Setrvat ve vztahu?

@Anonymní píše:Nechci ale 4 roky zahodit jen tak, třeba s tím ještě jde něco dělat. Nemám na očích klapky? Bojovat za každou cenu? Jak s tím vším naložit, abych jednou nelitovala?
Moc díky, člověče, že jsi se dostal až sem.
Případně přihodíš-li dojem, životní zkušenost, budu vděčná

Cim jsem starsi, tim vic tahle slovni spojeni nechapu.
Zahodit roky? Bojovat? Proc? Za neco, co uz davno neexistuje?

Je to jen strach byt sam, strach z neznameho, strach udelat ten prvni krok. Laska v tom uz neni davno (kdovi, jestli nekdy byla).

@Anonymní píše:
Ahoj,
Prožívání něco co jsem už nikdy cítit nechtěla. A tak potřebuji někoho kdo by mě vyslechnul, dal radu… Neb mám v tom celém strašný zmatek.
Abych začal od začátku, s přítelem jsme se dali do kupy před čtyřmi lety. On je o 3 roky starší, ale i pro něj to bylo vyletění z mateřského hnízda. Bydlíme spolu téměř od začátku. Zprvu jsme spolu začali podnikat, pořídili si 2 psy.
Z mojí strany v tom rozhodně nebyl chtíč, nikdy jsem z něj neměla motýlky v břiše, ale od začátku jsem ho milovala jako člověka. Rozuměli jsme si, chtěli téměř stejné věci.
Uvnitř se ale cítím delší dobu nešťastná. Partner mi nedává najelo lásku, a to je jeden z vážných důvodů. Jestli mě někdy miloval nevím, jeho rodiče jsou ale studení čumáci, tak jsem to celou dobu sváděla na výchovu. Nepomazlí mě sám od sebe, nedá pusu. I sex stojí za starou belu, navazuje to na předešlý problém. Častokrát mi v hádce nebo jen tak řekne že jsem hloupá (eventuálně ještě dodá ‘p*ča), a já si tak už vážně občas připadám.
Poslední dobou mám pocit že se mi vyhýbá. Přijde domů z práce a nežli aby byl chvíli semnou, raději jde do jiné místnosti, za kamarády nebo cokoli jiného. Nemůžu mu během dne ani zavolat, mám pak pocit že ho otravuju (podle tóniny hlasu, na nic se neptá…). Nepřijdu si důležitě, necítím v tom celém jistotu. Nepodnikáme spolu výlety, protože jemu se nechce.
Nutno ale vyzvyhnout že je rozhodně schopný v zařizování, chytrý, pohledný, vysoký chlap se zvláštním smyslem pro humor. Vážím si jeho upřímnosti, nepodvádí, dokáže si se vším poradit a většinu technických věcí udělá hned.
To aby to nebylo tak tragické.
Já taky nejsem dokonalá, to rozhodně ne.
Jsem lajdák v uklízení, on vždy vyzdvyhne že necvičím (uznávám, zpevnit bych to mohla, moje míry jsou ale i přes to 89×62×88). Jsem taky tvrdohlavá, často musí být po mojem. Nemám žádné přátele (krom mamči a ségry), jsem opravdu hodně introvertní.
Ale vařím, jsem pracovitá, schopná vydělat příjemnou částku peněz, milující, snad ne úplně hloupá:D….
Nedávno přišla řeč z jeho strany. Neví jestli v našem vztahu pokračovat, není úplně spoko, nevidí se mnou budoucnost, chtěl verdikt.
Ve zkratce jsme po dlouhém rozhovoru, několika dnech na promyšlenou, dospěli k názoru, že se navzájem milujeme natolik, že všechny nepříjemnosti v našem vztahu zkusíme vyřešit.
V tomhle roce už po třetí probírané téma, i když tady nejvíc do hloubky, a po třetí bez výsledku. Nic se z jeho strany nezměnilo.
Já jsem nabrala pocit, že je nevybouřen (i přes určitý počet sexuálních partnerek předemnou). Což mi tedy taky potvrdil. Avšak prý je to jen chtíč, nic víc, nechtěl by mi ublížit nebo mě, nedej bože, podvést. Ženu s takovými kvalitami by hledal jen těžko. Říkal.
Vzdaluje se mi ale čím dál víc, mám pocit že to nemůžu nijak zastavit. Dnes mi řekl,,Mám tě opravdu strašně rád, ale momentálně si nejsem jistý, jestli tě miluju”. Bulím jak želva, i když jsem nad tím vším sama přemýšlela. Svět se pro jeden rozchod nezboří.
Nechci ale 4 roky zahodit jen tak, třeba s tím ještě jde něco dělat. Nemám na očích klapky? Bojovat za každou cenu? Jak s tím vším naložit, abych jednou nelitovala?
Moc díky, člověče, že jsi se dostal až sem.
Případně přihodíš-li dojem, životní zkušenost, budu vděčná

Nechapu, ze ma nekdo potrebu udrzovat tohle pseudospolecne nefungovani. Njn…holt nekdo neni schopen fungovat sam, tak se drzi zuby nehty i v takovémto souziti.

