslím, že tě pálí dobré bydlo a moc se koukáš na Rosamunde Pilcher. Ženské slzy chlapa většinou rozhodí, pokud třeba společně zrovna neslzí nad šikovným potomkem. Nemusíte být totožní, mít stejná témata k hovoru. Já třeba byla vždx lempl na dějepis a můj partner zná kde co. On zas netuší, jak se plete obrace a jak vypadá pes akita inu
Ale žijeme spolu celkem spokojeně. Nevím, jak ti poradí ostatní, ale řekla bych, že rozchodem si nepomůžeš ![]()
jo, hledáš problémy, tam kde nejsou
prostě je to normální chlap, ty nejsou na ty řečičky a nemají načtenou červenou knihovnu. Hlavně že si s ním jinak spokojená. A abyste měli o čem mluvit, musíte pěstovat společné zážitky, scházet se s lidmi… A taky trávit čas každý sám a pak si říct, jak bylo ![]()
Je pravda, ze oni chlapi na to proste nejsou… a kdyz zenska breci, tak by radeji skocili z okna, protoze nevi a neumi reagovat.
Po peti letech snad necekas nejake podlamovani kolen a trepetani motylku v brise, nicmene zacinate mit slusne nakroceno k prechozenemu vztahu… ![]()
Rekla bych, ze je to normalni, dospelej vztah s chlapem, co neni „ňuňací“, takovych je hodne. ![]()
Tobe se muze zdat rezervovanejsi, protoze preferujes jiny projev naklonosti nez ten, jaky ti dava.
Ja jsem taky typ, co je rezervovanejsi, slovo miluji te mi nejde jen tak pres pusu, presto sveho muze miluji… nekdo to tak proste ma. A ta jeho reakce na plac.. chlapi obecne nevi, co maji delat, takze nekteri radsi nedelaji nic. Rozhodi je to.
Jinak bych rekla, ze pokud te to tolik trapi, tak si nedelej nasili. Jsou i muzi, co maji „jazyk lasky“ stejny jako ty, neni jiz zase tak malo… je ale otazka, jestli ti takovy bude vyhovovat i v tech praktickych vecech. ![]()
Nekdy clovek musi riskovat, aby mohl ziskat to, co chce. Poloz si otazku, jak moc je to pro tebe dulezite a jestli se bez toho
pripadne obejdes, ( nejspis ne, jinak by te to tolik netrapilo a neresila bys to) protoze se klidne muze stat, ze casem ( treba uz po svatbe a detech) potkas nekoho, kdo ti v tomhle sedne a budes nemilosrdne palit mosty… ![]()
Zakladatelko, jako bych to psala já sama, úplně stejné pocity, myšlenky, obavy, přesně to jsem prožila. Jen s tím rozdílem, že já s ním chodila 7 let. Nelituji, že jsem tenkrát řekla stop a do očí. Bála jsem se jít do nových vztahů ale poté jsem prožila půl roční moc hezký vztah s cizincem ale rozešli jsme se on nechtěl sem, já tam. Pak v mých 29 přišel pan božský a doposud s ním jsem 6 let, máme starosti i radosti ale nikdy ani na chviličku jsem s ním nepocítila to co v 7 letém vztahu, myslím ty negativa. Pokud to chceš, tak to udělej, přeji Ti aby jsi to měla už za sebou a byla šťastná, bude to těžké ale věř mi stojí to za to. Pak už si jen vzpomeneš jak jsi byla naivní a snad sem jednou napíšeš jaký máš báječný vztah. Život ti nabídne cestu ale rozhodnutí je na tobě. ![]()
No nevím, holky sice píšou, že je to na dlouhodobý vztah normální. Ale pro mě moc ne. Nechci aby mě chlap nosil kytky a nebo povídal, jak moc mě miluje. A kolikrát jsem ráda, když jsme spolu doma,ale každý zvlášť. Ale pro mě je takové to společné tuleni, koukání večer na bednu aj.duleziteJsme spolu 7 let.
Ale myslím, že u tebe je problém, že máte ve vztahu nudu a žádné cíle. Co svatba, děti, společné akce, vylety.Asi jste spíš kamarádi, kterým to vyhovuje.
Přechozený vztah a nuda - jinak řečeno pálí tě dobré bydlo.
Buď se začněte věnovat nějakému společnému projektu - ideálně dítěti a nebo holt hledej někoho, do koho se zamiluješ. Ale ona ta zamilovanost nevydrží déle jak dva roky.
Pro méně hysterický pohled na situaci vřele doporučuju dvě knížky
https://www.knihydobrovsky.cz/…lasky-674205 a https://obchod.portal.cz/…-a-rozchody/
Mozna je to z tve strany uz prechozeny vztah a nejaky novy krok ve vztahu potrebujes.
U byvaleho manzela mi taky chybela ta vrelost, i kdyz to smad byla jedna z jeho mensich chyb. Ted mam chlapa co se neboji mi rict ze me miluje, obejmout me, a dat najevo ze mu nejsem putna i kdyz si proste treba zkopnu jen palec. Nemenila bych.
Jinak me napada jedno krasne prohlaseni me mamy a je v tom asi kus pravdy uz tim ze po letech to trepetani motylku uz neni:”Chlap te musi mit vzdycky radsi nez ty jeho”
po delsim case se totiz ta mira toho “mit rad” u obou srovna na podobnou uroven ![]()
Jinak jestli je to dobry vztah musis posoudit subjektivne jen ty, to ty se svym rozhodnutim, jak to budes mit dal, budes zit ![]()
(Omlouvam se, ze pisu bez diakritiky, jsem na mobilu)
Já prožila před svým manželstvím dva vztahy. První byl přesně tak,jak popusuješ ty,s tím rozdílem,je to byl ještě k tomu strašný lenoch,nejvíce ho bavilo ležet doma u televize. Pak jsem potkala pitomce,který mi si mě těmi láskyplnými slovíčky omotal kolem prstu. Postupně jsem odstřihla přátelé,koníčky a žila ,,jen pro něj". Asi po roce,kdy už jsme spolu bydleli začal být agresivní. Nikdy mě ,,nezbil",spíš občas přitlačil ke zdi a budil hrůzu, vždycky,když byl pod vlivem. A já mu to,kráva pitomá,vždycky odpustila,protože druhý den donášel dárky,omlouval se a plakal. Dneska bych si nafackovala. Až to jednou vyvrcholilo do horšího a já sbalila kufry a šla. Dneska mám normálního manžela. Není to vždycky růžové,city najevo dát umí,ale dávno ne tak,jak na začátku. A neřeším to,beru ji takového,jaký je. Taky má dost chyb,ale člověk toho 100% nikdy nenajde.
Dobrý večer,
zjevně mám netradiční téma
Ale potřebuji se vypsat a snad získat objektivní pohled na můj vztah a jistě by mi v tom pomohlo pár nezávislých názorů.
Je mi 29 let a mám vztah přes 5 let. Máme společně byt, nejsme sezdaní ani nemáme děti. Můj vztah bych popsala jako dobrý, žádné velké hádky neprobíhají, trávíme čas jak mimo sebe (koníčky/práce/jiné), tak i společně, večery, výlety, rodinné sešlosti, kino, dovolené, aj. Nijak se neomezujeme v tom, co chceme dělat. Občas společně blbneme jak malí, sex máme rovněž pravidelný a řekla bych stále uspokojivý. Co se týká základních hodnot ohledně práce, vztahu, děti, manželství, finance, apod., tak máme stejné názory a shodneme se i v tom, že se zatím brát nechceme a děti odkládáme, co to půjde. Přítel se mi i stále líbí, je pro mne atraktivní, pečuje o sebe, vydělává slušně…Nekřičí na mě, nebije mě, nic mi nevyčítá…Jsme si věrní (teda můžu mluvit jen za sebe, ale doufám, že i přítel je, alespoň jsem na nic nepřišla…). Zkrátka, dá se říci, že bych teoreticky měla být šťastná a spokojená a držet pusu, obzvlášť, když tu čtu, jaké mají problémy jiné dámy, které se ani nedají srovnávat s mým problémem.