Tezko by hledal zenu s kvalitami, ktere rika hloupa pica? Jdi od toho, v tomhle vztahu si sama sebe vazit nebudes.

@Anonymní píše:
Ahoj,
Prožívání něco co jsem už nikdy cítit nechtěla. A tak potřebuji někoho kdo by mě vyslechnul, dal radu… Neb mám v tom celém strašný zmatek.
Abych začal od začátku, s přítelem jsme se dali do kupy před čtyřmi lety. On je o 3 roky starší, ale i pro něj to bylo vyletění z mateřského hnízda. Bydlíme spolu téměř od začátku. Zprvu jsme spolu začali podnikat, pořídili si 2 psy.
Z mojí strany v tom rozhodně nebyl chtíč, nikdy jsem z něj neměla motýlky v břiše, ale od začátku jsem ho milovala jako člověka. Rozuměli jsme si, chtěli téměř stejné věci.
Uvnitř se ale cítím delší dobu nešťastná. Partner mi nedává najelo lásku, a to je jeden z vážných důvodů. Jestli mě někdy miloval nevím, jeho rodiče jsou ale studení čumáci, tak jsem to celou dobu sváděla na výchovu. Nepomazlí mě sám od sebe, nedá pusu. I sex stojí za starou belu, navazuje to na předešlý problém. Častokrát mi v hádce nebo jen tak řekne že jsem hloupá (eventuálně ještě dodá ‘p*ča), a já si tak už vážně občas připadám.
Poslední dobou mám pocit že se mi vyhýbá. Přijde domů z práce a nežli aby byl chvíli semnou, raději jde do jiné místnosti, za kamarády nebo cokoli jiného. Nemůžu mu během dne ani zavolat, mám pak pocit že ho otravuju (podle tóniny hlasu, na nic se neptá…). Nepřijdu si důležitě, necítím v tom celém jistotu. Nepodnikáme spolu výlety, protože jemu se nechce.
Nutno ale vyzvyhnout že je rozhodně schopný v zařizování, chytrý, pohledný, vysoký chlap se zvláštním smyslem pro humor. Vážím si jeho upřímnosti, nepodvádí, dokáže si se vším poradit a většinu technických věcí udělá hned.
To aby to nebylo tak tragické.
Já taky nejsem dokonalá, to rozhodně ne.
Jsem lajdák v uklízení, on vždy vyzdvyhne že necvičím (uznávám, zpevnit bych to mohla, moje míry jsou ale i přes to 89×62×88). Jsem taky tvrdohlavá, často musí být po mojem. Nemám žádné přátele (krom mamči a ségry), jsem opravdu hodně introvertní.
Ale vařím, jsem pracovitá, schopná vydělat příjemnou částku peněz, milující, snad ne úplně hloupá:D….
Nedávno přišla řeč z jeho strany. Neví jestli v našem vztahu pokračovat, není úplně spoko, nevidí se mnou budoucnost, chtěl verdikt.
Ve zkratce jsme po dlouhém rozhovoru, několika dnech na promyšlenou, dospěli k názoru, že se navzájem milujeme natolik, že všechny nepříjemnosti v našem vztahu zkusíme vyřešit.
V tomhle roce už po třetí probírané téma, i když tady nejvíc do hloubky, a po třetí bez výsledku. Nic se z jeho strany nezměnilo.
Já jsem nabrala pocit, že je nevybouřen (i přes určitý počet sexuálních partnerek předemnou). Což mi tedy taky potvrdil. Avšak prý je to jen chtíč, nic víc, nechtěl by mi ublížit nebo mě, nedej bože, podvést. Ženu s takovými kvalitami by hledal jen těžko. Říkal.
Vzdaluje se mi ale čím dál víc, mám pocit že to nemůžu nijak zastavit. Dnes mi řekl,,Mám tě opravdu strašně rád, ale momentálně si nejsem jistý, jestli tě miluju”. Bulím jak želva, i když jsem nad tím vším sama přemýšlela. Svět se pro jeden rozchod nezboří.
Nechci ale 4 roky zahodit jen tak, třeba s tím ještě jde něco dělat. Nemám na očích klapky? Bojovat za každou cenu? Jak s tím vším naložit, abych jednou nelitovala?
Moc díky, člověče, že jsi se dostal až sem.
Případně přihodíš-li dojem, životní zkušenost, budu vděčná

To, jak si Tě váží, můžeš vidět ve první vytučněné větě. Za tohle by šel do oběhu, ani by se nestačil nadechnout.

Netuším, co chceš zachraňovat, když se Tě ten člověk pokouší zbavit. Seber sebeúctu a pošli ho do tmy. Uvidíš, jak se Ti uleví.