Jenže přesto problém mám a nevím, zda to náhodou nepřeháním a nevytvářím si ten problém sama ve své hlavě, a to naprosto zbytečně. Vadí mi, že v našem vztahu chybí láska, blízkost, sounáležitost, skutečná podpora a péče (např. poraním se, tak se starám, zda jsem v pořádku). Přítel mi neřekne, že mě miluje, nepošle mi nějakou „hezkou“ smsku, neřekne mi, že mu chybím, že se mu líbím, že se na mě těší, nechytí mě za ruku, když vedle sebe jdeme, nezažárlí, neudělá žádné gesto, nedává mu tu pozornost, co by každá holka alespoň trochu ve vztahu chtěla. Zkrátka mi ničím nedokazuje svou lásku. Přijde mi, že se mu líbí spíš náš vztah, protože je takhle pohodový, ale že mu nejde vyloženě o mě, že nejsem jeho „princezna“, kterou by nechal odejít, že by vlastně na mým místě, pokud by se takhle chovala kterákoliv holka, mohla být jiná a bude mu to jedno…Chová se na můj vkus chladně, i když mě někdy pozlobí a občas se „pomazlíme“. Tenhle problém jsem s ním opakovaně řešila, upozorňovala jsem ho na to, že se nic nelepší, i když to třeba při předchozím rozhovoru slíbil. Vyslechne mě, co říkám, a i když třeba i u toho brečím, tak nereaguje vůbec citlivě, nepřijde ke mně, neobejme mě a neřekne mi třeba něco ve stylu „vím, že ti nedávám city moc najevo, ale opravdu tě miluji a blá blá blá“. Prostě jen stojí/sedí, kouká, nic neříká nebo pokud něco říká, tak je to naprosto „kontrolovaný, mechanický“ nebo jak to říct. Jsem přesvědčená, že já ho mám ráda víc než on mě. Respektive, že já ho miluji, ale on mě ne, že mě má „jen rád“. Vůbec se nechce bavit o našem vztahu, nikdy sám nezačne a i se snaží vyhýbat tomuhle tématu. Doteď ho neustále omlouvám tím, že takový prostě není, nemá to v povaze a je pravdou, že na v průběhu vztahu včetně začátku to bylo jen o něco málo lepší než teď. Druhým problémem je, že mám pocit, že si s ním nemám často co moc povídat, že už o sobě všechno víme, nic nového se neděje, a většinou povídá něco on. Prostě nevím, co mu mám říkat. Tohle jsem si v sobě bohužel trochu vypěstovala, protože když jsem vždy začala o něčem mluvit, skočil mi po chvilce do řeči a řekl si to své, ale k tomu, co jsem chtěla říct já, jsme se už nevrátili. A většinou nás zajímají rozdílná témata, já dost žiji prací a kariérou, zajímám se o současnou situace i politiku, vzdělávání, zvířata, zajímám se o lidi kolem sebe a ráda si o nich povídám, a to ho moc nezajímá. Když se o tom začnu bavit, tak mě (již po mých upozornění, že mi skáče do řeči:D) nechá domluvit a buď je ticho nebo nejvýše krátce zareaguje. Samozřejmě jindy se normálně společně bavíme, občas je to fajn, ale pokud bych to měla hodnotit z dlouhodobého hlediska, tak je to průměrné až podprůměrné, přitom s jinými, co znám déle jak přítele, a trávíme společně taky hodně času, se dokážu bavit hodiny…Když mi třeba přítel zavolá, tak se bavíme tak 3-5 minut s tím, že si něco řekneme a kolikrát i krátce mlčíme, a po chvilce řekneme „tak já jdu něco dělat“, výjimečně se zvládneme bavit i déle, když třeba každý odjedeme na dovolenou jinam a tak si je přeci jenom o čem víc povídat.
Jde mi o to, že se ve svých 29 letech po 5 letech vztahu cítím jako v manželství po 20 letech. Že se k sobě chováme hezky a slušně, necháváme se žít, ale že už nemůžeme od sebe očekávat nějakou velkou lásku, protože máme všechno za sebou. Ale to já nechci, myslím, že v mém věku, před dětmi apod. by to mělo být jiné, mnohem lepší, protože jestli je to teď takové, jaké to bude, až budeme mít třeba děti, které umí vztahu dát hodně zabrat?
Jde mi o to, že nedokážu identifikovat, jestli to, co cítím, je skutečný problém, nebo je ten vztah dobrý a jen hledám na něm mouchy, i když tam žádné nejsou. Je to věc, co mě trápí už dlouho, takže dle mě problém to je, otázkou je, jestli bych si pomohla, pokud bych se s přítelem rozešla s cílem zkusit štěstí někde jinde a doufat, že najdu někoho lepšího? A co když sice někoho najdu, ale po 5 letech to bude ještě horší, než s tím přítelem? Nebo jsou takové vztahy po 5 letech všechny? Předtím jsem nikdy takhle dlouho s nikým nechodila, takže za sebe nemám srovnání. Ale bojím se, abych si tímhle vztahem neustále nekrátila čas, protože čím déle to nechám být, tak se člověk bude s ohledem na věk rozcházet hůř…Škoda, že se přítel v tomhle nechce změnit, resp. alespoň se snažit změnit, to bych tady vůbec nebyla. A právě proto, že to nechce řešit, považuji to i za svým způsobem projev „nelásky“ vůči mně, protože pokud by mě opravdu miloval a bál se rozchodu, přeci by se snažil s tím něco dělat, ne?
Omlouvám se za sloh a předem děkuji za názory.