To, že říkáš, že ho miluješ, je jen obyčejná závislost. Nikomu se nechce opustit něco, co pracně nějakou dobu budoval. A je jedno, jestli je to partner, dům nebo koníček.
Já to chápu, taky se rozcházím na třikrát, ale tohle opravdu nemá cena. 

@Anonymní píše:
Ahoj,
Prožívání něco co jsem už nikdy cítit nechtěla. A tak potřebuji někoho kdo by mě vyslechnul, dal radu… Neb mám v tom celém strašný zmatek.
Abych začal od začátku, s přítelem jsme se dali do kupy před čtyřmi lety. On je o 3 roky starší, ale i pro něj to bylo vyletění z mateřského hnízda. Bydlíme spolu téměř od začátku. Zprvu jsme spolu začali podnikat, pořídili si 2 psy.
Z mojí strany v tom rozhodně nebyl chtíč, nikdy jsem z něj neměla motýlky v břiše, ale od začátku jsem ho milovala jako člověka. Rozuměli jsme si, chtěli téměř stejné věci.
Uvnitř se ale cítím delší dobu nešťastná. Partner mi nedává najelo lásku, a to je jeden z vážných důvodů. Jestli mě někdy miloval nevím, jeho rodiče jsou ale studení čumáci, tak jsem to celou dobu sváděla na výchovu. Nepomazlí mě sám od sebe, nedá pusu. I sex stojí za starou belu, navazuje to na předešlý problém. Častokrát mi v hádce nebo jen tak řekne že jsem hloupá (eventuálně ještě dodá ‘p*ča), a já si tak už vážně občas připadám.
Poslední dobou mám pocit že se mi vyhýbá. Přijde domů z práce a nežli aby byl chvíli semnou, raději jde do jiné místnosti, za kamarády nebo cokoli jiného. Nemůžu mu během dne ani zavolat, mám pak pocit že ho otravuju (podle tóniny hlasu, na nic se neptá…). Nepřijdu si důležitě, necítím v tom celém jistotu. Nepodnikáme spolu výlety, protože jemu se nechce.
Nutno ale vyzvyhnout že je rozhodně schopný v zařizování, chytrý, pohledný, vysoký chlap se zvláštním smyslem pro humor. Vážím si jeho upřímnosti, nepodvádí, dokáže si se vším poradit a většinu technických věcí udělá hned.
To aby to nebylo tak tragické.
Já taky nejsem dokonalá, to rozhodně ne.
Jsem lajdák v uklízení, on vždy vyzdvyhne že necvičím (uznávám, zpevnit bych to mohla, moje míry jsou ale i přes to 89×62×88). Jsem taky tvrdohlavá, často musí být po mojem. Nemám žádné přátele (krom mamči a ségry), jsem opravdu hodně introvertní.
Ale vařím, jsem pracovitá, schopná vydělat příjemnou částku peněz, milující, snad ne úplně hloupá:D….
Nedávno přišla řeč z jeho strany. Neví jestli v našem vztahu pokračovat, není úplně spoko, nevidí se mnou budoucnost, chtěl verdikt.
Ve zkratce jsme po dlouhém rozhovoru, několika dnech na promyšlenou, dospěli k názoru, že se navzájem milujeme natolik, že všechny nepříjemnosti v našem vztahu zkusíme vyřešit.
V tomhle roce už po třetí probírané téma, i když tady nejvíc do hloubky, a po třetí bez výsledku. Nic se z jeho strany nezměnilo.
Já jsem nabrala pocit, že je nevybouřen (i přes určitý počet sexuálních partnerek předemnou). Což mi tedy taky potvrdil. Avšak prý je to jen chtíč, nic víc, nechtěl by mi ublížit nebo mě, nedej bože, podvést. Ženu s takovými kvalitami by hledal jen těžko. Říkal.
Vzdaluje se mi ale čím dál víc, mám pocit že to nemůžu nijak zastavit. Dnes mi řekl,,Mám tě opravdu strašně rád, ale momentálně si nejsem jistý, jestli tě miluju”. Bulím jak želva, i když jsem nad tím vším sama přemýšlela. Svět se pro jeden rozchod nezboří.
Nechci ale 4 roky zahodit jen tak, třeba s tím ještě jde něco dělat. Nemám na očích klapky? Bojovat za každou cenu? Jak s tím vším naložit, abych jednou nelitovala?
Moc díky, člověče, že jsi se dostal až sem.
Případně přihodíš-li dojem, životní zkušenost, budu vděčná

No jasně, normální žena by totiž zdrhla hned po prvním incidentu. Ty jseš držák. Kde by druhou takovou hledal, je rád že ji má doma máš přesně ty „kvality“ které on potřebuje

Radši ty 4 roky zahoď, než být další s kreténem… schopných a pohledných najdeš mraky. Ano, máš na očích nasazeny růžové brýle. Lepší už to nebude a pokud tě uráží, nechce být s tebou a nekomunikuje, dávno vyprcává jinde .